10.KAPITOLA

15. září 2009 | 12.20 |

10. VYPTÁVÁNÍ

Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat – třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.

Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé.

Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč – šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku.

Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.

Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře.

"Nechceš jet dneska se mnou?" zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou – mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje.

"Chci, děkuju," odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto.

"Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak." Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.

"Nejsem cukrová panenka," protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší.

"Vážně?" opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.

Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly... téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví.

Otočil se a usmál se na mě. "Copak, dneska žádných dvacet otázek?"

"Trápí tě moje otázky?" zeptala jsem se s úlevou.

"Ne tolik jako tvoje reakce." Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá.

Zamračila jsem se. "Reaguju špatně?"

"Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš."

"Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím."

"Ale vybíráš jen něco," obvinil mě.

"Nijak moc."

"Dost, aby mě to dovádělo k šílenství."

"Ty to nechceš slyšet," zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml.

Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo.

"Kde máš zbytek rodiny?" zeptala jsem se – byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné.

"Jeli s Rosalií." Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. "Okázalé, viď?"

"Hm, páni," vydechla jsem. "Když má tohle, proč jezdí s tebou?"

"Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout."

"Tobě se to nedaří." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, jak jsme vystupovali z auta. Už jsem neměla zpoždění; díky jeho šílené jízdě jsem se dostala do školy v dostatečném předstihu. "Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?"

"Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla." Počkal na mě před autem a pak šel ke škole těsně vedle mě. Chtěla jsem překonat tu krátkou vzdálenost, natáhnout ruku a dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se mu to nelíbilo.

"Proč vůbec máte takováhle auta?" přemítala jsem nahlas. "Když vám jde o to, abyste měli soukromí?"

"Je to požitek," připustil s rozpustilým úsměvem. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."

"Jasně," zamumlala jsem šeptem.

Pod převislou střechou jídelny čekala Jessica, oči jí div nevypadly z důlků. Přes rameno, bohudíky, měla mou bundu.

"Ahoj, Jessiko," pozdravila jsem, když jsme byli krok od ní. "Dík, žes nezapomněla." Podala mi bundu beze slov.

"Dobré ráno, Jessiko," pozdravil ji Edward zdvořile. Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas. Nebo podmanivé oči.

"Ehm... ahoj." Upřela na mě své velké oči ve snaze posbírat své zmatené myšlenky. "Asi se uvidíme na trigonometrii, viď." Věnovala mi významný pohled a já jsem potlačila povzdech. Co jí pro všechno na světě řeknu?

"Jo, tam se uvidíme."

Odešla, ale dvakrát se zastavila, aby se po nás podívala přes rameno.

"Co jí řekneš?" zamumlal Edward.

"Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!" zasyčela jsem.

"Neumím," řekl zaraženě. Pak, když pochopil, oči se mu rozjasnily. "Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne."

Zasténala jsem, jak jsem si stahovala jeho sako a podávala mu ho. Pak jsem si navlékla svou bundu. Přehodil si sako přes ruku.

"Tak co jí řekneš?"

"Malou nápovědu?" zaprosila jsem. "Co chce vědět?"

Zavrtěl hlavou, uličnicky se zašklebil. "To není fér."

"Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér."

Na chvilku zvolnil, jak jsme šli. Zastavili jsme se přede dveřmi učebny, kde jsem měla první hodinu.

"Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš," řekl nakonec.

"Týjo. Co bych měla říct?" snažila jsem se udržet svůj výraz velmi nevinný. Lidé cestou do třídy chodili kolem nás, pravděpodobně zírali, ale já jsem je skoro nevnímala.

"Hmmm." Zastavil se, aby chytil uvolněnou kadeř vlasů, které se mi uvolnily z gumičky na krku, a zavinul ji zpátky na místo. Srdce se mi hyperaktivně rozbušilo. "Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano... jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování."

"Mně to nevadí," hlesla jsem slabě.

"A pokud jde o její druhou otázku... no, sám si na ni rád poslechnu odpověď." Jeden koutek úst povytáhl do mého oblíbeného nevyrovnaného úsměvu. Nestihla jsem tak rychle popadnout dech, abych na tu poznámku odpověděla. Otočil se a odcházel.

"Uvidíme se u oběda," zavolal na mě přes rameno. Tři lidé vcházející do dveří se zastavili a podívali se na mě.

Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná. Podvodník jeden. Teď jsem si dělala ještě větší starosti kvůli tomu, co mám říct Jessice. Posadila jsem se na své obvyklé místo a rozzlobeně jsem práskla taškou na zem.

"Ahoj, Bello," pozdravil Mike z místa vedle mě. Vzhlédla jsem. Měl divný, téměř odevzdaný pohled. "Jak bylo v Port Angeles?"

"Jak bylo..." Nevěděla jsem, jak to shrnout. "Skvěle," dokončila jsem chabě. "Jessica si koupila vážně krásné šaty."

"Říkala něco o pondělním večeru?" zeptal se a oči se mu rozjasnily. Usmála jsem se, jaký obrat rozhovor nabral.

"Říkala, že si to vážně užila," ujistila jsem ho.

"Fakticky?" zeptal se nadšeně.

"No jasně."

Pan Mason pak okřikl třídu, aby bylo ticho, a požádal, abychom se věnovali svým písemkám. Angličtina a pak občanka uběhly ani nevím jak, protože jsem si dělala starosti, jak všechno vysvětlím Jessice, a děsila jsem se toho, že Edward skrze její myšlenky bude opravdu poslouchat, co jsem řekla. Tahle jeho dovednost mohla být pěkně na obtíž – pokud mi s její pomocí zrovna nezachraňoval život.

Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky. Usmála jsem se na ně.

Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.

"Pověz mi všechno!" poručila, ještě než jsem dosedla.

"Co chceš vědět?" vytáčela jsem se.

"Co se stalo včera večer?"

"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."

Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. "Jak ses dostala domů tak rychle?"

"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé." Doufala jsem, že tohle slyšel.

"Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?"

Na to jsem nepomyslela. "Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."

Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu.

"Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" pokračovala.

"Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala jsem.

"Takže půjdete zase ven?"

"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?"

"Ano," přikývla.

"No, tak tedy ano."

"Pá-á-ni," natáhla to slovo do tří slabik. "Edward Cullen."

"Já vím," souhlasila jsem. "Páni" na to ani nestačilo.

"Počkej!" ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. "Políbil tě?"

"Ne," zamumlala jsem. "To tak není."

Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky.

"Myslíš, že v sobotu...?" zvedla obočí.

"O tom vážně pochybuju." Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná.

"O čem jste si povídali?" šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal.

"Nevím, Jess, o spoustě věcí," zašeptala jsem zpátky. "Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu." Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem.

"Prosím tě, Bello," zaprosila. "Pověz mi nějaké podrobnosti."

"No... dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost." Ať si z toho vybere, co chce.

"To je dobré znamení," přikývla. "Byla hezká?"

"Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet."

"Tím líp. Určitě se mu líbíš."

"Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky," dodala jsem s povzdechem.

"Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla.

"Proč?" byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila.

"Je takový... nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí.

"Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním," přiznala jsem se.

"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo.

"Je na něm mnohem víc než to."

"Vážně? A co třeba?"

Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci.

"Neumím to správně vysvětlit... ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Upír, který chce být hodný – který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda... zírala jsem na přední stěnu místnosti.

"Je to možné?" zachichotala se.

Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner.

"Takže ho máš ráda." Nehodlala to ještě vzdát.

"Ano," odpověděla jsem stručně.

"Chci říct, máš ho opravdu ráda?" naléhala.

"Ano," řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí.

Už měla dost jednoslabičných odpovědí. "Jak moc ho máš ráda?"

"Hrozně moc," zašeptala jsem. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct." Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého.

Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal.

Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.

"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," nadhodila jsem.

"Děláš si legraci! Cos mu řekla?!" vydechla, naprosto vyvedená z míry.

"No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo."

"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"

Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě.

A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout.

"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" uhodla.

"Myslím, že ne." Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí.

Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď – svou krásou podobný řeckému bohu – stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla.

"Uvidíme se později, Bello." Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu.

"Ahoj," jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné.

"Čau."

Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil – předpokládala jsem, že čeká na příležitost – takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral.

Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě.

Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem.

"Co to děláš?" namítla jsem. "Snad to nebereš všechno pro mě?"

Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo.

"Půlka je pro mě, samozřejmě."

Zvedla jsem obočí.

Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal.

"Vezmi si, co chceš," nabídl a postrčil podnos ke mně.

"Jsem zvědavá," začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, "co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?"

"Ty jsi pořád zvědavá." Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma.

"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?" zeptal se blahosklonně.

Nakrčila jsem nos. "Jednou jsem to udělala... z přinucení," přiznala jsem. "Nebylo to tak špatné."

Zasmál se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje." Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost.

"Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere." Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění.

Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám.

"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?" zeptal se jako by nic.

"Ty sis toho vážně nevšiml?"

"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí."

"Chudák holka." Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá.

"Něco z toho, co jsi řekla Jessice... no, dělá mi to starosti." Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima.

"Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají," připomněla jsem mu.

"Varoval jsem tě, že budu poslouchat."

"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."

"To jistě, to jsi mě varovala," souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. "Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju... aby sis některé věci nemyslela."

Zamračila jsem se. "To je docela rozdíl."

"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."

"Tak o co jde?" Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky.

"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé.

Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo.

"Už to zase děláš," zabručela jsem.

Vykulil překvapeně oči. "Co?"

"Omamuješ mě," přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj.

"Aha." Zamračil se.

"To není tvoje chyba," povzdechla jsem si. "Nemůžu si pomoct."

"Odpovíš na mou otázku?"

Podívala jsem se dolů. "Ano."

"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" Byl zase podrážděný.

"Ano, vážně si to myslím." Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří.

Nakonec promluvil, hlas měl sametově měkký. "Mýlíš se."

Vzhlédla jsem a uviděla, že jeho oči jsou něžné.

"To nemůžeš vědět," nesouhlasila jsem šeptem. Zavrtěla jsem hlavou v pochybách, ačkoliv se mi po jeho slovech srdce rozbušilo a hrozně moc jsem jim chtěla věřit.

"Co tě vede k takovému přesvědčení?" Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé – snažil se – marně, jak jsem předpokládala – vyčíst pravdu přímo v mé mysli.

Oplácela jsem mu pohled a usilovně jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu, abych našla nějaký způsob, jak to vysvětlit. Jak jsem pátrala po slovech, viděla jsem, že je čím dál netrpělivější; začal se mračit, frustrovaný z mého mlčení. Sundala jsem ruku z krku a zvedla jeden prst.

"Nech mě přemýšlet," naléhala jsem. Jeho výraz se vyjasnil, byl spokojený, když viděl, že mám v úmyslu odpovědět. Položila jsem ruku na stůl a přisunula k ní tu druhou, takže jsem dlaně stiskla k sobě. Dívala jsem se na své ruce, spojovala a rozpojovala prsty, a konečně jsem promluvila.

"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy..." zaváhala jsem. "Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nedokázala jsem lépe shrnout pocit úzkosti, který ve mně jeho slova někdy vzbuzovala.

"Vnímavá," zašeptal. A moje úzkost se zase vrátila, vyplavala na povrch, protože potvrzoval můj strach. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal vysvětlovat, ale pak přimhouřil oči. "Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?"

"No, vždyť se na mě podívej," řekla jsem – zbytečně, protože už se díval. "Jsem naprosto obyčejná – no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost.

Obočí se mu na okamžik rozzlobeně vyklenulo, ale pak se zase vyhladilo, jak se mu v očích objevil chápavý výraz. "Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře se uchechtl, "ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."

Zamrkala jsem, celá ohromená. "Tomu nevěřím..." zamumlala jsem si pro sebe.

"Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."

Moje rozpaky byly mnohem silnější než moje radost z jeho procítěného pohledu, když tohle říkal. Rychle jsem mu připomněla svůj původní argument.

"Ale já se neloučím," poukázala jsem.

"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu," zavrtěl hlavou, zdálo se, že s tou myšlenkou bojuje, "jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."

Podívala jsem se nasupeně. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?"

"Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat."

Najednou se jeho nepředvídatelná nálada změnila; rozpustilý, odbourávající úsměv změnil jeho rysy. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."

"Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," připomněla jsem mu, vděčná za odlehčenější téma. Nechtěla jsem, aby ještě mluvil o rozchodu. Kdybych musela, asi bych si sama přivodila nějaké nebezpečí, jen abych si ho udržela nablízku... Zahnala jsem tu myšlenku dřív, než ji jeho rychlé oči mohly z mého obličeje vyčíst. Rozhodně by mě dostala do maléru.

"Přesto," dodal.

"Přesto," přitakala jsem; hádala bych se, ale teď jsem chtěla, aby očekával katastrofy.

"Mám pro tebe další otázku." Jeho obličej byl stále uvolněný.

"Střílej."

"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"

Ušklíbla jsem se při té vzpomínce. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala jsem ho. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."

"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se. Byla bych rozzlobenější, kdyby jeho smích nebyl tak úchvatný. "Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?" zeptal se a stále se pro sebe smál.

"To asi ne," připustila jsem. "Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."

Byl zmatený. "Ale proč, prosím tě?"

Smutně jsem zavrtěla hlavou. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."

"Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"

"Samozřejmě."

"To by nebyl problém." Byl velmi sebejistý. "Všechno záleží na tom, kdo tě vede." Viděl, že chci protestovat, a umlčel mě. "Ale ještě jsi mi neodpověděla – jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"

Jakmile mluvil o "nás", byla jsem se vším svolná.

"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila jsem. "Ale chci tě požádat o laskavost."

Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. "O jakou?"

"Můžu řídit já?"

Zamračil se. "Proč?"

"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."

Obrátil oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. "Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla.

"U Charlieho méně vždy znamená více." O tom jsem byla přesvědčená. "Kam vůbec pojedeme?"

"Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí... a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít." Zase nechával volbu na mně.

"Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?" zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství.

"Ano." Usmál se, pak se odmlčel. "Ale jestli nechceš být... se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."

To se mě dotklo. "Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –"

"Jasně," přerušil mě, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou." Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování.

Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. "Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."

"Já vím," povzdechl si, zadumaný. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."

"Proč bych to proboha dělala?"

Jeho oči byly najednou zuřivé. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!"

Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. "Myslím, že to risknu."

Hněvivě vydechl a podíval se jinam.

"Mluvme o něčem jiném," navrhla jsem.

"O čem si chceš povídat?" zeptal se. Byl stále rozzlobený.

Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks... na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."

Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního.

"Medvědi?" vydechla jsem a on se usmál. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok.

"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval mě.

Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází.

"Medvědi?" zopakovala jsem ztěžka.

"Emmett má nejradši grizzlyho." Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady.

"Hmmm," zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla.

"Takže," řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. "Co máš nejradši ty?"

Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. "Pumu."

"Aha," pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu.

"Samozřejmě," řekl a jeho tón odrážel ten můj, "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?" usmál se škádlivě.

"No jasně, co?" zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse.

"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit." Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip.

"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasila jsem, přikyvujíc.

Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."

"Snažím se představit si to – ale nemůžu," přiznala jsem. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"

"Ale my máme zbraně." Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."

Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější.

Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná.

"Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala jsem se potichu.

"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," prohlásil bezstarostně. "Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."

Pokusila jsem se o úsměv. "Možná," zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. "Mohla bych to někdy vidět?"

"Absolutně ne!" Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a – ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala – vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou.

"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas.

"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," řekl a jeho hlas by řezavý. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."

"Tak proč?" naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz.

Dlouhou chvíli se na mě díval.

"Až jindy," řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. "Přijdeme pozdě."

Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle.

"Takže jindy," souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře