5.KAPITOLA

15. září 2009 | 12.15 |

5. KREVNÍ SKUPINA

Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala.

"Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová," řekl pan Mason ironicky.

Začervenala jsem se a spěchala na své místo.

Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili. Mikovi se vrátila jeho stará dobrá nálada, a jak jsme šli, nadšeně vykládal o předpovědi počasí na tento víkend. Déšť by si měl dát menší přestávku, a tak snad jeho výlet bude možné uskutečnit. Snažila jsem se tvářit nadšeně, abych mu vynahradila, že jsem ho včera zklamala. Bylo to tvrdé; déšť nedéšť, pořád bude chabých pět stupňů, jestli budeme mít štěstí.

Zbytek dopoledne uběhl, aniž bych tomu věnovala pozornost. Bylo těžké uvěřit, že jsem si jenom nevymyslela to, co Edward řekl dnes ráno, a nešlo mi z hlavy, jak se na mě díval. Možná to byl jenom velmi přesvědčivý sen, který jsem si spletla s realitou. Připadalo mi to pravděpodobnější, pochybovala jsem, že bych pro něj byla jakkoliv zajímavá.

Takže jsem byla netrpělivá i vystrašená, když jsme s Jessikou vstupovaly do jídelny. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, abych viděla, jestli z něj zase není ten studený, lhostejný člověk, jak jsem ho znala za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dnes ráno nějakým zázrakem skutečně slyšela, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Jessica žvanila pořád dokola o svých plánech na ples – Lauren a Angela pozvaly ty ostatní kluky a půjdou všichni společně – a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchám.

Projelo mnou zklamání, když jsem neomylně zaostřila na jeho stůl. Ostatní čtyři tam byli, ale on ne. Odešel domů? Zdrceně jsem se postavila do fronty za Jessiku, která pořád drmolila. Ztratila jsem chuť k jídlu – koupila jsem si jenom láhev limonády. Chtěla jsem si sednout a jen se poddat špatné náladě.

"Edward Cullen už na tebe zase zírá," oznámila Jessica, a vyslovením jeho jména konečně upoutala moji pozornost. "Tak si říkám, proč dneska sedí sám."

Hlava mi vylétla vzhůru. Sledovala jsem její pohled a spatřila Edwarda, jak se pokřiveně směje a dívá se na mě od prázdného stolu, vzdáleného přes celou jídelnu od místa, kde obvykle sedal. Jakmile zachytil můj pohled, zvedl ruku a pokynul mi ukazováčkem, abych za ním přišla.

Jak jsem nevěřícně zírala, zamrkal.

"Vážně myslí tebe?" zeptala se Jessica s urážlivým úžasem v hlase.

"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie," zamumlala jsem, abych v ní nevzbudila podezření. "Hm, radši se půjdu podívat, co chce."

Když jsem odcházela, cítila jsem, jak na mě Jessica civí.

Došla jsem k jeho stolu a nejistě se postavila za židli naproti němu.

"Co kdyby sis dneska sedla se mnou?" zeptal se s úsměvem.

Automaticky jsem se posadila a nedůvěřivě se na něj dívala. Pořád se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný. Bála jsem se, že náhle zmizí v obláčku kouře a já se probudím.

Zdálo se, že čeká, až něco řeknu.

"Tohle je jiné," konečně se mi podařilo ze sebe vypravit.

"No," odmlčel se a pak dořekl spěšně: "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to."

Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly.

"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," podotkla jsem nakonec.

"Vím." Znovu se usmál, pak změnil téma. "Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl."

"Oni to přežijou." Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad.

"Já tě ale možná nevrátím," řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.

Zalapala jsem po dechu.

Zasmál se. "Vypadáš ustaraně."

"Ne," hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas. "Ve skutečnosti jsem překvapená... proč to všechno tak najednou?"

"Vždyť jsem ti to povídal – už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám." Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné.

"Vzdáváš?" zopakovala jsem zmateně.

"Ano – vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí." Při těch slovech mu úsměv pohasl a do hlasu se mu vloudil tvrdý tón.

"Zase jsem mimo."

Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu.

"Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů."

"Neboj se – já ničemu z toho nerozumím," řekla jsem zatrpkle.

"S tím počítám."

"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?"

"Přátelé..." přemítal pochybovačně.

"Nebo ne." Zamumlala jsem.

Zakřenil se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel." Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování.

"To říkáš často," podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas.

"Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat."

"Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu." Přimhouřila jsem oči.

Omluvně se usmál.

"Takže, protože nemám... rozum, tak se budeme snažit být přáteli?" Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu.

"Tak nějak."

Podívala jsem se dolů na své ruce svírající láhev limonády a nevěděla jsem, co mám dělat.

"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě.

Vzhlédla jsem do jeho hlubokých zlatých očí, popletlo mě to, a jako obvykle jsem vyhrkla pravdu.

"Snažím se přijít na to, co jsi zač."

Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv.

"A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal se ledabyle.

"Moc ne," přiznala jsem.

Uchechtl se. "Jaké máš teorie?"

Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.

"Ty mi to nepovíš?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou. "To je moc trapné."

"To je vážně frustrující, víš," stěžoval si.

"Ne," nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, "nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující – že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat... co je na tom prosím tě frustrujícího?"

Zakřenil se.

"A nebo třeba," pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "se ten člověk chová podivně – jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."

"Ty ses nějak rozjela, co?"

"Nemám ráda dvojí měřítka."

Měřili jsme si jeden druhého a neusmívali jsme se.

Podíval se mi přes rameno a pak se nečekaně uchechtl.

"Co je?"

"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý – debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku." Znovu se uchechtl.

"Nevím, o čem to mluvíš," odsekla jsem mrazivě. "Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš."

"Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst."

"Kromě mě, samozřejmě."

"Ano. Kromě tebe." Jeho nálada se najednou změnila; vrhl po mně zadumaný pohled. "Zajímalo by mě, proč to tak je."

Nevydržela jsem ten pohled. Soustředila jsem se na rozšroubování víčka od limonády. Dala jsem si pořádný doušek a zírala před sebe do prázdna.

"Ty nemáš hlad?" zeptal se zmateně.

"Ne." Nechtěla jsem mu vykládat, že mám žaludek nervózně stažený. "Ty?" Podívala jsem se na prázdný stůl před ním.

"Ne, nemám hlad." Nerozuměla jsem jeho výrazu – vypadalo to, jako že ho pobavil nějaký vtip, kterému rozumí jen on sám.

"Můžeš mi prokázat laskavost?" zeptala jsem se po vteřině zaváhání.

Najednou byl obezřetný. "To záleží na tom, co chceš."

"Nic zvláštního," ujišťovala jsem ho.

Čekal, rezervovaný, ale zvědavý.

"Jenom jsem si říkala... jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená." Při těch slovech jsem měla oči upřené na láhev limonády a malíčkem jsem objížděla kolečko otvoru.

"To zní fér." Tiskl rty k sobě, aby se nesmál, když jsem vzhlédla.

"Díky."

"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal se.

"Dobře."

"Pověz mi jednu teorii."

Jejda. "Tuhle ne."

"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď," domáhal se.

"Tys taky porušil svoje sliby," připomněla jsem mu.

"Jenom jednu teorii – nebudu se smát."

"Ale ano, budeš." Tím jsem si byla jistá.

Sklopil své okrové oči a pak na mě přes dlouhé černé řasy upřel spalující pohled.

"Prosím!" vydechl a naklonil se ke mně.

Zamrkala jsem, v hlavě vygumováno. Proboha, jak to dělá?

"Ehm, cože?" zeptala jsem se jako omámená.

"Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Jeho oči se do mě pořád žhavě opíraly.

"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?" Je taky hypnotizér? Nebo je prostě jen strašně snadné mě rozhodit?

"To není moc kreativní," poškleboval se.

"Je mi líto, nic jiného nemám," odsekla jsem uraženě.

"Nejsi ani blízko," popichoval.

"Žádní pavouci?"

"Ne."

"A žádná radioaktivita?"

"Žádná."

"Zatraceně," povzdechla jsem si.

"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl se.

"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"

Moc se snažil udržet vážný obličej.

"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala jsem ho.

"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Byl zase vážný.

"Protože...?"

"Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?" Čtverácky se usmíval, ale jeho oči byly neproniknutelné.

"Aha," řekla jsem, jak několik věcí, které nadhodil, najednou zapadlo na své místo. "Chápu."

"Vážně?" Jeho obličej byl najednou přísný, jako kdyby se bál, že snad prozradil příliš.

"Ty jsi nebezpečný?" dovtípila jsem se a puls se mi zrychlil, jak jsem si intuitivně uvědomila pravdivost svých slov. On je nebezpečný. Celou dobu se mi to snažil říct.

Jenom se na mě podíval, oči plné jistého citu, kterému jsem nemohla porozumět.

"Ale ne zlý," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."

"To se pleteš," jeho hlas téměř nebylo slyšet. Sklopil pohled, sebral mi víčko od láhve a začal jím otáčet mezi prsty. Dívala jsem se na něj a přemítala, proč se nebojím. To, co říkal, myslel vážně – to bylo zjevné. Ale já jsem se cítila jenom napjatá, předrážděná... ale hlavně fascinovaná. Prostě jako vždycky, když jsem mu byla nablízku.

Ticho trvalo, dokud jsem si nevšimla, že jídelna je téměř prázdná.

Vyskočila jsem. "Přijdeme pozdě."

"Já dneska na hodinu nejdu," prohlásil a točil víčkem tak rychle, že z něj byla jenom rozmazaná šmouha.

"Proč ne?"

"Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny." Usmál se na mě, ale jeho oči byly stále utrápené.

"No, já jdu," řekla jsem mu. Byla jsem moc velký zbabělec na to, abych riskovala, že mě nachytají.

Obrátil svou pozornost zpátky k víčku. "Tak zatím ahoj."

Otálela jsem, byla jsem na vážkách, pak mě ale první zvonění vyhnalo ze dveří – s posledním pohledem dotvrzujícím, že se nepohnul ani o centimetr.

Jak jsem napůl běžela do třídy, hlava se mi točila rychleji než to víčko od láhve. Na tak málo otázek jsem dostala odpověď v porovnání s tím, kolik nových otázek vyvstalo. Alespoň přestalo pršet.

Měla jsem štěstí; když jsem dorazila, pan Banner ještě v učebně nebyl. Usadila jsem se rychle na své místo, vědoma si toho, že jak Mike, tak Angela se na mě upřeně dívají. Mike se tvářil naštvaně; Angela vypadala překvapeně, a trochu uctivě.

Pan Banner pak vstoupil do učebny a zahájil hodinu. V náručí žongloval s několika krabičkami z lepenky. Položil je k Mikovi na lavici a řekl mu, aby je rozdal po třídě.

"Tak tedy, pánové a dámy, chci, abyste si z každé krabičky vzali jeden kousek," řekl, když vytáhl z kapsy pláště gumové rukavice a natáhl si je. Ostrý zvuk, jak se mu rukavice připleskly kolem zápěstí, podle mě nevěstil nic dobrého. "To první by měla být indikátorová destička," pokračoval, uchopil bílou kartičku se čtyřmi vyznačenými okénky a všem ji ukázal. "To druhé je čtyřhrotý aplikátor –" zvedl něco, co vypadalo jako téměř bezzubý kartáček "– a to třetí je sterilní mikroskalpel," zvedl malý kousek z modrého plastu a rozevřel ho. Hrot byl na takovou dálku v podstatě neviditelný, ale mně se zhoupl žaludek.

"Obejdu vás s kapátkem s vodou, abych připravil vaše destičky, takže prosím nezačínejte, dokud se k vám nedostanu..." začal zase u Mikova stolku a opatrně kápl kapku vody na každý ze čtyř čtverečků. "Pak chci, abyste se opatrně řízli skalpelem do prstu..." Popadl Mikea za ruku a dloubl ostřím do špičky Mikova prostředníčku. Ach ne. Na čele mi vyrazil lepkavý studený pot.

"Každý z hrotů smočte v kapičce krve." Aby to předvedl, zmáčkl Mikovi prst, dokud netekla krev. Křečovitě jsem polkla, žaludek mi těžkl.

"A tu pak naneste na destičku," dokončil a zvedl destičku s kapkami, abychom ji všichni viděli. Zavřela jsem oči a snažila se poslouchat přes to zvonění v uších.

"Červený kříž pořádá příští víkend v Port Angeles nábor dárců krve, tak jsem si myslel, že byste všichni měli znát svou krevní skupinu." Zdálo se, že je na svůj nápad pyšný. "Ti, kterým ještě není osmnáct, budou potřebovat svolení rodičů – formuláře mám na stole."

Dál obcházel s kapátkem po místnosti. Položila jsem si tvář na studenou černou lavici a snažila se udržet se při vědomí. Všude kolem sebe jsem slyšela pištění, stěžování a chichotání, jak si spolužáci propichovali prsty. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala pusou.

"Bello, jste v pořádku?" zeptal se pan Banner. Jeho hlas se ozval kousek od mojí hlavy a zněl vyplašeně.

"Já už znám svou krevní skupinu, pane Bannere," odpověděla jsem slabě. Bála jsem se zvednout hlavu.

"Je vám na omdlení?"

"Ano, pane učiteli," zamumlala jsem a v duchu bych si nakopala za to, že jsem se neulila, když jsem měla šanci.

"Může někdo dovést Bellu na ošetřovnu, prosím?" zavolal učitel.

Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, že to bude Mike, kdo se dobrovolně přihlásí.

"Můžete jít sama?" zeptal se pan Banner.

"Ano," zašeptala jsem. Jenom mě pusťte odsud, myslela jsem si. Budu se třeba plazit.

Mike se mi horlivě snažil pomoct, podepřel mě v pase a přetáhl si moji paži kolem ramen. Ztěžka jsem se o něj opřela a vyklopýtali jsme ven ze třídy.

Mike mě pomalu vlekl po školním pozemku. Když jsme byli za rohem jídelny, z dohledu budovy číslo čtyři pro případ, že by se pan Banner díval, zastavila jsem se.

"Nech mě minutku si sednout, prosím tě," zaprosila jsem.

Pomohl mi sednout si na obrubník.

"A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy," varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá.

"Páni, ty jsi ale zelená, Bello," řekl Mike nervózně.

"Bello?" zavolal z dálky jiný hlas.

Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju!

"Co se jí stalo – je zraněná?" Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím.

Mike zněl vystresovaně. "Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."

"Bello." Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. "Slyšíš mě?"

"Ne," zasténala jsem. "Jdi pryč."

Zasmál se do hrstí.

"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."

"Já ji tam vezmu," prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. "Můžeš se vrátit do třídy."

"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."

Najednou pode mnou chodník zmizel. Rychle jsem v šoku otevřela oči. Edward mě zvedl do náručí tak snadno, jako kdybych vážila pět kilo, a ne pětapadesát.

"Postav mě na zem!" Prosím, prosím, ať se na něj nepozvracím. Vyrazil dřív, než jsem se zmohla na slovo.

"Hej!" zavolal Mike, už deset kroků od nás.

Edward ho ignoroval. "Vypadáš hrozně," řekl mi a křenil se.

"Postav mě zpátky na chodník," zasténala jsem. Kolébavý pohyb jeho chůze mi neprospíval. Držel mě strnule od těla, celou mou váhu nesl jenom na pažích – nezdálo se, že by mu to vadilo.

"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo.

Neodpověděla jsem. Znovu jsem zavřela oči, ze všech sil jsem potlačovala nevolnost a tiskla rty k sobě.

"A to ani nejde o tvou vlastní krev," pokračoval a bavil se.

Nevím, jak otevřel dveře, když mě nesl, ale najednou bylo teplo, takže jsem věděla, že jsme uvnitř.

"Propána," zajíkl se ženský hlas.

"Omdlela při biologii," vysvětloval Edward.

Otevřela jsem oči. Byli jsem v kanceláři. Edward dlouhými kroky obešel pult ke dveřím ošetřovny. Paní Copeová, zrzavá recepční v přijímací kanceláři, běžela napřed, aby mu je otevřela. Babičkovská ošetřovatelka překvapeně vzhlédla od románu, jak mě Edward vnesl do místnosti a jemně mě položil na šustivý papír, který pokrýval hnědou vinylovou matraci na jediném lůžku. Pak ustoupil a postavil se ke stěně, co nejdál to v té úzké místnosti bylo možné. Jeho oči byly živé, vzrušené.

"Je jenom trochu bledá," uklidňoval vyplašenou sestřičku. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."

Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."

Potlačil smích.

"Jenom si na minutku lehni, drahoušku; to přejde."

"Já vím," vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala.

"Stává se ti to často?" zeptala se.

"Občas," přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích.

"Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mu.

"Já s ní mám zůstat." Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala.

"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla mi a pak odspěchala z místnosti.

"Měl jsi pravdu," zasténala jsem a zavřela oči.

"To já obvykle mívám – ale v čem konkrétně tentokrát?"

"Ulejvání vážně neškodí." Trénovala jsem pravidelné dýchání.

"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," přiznal po odmlce. Pronesl to tak, jako kdyby se svěřoval s pokořující slabostí. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."

"Ha, ha." Pořád jsem měla oči zavřené, ale každou minutou jsem se cítila normálněji.

"Upřímně – viděl jsem mrtvoly s lepší barvou. Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu."

"Chudák Mike. Vsadím se, že je naštvaný."

"Naprosto mě nenávidí," řekl Edward vesele.

"To nemůžeš vědět," oponovala jsem, ale pak mě napadlo, jestli opravdu nemůže.

"Viděl jsem jeho obličej – bylo to poznat."

"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Teď už mi bylo skoro dobře, ačkoliv to zvedání žaludku by pravděpodobně odeznělo rychleji, kdybych předtím obědvala. Na druhou stranu bylo možná štěstí, že jsem měla žaludek prázdný.

"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko." Taková normální odpověď – to mě překvapilo.

Slyšela jsem vrznout dveře, otevřela jsem oči a uviděla sestřičku se studeným obkladem v ruce.

"Tady máš, drahoušku." Položila mi ho na čelo. "Vypadáš líp," dodala.

"Myslím, že už je mi dobře," řekla jsem a posadila se. Jenom trochu hučení v uších, žádné motání hlavy. Mátově zelené stěny zůstávaly, kde měly.

Viděla jsem, že mě chce zase položit, ale právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčila hlavu paní Copeová.

"Máme tu dalšího," oznámila.

Seskočila jsem na zem, abych uvolnila lůžko dalšímu invalidovi.

Podala jsem obklad zpátky sestře. "Tady máte, já už to nepotřebuju."

A pak dveřmi vklopýtal dovnitř Mike, který tentokrát podpíral pobledlého Leea Stephense, dalšího kluka z naší biologické třídy. Ustoupili jsme s Edwardem ke zdi, abychom jim udělali místo.

"Ach ne," zamumlal Edward. "Jdi ven do kanceláře, Bello."

Udiveně jsem se na něj podívala.

"Věř mi – běž."

Otočila jsem se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila jsem z ošetřovny. Cítila jsem Edwarda přímo za sebou.

"Ty jsi mě opravdu poslechla." Byl ohromený.

"Cítila jsem krev," řekla jsem a nakrčila nos. Leeovi nebylo špatně z toho, že se díval na jiné lidi, jako mně.

"Lidé krev nedokážou cítit," oponoval.

"No, já to dokážu – právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez... a sůl."

Zíral na mě s neproniknutelným výrazem.

"Co je?" zeptala jsem se.

"To nic."

Pak přišel Mike, podíval se napřed na mě, pak na Edwarda. Pohled, který mu věnoval, potvrzoval Edwardova slova o nenávisti. Podíval se podmračeně zpátky na mě.

"Ty vypadáš líp," obvinil mě.

"Hlavně drž ruku v kapse," varovala jsem ho znovu.

"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"

"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."

"Jo, to asi jo... Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?" Při těch slovech střelil dalším pohledem k Edwardovi, který stál u pultu plného poházených papírů, nehybný jako socha, a zíral do prázdna.

Snažila jsem se o co nejpřátelštější tón. "Jasně, říkala jsem, že jsem pro."

"Máme sraz v deset v tátově obchodě." Jeho oči znovu kmitly k Edwardovi, zřejmě ho napadlo, jestli neprozradil příliš informací. Řečí těla dával jasně najevo, že to pozvání není určeno pro všechny.

"Budu tam," slíbila jsem.

"Tak se uvidíme na tělocviku," řekl a nejistě se vydal ke dveřím.

"Zatím čau," odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě podíval, kulatý obličej lehce našpulený, a pak vyšel pomalu ze dveří, ramena svěšená. Zaplavila mě vlna soucitu. Přemítala jsem, že jeho zklamaný obličej uvidím znovu... v tělocvičně.

"Tělák," zasténala jsem.

"To můžu zařídit." Nevšimla jsem si, že se Edward postavil vedle mě, ale mluvil mi teď do ucha. "Posaď se a vypadej bledě," zašeptal.

To nebylo nic těžkého; vždycky jsem byla bledá a předchozí slabost mi zanechala na obličeji lehký povlak potu. Posadila jsem se na jednu z rozskřípaných skládacích židlí a opřela si hlavu o zeď s očima zavřenýma. Záchvaty mdloby mě vždycky vyčerpávaly.

Slyšela jsem, jak Edward tiše mluví u pultu.

"Paní Copeová?"

"Ano?" Neslyšela jsem ji vrátit se ke stolu.

"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Jeho hlas byl jako tekutý med. Dokázala jsem si představit, jak neodolatelný má asi pohled.

"Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?" zašvitořila paní Copeová. Proč tohle taky neumím?

"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."

"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello," zavolala na mě. Slabě jsem přikývla a jenom něco zahučela.

"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" Zády k recepční byl jeho pohled sarkastický.

"Půjdu sama."

Opatrně jsem vstala, a pořad mi bylo dobře. Podržel mi dveře se zdvořilým úsměvem, ale výsměšnýma očima. Vyšla jsem ven do studené, jemné mlhy, která se právě začala snášet. Bylo to příjemné – poprvé jsem si tu vlhkost neustále padající z nebe užívala – jak mi to omývalo obličej do čista od lepkavého potu.

"Díky," řekla jsem, když za mnou vyšel ven. "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."

"Kdykoliv." Zíral přímo před sebe, mhouřil oči do deště.

"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" Doufala jsem, že pojede, ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné. Nedokázala jsem si ho představit, jak se skládá do auta s ostatními spolužáky; nepatřil s nimi do stejného světa. Ale už jenom ta naděje ve mně vzbudila první záchvěv nadšení, které jsem pro ten výlet pocítila.

"Kam přesně vlastně všichni jedete?" Pořád se díval před sebe, bez výrazu.

"Dolů do La Push, k přístavu." Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek.

Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."

Povzdechla jsem si. "Právě jsem tě pozvala já."

"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Jeho oči tančily; ta představa se mu líbila víc, než by měla.

"Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to "my dva". Líbilo se mi to víc, než by mělo.

Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se rozzlobeně. Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky.

Byla jsem zmatená. "Jedu domů."

"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" Jeho hlas byl stále rozhořčený.

"V jakém stavu? A co moje auto?" stěžovala jsem si.

"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál.

"Pusť!" naléhala jsem. Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil – dopadla jsem na dveře spolujezdce.

"Ty jsi tak neodbytný!" zabručela jsem.

"Je otevřeno," odpověděl. Sedl si za volant.

"Jsem naprosto schopná jet domů sama!" Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda.

Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo. "Nastup si, Bello."

Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám.

"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil, protože uhodl můj plán.

Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná – vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly.

"Tohle naprosto není nutné," řekla jsem upjatě.

Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením – seděla jsem s pusou našpulenou – ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.

"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.

"Moc ne," přiznala jsem. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby – znám jenom svoje oblíbené."

"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.

Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.

"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.

Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.

"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem. Zvedl obočí. "Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.

"Kolik je ti, Bello?" A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.

"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.

"Nevypadáš na sedmnáct."

Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.

"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.

"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý." Na chviličku jsem se odmlčela. "Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.

Udělal obličej a změnil téma.

"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"

Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.

"Moje matka... je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen." Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.

"Schvaluješ to?" zeptal se.

"Záleží na tom?" opáčila jsem. "Chci, aby byla šťastná... a ona chce jeho."

"To je velmi nesobecké... myslím," uvažoval.

"Cože?"

"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?" Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.

"Asi ano," zajíkla jsem se. "Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."

"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.

Zakřenila jsem se. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"

"To je jedna definice, předpokládám."

"Jaká je tvoje definice?"

Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. "Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.

Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. "Hmmm... myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."

"Teď se mě bojíš?" Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.

"Ne." Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil.

"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."

Byl okamžitě ve střehu. "Co chceš vědět?"

"Cullenovi tě adoptovali?" ověřovala jsem si.

"Ano."

Na chvíli jsem zaváhala. "Co se stalo s tvými rodiči?"

"Zemřeli před mnoha lety." Jeho tón byl věcný.

"To je mi líto," zamumlala jsem.

"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."

"A ty je máš moc rád." To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.

"Ano," usmál se. "Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."

"Máš velké štěstí."

"Já vím, že mám."

"A tvůj bratr a sestra?"

Podíval se na hodiny na palubní desce.

"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."

"A jo, promiň, asi musíš jet." Nechtělo se mi vystoupit z auta.

"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Uculil se na mě.

"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Povzdechla jsem si.

Zasmál se a v jeho smíchu byl osten.

"Užij si to na pláži... přeju ti dobré počasí na opalování." Podíval se ven na dešťovou clonu.

"Zítra se neuvidíme?"

"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."

"Co budete dělat?" Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.

"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."

Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.

"No, tak si to užij." Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv.

"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.

Bezmocně jsem přikývla.

"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže... snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?" Usmál se uličnicky.

Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.

"Uvidím, co budu moct dělat," odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.

Jak odjížděl, stále se usmíval.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře