VYNECHANÁ KAPITOLA STMÍVÁNÍ→NAKUPOVÁNÍ S ALI

27. září 2009 | 17.57 |

2.ČÁST

....Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.


"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.

"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.

Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.

"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.

"Velmi rafinované, Jaspere," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.

Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele.

Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.


"Promiň." Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. "Jasper má pravdu." Pokračovala, "Musíš se uklidnit."

"Dobře, ale neříkej mu to." zavrčela jsem. "Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu."

Zahihňalase. "No tohle, ty sis toho všimla?"

"Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné."

"Potřebuješ spát." Pokrčila rameny, stále se usmívala.

"A teď potřebuji sprchu!" Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.

"Myslím si, že budeš mít modřinu na čele." Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.

Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.

Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.

Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.

"Sněz to," řekla Alice a přísně na něj ukázala.

Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.

"Děje se něco špatného, Alice." Zeptala jsem se mírně.

"Nic se neděje." Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila."

"Dobře, co teď děláme?"

"Čekáme, až zavolá Carlisle."

"A měl by teď volat?" Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.

"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. "Že ještě nevolal."

"To jenom znamená, že nám nemají, co říct." Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.

"Bello," řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, "Nemᚠse čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."

"Ty si myslíš, že se bojím o sebe?" Zeptala jsem se neochotna uvěřit.

"Co je tu jiného?" Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.

"Slyšel jsi, co říkal Laurent," hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi, Emmettovi...Edwardovi..." Polkla jsem. "Jestli ta divoká ženská ublíží Esme..." Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat..."

"Bello, Bello, přestaň." Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. "Dělᚠsi starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom - nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě - " řekl kvůli tomu, že jsem sí dívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."

"Ale proč bys - " Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"

Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře