5.KAPITOLA

4. září 2009 | 17.35 |

5. kapitola – Pozvání

Střední škola. Teď už to není očistec, je to naprosté peklo. Mučení a oheň ... Ano, oboje jsem již zažil.

Teď už jsem dělal všechno správně. Každé "i" mělo tečku, každé "t" mělo háček. Nikdo si nemohl stěžovat, že se vyhýbám zodpovědnosti.

Abych udělal Esme radost a ochránil ostatní, zůstal jsem ve Forks. Vrátil jsem se ke svému starému rozvrhu. Lovil jsem stejně jako ostatní. Každý den jsem chodil do školy a hrál jsem si na člověka. Každý den jsem pozorně poslouchal, jestli neuslyším něco nového o Cullenových. Dívka neřekla nikomu ani slovo, jen pořád dokola opakovala stále stejný příběh – že jsem stál vedle ní a potom ji odhodil z cesty – až to všechny její dychtivé posluchače začalo nudit, takže se nakonec už nikdo neptal na detaily. Už neexistovalo žádné nebezpečí. Můj nerozvážný čin nikoho neohrozil.

Nikoho, kromě mě.

Byl jsem rozhodnutý změnit budoucnost. Nebyla to nejlehčí úloha, ale neexistovala žádná jiná možnost, s kterou bych mohl žít.

Alice předpověděla, že nebudu dost silný, abych se od Belly držel dál. Ale já jí dokážu, že se mýlila.

Myslel jsem si, že první den bude nejtěžší. Když byl u konce byl jsem si jistý, že i nejhorší byl. Ale tak moc jsem se mýlil.

Trápilo mě vědomí, že jí ubližuji. Utěšoval jsem se tím, že její bolest bude jen dočasná a malá – trochu bolesti z mého odmítnutí – v porovnání s mojí. Bella byla člověk a věděla, že já jsem trochu jiný, že jsem něco velmi špatného a děsivého. Pravděpodobně se jí spíš uleví, než by se  jí dotklo, že od ní odvrátím tvář a budu předstírat, že neexistuje.

 "Ahoj, Edwarde," pozdravila mě první den na hodině biologie. Její hlas byl přívětivý, přátelský, obrat o sto osmdesát stupňů, vezmu – li v úvahu náš poslední rozhovor.

Proč? Co ta změna znamenala? Zapomněla už? Rozhodla se, že si všechno přeci jen vsugerovala? Že by mi opustila, že jsem nedodržel svůj slib?

Ty otázky mě pálily jako žízeň, která mě přepadla kdykoliv jsem se nadechnul.

Potřebuju malou chvilku, jen abych se jí podíval do očí.

Jenom chci zjistit, jestli v nich dokážu najít odpovědi na všechny ty otázky ...

 Ne. Nemohl jsem si to dovolit. Ne, pokud jsem chtěl změnit budoucnost.

Mírně jsem pootočil hlavou jejím směrem, žádný pohled na ni. Přikývl jsem a hned se otočil zpět.

Už na mě znovu nepromluvila.

Když škola skončila a já již nemusel nic hrát a předstírat, utíkal jsem do Seattlu stejně jako předchozí den. Zdálo se mi, že ta bolest se dá snést lépe, když skáču nad zemí a vše okolo mě se mění v zelenou šmouhu.

Tento běh se stal mým každodenním zvykem.

Miloval jsem ji? Nemyslím si to. Zatím ne. Nemohl jsem se zbavit Aliciných letmých pohledů do budoucnosti. Viděl jsem, jak lehké by bylo zamilovat se do ní. Bylo by to jako volný pád, naprosto bez jakékoliv snažení. Nedovolit si to byl přesný opak – bylo to jako viset na skále nad strmým útesem, byla to tak zničující, že jsem si připadal stejně slabý jako kterýkoliv jiný člověk.

Tato situace už trvala více než měsíc a každý den to pro mě bylo těžší a těžší. Nedávalo mi to smysl – čekal jsem, že se přes to přenesu, že se to bude zlepšovat. Tohle asi měla na mysli Alice, když mi předpověděla, že nebudu mít dost síly na to, abych se od ní držel dál. Viděla, jakou bolest mi to bude působit a že se bude stupňovat. Ale já jsem jí dokázal snést.

Nezničím Belle budoucnost. Jestli bylo mým osudem ji milovat, tak potom vyhýbání se kontaktu s ní bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, ne?

Vyhýbání se jí bylo ale hranicí toho, co jsem dokázal snést. Mohl jsem předstírat, že ji ignoruju a nikdy už se na ní nepodívat. Mohl jsem předstírat, že mě absolutně nezajímá. Ale vše byla jen přetvářka, ne realita.

Stále jsem visel na každém jejím slově, na každém jejím nádechu.

Svoje trápení jsem rozdělil do čtyř kategorií.

První dvě už mi byly známé. Její vůně a ticho její mysli. Nebo lépe řečeno – abych to vystihl naprosto přesně – moje žízeň a moje zvědavost.

Žízeň byla na prvním místě. Nedýchání při hodinách biologie se stalo mým zvykem. Samozřejmě, existovaly i výjimky, kdy jsem musel odpovědět na otázky nebo něco takového a potřeboval jsem se nadechnout, abych mohl odpovědět. To jsem ochutnal vzduch kolem ní, bylo to stejné jako ten první den – oheň, potřeba a zoufalá snaha utéct. A přesně tak jako první den, ten netvor uvnitř mě se tlačil na povrch ...

Zvědavost byla ta nejvytrvalejší z nich. Co si myslí právě teď? Nedokázal jsem tuto otázku dostat z hlavy. Když si nepřítomně omotala vlasy kolem prstu. Když hodila knihy na stůl s větší silou, než bylo potřeba. Když přišla pozdě na hodinu. Když netrpělivě podupávala nohou o podlahu. Každý její pohyb, který jsem zachytil periferním viděním, ukrýval pro mě nepředstavitelné tajemství. Když mluvila s ostatními studenty, rozebíral jsem každé její slovo a tón řeči. Vyslovila svoje myšlenky nahlas, nebo přemýšlela nad tím, co má říct? Často se mi zdálo, jako kdyby chtěla říct to, co její posluchači chtěli slyšet a to mi připomínalo moji rodinu a náš každodenní život ve lži – ale my jsme v tom byli lepší. Možná jsem si to jen přestavoval. Proč by měla něco předstírat? Byla jen obyčejný lidský teenager.

Mike Newton byl nejpřekvapivější z mých trápení. Kdo by si kdy pomyslel, že tento obyčejný, nudný člověk může být tak nesnesitelný? Ovšem, kdybych byl spravedlivý, měl bych k tomuto otravnému chlapci cítit trochu vděčnosti – nejvíc ze všech udržoval konverzaci s dívkou. Přes jejich rozhovory jsem se o Belle hodně dozvěděl – stále jsem dával dohromady svůj seznam – ale naopak, Mikeova pomoc s mým projektem mě ještě více rozčilovala. Nechtěl jsem, aby Mike byl ten, kdo odhalí její tajemství. Chtěl jsem to být já.

Pomáhalo mi, že on si nikdy nevšiml jejích odhalení a přeřeknutí. Nic o ní nevěděl. Ve své mysli si vytvořil Bellu, která neexistovala – děvče naprosto stejné, jako byl on sám. Nikdy si nevšiml její nesobeckosti a odvahy, které ji odlišovaly od ostatních lidí, nikdy neslyšel tu vyspělost jejích vyslovených myšlenek. Neuvědomil si, že když mluvila o své matce, znělo to přesně opačně, jako kdyby rodič hovořil o svém dítěti – láskyplně, shovívavě, jemně pobaveně a ochranitelsky. Neslyšel tu trpělivost v jejím hlase, když předstírala zájem o jeho příběhy a už vůbec nerozeznal tu dobrotu za trpělivostí.

V průběhu jejích rozhovorů s Mikem jsem na svůj seznam jejích vlastností přidal tu vůbec nejdůležitější, tu, co odhaluje nejvíc – jednoduchou a výjimečnou. Bella byla dobrá. Už všechny ostatní vlastnosti tomu nasvědčovaly – milá, plachá, nesobecká, milující, odvážná – byla prostě skrz naskrz dobrá.

Ale ani tyto užitečné odhalení můj vztah k tomuto chlapci nedokázaly zlepšit. Ten majetnický pohled, který upíral na Bellu – jako kdyby byla nějaká věc na prodej – mě provokoval, stejně jako jeho neslušné představy.  Začínal si být příliš jistý jejím zájmem, protože časem se zdálo, že ho upřednostňuje před ostatními chlapci, před těmi, které považoval za své soky – Tylera Crowleyoho, Erica Yorikeho a ojediněle i mě. Pravidelně sedával na okraji našeho stolu, než začala hodina biologie, povídal si s ní, povzbuzený jejími úsměvy. Byly to jen zdvořilé úsměvy, uklidňoval jsem se. Ale i navzdory tomu jsem se usmál při představě, že do něj vrazím tak silně, až přeletí přes celou místnost a zastaví se až o protější stěnu. Pravděpodobně bych mu smrtelně neublížil ...

Mike už na mě nemyslel jako na soka. Chvíli po té nehodě se obával, že ta situace mě a Bellu spojí, ale opak se ukázal být pravdou. Ale i tak ho stále trápilo, že právě ona byla ta, které jsem se rozhodl věnovat svoji pozornost. Teď jsem ji ovšem ignoroval tak důsledně, stejně jako ostatní, že téměř praskl samolibostí.

Na co teď myslela? Líbila se jí jeho pozornost?

A nakonec čtvrtá část mého trápení, ta nejbolestnější – Bellina lhostejnost. Když jsem jí já ignoroval, začala ignorovat i ona mě. Už se nepokusila znovu navázat rozhovor. A co jsem věděl, tak už na mě ani nemyslela.

Tohle mě dohánělo k šílenství. Dokonce by to mohlo zlomit moje předsevzetí změnit budoucnost – ale občas se na mě Bella podívala stejně jako kdysi. Já jsem to neviděl na vlastní oči, zakázal jsem si se na ní dívat, když nás Alice varovala, že se Bella rozhodla se na nás podívat. Ostatní byli stále velmi ostražitý ohledně Belly, stále nevěděli kolik toho ví.

Trochu to zmírnilo moji bolest, když jsem věděl, že se na mě zdálky dívá. Samozřejmě, třeba spíše přemýšlela nad tím, co jsem to vlastně za chudáka.

"Bella se za chvíli podívá na Edwarda. Tvařte se normálně," konstatovala Alice jedno březnové úterý a v tu chvíli ostatní znervózněli a začali se chovat jako lidi, i když úplná strnulost byla znakem našeho druhu.

Dával jsem pozor na to, jak často se dívá mým směrem. Potěšilo mě, i když by nemělo, že se intervaly ani časem neměnily. Nevěděl jsem co to znamená, ale cítil jsem se kvůli tomu dobře.

 Alice si povzdychla. Přála bych si ...

"Nech toho, Alice," procedil jsem skrz zuby. "Nestane se to."

Našpulila rty. Nemohla se dočkat, až se začne přátelit s Bellou. Bylo zvláštní, jak jí chyběla dívka, kterou zatím ani nepoznala.

Přiznávám, že jsi silnější, než jsem si myslela. Budoucnost je opět nejistá, udělal jsi ji bezvýznamnou. Doufám, že jsi šťastný

"Mě to naopak dává dostatečný význam."

Odfrkla si.

Snažil jsem se ji utěšit, ale byl jsem příliš netrpělivý, abych si mohl povídat. Neměl jsem dobrou náladu, byl jsem nervóznější víc, než ostatní tušili. Jen Jasper si uvědomoval, jak hluboce mě to zraňovalo, a já jsem cítil, jak ze mě stres opadává pod účinkem jeho jedinečné vlastnosti – vycítit a ovlivnit náladu ostatních. I když nechápal důvod mojí špatné nálady – a já jsem měl špatnou náladu v posledních dnech nepřetržitě – nevěnoval tomu pozornost.

Dnešek bude těžký den. Těžší než kterýkoliv jiný den, i když se podobaly jeden druhému.

Mike Newton, ten protivný chlapec, kterého jsem si nedovolil považovat za soupeře, chtěl pozvat Bellu na rande..

Ples s dámskou volenkou se blížil a Mike doufal, že ho Bella pozve. To, že to zatím neudělala, otřáslo jeho sebedůvěrou. Teď se nacházel v nepříjemné situaci – vychutnával jsem si to, víc než bych měl – protože ho pozvala Jessica Stenleyová. Nechtěl jí říct "ano", stále doufal, že ho pozve Bella (a tím zvítězí nad svými soky), ale zároveň nechtěl říct "ne" a přijít o ples úplně. Jessica, které se dotklo, že pozvání rovnou nepřijal, přemýšlela nad důvodem, který se za tím skrýval a v duchu vraždila Bellu. A znovu se ozýval můj instinkt postavit se mezi Bellu a rozzlobené myšlenky Jessicy. Teď už jsem ho chápal lépe, ale o to víc mě rozčilovalo, že to nemůžu udělat.

 Nechápu, jak k tomu došlo! Byl jsem úplně fascinovaný bezvýznamnými středoškolskými drby, kterými jsem kdysi tak opovrhoval.

Mike byl velmi nervózní, když vcházel s Bellou do učebny biologie. Slyšel jsem jeho vnitřní boj, zatímco jsem čekal na jejich příchod. Ten chlapec byl zbabělec. Čekal na tento tanec s jistým záměrem, nechtěl ukázat svoji zamilovanost, dokud mu Bella něco sama nenaznačí. Nechtěl riskovat odmítnutí, chtěl, aby ona udělala první krok.

 

Zbabělec.

Zase se pohodlně usadil na okraj našeho stolu, jako kdyby to dělal odjakživa a já jsem si představil, jak by to asi znělo, kdyby jeho tělo narazilo na stěnu s takovou silou, až by to zlomilo většinu jeho kostí.

"Takže," řekl jí s pohledem upřeným na podlahu. "Jessica mě pozvala na jarní ples."

"To je skvělé," okamžitě odpověděla Bella se zjevným nadšením. Bylo těžké neusmívat se nad tím, jak to Mikeovi pomalu docházelo. Doufal, že tím bude zdrcená. "S Jessikou si to báječně užiješ."

Snažil se získat znovu odvahu. "No..." zaváhal, téměř vycouval, ale vzpamatoval se. "Já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet."

"Proč bys to dělal?" dožadovala se Bella odpovědi. V hlase měla nesouhlas a i úlevu.

A co mělo znamenat tohle? Nečekané a intenzivní zoufalství mě donutilo zatnout pěsti.

Mike neslyšel úlevu v jejím hlase. Začervenal se - bylo to zuřivostí – a předtím, než opět promluvil, se zadíval do země.

"Říkal jsem si, jestli... no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty."

Bella zaváhala.

Přesně v tu chvíli jsem viděl její budoucnost jasněji, než v jakékoliv vizi Alice.

Možná řekne "ano" na Mikeovu nevyslovenou otázku, možná řekne "ne", ale tak jako tak, někdy někomu řekne "ano". Byla krásná a neobyčejná, ale lidští muži na to nekoukali. Jestli se spokojí s někým z tohoto bezvýznamného davu, nebo počká až odejde z Forks, ten den, kdy odpoví "ano", přijde.

Viděl jsem její život tak jako předtím – vysoká škola, kariéra, láska, manželství. Viděl jsem jí po  boku svého otce, oblečenou v bílém, s tváří červenou štěstím, když šla uličkou na hudbu z Wagnerova svatebního pochodu.

Ta bolest byla větší než cokoliv, co jsem kdy předtím cítil. Člověk by na ni pravděpodobně umřel.

A nejenom ta bolest, ale i neskutečná zuřivost.

Hněv uvnitř mě toužil po fyzické ventilaci. I když tento bezvýznamný, opovržení hodný chlapec třeba nebude ten, komu poví "ano", toužil jsem mu rozdrtit lebku ve svých rukou, jako představiteli toho, kdo to bude.

Tomuto pocitu jsem nerozuměl - byla to jakási kombinace bolesti, zuřivosti, touhy a zoufalství. Ještě nikdy jsem to necítil, nedokázal jsem to pojmenovat.

"Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš," řekla mu Bella jemným hlasem.

Mikeova naděje se zhroutila. Za jiných okolností bych si to vychutnal, ale teď jsem byl ztracený v bolesti a ve výčitkách, co se mnou všechny ty pocity udělaly.

Alice měla pravdu. Nebyl jsem dostatečně silný.

Právě teď Alice vidí vizi budoucnosti, jak se opět zamotává. Potěší ji to?

"Ty už jsi někoho pozvala?" Náhle se zeptal Mike. Podíval se na mě s podezřením, poprvé za několik týdnu. Uvědomil jsem si, že jsem se prozradil, moje hlava byla natočená směrem k Belle.

Ta divoká závist v jeho myšlenkách – závist někomu, komu dala Bella přednost – náhle pojmenovala můj nedávný pocit.

 Žárlil jsem.

"Ne," řekla mu s jemnou stopou humoru v hlase. "Já na ten ples vůbec nepůjdu."

Přes všechny ty výčitky a hněv jsem cítil úlevu. Odteď jsem přemýšlel o svých soupeřích.

"Proč ne?" vyzvídal Mike drzým hlasem. Dotklo se mě, že ten tón používal, když s ní mluvil. Potlačil jsem zavrčení.

"Já tuto sobotu jedu do Seattlu," odpověděla.

Zvědavost už nebyla tak nepříjemná jako předtím, teď už to bylo úplné zaměření se na nalezení odpovědí na všechno. Za chvíli se dozvím o tomto překvapujícím objevu víc. Mikův tón se změnil na nepříjemné přemlouvání. "Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?"

"Je mi líto, ne." Bella byla najednou strohá. ""Neměl bys Jess nechávat déle čekat – je to hrubé."

Starost o pocity Jessicy ve mně opět probudily žárlivost. Výlet do Seattlu byl očividně jen záminka, aby mohla říct ne – odmítla jen kvůli kamarádce? Na to byla dost nesobecká. Přála si, aby s ním mohla jít? Nebo jsem se pletl? Měla zájem o někoho jiného?

"Jo, máš pravdu," zareagoval tak sklíčeně, že jsem ho téměř litoval. Téměř.

Odvrátil od ní pohled a já ztratil její tvář v jeho myšlenkách.

Tohle tolerovat nebudu.

Otočil jsem se k ní, abych mohl něco vyčíst z jejího výrazu. Poprvé po více než měsíci. Dovolit si to byla taková úleva, jako když se topící člověk nadechne vzduchu.

Měla zavřené oči a ruce přitisknuté na spánky. Jemně potřásla hlavou, jako kdyby se snažila vypudit z hlavy nějakou myšlenku.

 Frustrující. Fascinující.

Hlas pana Bannera ji vytrhl ze zamyšlení a její oči se pomalu otevřely. Okamžitě se na mě podívala, pravděpodobně vycítila můj pohled. Hleděla do mých očí se stejným zmateným výrazem, který mě už tak dlouho pronásledoval

V této chvíli jsem necítil ani výčitky, ani vinu, ani hněv. Věděl jsem, že se znovu dostaví o to dříve, ale právě teď jsem se vznášel, což bylo divné a znepokojující. Jako kdybych zvítězil.

Neodvrátila se, i když jsem se na ní intenzivně díval a snažil se bezvýsledně přečíst myšlenky v jejích hnědých očích. Byly spíše plné otázek než odpovědí.

Viděl jsem odraz svých vlastních očí a ty byly černé od žízně. Už to byly téměř dva týdny od mého posledního lovu, nebyl to tedy zrovna ten nejbezpečnější den na zlomení mé vůle. Ale zdálo se, že jí barva mých očí nevyděsila. Stále se na mě dívala a její tváře chytily nádhernou růžovou barvu.

Na co právě myslela?

Téměř jsem svoji otázku vyslovil nahlas, ale v té chvíli mě pan Banner oslovil. Krátce jsem se podíval jeho směrem a vylovil jsem z paměti správnou odpověď.

Rychle jsem se nadechl. "Krebsův cyklus."

Žízeň mi opět spalovala celé hrdlo – svaly se mi napjaly a ústa se mi naplnila jedem – zavřel jsem oči a snažil se soustředit, navzdory neskutečné touze po její krvi, která ve mně zuřila.

Netvor byl silnější než kdykoliv předtím. Radoval se. Přijal tuto rozdělenou budoucnost, která mu dala padesáti procentní šanci na něco, po čem neustále toužil. Třetí, neurčitá budoucnost, kterou jsem se snažil silou vůle vybudovat, se rozpadla – zničená obyčejnou lidskou žárlivostí – a on byl najednou blíže k tomu, aby vyhrál.

Výčitky a vina mě pálily spolu s žízní, a kdybych mohl plakat, tak bych teď měl plné oči slz.

Co jsem to udělal?

Když jsem si uvědomil, že jsem tu bitvu již prohrál, už nebyl žádný důvod si odpírat něco, po čem jsem tak hrozně toužil. Znovu jsem se k ní otočil

Skryla si tvář za vlasy, ale i tak jsem viděl, jak jí zčervenaly tváře.

 Netvorovi se to líbilo.

Už se na mě nepodívala, ale mezi prsty si nervózně žmoulala pramen vlasů. Její jemné prsty, její zápěstí byly tak křehké, vypadaly, jako už jen můj dech by je mohl zlomit.

Ne, ne, ne. To neudělám. Byla příliš křehká, příliš dobrá, příliš vzácná, aby měla takovýto osud. Nemůžu dovolit, aby se můj život smíchal s jejím, aby ho zničil.

 Ale ani jsem se od ní nedokázal držet dál. Alice měla pravdu.

Netvor uvnitř mě zuřil, když jsem váhal, nejdřív rozhodnutý pro jednu, potom pro druhou stranu.

Moje krátká hodina s ní skončila příliš brzy. Když zazvonilo, začala si balit svoje věci, aniž by se na mě podívala. To mě zklamalo, ale těžko jsem mohl očekávat něco jiného. Způsob, jakým jsem s ní zacházel od té nehody, byl neomluvitelný.

"Bello?" oslovil jsem ji, neschopný se zastavit. Moje vůle byla v troskách.

Před tím, než se na mě podívala, zaváhala. Potom se ke mně otočila, vypadala otráveně nedůvěřivě.

Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.

Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.

"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.

Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?

Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.

"Ne, vlastně ne", odpověděl jsem jí.

Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.

Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?

"Tak co tedy chceš, Edwarde?"

Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.

 Jak jí mám odpovědět?

Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.

"Omlouvám se." Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. "Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší."

Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?

Otevřela oči a tvářila se ostražitě.

"Nevím, jak to myslíš,"

Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. "Je lepší, když nebudeme přáteli," Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. "Věř mi."

Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl – těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.

"Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív," zasyčela nahněvaně. "Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost."

Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?

"Lítost? Lítost nad čím?" Dožadoval jsem se odpovědi.

"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala."vyštěkla.

Užasle jsem ztuhnul.

Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?

"Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?"

"Já to vím," odsekla.

Její názor na můj čin mě rozzuřil. "Nic nevíš."

Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatní lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.

Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.

I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.

Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.

Rozhodl jsem se nesmát se.

Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.

Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.

"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.

Její tón mě opět podráždil.

"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.

Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.

Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.

Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala – věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu – a já jsem mohl přemýšlet

Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít

Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý – Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.

Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?

Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.

Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých ... mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli – s velkým zadostiučiněním – že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.

Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.

Tak tohle musím vidět.

"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.

Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.

Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.

Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.

Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.

Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.

"Ahoj, Eriku," zavolala přátelsky.

Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?

Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."

Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.

"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.

"Ehm, jen jsem si tak říkal... jestli bys nešla na jarní ples... se mnou?" Přeskočil mu hlas.

Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.

"Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka," znepokojeně odpověděla.

"No, to jo," připustil zahanbeně.

Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.

"Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu."

Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.

"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. "No, tak možná příště."

"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.

Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.

V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.

Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.

Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.

Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže – a už jsem o tom byl téměř přesvědčený – celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět. 

Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci...

Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?

Byla příliš dobrá pro netvora.

Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.

Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.

Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.

Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.

Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.

"Promiň, Tylere," řekla mu rozhořčeným hlasem, "jsem tady zaseklá za Cullenem."

Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.

"No jo, já vím," řekl Tyler, nevšímal si její nálady. " Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme."

Arogantně se usmíval.

Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.

"Pozveš mě na jarní ples?" V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.

"Nebudu ve městě, Tylere." Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.

"Jo, to Mike říkal,"

"Tak proč –", tázavě se na něj podívala.

Pokrčil rameny. "Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla."

V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. "Promiň, Tylere," neznělo to, že by toho litovala. "Vážně budu pryč z města."

Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. "To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost."

Vykročil zpět ke svému autu.

Měl jsem pravdu, když jsem chtěl počkat.

Ten znechucený výraz na její tváři měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. Prozradilo mi to něco, co bych neměl chtít tak zoufale vědět – že ani k jednomu z těch lidských chlapců necítí žádnou náklonnost.

A ještě k tomu, její výraz byla asi ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl.

Právě v tu chvíli dorazila moje rodina, dost zmatená faktem, že jsem se pro změnu otřásal smíchy, místo abych vražedně zíral na všechno v mém okolí.

Co je tu tak vtipné? Chtěl vědět Emmett.

Potřásl jsem hlavou a znovu jsem se rozesmál, když Bella vytúrovala motor. Opět vypadala, že by si přála řídit tank.

 "Tak jdeme!" Nedočkavě zasyčela Rosalie. "Přestaň se chovat jako idiot, jestli můžeš."

Její slova mě nerozčilily, byl jsem příliš veselý. Ale pohnuli jsme se.

Nikdo se mnou cestou domů nemluvil. Občas jsem se ještě zachichotal, když jsem si vzpomněl na Bellinu tvář.

Když jsem přijížděl na příjezdovou cestu – zrychlil jsem, nebyli tu žádní lidé – Alice mi pokazila náladu.

"Teď už si můžu s Bellou popovídat?" náhle a bez přemýšlení vyhrkla, takže jsem neměl možnost si odpověď připravit.

"Ne," odsekl jsem.

"To není fér! Proč musím čekat?"

"Ještě jsem se nerozhodl, Alice."

"Jak chceš, Edwarde."

V její mysli se opět promítly oba Belliny osudy.

"Proč jí vlastně chceš poznat, " zamumlal jsem nevrle, "když jí mám zabít?"

Alice na chvíli zaváhala."To dává smysl," připustila.

Poslední kousek cesty jsem jel stopadesátkou, šlápl jsem na brzdu jen pár centimetrů před garážovou stěnou.

"Užij si běh," samolibě poznamenala Rosalie, když jsem vyběhl z auta.

Ale dnes už jsem neběžel. Namísto toho jsem šel na lov.

Ostatní měli naplánováno jít na lov zítra, ale já jsem si odteď už nemohl dovolit mít žízeň. Přehnal jsem to, pil jsem víc, než bylo třeba, opět jsem téměř plaval. Měl jsem štěstí, že jsem takhle brzy natrefil na stádo losů a jednoho černého medvěda. Byl jsem tak plný, že jsem se necítil dobře. Proč mi to nestačilo? Proč její vůně musela být silnější než cokoliv jiného?

Lovil jsem abych se připravil na následující den, ale když už jsem nezvládal dál lovit a slunce bylo stále ještě v nedohlednu, v tom momentě jsem vědět, že až do zítra čekat nevydržím.

Když jsem si uvědomil, že jdu za ní, opět mě přepadl ten divný, radostný pocit.

Celou cestu do Forks jsem se hádal se svým druhým já, ale moje méně ušlechtilá polovička vyhrála a já jsem pokračoval ve svém plánu. Netvor v mém nitru byl neklidný, ale držel jsem ho dobře spoutaného. Věděl jsem, že si od ní dokážu zachovat bezpečnou vzdálenost, Jen jsem chtěl vědět, kde právě je. Vidět její tvář.

Bylo něco po půlnoci, dům Belly byl tmavý a tichý. Její auto bylo zaparkované na obrubníku u kraje, zatímco auto jejího otce stálo na příjezdové cestě. V okolí jsem nezaslechl žádné myšlenky, což znamenalo, že všichni spí. Pozoroval jsem dům z tmavého lesa, který na východní straně ohraničoval pozemek. Dveře budou pravděpodobně zamčené, to by nebyl problém, ale nechtěl jsem za sebou zanechat důkaz v podobě vylomeného zámku. Rozhodl jsem se nejprve vyzkoušet okno v poschodí. Téměř nikdo se neobtěžuje dávat na tyto okna zámky.

Přešel jsem přes dvůr a na chvíli jsem si přeměřil přední stranu domu. Vzápětí už jsem byl jednou rukou zavěšený na okapové rouře nad oknem. Podíval jsem se do pokoje a dech se mi zastavil.

Byl to její pokoj. Viděl jsem jí ležet v malé posteli, pokrývky měla rozházené po zemi a poznámky u nohou. Když jsem se tak díval, neklidně se převrátila na druhou stranu a přehodila si ruku přes hlavu. Nespala tvrdě, alespoň ne dne. Cítila nebezpečí?

Byl jsem znechucený sám sebou, když jsem jí takto pozoroval. Byl jsem snad lepší než nějaký slídil? Ne nebyl. Byl jsem ještě mnohem horší.

 Uvolnil jsem prsty, chtěl jsem se pustit, ale ještě předtím jsem se dlouze zadíval na její tvář.

Spala neklidně. Mezi obočím měla jemnou vrásku a koutky úst měla svěšené. Rty se jí zatřásly a potom se rozevřely.

"Dobře, mami," zamumlala.

Bella mluvila ze spánku.

Popadla mě hrozná zvědavost, úplně potlačila pocit znechucení. Ta návnada, kterou mi hodila v podobě nechráněných a neúmyslně vyslovených myšlenek byla neuvěřitelně lákavá.

Vyzkoušel jsem okno, a i když kvůli dlouhému nepoužívání pevně drželo, zamknuté nebylo, Pomalu jsem ho otevíral, zděšený vrzáním, které vydávalo. Příště si budu muset donést nějaký olej...

Příště? Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Tiše jsem proklouzl pootevřeným oknem.

Její pokoj byl malý – byl neuspořádaný, ale nebyl tam nepořádek. Vedle postele měla naskládané knihy, ale na hřbet jsem jim neviděl, cd měla rozházené vedle laciného přehrávače – jedno z cédéček na vrchu mělo jen obyčejný průsvitný obal. Haldy papírů ležely vedle počítače, který vypadal jako by byl z muzea zastaralých technologií. Na podlaze se válely boty.

Strašně moc jsem si chtěl přečíst názvy knih a cd, ale slíbil jsem si, že od ní budu udržovat rozumnou vzdálenost. Namísto toho jsem si sedl do starého houpacího křesla v rohu místnosti.

Opravdu jsem si někdy myslel, že vypadá průměrně? Vzpomněl jsem si na první den, na znechucení nad chlapci, které okamžitě zaujala. Ale když jsem si teď představil její tvář v jejich myslích, dokázal jsem pochopit, proč jsem ji neshledával obyčejnou. Zdálo se to tak jasné.

Právě teď - s tmavými vlasy rozloženými okolo její světlé tváře, s děravým tričkem, rozdrbanými tepláky, s uvolněnými rysy tváře a rty jemně pootevřenými – mi vyrazila dech. Lépe řečeno mohla by, kdybych dýchal, pomyslel jsem si ironicky.

Nemluvila, možná už se jí nic nezdálo.

Díval jsem se na její tvář a přemýšlel nad způsobem, jak udělat její budoucnost snesitelnější.

Zranit ji, bylo nepřípustné. Znamenalo to, že jediná možnost jak ji ochránit, bylo, ji znovu opustit?

Ostatní by se se mnou teď už nemohli hádat. Moje nepřítomnost nikoho nevystaví nebezpečí. Nebudou žádné podezření, nic, co by mohlo někoho nasměrovat zpět k nehodě.  

Zaváhal jsem, tak jak už jsem to dnes udělal a najednou se vše zdálo tak beznadějné.

Nemohl jsem doufat, že bych mohl soupeřit s lidskými chlapci, ať se jí tihle líbili nebo ne. Byl jsem netvor. Jak by mě mohla vidět jinak? Kdyby věděla pravdu, vystrašilo by ji to a odradilo. Vypadala by přesně jako oběť v nějakém hororu, utíkala by a strachy ječela.

Pamatuju si ji první den na biologii – a věděl jsem, že přesně tohle by byla ta správná reakce.

Bylo hloupé představovat si, že kdybych jí pozval na ten hloupý ples, tak by zrušila svoje plány a souhlasila by.

 Nebyl jsem ten, kterému bylo předurčeno slyšet její "ano". Byl to někdo jiný, někdo lidský, někdo teplý. A nemohl jsem si dovolit – někdy v budoucnu, až to "ano" poví – abych ho zabil, protože si ho zaslouží, ať už to bude kdokoliv. Zasloužila si štěstí a lásku s kýmkoliv, koho si vybere.

Dlužil jsem jí, aby si správně vybrala, nemohl už jsem déle předstírat, že já jsem byl jediný, který by byl nebezpečí proto, že ji miluje.

Takže po tom vše vlastně ani nezáleží na tom, jestli odejdu nebo ne, protože Bella mě stejně nikdy nebude vnímat takovým způsobem, jakým o ní sním já. Nikdy mě nebude brát jako někoho, kdo je hoden lásky.

 Nikdy.

Může se mrtvé, zmrzlé srdce zlomit? Cítil jsem, jako kdyby to moje mohlo.

"Edwarde," řekla Bella.

Ztuhl jsem, díval jsem se na její zavřené oči.

Vzbudila se a nachytala mě tu? Vypadala, že spí, ale její hlas byl úplně jasný...

 Tiše si povzdechla a opět se nespokojeně převalila na bok – stále spala, ...

"Edwarde," jemně zašeptala.

Zdálo se jí o mně.

Může mrtvé, zmrzlé srdce opět začít tlouci? Cítil jsem, že to moje by mohlo.

"Zůstaň," povzdychla si. "Nechoď. Prosím... neodcházej."

Zdálo se jí o mě a dokonce to ani nebyla noční můra. Ve svém snu chtěla, abych zůstal s ní.

Snažil jsem se pojmenovat pocity, které mě prostupovaly, ale žádná slova nebyla dostačující. Na dlouhou chvíli jsem se do nich ponořil.

Když jsem se vynořil, už jsem nebyl ten stejný muž jako předtím.

Můj život byla nekonečná, neměnná půlnoc. Musí to tak být, je to nevyhnutelné. Ale jak tedy bylo možné, že slunce vycházelo rovnou uprostřed půlnoci?

 Když jsem se stal upírem, když jsem v mučivých bolestech přeměny vyměnil svoji duši a svoji smrtelnost za nesmrtelnost, skutečně jsem zmrznul. Moje tělo se proměnilo na kámen, jako na svaly – trvalé a neměnné. Moje osobnost též zmrzla – moje povaha, to co jsem měl rád i to co jsem nesnášel, moje nálady a touhy, to vše zůstalo tak jako to bylo.

I u ostatních to bylo stejné. Všichni jsme zmrzli. Byli jsme oživlé kameny.

Změna pro nás byla něco velmi jedinečného. Viděl jsem, jak se to stalo s Carlislem a o nějakých deset let později i s Rosalií. Láska je změnila na něco nekonečného, něco co nikdy nevyprchalo. Už to bylo více než osmdesát let, co Carlisle našel Esme, ale přesto se na ní stále díval očima první lásky. Pro ně už to bude vždy takovéhle.

A též už i pro mě. Vždy budu milovat tuho křehkou lidskou ženu, po zbytek svojí nikdy nekončící existence.

Hleděl jsem na její nevinou tvář a cítil jsem jak se láska usazuje do každé části mého kamenného těla

Teď už spala klidně, s jemným úsměvem na rtech.

Když jsem ji sledoval, začal jsem přemýšlet.

Miluju ji a tak se budu snažit být dost silný na to, abych ji opustil. Věděl jsem, že teď dost silný nejsem. Budu na tom muset pracovat. Ale možná jsem byl dost silný, abych nějakým způsobem oklamal budoucnost.

Alice viděla pro Bellu jen dvě budoucnosti a já jsem teď už oběma rozuměl.

To, že ji miluji mi nezabrání v jejím zabití, když udělám chybu.

I když jsem teď netvora necítil, skrýval se uvnitř mě. Možná, že ho láska navždy umlčela. Kdybych ji teď zabil, nebude to úmyslně, byla by to jen tragická nehoda.

Budu muset být mimořádně opatrný. Nesmím nikdy, opravdu nikdy polevit v sebekontrole. Budu si muset dávat pozor na každý nádech. Budu muset dodržovat bezpečnou vzdálenost.

Nesmím dělat chyby.

Konečně jsem pochopil i tu druhou budoucnost. Byl jsem jí tak fascinovaný, tak vyvedený z míry – což se klidně mohlo stát – že to vyústilo v proměnu Belly ve vězně tohoto ne – života? Teď – zničený touhou po ní – jsem pochopil, že bych mohl, ve stavu neodpustitelného sobectví, poprosit svého otce o laskavost. Poprosit ho, aby jí vzal duši a život, takže by se mnou mohla zůstat navěky.

Zasloužila si něco lepšího.

Ale viděl jsem ještě jednu budoucnost, takové tenké lano, po kterém bych byl schopen jít, kdybych udržel rovnováhu.

Dokázal bych to? Být s ní a zároveň ji nechat člověkem?

Záměrně jsem se zhluboka nadechnul a potom znova, nechával jsem její vůni, aby mnou pronikla jako divoký oheň. Pokoj byl plný její vůně, byla všude. Točila se mi hlava, ale přemohl jsem to. Pokud by se to stalo, a já bych se pokusil mít s Bellou nějaký vtah, zvykl bych si i na tu vůni. Znovu jsem se zhluboka, bolestivě nadechl.

Pozoroval jsem ji ve spánku, dokud se na východě za mraky neobjevil první paprsek slunce. Přemýšlel jsem a dýchal.

Domů jsem se vrátil těsně po tom, co ostatní odešli do školy. Rychle jsem se převlékl, nevšímajíc si Esme, která měla plné oči otázek. Viděla to vzrušení na mojí tváři a pocítila najednou úlevu i obavy. Moje zádumčivost ji zraňovala a teď se zdálo, že je tomu konec.

Běžel jsem do školy, dorazil jsem jen o pár sekund později než moji sourozenci. Neotočili se, minimálně Alice mě musela vidět, když jsem stál v houštině stromů, které lemovaly chodník. Čekal jsem, až se nikdo nebude dívat a potom jsem nepozorovaně vyšel z lesa na parkoviště plné aut.

Slyšel jsem hluk Bellina auta, schoval jsem se za autem a sledoval ji z místa, odkud mě ona vidět nemohla.

Vjela na parkoviště, a když uviděla moje Volvo, se zamračeným výrazem zaparkovala na nejvzdálenějším koutě parkoviště.

Bylo pro mě divné, vzpomenout si, že je na mě pravděpodobně stále naštvaná a že pro to má dobrý důvod.

Chtěl jsem se sám sobě smát. Všechno moje plánování a přemýšlení by bylo naprosto nesmyslné, kdyby o mě neměla zájem, ne? Její sen mohl být naprostá náhoda. Byl jsem ale namyšlený hlupák.

Popravdě, bylo by pro ni lepší, kdyby se o mě nezajímala. To by mě sice neodradilo od toho, abych se jí věnoval, ale aspoň bych jí přitom mohl varovat. To jsem jí dlužil.

Potichu jsem se pohnul, přemýšlel jsem, jak se s ní nejlépe potkat.

Ulehčila mi to. Když vystupovala z auta, klíče jí vypadly z ruky a spadly rovnou do kaluže.

Sehnula se, ale já jsem je držel ještě dřív, než mohla namočit prsty do té studené vody..

Opřel jsem se o její auto a pozoroval její reakci. Škubla sebou a prudce se napřímila.

"Jak to děláš?" zeptala se mě.

Ano, ještě stále se zlobila.

Podal jsem jí klíče.  "Jak dělám co?"

Natáhla ruku a já jsem jí pustil klíčky rovnou do dlaně. Zhluboka jsem se nadechl, vdechujíc její vůni.

"Objevíš se z ničeho nic."vysvětlila.

"Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá." Ty slova byly tak ironické, téměř jako vtip. Bylo tu něco, co neviděla?

Zaznamenala, jak můj hlas zjihl při vyslovení jejího jména?

Zírala na mě tak, že jsem pochopil, že neocenila můj vtip. Její tep se zrychlil – strachem? Po chvíli sklopila oči.

"Co ta dopravní zácpa včera večer?" zeptala se mě, aniž by se na mě dívala. "Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti."

Stále se na mě hodně zlobila. Bylo potřeba hodně snahy, abych to s ní nějak urovnal. Vzpomněl jsem si na svoje předsevzetí – být k ní upřímný ...

"To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci." A potom jsem se zasmál. Nemohl jsem si pomoc, vzpomínal jsem na její včerejší výraz.

"Ty..." zalapala po dechu a potom se zarazila, jako kdyby byla příliš rozzuřená, aby mohla pokračovat. A bylo to tu – znovu ten samý výraz. Potlačil jsem další nával smíchu. Už tak byla dost rozzlobená.

"A nepředstírám, že neexistuješ," dodal jsem. Snažil jsem se o nenucený tón. Nerozuměla by tomu, kdybych jí ukázal svoje skutečné pocity. Musel jsem je skrývat, snažit se to trochu zlehčit ...  

"Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerovi dodávka?"

Naštval jsem se. To myslí vážně?

Bylo dost nelogické, že jsem se cítil uraženě – nevěděla o mojí přeměně, o tom, co se stalo v noci. Ale i tak jsem i já byl naštvaný.

"Bello, to je naprosto absurdní," odsekl jsem.

Začervenala se, otočila se ke mně zády a odešla.

Přepadly mě výčitky svědomí. Neměl jsem žádné právo zlobit se.

"Počkej," zavolal jsem za ní.

Nezastavila se, tak jsem šel za ní.

"Omlouvám se, to bylo hrubé. Netvrdím, že to není pravda," - bylo absurdní představit si, že bych jí chtěl ublížit - "ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost."

"Proč mě nenecháš na pokoji?"

Věř mi, chtěl jsem jí říct. Zkoušel jsem to.

A jen tak mimochodem, jsem do tebe zoufale zamilovaný

Udržuj lehkou konverzaci.

"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej," Napadla mě jedna akční myšlenka a zasmál jsem se.

"Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala se mě přísně.

Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.

"Děláš to znovu." upozornil jsem ji.

Povzdychla si. "Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?"

"Říkal jsem si, jestli od soboty za týden" – sledoval jsem jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – "víš, v den toho jarního plesu –"

Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. "Snažíš se být vtipný?"

Jo. "Necháš mě prosím tě domluvit?"

V tichosti čekala a hryzala si horní ret.

Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.

"Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?" zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.

Tupě se na mě dívala."Cože?"

"Chceš svézt do Seattlu?" Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.

"S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.

"Se mnou, samozřejmě." Řekl jsem pomalu.

"Proč?"

To bylo opravdu tak překvapující, že bych mohl toužit po její společnosti? Opravdu si o mě musela, z mého chování, vytvořit ten nejhorší možný názor.

"No," řekl jsem tak nenuceně, jak jen to bylo možné, " měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede."

Zdálo se bezpečnější si ji dobírat, než se tvářit vážně.

"Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost." Řekla stejně překvapeným hlasem. Opět se dala do kroku a já s ní.

Ve skutečnosti neřekla ne, tak jsem se toho chytil.

Poví ne? A co udělám, když to řekne?

"Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?"

"Nechápu, co tobě je do toho." Stěžovala si.

To stále ještě nebylo odmítnutí. Její srdce opět bilo rychleji a i její dýchání se zrychlilo

"Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka."

"Upřímně, Edwarde, já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád."

Když vyslovila moje jméno, projelo mnou vzrušení.

Jak mám udržovat lehkou konverzaci a zároveň být upřímný? Tedy, bylo důležitější být upřímný. Hlavně teď.

"Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být."

"Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo." Ř

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře