9.KAPITOLA

19. září 2009 | 20.58 |

9. CÍL

Alice mě ráno odvezla domů, přesně podle scénáře pyžamového večírku. Nebude dlouho trvat a objeví se Edward, který se oficiálně vrátí z "kempovacího" výletu. Všechno to předstírání mě začínalo unavovat. Po tomhle aspektu lidského života se mi stýskat rozhodně nebude.

Charlie vykoukl předním oknem, když slyšel, jak jsem zabouchla dveře auta. Zamával Alici a pak mi šel otevřít.

"Jak ses měla?" chtěl vědět.

"Báječně, bylo to skvělé. Takové... hodně holčičí."

Donesla jsem si věci dovnitř, složila je všechny u paty schodiště a šla do kuchyně podívat se po něčem malém k snědku.

"Máš tu vzkaz," zavolal za mnou Charlie.

Na kuchyňské lince byl bloček na telefonní vzkazy, nápadně opřený o kastrol.

Jacob volal, napsal Charlie.

Říkal, že to tak nemyslel a že se omlouvá. Chce, abys mu zavolala. Buď na něj hodná. Zněl rozrušeně.

Zašklebila jsem se. Charlie obvykle k mým vzkazům poznámky nepřipisoval.

Ať si je Jacob klidně rozrušený dál. Já jsem s ním nechtěla mluvit. Povídá se, že v nebi nejsou kdovíjak naklonění telefonování na druhou stranu. Jestli by mě Jacob radši viděl mrtvou, tak ať si na mlčení začne zvykat.

Chuť k jídlu mě opustila. Otočila jsem se na podpatku a šla si vybalovat věci.

"Ty Jacobovi nezavoláš?" zeptal se Charlie. Nakláněl se přes zeď v obýváku a sledoval, jak si beru věci.

"Ne." Vydala jsem se nahoru po schodech.

"To od tebe není moc pěkné, Bello," domlouval mi. "Odpouštět je božské."

"Starej se o sebe," zamručela jsem si šeptem, příliš potichu, aby to slyšel.

Věděla jsem, že se mi nakupilo prádlo na vyprání, takže když jsem si uklidila zubní pastu a hodila špinavé věci do koše, šla jsem sundat povlečení z Charlieho postele.

Pak jsem ho nechala ležet nahoře na schodech a šla stáhnout to svoje.

Zastavila jsem se vedle postele a naklonila hlavu na stranu.

Kde mám polštář? Otočila jsem se dokolečka a přehlížela pokoj. Polštář nikde. Všimla jsem si, že můj pokoj vypadá podivně uklizeně. Neměla jsem přes postel přehozenou šedou mikinu? A přísahala bych, že za houpacím křeslem se válely špinavé ponožky a ta červená halenka, kterou jsem si zkoušela předevčírem ráno, ale usoudila jsem, že je do školy moc slavnostní a nechala jsem ji viset přes područku křesla... Znovu jsem se otočila dokola. Koš na prádlo nebyl prázdný, ale ani nepřetékal, jak jsem si myslela.

Odkdy Charlie pere? To se mu nepodobalo.

"Tati, ty jsi začal prát?" zakřičela jsem ze dveří.

"Em, ne," zavolal zpátky provinile. "To jsem měl?"

"Ne, udělám to sama. Hledal jsi něco u mě v pokoji?"

"Ne. Proč?"

"Nemůžu najít... jedno tričko..."

"Já jsem tam nebyl."

A pak jsem si vzpomněla, že mi tu Alice byla pro pyžamo. Nevšimla jsem si, že si vypůjčila taky můj polštář –, asi proto, že jsem nespala na posteli. Vypadalo to, že mi tu rovnou taky uklidila. Zastyděla jsem se za svůj nepořádek.

Ale to červené tričko vážně nebylo špinavé, takže jsem ho šla vytáhnout z koše na prádlo.

Čekala jsem, že ho najdu hned na vrchu, ale nebylo tam. Prohrabala jsem celou hromadu, ale přesto jsem ho nemohla najít. Říkala jsem si, že jsem asi paranoidní, ale zdálo se mi, že mi chybí ještě něco, a možná je toho víc. Koš nebyl plný ani do poloviny.

Stáhla jsem svoje povlečení a zamířila k pračce. Cestou jsem popadla i Charlieho povlečení. Pračka byla prázdná.Zkontrolovala jsem taky sušičku, trochu jsem doufala, že tam najdu várku vypraného prádla jako pozornost od Alice. Nic. Zmateně jsem se zamračila.

"Našla jsi, co jsi hledala?" zakřičel Charlie.

"Ještě ne."

Šla jsem zpátky nahoru prohledat to pod postelí. Nic, jen chuchvalce prachu. Začala jsem se prohrabávat šatníkem. Možná jsem to červené tričko uklidila a zapomněla na to.

Vzdala jsem to, když zazvonil zvonek u dveří. To bude Edward.

"Dveře," informoval mě Charlie z gauče, když jsem poklusem proběhla kolem něj.

"Nenamáhej se, tati."

Otevřela jsem dveře dokořán s širokým úsměvem na tváři.

Edwardovy zlaté oči byly vytřeštěné, nozdry měl rozšířené, zuby vyceněné.

"Edwarde?" Zděšeně jsem vyjekla, když jsem viděla, jak se tváří. "Co –?"

Položil mi prst na rty. "Dej mi dvě vteřiny," zašeptal. "Nehýbej se."

Stála jsem ve dveřích jako přimrazená a on... zmizel. Pohyboval se tak rychle, že ho Charlie ani neuvidí procházet kolem.

Než jsem se dokázala natolik uklidnit, abych mohla napočítat do dvou, byl zpátky. Položil mi paži kolem pasu a přitáhl mě rychle do kuchyně. Očima střílel po místnosti a přitom si mě tiskl k tělu, jako kdyby mi před něčím dělal štít. Vrhla jsem pohled k Charliemu na gauči, ale ten nás soustředěně ignoroval.

"Někdo tu byl," zamumlal mi do ucha a zatáhl mě do zadní části kuchyně. Hlas měl napjatý; špatně jsem ho slyšela přes bubnování pračky.

"Přísahám, že žádní vlkodlaci –" začala jsem větu.

"Ne, z nich nikdo," přerušil mě rychle a zavrtěl hlavou. "Někdo z nás."

Jeho tón dával jasně najevo, že nemyslel člena své rodiny.

Cítila jsem, že by se ve mně krve nedořezal.

"Victoria?" zeptala jsem se přidušeně.

"Je to pach, který neznám."

"Někdo z Volturiových," hádala jsem.

"Pravděpodobně."

"Kdy?"

"Proto si myslím, že to museli být oni – není to totiž dlouho, došlo k tomu brzy ráno, zatímco Charlie spal. A ať to byl kdokoliv, ani se ho nedotkl, takže musel přijít za jiným účelem."

"Hledal mě."

Neodpověděl. Jeho tělo bylo ztuhlé jako socha.

"Co si to tam vy dva šuškáte?" zeptal se Charlie podezíravě a objevil se za rohem s prázdnou miskou na popcorn v rukou.

Udělalo se mi špatně. V našem domě byl upír a hledal mě, zatímco Charlie spal. Přemohla mě panika, sevřela mi hrdlo. Nemohla jsem odpovědět, jen jsem na něho v hrůze zírala.

Charlieho výraz se změnil. Najednou se usmíval. "Jestli se vy dva hádáte... no, já vám do toho nebudu zasahovat."

S úsměvem odložil misku do dřezu a vyšoural se z místnosti.

"Jdeme," řekl Edward tichým tvrdým hlasem.

"Ale Charlie!" Strach mi svíral hruď, až se mi těžko dýchalo.

Chviličku přemýšlel a najednou držel v ruce telefon.

"Emmette," zamumlal do mikrofonu. Začal mluvit tak rychle, že jsem slovům nerozuměla. Domluvil za půl minuty. Začal mě táhnout ke dveřím.

"Emmett a Jasper jsou na cestě," zašeptal, když ucítil můj odpor. "Pročešou les. Charliemu nic nehrozí."

Tak jsem se tedy podvolila, příliš vyděšená, abych dovedla jasně myslet. Cestou ke dveřím jsem zachytila Charlieho spokojený pohled, který byl najednou plný zmatku. Edward mě dostal ven ze dveří dřív, než mohl Charlie něco říct.

"Kam jdeme?" Nemohla jsem přestat šeptat, i když už jsme seděli v autě.

"Jedeme si promluvit s Alicí," odpověděl normálním hlasem. Jeho tón byl ale trochu znejistělý.

"Myslíš, že třeba něco viděla?"

Přimhouřenýma očima pozoroval silnici. "Možná."

Čekali na nás, byli v pohotovosti po Edwardově telefonátu. Jako bychom vstoupili do muzea, všichni stáli bez hnutí jako sochy, ale vyzařovalo z nich napětí.

"Co se stalo?" zeptal se Edward, jakmile jsme prošli dveřmi. Byla jsem šokovaná, když jsem viděla, že se rozzlobeně dívá na Alici, ruce hněvivě zaťaté.

Alice stála s pažemi pevně založenými na prsou. Pohybovaly se jí jenom rty. "Nemám ponětí. Nic jsem neviděla."

"Jak je to možné?" zasyčel.

"Edwarde," řekla jsem s tichou výtkou. Nelíbilo se mi, že s Alicí takhle mluví.

Uklidňujícím hlasem se do toho vložil Carlisle. "Není to exaktní věda, Edwarde."

"Byl v jejím pokoji, Alice. Mohl by tam ještě být – čekat na ni."

"To bych viděla."

Edward zoufale rozhodil ruce. "Vážně? Víš to jistě?"

Alice odpověděla chladným hlasem: "Už jsi mi nakázal, abych sledovala rozhodnutí Volturiových, Victoriin návrat, Bellin každý krok. Chceš přidat další úkoly? Mám sledovat Charlieho nebo Bellin pokoj nebo jejich dům nebo celou ulici, tu taky? Edwarde, když se budu snažit o moc věcí najednou, začnou mi někde jinde utíkat detaily."

"Vypadá to, že už se stalo," odsekl Edward.

"Nikdy nebyla v nebezpečí. Nebylo co vidět."

"Jestli sleduješ Itálii, proč jsi neviděla, že poslali –"

"Nemyslím, že to byli oni," stála si na svém Alice. "To bych viděla."

"Kdo jiný by byl nechal Charlieho naživu?"

Otřásla jsem se.

"Nevím," řekla Alice.

"To mi pomůže."

"Přestaň, Edwarde," zašeptala jsem.

Otočil se ke mně, obličej stále zsinalý, zuby zaťaté. Zlobně se na mě půl vteřiny díval, a pak najednou vydechl. Přestal se mračit a uvolnil čelist.

"Máš pravdu, Bello. Omlouvám se." Podíval se na Alici. "Odpusť mi, Alice. Neměl jsem na tebe takhle vyjet. To bylo neomluvitelné."

"Já to chápu," ujistila ho Alice. "Taky z toho nemám radost."

Edward se zhluboka nadechl. "Dobře, podívejme se na to logicky. Jaké jsou možnosti?"

Všichni jako by okamžitě roztáli. Alice se uvolnila a opřela se o opěradlo pohovky. Carlisle šel pomalu k ní, oči upřené do daleka. Esme se posadila na pohovku před Alicí, s nohama do tureckého sedu. Jenom Rosalie zůstala bez pohnutí, zády k nám, a zírala ven prosklenou stěnou.

Edward mě přitáhl k pohovce a já jsem se posadila vedle Esme, která se posunula a objala mě paží. Edward mi držel jednu ruku pevně ve svých.

"Victoria?" zeptal se Carlisle.

Edward zavrtěl hlavou. "Ne. Ten pach jsem nepoznal. Mohl to být někdo od Volturiových, někdo, koho jsem nikdy nepotkal..."

Alice zavrtěla hlavou. "Aro ještě nikoho nepožádal, aby ji zkontroloval. To uvidím. Čekám na to."

Edward bryskně zvedl hlavu. "Čekáš na oficiální příkaz."

"Myslíš, že někdo jedná na vlastní pěst? Proč?"

"Caiův nápad," navrhl Edward a jeho obličej se zase napjal.

"A co Jane?" řekla Alice. "Oba si mohou dovolit poslat nějakou neznámou tvář..."

Edward se zamračil. "A mají motivaci."

"Ale to nedává smysl," namítla Esme. "Ať měl na Bellu čekat kdokoliv, Alice by to viděla. On – nebo ona – neměl v úmyslu Belle ublížit. Ani Charliemu, když na to přijde."

Přikrčila jsem se, jak jsem zaslechla otcovo jméno.

"To se brzy urovná, Bello," zamumlala Esme a pohladila mě po vlasech.

"Ale o co tedy šlo?" uvažoval Carlisle.

"Kontrola, jestli jsem stále člověk?" hádala jsem.

"Možná," připustil Carlisle.

Rosalie vydechla, dost hlasitě na to, abych to slyšela. Rozmrzla a její obličej se vyčkávavě otočil ke kuchyni. Edward naproti tomu se zatvářil nespokojeně.

Emmett vpadl kuchyňskými dveřmi dovnitř, Jasper mu byl v patách.

"Je dávno pryč, už několik hodin," oznámil Emmett zklamaně. "Stopa vedla na východ, pak na jih a zmizela na postranní silnici. Čekalo tam na něj auto."

"To je smůla," zamručel Edward. "Jestli odjel na západ... no, bylo by hezké, kdyby ti psi předvedli, že umějí být k užitku."

Zašklebila jsem se a Esme mě pohladila po rameni.

Jasper se podíval na Carlislea. "Ani jeden jsme ho nepoznali. Ale hele." Vytáhl něco zeleného a zmačkaného. Carlisle si to od něj vzal a podržel si to u obličeje. Viděla jsem, jak to šlo z ruky do ruky. Byl to ulomený list kapradiny. "Možná poznáš ten pach."

"Ne," řekl Carlisle. "Nic známého. Nikdo, koho jsem někdy potkal."

"Možná se na to díváme špatně. Možná je to shoda náhod...," začala Esme, ale zmlkla, když viděla nevěřícné výrazy všech ostatních. "Nemyslím to tak, že si nějaký cizinec náhodou vybral Bellin dům k náhodné návštěvě. Myslela jsem, že někdo mohl být jenom zvědavý. Náš pach je všude kolem ní. Třeba si říkal, co nás k ní přitahuje?"

"Proč by pak nepřišel prostě sem? Jestli byl zvědavý?" zeptal se Emmett.

"Ty bys to udělal," řekla Esme s náhlým nadšeným úsměvem. "My ostatní nejednáme vždycky tak přímo. Naše rodina je velmi početná – ten dotyčný se možná bál. Ale Charliemu se nic nestalo. Nemusí to být nepřítel."

Jenom je zvědavý. Jako byli na začátku zvědaví James s Victorií? Myšlenka na Victorii mě roztřásla, ačkoliv ostatní si byli jistí, že ona to nebyla. Tentokrát ne. Ona se bude držet svého schématu, kterým je posedlá. Tohle byl někdo jiný, cizí.

Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že upíři se na chodu tohoto světa podílejí mnohem víc, než jsem si kdysi myslela. Kolikrát jim průměrně člověk zkříží cestu, aniž by o tom věděl? Kolik smrtí, z neznalosti považovaných za zločiny a nehody, ve skutečnosti připadá na vrub jejich žízni? Jak zalidněný tenhle nový svět bude, až do něj konečně vstoupím?

To pomyšlení mě pošimralo na páteři.

Cullenovi uvažovali o Esmeiných slovech s různými výrazy ve tváři. Viděla jsem, že Edward její teorii nepřijímá a že Carlisle by ji naopak přijal velmi rád.

Alice našpulila rty. "To si nemyslím. Načasování bylo příliš dokonalé... Ten návštěvník si dával hrozný pozor, aby se ničeho nedotkl. Skoro jako kdyby věděl, že to uvidím..."

"Pro to mohl mít své důvody," připomněla jí Esme.

"Opravdu tak záleží na tom, kdo to byl?" zeptala jsem se. "Jenom ta šance, že mě někdo hledal... není to dostatečný důvod? Neměli bychom čekat, až dokončím školu."

"Ne, Bello," řekl Edward rychle. "Není to tak zlé. Až budeš opravdu v nebezpečí, budeme to vědět."

"Mysli na Charlieho," připomněl mi Carlisle. "Mysli na to, jak by mu ublížilo, kdybys zmizela."

"Já myslím na Charlieho! Právě o něj si dělám starosti! Co kdyby můj milý host měl náhodou včera v noci žízeň? Dokud jsem s Charliem, je terčem i on. Kdyby se mu něco stalo, byla by to moje vina!"

"To sotva, Bello," odporovala mi Esme a znovu mě pohladila po vlasech. "A Charliemu se nic nestane. Jenom budeme muset být opatrnější."

"Opatrnější?" opakovala jsem nevěřícně.

"Bude to v pořádku, Bello," ujišťovala mě Alice; Edward mi stiskl ruku.

A já jsem pochopila, jak jsem se postupně podívala do všech těch krásných tváří, že ať řeknu cokoliv, oni názor nezmění.

* * *

Cestou domů jsme mlčeli. Byla jsem zklamaná. Navzdory svému nejlepšímu úsudku jsem stále byla člověk.

"Nebudeš sama ani na vteřinu," sliboval mi Edward, jak mě vezl k Charliemu. "Vždycky tam někdo bude. Emmett, Alice, Jasper..."

Vzdychla jsem. "Tohle je směšné. Budou z toho tak unudění, že mě budou muset zabít sami, jen aby se nějak zaměstnali."

Edward mi věnoval kyselý pohled. "To je fakt legrace, Bello."

Charlie byl v dobré náladě, když jsme se vrátili. Viděl to napětí mezi mnou a Edwardem a špatně si ho vykládal. Po celou večeři si mě prohlížel se spokojeným úsměvem na tváři. Edward se na chvíli omluvil, předpokládala jsem, že kvůli tomu, aby se porozhlédl po domě, ale Charlie čekal, až se vrátí, aby mi předal vzkazy.

"Volal zase Jacob," oznámil Charlie, jakmile se Edward vrátil do kuchyně. Udržela jsem nevzrušený výraz, když jsem před něj pokládala talíř.

"Vážně? No a co?"

Charlie se zamračil. "Nebuď malicherná, Bello. Zněl opravdu sklíčeně."

"Platí ti Jacob za tohle přimlouvání, nebo to děláš dobrovolně?"

Charlie něco nesouvisle bručel, dokud se nezačal plně věnovat jídlu.

Ačkoliv si to neuvědomoval, trefil do černého.

Můj život mi teď hodně připomínal hru v kostky – padnou mi v dalším hodu jenom dvě jedničky? Co kdyby se mi něco opravdu stalo? Připadalo mi víc než malicherné, nechat Jacoba trápit se výčitkami za to, co mi řekl.

Ale já jsem s ním nechtěla mluvit s Charliem za zády, protože by poslouchal každé moje slovo, a já jsem měla strach, abych se nepodřekla. Když jsem na tohle myslela, záviděla jsem Jacobovi jeho vztah s Billym. Jak snadné to musí být, když nemáte žádné tajnosti před člověkem, s kterým žijete.

Takže počkám do rána. Konec konců, v noci s velkou pravděpodobností nezemřu, a jemu neublíží, když se bude cítitprovinile ještě dvanáct hodin. Možná mu to dokonce prospěje.

Když Edward oficiálně odjel domů, přemítala jsem, kdo je venku v lijáku a dává na mě a na Charlieho pozor. Litovala jsem Alici i ostatní, ale přesto jsem se cítila klidnější. Musela jsem uznat, že je hezké, když vím, že nejsem sama. A Edward byl zpátky v rekordním čase.

Znovu mi zpíval, abych usnula a – protože jsem i ve spánku věděla, že tam je – žádné noční můry mě nestrašily.

* * *

Ráno Charlie odjel se zástupcem Markem na ryby ještě dřív, než jsem vstala. Usoudila jsem, že využiju toho, že mi nestojí za zády, a zachovám se božsky.

"Jdu zavolat Jacobovi," upozornila jsem Edwarda, když jsem dosnídala.

"Věděl jsem, že mu odpustíš," odpověděl s veselým úsměvem. "Jsi nadaná na ledasco, ale zlobit se neumíš."

Zvedla jsem oči v sloup, ale měla jsem radost. Zdálo se, že Edward už v sobě ten nepřátelský postoj k vlkodlakům opravdu překonal.

Nepodívala jsem se na hodiny, dokud jsem nevytočila číslo. Na telefonování bylo ještě brzy, měla jsem strach, že vzbudím Billyho i Jaka, ale někdo zvedl sluchátko, ještě než telefon zazvonil podruhé, takže od něj nemohl být moc daleko.

"Haló?" řekl otupělý hlas.

"Jacobe?"

"Bello!" vykřikl. "Ach, Bello, mně je to tak líto!" zakoktával se, jak se to snažil ze sebe vysypat. "Přísahám, že jsem to tak nemyslel. Byl jsem hloupý. Zlobil jsem se – ale to není žádná omluva. Byla to ta nejhloupější věc, jakou jsem v životě řekl, a je mi to líto. Nezlob se na mě, prosím tě. Prosím. Nabízím ti svoje doživotní područí – jenom mi musíš odpustit."

"Já se nezlobím. Odpouštím ti."

"Díky," vydechl vroucně. "Nemůžu uvěřit, že jsem se zachoval tak pitomě."

"S tím se netrap – jsem na to zvyklá."

Zasmál se, celý překypoval úlevou. "Přijeď za mnou," prosil. "Chci ti to vynahradit."

Zamračila jsem se. "Jak?"

"Jak budeš chtít. Můžeme skákat z útesu," navrhl a zase se zasmál.

"No, to je úžasný nápad."

"Se mnou se ti nemůže nic stát," ujišťoval mě. "Bez ohledu na to, co budeš chtít dělat."

Pohlédla jsem na Edwarda. Jeho obličej byl velmi klidný, ale byla jsem si jistá, že teď není vhodná doba.

"Teď to nejde."

"On ze mě není nadšený, viď?" Jacobův hlas byl pro tentokrát zahanbený, ne nepřátelský.

"To mu vrásky nedělá. Jeho teď... zkrátka trápí ho jiná věc než nějaký přidrzlý vlkodlačí výrostek..." Snažila jsem se udržet žertovný tón, ale neobalamutila jsem ho.

"Co se děje?" zeptal se.

"Ehm." Nebyla jsem si jistá, co mu mám říct.

Edward natáhl ruku pro telefon. Podívala jsem se mu opatrně do obličeje. Zdál se dostatečně klidný.

"Bello?" zeptal se Jacob.

Edward si vzdychl a přitáhl ruku blíž.

"Nevadilo by ti promluvit si o tom s Edwardem?" zeptala jsem se bojácně. "On s tebou chce mluvit."

Následovala dlouhá odmlka.

"Dobře," souhlasil nakonec Jacob. "To by mělo být zajímavé."

Podala jsem telefon Edwardovi; doufala jsem, že správně pochopí varování v mých očích.

"Ahoj, Jacobe," pozdravil Edward naprosto zdvořile.

Bylo ticho. Kousala jsem se do rtu a snažila se uhodnout, jak Jacob odpoví.

"Někdo tu byl – ten pach neznám," vysvětloval Edward. "Přišla vaše smečka na něco nového?"

Další odmlka, zatímco Edward si pro sebe přikyvoval, nepřekvapený.

"V tom ten problém vězí, Jacobe. Nepustím Bellu z očí, dokud tohle nevyřídím. Není to nic osobního..."

Jacob ho pak přerušil a já jsem slyšela bzučení jeho hlasu ze sluchátka. Ať říkal cokoliv, jeho tón byl naléhavější než předtím. Neúspěšně jsem se snažila rozeznat slova.

"Možná máš pravdu...," začal Edward, ale Jacob zase něco namítal. Aspoň že nikdo z nich nemluvil rozzlobeně.

"To je zajímavý návrh. Jsme docela ochotní o tom vyjednávat. Jestli bude Sam přístupný."

Jacobův hlas byl teď tišší. Začala jsem si okusovat nehet na palci, jak jsem se snažila pochopit, co znamená Edwardův výraz.

"Děkuju," odpověděl Edward.

Pak Jacob něco řekl a Edwardovi se po tváři mihlo překvapení.

"Vlastně jsem měl v plánu jít sám," odpovídal Edward na nečekanou otázku. "A ji nechat s ostatními."

Jacobův hlas nabral výšku a mně připadalo, že se Edwarda snaží přesvědčit.

"Pokusím se to objektivně zvážit," slíbil Edward. "Tak objektivně, jak jen budu schopen."

Odmlka byla tentokrát kratší.

"To není tak špatný nápad. Kdy? ...Ne, to nevadí. Stejně bych rád dostal šanci jít po stopě osobně. Deset minut... Určitě," řekl Edward. Podržel mi telefon. "Bello?"

Pomalu jsem ho vzala, cítila jsem se zmatená.

"O čem jste celou dobu mluvili?" zeptala jsem se Jacoba namíchnutě. Věděla jsem, že je to dětinské, ale vadilo mi, že se baví, jako by se mě to netýkalo.

"O příměří, řekl bych. Hele, udělej mi laskavost," navrhl Jacob. "Snaž se přesvědčit svého krvežíznivce, že nejbezpečnější místo pro tebe – obzvlášť jestli odjede – je v rezervaci. My si dokážeme poradit s čímkoliv."

"To ses mu snažil namluvit?"

"Ano. Je to rozumné. Pro Charlieho to tady taky bude lepší."

"Tak k tomu přemluv Billyho," souhlasila jsem. Vadilo mi, že Charlieho stavím na dostřel hledáčku, který byl pravděpodobně zamířený na mě. "Co dál?"

"Jen přestavíme určité hranice, abychom mohli chytit každého, kdo by se dostal moc blízko Forks. Nejsem si jistý, jestli s tím Sam bude souhlasit, ale než to budu vědět, dohlédnu na to sám."

"Jak to myslíš, že na to ‚dohlédneš sám‘?"

"Myslím to tak, že až uvidíš, jak ti kolem domu běhá vlk, tak na něj nestřílej."

"To samozřejmě nebudu. Ale vážně bys neměl dělat nic... riskantního."

Odfrkl. "Nebuď hloupá. Dokážu se o sebe postarat."

Vzdychla jsem.

"Taky jsem se ho snažil přesvědčit, aby ti povolil návštěvu. Je zaujatý, tak si od něj nenech navykládat blbosti ohledně bezpečnosti. Ví stejně dobře jako já, že u nás ti nic nehrozí."

"Budu to mít na paměti."

"Brzy se uvidíme," slíbil Jacob.

"Ty přijdeš?"

"Jo. Jdu se seznámit s pachem návštěvníka, abychom ho mohli vystopovat, jestli se vrátí."

"Jaku, vážně se mi nelíbí představa, že bys měl stopovat –"

"Prosím tě, nech toho, Bello," přerušil mě. Zasmál se a pak zavěsil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře