21.KAPITOLA

18. září 2009 | 11.27 |

21. ROZSUDEK

Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala velmi neškodná po šeru ďábelsky zlověstného kamenného kanálu.

Edward s mým úsudkem zjevně nesouhlasil. Temně žhnoucím pohledem se zadíval přes dlouhou halu na křehkou, černě oděnou postavu, která stála na konci vedle výtahu.

Táhl mě dál a Alice šla po mém druhém boku. Těžké dveře se za námi se skřípotem zavřely a pak se ozvalo bouchnutí kovové západky, která zapadla na určené místo.

Jane čekala vedle výtahu, jednou rukou nám držela dveře otevřené. Její výraz byl apatický.

Jakmile jsme byli ve výtahu, tři upíři patřící k Volturiovým se uvolnili ještě víc. Rozepnuli si pláště, kapuce si nechali spadnout na ramena. Felix a Demetri měli oba lehce olivovou pleť – vypadala podivně v kombinaci s jejich křídovou bledostí. Felix měl černé vlasy ostříhané nakrátko, ale Demetrimu se vlnily na ramena. Jejich duhovky byly kolem okrajů sytě karmínové a postupně temněly až k černé panence. Pod rubáši měli moderní šaty, světlé, neurčitého stylu. Krčila jsem se v koutku, choulila se za Edwardem. Jeho ruka stále třela mou paži. Nespouštěl oči z Jane.

Jízda výtahem byla krátká; vystoupili jsme do místnosti, která vypadala jako nablýskaná recepce nějakého úřadu. Stěny byly obložené dřevem, na podlaze ležely tlusté, sytě zelené koberce. Nebyla tam okna, místo nich všude visely velké, jasně osvětlené malby toskánské krajiny. Světlé kožené pohovky byly uspořádané do útulných seskupení a na leštěných stolcích stály křišťálové vázy plné zářivě barevných květin. Vůně květin mi připomněla pohřební síň.

Uprostřed místnosti stál vysoký naleštěný mahagonový pult. Civěla jsem v údivu na ženu za ním.

Byla vysoká, s tmavou pletí a zelenýma očima. V každé jiné společnosti by byla krásná – ale ne tady. Protože ona byla každým coulem obyčejný člověk jako já. Nechápala jsem, co tady ta lidská žena dělá, naprosto uvolněná, obklopená upíry.

Usmála se zdvořile na přivítanou. "Dobré odpoledne, Jane," pozdravila. Nebylo na ní znát žádné překvapení, když se dívala, jakou si Jane vede společnost. Neudivil ji ani pohled na Edwarda, jehož nahá hruď matně jiskřila v bílých světlech, a dokonce ani na mě, rozcuchanou a poměrně ošklivou.

Jane přikývla. "Gianno." Pokračovala k řadě dvojitých dveří v zadní části místnosti a my jsme ji následovali.

Jak Felix přešel kolem pultu, mrkl na Giannu a ona se zachichotala.

Na druhé straně dřevěných dveří nás čekalo jiné přijetí. Bledý chlapec v perlově šedém obleku mohl být dvojče Jane. Vlasy měl sice tmavší a rty neměl tak plné, ale byl stejně tak líbezný. Přistoupil, aby nás přivítal. Usmál se a napřáhl k ní ruku. "Jane."

"Aleku," odpověděla Jane a chlapce objala. Navzájem se políbili na tváře z obou stran. Pak se Alec podíval na nás.

"Pošlou tě ven pro jednoho a ty se vrátíš se dvěma... a půl," poznamenal, když se podíval na mě. "Dobrá práce."

Zasmála se – znělo to spokojeně jako vrnění miminka.

"Vítej zpátky, Edwarde," pozdravil ho Alec. "Zdáš se být v lepší náladě."

"Nepatrně," souhlasil Edward dutým hlasem. Pohlédla jsem do Edwardova tvrdého obličeje a přemítala, jak mohla být jeho nálada předtím horší.

Alec se uchechtl a prohlédl si mě, jak jsem se tiskla k Edwardově boku. "A tohle je příčina všech těch potíží?" zeptal se skepticky.

Edward se jen usmál, jeho výraz byl pohrdavý. Pak ztuhl.

"Tu si zamlouvám já!" zavolal Felix vesele zezadu.

Edward se otočil a hluboko v hrudi se mu rozezvučelo tiché vrčení. Felix se usmál – ruku držel zvednutou, dlaní nahoru; dvakrát ohnul prsty, zval Edwarda dopředu.

Alice se dotkla Edwardovy paže. "Trpělivost," varovala ho.

Vyměnili si dlouhý pohled a já jsem si přála, abych mohla slyšet, co mu říká. Uhodla jsem, že to bylo něco o tom, aby na Felixe neútočil, protože Edward se zhluboka nadechl a otočil se zpátky k Alekovi.

"Aro bude velmi potěšen, že tě zase vidí," prohlásil Alec, jako by se nic nestalo.

"Tak ho nenechme čekat," navrhla Jane.

Edward přikývl.

Alec a Jane nás ruku v ruce vedli do další široké vyzdobené haly – copak nikdy nebude konec?

Nevšímali si dveří na konci haly – které byly celé pobité zlatem – zastavili se uprostřed haly a odsunuli stranou kus dřevěného obložení. Pod ním se objevily obyčejné dřevěné dveře. Nebyly zamčené. Alec je podržel otevřené Jane.

Chtěla jsem zasténat, když mě Edward protáhl na druhou stranu dveří. Byl to ten samý starý kámen jako na náměstí, v aleji a v kanálech. Byla tam zase tma a zima.

Kamenný předpokoj nebyl velký. Rychle se otevřel do světlejší, prostorné místnosti, dokonale kulaté jako veliká hradní věž... asi to opravdu byla hradní věž. Dlouhé okenní štěrbiny o dvě poschodí výš vrhaly tenké obdélníky jasného slunečního světla na kamennou podlahu pod sebou. Nebylo tam žádné umělé osvětlení. Jediným zařízením místnosti bylo několik masivních dřevěných židlí, podobných trůnům, které byly nerovnoměrně rozmístěny podél zakřivených kamenných zdí. Přímo uprostřed kruhu v malé proláklině byla další stoka. Přemítala jsem, jestli jim slouží jako východ, podobně jako ta díra na ulici.

Místnost nebyla prázdná. Byla tam shromážděna hrstka lidí v zdánlivě uvolněné konverzaci. Brumlání tichých příjemných hlasů se neslo vzduchem jako jemný bzukot. Jak jsem se rozhlížela kolem, dvě bledé ženy v letních šatech se zastavily ve skvrně světla, které se od jejich kůže odráželo na hnědé zdi v tisících duhových jiskérek.

Jemné obličeje všech přítomných se otočily k naší skupince, když jsme vstoupili do místnosti. Většina nesmrtelných byla oblečena do obyčejných kalhot a triček – věcí, které by na ulicích dole nevypadaly nijak nápadně. Ale muž, který promluvil první, měl na sobě dlouhé roucho. Bylo černé jako uhel a splývalo až na zem. Na moment jsem si myslela, že jeho dlouhé smolně černé vlasy jsou kapuce jeho pláště.

"Jane, drahoušku, ty ses vrátila!" zvolal s neskrývanou radostí. Jeho hlas byl tichý jako vzdychání.

Postoupil dopředu a ten pohyb byl tak plynulý a neskutečně půvabný, že jsem zírala s pusou otevřenou dokořán. Ani Alice, která při chůzi vypadala, jako když tančí, se s ním nemohla rovnat.

Byla jsem ještě udivenější, když připlul blíž a já jsem mu viděla do obličeje. Nebyl jako ty nepřirozeně atraktivní obličeje, které ho obklopovaly (protože k nám nepřistoupil sám; shlukla se kolem něj celá skupina, někteří ho následovali a někteří šli před ním s ostražitými způsoby tělesných stráží). Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi jeho obličej připadá krásný, nebo ne. Řekla bych, že jeho rysy byly dokonalé. Ale od upírů vedle sebe se lišil tak, jako se oni lišili ode mě. Jeho kůže byla průsvitně bílá jako slupka cibule a vypadala stejně křehce – ostře kontrastovala s dlouhými černými vlasy, které rámovaly jeho obličej. Pocítila jsem podivné, děsivé nutkání dotknout se jeho tváře, abych viděla, jestli je měkčí než Edwardova nebo Alicina, nebo jestli je práškovitá jako křída. Jeho oči byly červené, stejně jako oči ostatních kolem něj, ale jejich barva byla zamlžená, mléčná; přemítala jsem, jestli to má nějaký vliv na jeho vidění.

Klouzavým pohybem došel k Jane, vzal její obličej do svých papírových rukou, políbil ji zlehka na plné rty a pak odplul o krok zpět.

"Ano, pane." Jane se usmála; rázem vypadala jako andělské dítě. "Přivedla jsem ho zpátky živého, jak jste si přál."

"Ach, Jane." Také se usmál. "Ty jsi pro mne taková útěcha."

Obrátil své zamlžené oči k nám a jeho úsměv se rozjasnil jako v extázi.

"A Alice a Bella jsou tu také!" radoval se a zatleskal hubenýma rukama. "To je ale milé překvapení! Nádhera!"

Zírala jsem v šoku, jak naše jména zavolal neformálně, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří přijeli na nečekanou návštěvu.

Otočil se k našim mohutným strážcům. "Felixi, buď té dobroty a pověz mým bratrům, že máme společnost. Jsem si jistý, že si to nebudou chtít nechat ujít."

"Ano, pane." Felix přikývl a rychle odešel zpátky cestou, kterou jsme přišli.

"Vidíš, Edwarde?" Ten podivný upír se otočil a usmál se na Edwarda jako nadšený, ale kárající dědeček. "Co jsem ti říkal? Nejsi rád, že jsem ti včera nedal, co jsi chtěl?"

"Ano, Aro, to jsem," souhlasil Edward a sevřel mě pevněji kolem pasu.

"Miluji šťastné konce," povzdychl si Aro. "Jsou tak vzácné. Ale chci slyšet celý příběh. Jak se to seběhlo? Alice?" Otočil se a podíval se na Alici zvědavýma, zamlženýma očima. "Tvůj bratr tě, zdá se, považoval za neomylnou, ale zjevně došlo k nějaké chybě."

"Ach, já zdaleka nejsem neomylná." Vrhla na něj oslnivý úsměv. Vypadala dokonale uvolněná, až na to, že ruce měla sevřené do pevných pěstiček. "Jak dneska vidíte, způsobuji problémy stejně často, jako je napravuji."

"Jsi příliš skromná," káral ji Aro. "Viděl jsem některé z tvých úžasných činů a musím uznat, že jsem se nikdy nesetkal s podobným talentem. Nádhera!"

Alice střelila pohledem po Edwardovi. Arovi to neušlo.

"Omlouvám se, vůbec jsme si nebyli náležitě představeni, že ne? To je tím, že mám pocit, jako bych tě už znal, a já mám sklon se předbíhat. Tvůj bratr nás představil už včera, svým způsobem. Víš, mám podobný talent jako tvůj bratr, ale na rozdíl od něj jsem určitým způsobem omezen." Aro závistivě zavrtěl hlavou.

"Jak se to vezme," podotkl Edward suše. Podíval se na Alici a rychle vysvětloval: "Aro potřebuje fyzický kontakt, aby slyšel tvoje myšlenky, ale slyší toho mnohem víc než já. Víš, že já slyším jenom to, na co právě teď myslíš. Aro slyší každou myšlenku, která ti kdy prošla hlavou."

Alice zvedla jemné obočí a Edward naklonil hlavu.

Ani to Arovi neušlo.

"Ale být schopen slyšet na dálku...," povzdechl si a pokynul k nim, aby poukázal na to, že si právě něco neslyšně sdělili. "To by bylo tak výhodné."

Najednou se nám Aro podíval přes rameno. Všechny ostatní hlavy se otočily stejným směrem, včetně Jane, Aleka a Demetriho, který stál mlčky vedle nás.

Já jsem se otočila nejpomaleji. Felix byl zpátky a za ním pluli další dva muži v černém rouchu. Oba vypadali velmi podobně jako Aro, jeden měl dokonce stejné splývavé černé vlasy. Ten druhý měl kštici sněhově bílých vlasů – stejného odstínu jako obličej –, které mu spadaly na ramena. Jejich pleť byla také tak tenká jako papír.

Trio z Carlisleova obrazu bylo úplné, od té doby před třemi sty lety, kdy bylo namalováno, se na něm nic nezměnilo.

"Marku, Caie, podívejte!" pobrukoval si Aro. "Bella je přece jen naživu a je tady s ní i Alice! Není to nádhera?"

Ani jeden z těch dvou se netvářil, jako kdyby nádhera bylo první slovo, které jim přišlo na mysl. Ten tmavovlasý muž vypadal naprosto znuděně, jako by dával najevo, že už zažil příliš mnoho tisíciletí Arova nadšení. Ten druhý se sněhobílými vlasy se tvářil kysele.

Nedostatek zájmu z jejich strany Arovu radost nijak nezkalil.

"Tak si poslechněme ten příběh," téměř zazpíval Aro svým slaboučkým hlasem.

Bělovlasý starý upír se vzdálil, klouzavě přešel k jednomu z dřevěných trůnů. Ten druhý se postavil vedle Ara a natáhl ruku. Zpočátku jsem si myslela, že chce vzít Ara za ruku. Ale on se jenom krátce dotkl jeho dlaně a pak spustil ruku podél těla. Aro zvedl jedno černé obočí. Přemítala jsem, jak je možné, že se přitom jeho papírová kůže nepomačká.

Edward si velmi tiše odfrkl a Alice se na něj zvědavě podívala.

"Díky, Marku," řekl Aro. "To je celkem zajímavé."

O vteřinu později mi došlo, že Marcus nechával Ara nahlédnout do svých myšlenek.

Marcus se netvářil zaujatě. Odplul od Ara, aby se přidal k tomu, který musel být Caius a který seděl na trůnu u zdi. Tiše ho následovali dva službu konající upíři – bodyguardi, jak mě to už napadlo předtím. Všimla jsem si, že vedle Caia se šly postavit také ty dvě ženy v letních šatech. Představa, že nějaký upír potřebuje stráž, mi připadala lehce směšná, ale možná že ti velmi staří jsou stejně křehcí, jak by se zdálo podle jejich kůže.

Aro vrtěl hlavou. "Úžasné," řekl. "Naprosto úžasné."

Alicin výraz byl zmatený. Edward se k ní otočil a znovu jí to vysvětlil rychlým, tichým hlasem. "Marcus vidí vztahy. Je překvapený intenzitou toho našeho."

Aro se usmál. "Tak výhodné," opakoval si pro sebe. Pak promluvil k nám. "Není tak docela jednoduché Marka překvapit, to vás mohu ujistit."

Podívala jsem se na Markův mrtvý obličej a uvěřila jsem tomu.

"Ovšem i teď je tak obtížné pochopit...," přemítal Aro a zíral na Edwardovu paži ovinutou kolem mě. Bylo pro mě těžké sledovat Arův chaotický běh myšlenek. Snažila jsem se udržet s ním krok. "Jak vedle ní dokážeš stát takhle blízko?"

"Ne že by mě to nestálo úsilí," odpověděl Edward klidně.

"Ale přesto – la tua cantante! Takové mrhání!"

Edward se nevesele uchechtl. "Dívám se na to spíš jako na cenu, kterou platím."

Aro byl velmi skeptický. "Příliš vysokou cenu."

"Příležitostný výdaj."

Aro se zasmál. "Kdybych ji necítil ve tvých vzpomínkách, nevěřil bych, že volání něčí krve může být tak silné. Nikdy jsem sám nic podobného necítil. Většina z nás by dala nevímco za takový dar, a přesto ty..."

"Jím mrháš," dokončil Edward sarkasticky.

Aro se znovu zasmál. "Ach, jak se mi stýská po mém příteli Carlisleovi! Připomínáš mi ho – on jenom nebyl tak rozzlobený."

"Carlisle mě převyšuje také v mnoha dalších ohledech."

"Rozhodně mě nikdy nenapadlo, že poznám někoho, kdo ho překoná ze všech věcí právě v sebeovládání, ale ty ho zahanbuješ."

"To sotva," opáčil Edward netrpělivě. Jako kdyby ho unavovaly úvodní zdvořilosti. Vzbuzovalo to ve mně o to větší strach; proti své vůli jsem se snažila představit si, co asi čeká, že bude následovat.

"Mám radost z jeho úspěchu," pokračoval Aro. "Tvoje vzpomínky na něho jsou pro mě velký dar, ačkoliv mě mimořádně udivují. Jsem překvapen tím, jak mě to... těší, že jde tak úspěšně po té neortodoxní cestě, kterou si zvolil. Očekával jsem, že časem ve svém odhodlání oslabí, poleví, zkazí se. Posmíval jsem se jeho plánu najít další, kteří by jeho podivnou představu sdíleli. Ale jsem šťastný, že jsem se mýlil."

Edward neodpověděl.

"Ale tvoje sebeovládání!" vzdychl Aro. "Nevěděl jsem, že je taková síla možná. Otužit se proti takovému volání sirén, ne jenom jednou, ale znovu a znovu – kdybych to sám necítil, nikdy bych tomu nevěřil."

Edward bezvýrazně hleděl na Arův obdiv. Znala jsem dost dobře jeho obličej – čas na tom nic nezměnil –, abych uhodla, že v něm pod povrchem něco vře. Snažila jsem se dýchat vyrovnaně.

"Když si jen vzpomenu, jak tě ta dívka přitahuje..." Aro se zachichotal. "Vzbuzuje to ve mně žízeň."

Edward ztuhl.

"Nerozčiluj se," uklidňoval ho Aro. "Nemám v úmyslu jí nijak ublížit. Ale jsem tak zvědavý obzvlášť na jednu věc." Pohlédl na mě s jasným zájmem. "Mohu?" zeptal se dychtivě a zvedl jednu ruku.

"Zeptejte se ," navrhl Edward mdlým hlasem.

"Samozřejmě, je to ode mne ale hrubost!" zvolal Aro. "Bello," obrátil se teď přímo na mě, "fascinuje mě, že jsi jediná výjimka, na kterou neplatí Edwardův ohromující talent – to je tak zajímavé! A tak jsem si říkal, když jsou naše talenty v mnoha ohledech tolik podobné, jestli bys byla tak laskavá a dovolila mi to zkusit – abych viděl, jestli se ta výjimka vztahuje také na mě?"

Očima jsem v hrůze šlehla po Edwardově obličeji. Navzdory Arově přehnané zdvořilosti jsem nevěřila, že bych skutečně měla na výběr. Byla jsem zděšená při pomyšlení, že mu mám dovolit, aby se mě dotkl, na druhou stranu však také zvráceně uchvácená představou, že ucítím dotyk jeho zvláštní kůže.

Edward povzbudivě přikývl – jestli proto, že si byl jistý že mi Aro neublíží, nebo protože nebylo na výběr, to jsem nedokázala říct.

Otočila jsem se zpátky k Arovi a pomalu zvedla ruku před sebe. Třásla jsem se.

Přistoupil blíž a věřím, že chtěl, aby jeho výraz byl uklidňující. Ale jeho papírové rysy byly příliš zvláštní, příliš cizí a děsivé, aby uklidňovaly. Vzhled jeho obličeje byl sebejistější než předtím jeho slova.

Natáhl ruku, jako kdyby si jí chtěl se mnou potřást a přitiskl svou nehmotně vypadající kůži na mou. Byla tvrdá, ale na pocit křehká – spíš skořápka než žula – a ještě studenější, než jsem čekala.

Jeho zamlžené oči se na mě usmály a já už jsem se nedokázala podívat jinam. Jeho pohled byl podivně, nepříjemně hypnotizující.

Arův obličej se změnil, jak jsem se na něj dívala. Sebedůvěra byla otřesená, vystřídala ji napřed pochybnost, pak nevěřícnost. Nakonec se Aro uklidnil a znovu nasadil svou přátelskou masku.

"To je tak zajímavé," řekl, když pustil mou ruku a odplul zpátky.

Střelila jsem pohledem po Edwardovi a ačkoliv nehnul ani brvou, napadlo mě, že v skrytu duše cítí zadostiučinění.

Aro se plavně vzdálil se zamyšleným výrazem. Chvilku mlčel a jen střílel pohledy mezi námi třemi. Pak najednou zavrtěl hlavou.

"To je poprvé," řekl si pro sebe. "Tak si říkám, jestli je imunní i vůči ostatním našim talentům... Jane, drahoušku?"

"Ne!" zavrčel Edward. Alice ho popadla za ruku, aby se krotil. Setřásl ji.

Malá Jane se na Ara šťastně usmála. "Ano, pane?"

Edward teď skutečně vrčel, ten zvuk se z něj dral a drásal, upíral na Ara zlobné, vražedné oči. Všichni v místnosti ztuhli, každý se na něj díval s užaslou nevěřícností, jako kdyby se dopouštěl nějakého trapného společenského faux pas. Viděla jsem Felixe, jak se nadějně usmívá a dělá krok vpřed. Aro po něm střelil pohledem a on ztuhl na místě, jeho úsměv se změnil v mrzutý výraz.

Pak Aro promluvil k Jane. "Tak jsem si říkal, má drahá, jestli je Bella imunní vůči tobě."

Stěží jsem mohla Ara slyšet přes Edwardovo zuřivé vrčení. Pustil mě a posunul se tak, aby mě skryl před jejich pohledy. Caius jako duch přešel směrem k nám se svou suitou, aby se podíval.

Jane se k nám otočila s blaženým úsměvem.

"Nedělej to!" zvolala Alice, když se Edward vrhl na malou dívku.

Než jsem mohla zareagovat, než mezi ně někdo mohl skočit, než se Arovi bodyguardi mohli napnout k zákroku, ležel Edward na zemi.

Nikdo se ho ani nedotkl, a on přesto ležel na kamenné podlaze a svíjel se v zjevné bolesti, zatímco já jsem na něj v hrůze zírala.

Jane se teď usmívala jenom na něj a mně to všechno zapadlo do sebe. To, co Alice říkala o úžasných darech, proč se každý chová k Jane s takovou úctou a proč se jí vrhl Edward do cesty dřív, než to mohla udělat mně.

"Přestaň!" zakřičela jsem a můj hlas se nesl ozvěnou v tom tichu, vyskočila jsem dopředu, abych se mezi ně postavila. Ale Alice kolem mě rozhodila paže v neprolomitelném sevření a mohla jsem se s ní prát, jak jsem chtěla, stejně mě nepustila. Z Edwardových rtů neunikl ani hlásek, když se svíjel na kamenech. Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje z bolesti nad takovým pohledem.

"Jane," odvolal ji Aro klidným hlasem. Rychle vzhlédla s tázavým pohledem, na rtech stále radostný úsměv. Jakmile se podívala stranou, Edward se přestal svíjet.

Aro naklonil hlavu ke mně.

Jane se na mě otočila se svým úsměvem.

Ani jsem se jí nepodívala do očí. Sledovala jsem Edwarda z vězení Aliciny náruče, odkud jsem se stále marně snažila vyprostit.

"Nic mu není," zašeptala mi Alice napjatým hlasem. Ještě než to dořekla, Edward se posadil a pak zlehka vyskočil na nohy. Jeho oči se střetly s mýma; byly zděšené. Zpočátku jsem si myslela, že je to z hrůzy z toho, co právě zažil. Ale pak se rychle podíval na Jane a zpátky na mě – a jeho obličej se uvolnil úlevou.

Také jsem se podívala na Jane a viděla jsem, že už se neusmívá. Hněvivě si mě měřila, čelist zaťatou, jak se intenzivně soustředila. Nahrbila jsem se a čekala na bolest.

Nic se nedělo.

Edward zase stál vedle mě. Dotkl se Aliciny paže a ona mě pustila k němu.

Aro se začal smát. "Ha, ha, ha," chechtal se. "Tohle je nádhera!"

Jane bezmocně zasyčela a naklonila se dopředu, jako kdyby se chystala ke skoku.

"Nenech se vyvést z míry, drahá," chlácholil ji Aro a položil jí prachově lehkou ruku na rameno. "Ona nás ohromuje všechny."

Janin horní ret se ohrnul přes zuby a její oči na mě dál hněvivě zíraly.

"Ha, ha, ha," zahihňal se Aro znovu. "Jsi velmi statečný, Edwarde, že jsi trpěl mlčky. Jednou jsem požádal Jane, aby mi to udělala – jenom ze zvědavosti." Zavrtěl obdivně hlavou.

Edward si ho znechuceně měřil.

"Takže co s vámi uděláme teď?" povzdechl si Aro.

Edward s Alicí ztuhli. Tohle byla část, na kterou čekali. Roztřásla jsem se.

"Asi se nemýlím, když řeknu, že jste si to nerozmysleli, že?" zeptal se Aro Edwarda s nadějí v hlase. "Váš talent by byl vynikajícím přínosem pro naši malou společnost."

Edward váhal. Koutkem oka jsem viděla, jak se Felix a Jane zašklebili.

Zdálo se, že Edward zvažuje každé slovo, než ho vysloví. "Já bych... raději... odmítl."

"Alice?" zeptal se Aro, stále s nadějí. "Tebe by nelákala možnost přidat se k nám?"

"Ne, děkuji," řekl Alice.

"A ty, Bello?" zvedl Aro obočí.

Edward mi tiše zasyčel do ucha. Zírala jsem bezvýrazně na Ara. Dělá si legraci? Nebo se mě opravdu ptá, jestli nechci zůstat k večeři?

Byl to bělovlasý Caius, kdo prolomil mlčení.

"O co jde?" zeptal se Ara bezvýrazně a skoro šeptem.

"Caie, jistě vidíš ten potenciál," plísnil ho Aro něžně. "Tak slibný potenciální talent jsem neviděl od té doby, co jsme našli Jane a Aleka. Dovedeš si představit ty možnosti, až bude jednou z nás?"

Caius se podíval stranou s uštěpačným výrazem. Oči Jane jiskřily rozhořčením nad tím srovnáním.

Edward vedle mě zuřil. Slyšela jsem v jeho hrudi bručení, které pomalu přejde ve vrčení. Nemohla jsem dovolit, aby mu kvůli jeho temperamentu ublížili.

"Ne, děkuji," promluvila jsem hlasem, který byl sotva víc než zašeptání a strachy mi přeskakoval.

Aro si povzdechl. "To je neštěstí. Takové mrhání."

Edward zasyčel. "Přidej se k nám, nebo zemři, je to tak? Tušil jsem to, když nás přivedli do této místnosti. To jsou ty vaše zákony."

Tón jeho hlasu mě překvapil. Zněl zlostně, ale v jeho podání bylo něco uvědomělého – jako kdyby ta slova vybral s velkou pečlivostí.

"Tak to samozřejmě není." Aro užasle zamrkal. "Už jsme tu byli shromážděni, Edwarde, očekávali jsme návrat Heidi. Ne váš."

"Aro," zasyčel Caius. "Zákon si je žádá."

Edward pohlédl na Caia. "Jak to?" otázal se. Musel vědět, co si Caius myslí, ale zdálo se, že ho chce přinutit, aby promluvil nahlas.

Caius ukázal kostnatým prstem na mě. "Ona ví příliš mnoho. Prozradil jsi naše tajemství." Jeho hlas byl papírově tenký, stejně jako jeho kůže.

"Taky tu máte pár lidí v té vaší komedii," připomněl mu Edward a já jsem pomyslela na tu hezkou recepční pod námi.

Caiův obličej se zkroutil do nového výrazu. Měl to snad být úsměv?

"To ano," souhlasil. "Ale až nám přestanou být užiteční, poslouží jako potrava. Ty s touhle takové plány nemáš. Jestli zradí naše tajemství, jsi připravený ji zničit? Myslím, že ne," poškleboval se.

"Já bych ne–" vložila jsem se do toho šeptem. Caius mě utnul ledovým pohledem.

"Zrovna tak nemáš v úmyslu učinit ji jednou z nás," pokračoval Caius. "Ona je proto naše zranitelné místo. Ale máš pravdu, kvůli tomuhle propadl jenom její život. Vy dva můžete odejít, jestli chcete."

Edward vycenil zuby.

"Jestli jsem si to nemyslel," řekl Caius s neskrývaným potěšením. Felix se dychtivě naklonil dopředu.

"Pokud ovšem...," přerušil je Aro. Vypadalo to, že je nešťastný z toho, jak se konverzace zvrtla. "Pokud ovšem nemáš v úmyslu dát jí nesmrtelnost?"

Edward našpulil rty a chvilku váhal, než odpověděl. "A jestli mám?"

Aro se usmál, zase šťastný. "Pak byste byli volní, mohli byste jet domů a předat mé pozdravy příteli Carlisleovi. Ale obávám se, že bys to musel myslet vážně," dodal zdrženlivě.

Pak zvedl ruku před sebe.

Caius, který se začal zuřivě mračit, se uvolnil.

Edwardovy rty se napjaly do zuřivé linky. Díval se mi do očí a já mu ten pohled opětovala.

"Mysli to vážně," zašeptala jsem. "Prosím."

Byla to pro něj skutečně tak odporná představa? Opravdu by radši zemřel, než by mě proměnil? Měla jsem pocit, jako kdybych dostala kopanec do žaludku.

Edward se na mě díval se zmučeným výrazem.

A pak Alice udělala krok a postoupila dopředu k Arovi. Otočili jsme se, abychom se na ni podívali. Měla ruku zvednutou jako on.

Nic neříkala. Aro gestem naznačil gardě, aby poodstoupila, a vzal Alici za ruku s nedočkavým, chtivým zábleskem v očích.

Sklonil hlavu nad jejich dotýkajícíma se rukama a v soustředění zavřel oči. Alice stála bez hnutí, z tváře jí nešlo nic vyčíst. Slyšela jsem, jak Edward scvakl zuby.

Nikdo se nehýbal. Aro byl jako přimrazený nad Alicinou rukou. Sekundy ubíhaly a já jsem byla čím dál napjatější, přemítala jsem, kolik času uplyne, než míra přeteče. Než to bude znamenat, že je něco špatně – ještě víc špatně, než už to bylo.

Uběhl další agonizující moment a pak Arův hlas prolomil mlčení.

"Ha, ha, ha," zasmál se, hlavu stále nakloněnou dopředu. Pomalu vzhlédl, oči rozjasněné vzrušením. "To bylo fascinující!"

Alice se suše usmála. "Jsem ráda, že se vám to líbilo."

"Vidět věci, které jsi viděla – zvláště ty, které se ještě nestaly!" Zavrtěl hlavou v údivu.

"Ale stanou," připomněla mu klidným hlasem.

"Ano, ano, tím je to rozhodnuto. Rozhodně tu není žádný problém."

Caius vypadal hořce zklamaný – zdálo se, že tento pocit s ním sdílí i Felix a Jane.

"Aro," stěžoval si Caius.

"Drahý Caie," usmál se Aro. "Nehněvej se. Mysli na ty možnosti! Dneska se k nám přidat nechtějí, ale vždycky můžeme doufat do budoucna. Představ si tu radost, kterou by do naší malé domácnosti přinesla už sama mladá Alice... Navíc jsem tak strašně zvědavý, jak se vybarví Bella!"

Aro se zdál přesvědčený. Cožpak si neuvědomoval, jak jsou Aliciny vize subjektivní? Že dneska může být rozhodnutá mě změnit, a pak si to zítra rozmyslí? Může se jí postavit do cesty milion drobných rozhodnutí jak jejích vlastních, tak také mnoha jiných lidí – Edwarda třeba – a budoucnost pak bude úplně jiná.

A bude skutečně záležet na tom, že Alice je odhodlaná, bude v tom nějaký rozdíl, kdybych se opravdu stala upírkou, když je Edwardovi ta představa tak odporná? Když smrt je pro něj lepší alternativa než mě mít u sebe navždy, na věky se se mnou otravovat? Jakkoli jsem byla zděšená, cítila jsem, jak se propadám do deprese, tonu v ní...

"Takže teď můžeme svobodně odejít?" zeptal se Edward vyrovnaným hlasem.

"Ano, ano," řekl Aro radostně. "Ale prosím, zase nás navštivte. Bylo to absolutně okouzlující!"

"A my vás také navštívíme," slíbil Caius a díval se na nás napůl přivřenýma očima. Připomínalo mi to pohled zpod těžkých víček ještěra. "Abychom se přesvědčili, že jste to opravdu dotáhli až do konce. Být vámi, moc dlouho bych neotálel. Nenabízíme druhé šance."

Edward pevně stiskl zaťatou čelist, ale přikývl.

Caius se usmál a odplul k místu, kde stále seděl Marcus, bez hnutí a bez zájmu.

Felix zasténal.

"Ach, Felixi." Aro se pobaveně usmál. "Heidi tu bude každou chvíli. Trpělivost."

"Hmm." Edwardův hlas měl v sobě nový podtón. "V tom případě bychom měli raději odejít dříve než později."

"Ano," souhlasil Aro. "To je dobrý nápad. Občas skutečně dojde k nehodě. Ovšem zůstaňte prosím dole, dokud se nesetmí, pokud vám to nevadí."

"Samozřejmě," souhlasil Edward, zatímco já jsem se přikrčila při představě, že musíme čekat celý den dole, než budeme moct odejít.

"A tady," dodal Aro a pokynul jedním prstem Felixovi. Felix okamžitě přistoupil a Aro odepnul šedý plášť, který měl ten velký upír na sobě, a stáhl mu ho z ramen. Hodil ho Edwardovi. "Vezmi si tohle. Jsi trochu nápadný."

Edward si oblékl dlouhý plášť, kapuci nechal dole.

Aro si povzdychl. "Sluší ti."

Edward se uchechtl, ale najednou zmlkl a ohlédl se přes rameno. "Děkuji, Aro. Počkáme dole."

"Sbohem, mladí přátelé," rozloučil se s námi Aro a jeho oči se rozjasnily, jak se podíval stejným směrem.

"Jdeme," řekl Edward naléhavě.

Demetri pokynul, abychom ho následovali, a pak šel napřed cestou, kterou jsme přišli. Jak to vypadalo, byl to jediný východ.

Edward si mě rychle přitáhl k sobě. Alice se držela vedle mě z druhé strany, v obličeji tvrdý výraz.

"Nejsme dost rychlí," zamumlala.

Zděšeně jsem na ni pohlédla, ale ona se tvářila jenom zasmušile. V tu chvíli jsem poprvé uslyšela šum hlasů – hlasitých, hrubých hlasů – ozývající se z předpokoje.

"No, tohle je neobvyklé," burácel chraptivý hlas nějakého muže.

"Tak středověké," odpověděl nadšeně nepříjemně pronikavý ženský hlas.

Malými dveřmi vcházel dovnitř velký dav lidí, až zaplnil malou kamennou místnost. Demetri nám pokynul, abychom jim udělali místo. Natiskli jsme se na studenou stěnu, abychom je nechali projít.

Ten pár vpředu, podle přízvuku to byli Američané, se kolem sebe rozhlížel uznalýma očima.

"Vítejte, hosté! Vítejte ve Volteře!" slyšela jsem zazpívat Ara z velké věžní místnosti.

Ostatní, bylo jich asi čtyřicet, následovali vedoucí pár. Někteří si prohlíželi interiér jako turisté. Pár jich dokonce fotografovalo. Ostatní vypadali zmateně, jako kdyby příběh, který je přivedl sem do této místnosti, přestal dávat smysl. Všimla jsem si obzvlášť jedné malé tmavovlasé ženy. Kolem krku měla růženec a jednou rukou pevně svírala jeho kříž. Šla pomaleji než ostatní, každou chvíli se dotýkala lidí kolem sebe a ptala se něco neznámým jazykem. Zdálo se, že jí nikdo nerozumí, a její hlas prozrazoval čím dál větší paniku.

Edward si přitáhl můj obličej na prsa, ale bylo pozdě. Už jsem pochopila.

Jakmile se objevila malá skulina, Edward mě rychle postrčil ke dveřím. Cítila jsem ve své tváři zděšený výraz a do očí se mi začaly drát slzy.

Vyzdobená zlatá hala byla tichá a prázdná až na jednu úchvatnou, sošnou ženu. Zvědavě si nás prohlížela, obzvlášť mě.

"Vítej doma, Heidi," pozdravil ji Demetri za námi.

Heidi se nepřítomně usmála. Připomínala mi Rosalii, ačkoliv si vůbec nebyly podobné – to jenom její krása byla také tak mimořádná, nezapomenutelná. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči.

Byla oblečená tak, aby podtrhla svůj půvab. Kratičká minisukně odhalovala její úžasně dlouhé nohy v tmavých punčochách. K tomu měla top s dlouhými rukávy a rolákem, mimořádně přiléhavý, vyrobený z červeného vinylu. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy a její oči měly velice podivný odstín fialové – barvy, které mohla docílit jedině tak, že si na rudé duhovky nasadila modré kontaktní čočky.

"Demetri," odpověděla hedvábným hlasem a očima těkala mezi mým obličejem a Edwardovým šedým pláštěm.

"Pěkný úlovek," polichotil jí Demetri a já jsem najednou pochopila, proč má na sobě to nápadné oblečení... nebyla jenom lovec, ale taky návnada.

"Díky." Blýskla okouzlujícím úsměvem. "Jdeš taky?"

"Za chviličku. Pár mi jich schovej."

Heidi přikývla a se skloněnou hlavou prošla dveřmi, s posledním zvědavým pohledem věnovaným mně.

Edward nasadil tempo, že jsem musela utíkat, abych mu stačila. Přesto jsme se nedokázali dostat zdobenými dveřmi na konci haly dřív, než se začal ozývat křik.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře