11.KAPITOLA

18. září 2009 | 11.15 |

11. KULT

Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc.

Jasně jsem viděla, že má starosti – díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti.

Hrůza, která byla v mých myšlenkách vždycky na prvním místě, obvykle odváděla mou pozornost od skutečnosti, že uplynul další týden, a Jacob mi stále ještě nezavolal. Ale když jsem byla schopná soustředit se na svůj normální život – jestli můj život vůbec byl někdy normální –, tak mi to hrozně vadilo.

Strašně se mi po něm stýskalo.

Samota byla dost zlá už tehdy, ještě než jsem byla tak šíleně vystrašená. Ale teď jsem víc než kdy předtím toužila po jeho bezstarostném smíchu a nakažlivém úsměvu. Potřebovala jsem bezpečné zázemí domácké garáže a chyběl mi stisk jeho teplé ruky, která mi zahřívala studené prsty.

Tak nějak jsem čekala, že zavolá v pondělí. Kdyby došlo k nějakému pokroku s Embrym, přece by mi o tom chtěl poreferovat, ne? Chtěla jsem věřit, že je to jen starost o přítele, která ho zaměstnává celý čas. Bála jsem se připustit si, že se na mě prostě vykašlal.

Zavolala jsem mu v úterý, ale nikdo to nebral. Pořád měli potíže s telefonními linkami? Nebo Billy investoval do služby identifikace volajícího?

Ve středu jsem volala každou půlhodinu, až do jedenácté večer. Zoufale jsem chtěla slyšet Jacobův vřelý hlas.

Ve čtvrtek jsem seděla v autě před naším domem – zamčená zevnitř – s klíčky v ruce dobrou hodinu. Hádala jsem se sama se sebou ve snaze ospravedlnit rychlý výlet do La Push, ale došla jsem k závěru, že tam nemohu odjet.

Věděla jsem, že touhle dobou už se Laurent vrátil zpátky k Victorii. Kdybych jela do La Push, hrozilo by, že tam jednoho z nich dovedu. Co kdyby mě vystopovali, až by byl Jacob někde poblíž? I když mě to hrozně zraňovalo, věděla jsem, že je lepší, když se mi Jacob vyhýbá.

Je to pro něj bezpečnější.

Bylo už tak dost zlé, že jsem nemohla přijít na způsob, jak zajistit bezpečí pro Charlieho. Až si pro mě přijdou, bude to nejspíš v noci, a co mám Charliemu říct, abych ho dostala pryč z domu? Kdybych mu řekla pravdu, nechal by mě zavřít někam, kde mají místnosti s vypolstrovanými stěnami. To bych přežila – dokonce bych to uvítala –, kdybych ho tím mohla udržet v bezpečí. Ale Victoria by mě stejně napřed přišla hledat k nám domů. Možná že kdyby mě tam našla, tak by jí to stačilo. Možná by prostě odešla, až by se se mnou vypořádala...

Takže utéct jsem nemohla. I kdybych mohla, kam bych šla? Za Renée? Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych přitáhla svoje smrtelně nebezpečné stíny do matčina bezpečného, prosluněného světa. Nikdy bych ji takhle neohrozila.

Starost mi v žaludku vyžírala díru. Brzy budu mít dvě díry, které k sobě pasují.

Tu noc mi Charlie prokázal další laskavost a zavolal znovu Harrymu, aby se zeptal, jestli Blackovi odjeli z města. Harry opáčil, že se Billy ve středu večer účastnil zasedání rady a o žádném odjezdu nic neříkal. Charlie mi poradil, abych je neotravovala – že mi Jacob zavolá, až se k tomu dostane.

V pátek odpoledne, když jsem jela domů ze školy, mi to zčistajasna došlo.

Nemusela jsem dávat pozor na známou cestu, a tak jsem se nechala ukolébat zvukem motoru, vypnula jsem mozek a na chvíli zapomněla na starosti, když mi moje podvědomí předložilo rozsudek, na kterém muselo už nějakou dobu pracovat bez účasti mého vědomí.

Ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděla za svou hloupost, že mi to nedošlo dřív. Jasně, měla jsem toho v hlavě hodně – upíry posedlé pomstou, obří zmutované vlky, díru vyrvanou do hrudníku –, ale když jsem si předložila důkazy, bylo to trapně nabíledni.

Jacob se mi vyhýbal. Charlie říkal, že vypadá divně, rozzlobeně... K tomu ty Billyho vágní, vyhýbavé odpovědi.

Zatraceně, věděla jsem přesně, co se s Jacobem děje.

Byl to Sam Uley. I moje noční můry se mi to snažily říct. Sam dostal Jacoba. To, co se dělo s těmi ostatními kluky v rezervaci, mi ukradlo kamaráda. Pohltil ho Samův kult.

Vůbec se na mě nevykašlal, uvědomila jsem si v návalu citu.

Zastavila jsem náklaďáček u nás před domem a nechala motor běžet naprázdno. Co bych měla dělat? Zvažovala jsem všechna nebezpečí jedno po druhém.

Kdybych se vydala hledat Jacoba, riskovala jsem možnost, že mě s ním Victoria nebo Laurent najdou.

Když za ním nepojedu, Sam ho zatáhne hlouběji do spárů svého děsivého zotročujícího gangu. Když nezačnu brzy jednat, pak už třeba bude pozdě.

Už uběhl týden, a ještě za mnou žádní upíři nepřišli. Týden byl víc než dost času na to, aby se vrátili, takže jsem určitě nebyla prioritou. Je mnohem pravděpodobnější, jak už jsem usoudila předtím, že pro mě přijdou v noci. Šance, že mě budou sledovat do La Push, byla mnohem nižší než šance, že ztratím Jacoba v Samův prospěch.

I když byla odlehlá cesta lesem nebezpečná, byla jsem rozhodnutá ji podstoupit. Tohle nebyla žádná nahodilá návštěva, aby se člověk podíval, co se děje. Já jsem věděla, co se děje. Tohle byla záchranná mise. Musela jsem mluvit s Jacobem – třeba ho i unést, když to bude nutné. Jednou jsem viděla v televizi pořad o deprogramování lidí s vymytým mozkem. Musí existovat nějaká léčba.

Usoudila jsem, že napřed radši zavolám Charliemu. Možná, že o to, co se děje v La Push, by se taky měla zajímat policie. Vklouzla jsem dovnitř, ve spěchu, abych už byla na cestě.

Charlie zvedl telefon na stanici sám.

"Ředitel Swan."

"Tati, tady Bella."

"Co se děje?"

Tentokrát jsem se nemohla ohradit proti tomu, že hned očekává pohromu. Hlas se mi třásl.

"Mám starosti o Jacoba."

"Proč?" zeptal se, překvapený nečekaným tématem.

"Myslím... myslím, že se v rezervaci děje něco divného. Jacob mi vyprávěl, že se děje něco podivného s jeho vrstevníky. Teď se chová stejně a já mám o něj strach."

"A co divného?" Mluvil svým profesionálním, věcným hlasem policisty. To bylo dobré; bral mě vážně.

"Napřed se bál, pak se mi vyhýbal, a teď... Mám strach, že se stal členem toho podivného gangu, co tam mají, Samova gangu. Gangu Sama Uleyho."

"Sama Uleyho?" zeptal se Charlie, vyvedený z míry.

"Ano."

Charlieho hlas byl uvolněnější, když odpovídal. "Myslím, že jsi to špatně pochopila, Bello. Sam Uley je skvělý kluk. No, tedy vlastně muž. A dobrý syn. Měla bys slyšet Billyho, jak o něm mluví. S mladíky v rezervaci dělá opravdu divy. To on..." Charlie se uprostřed věty odmlčel a já jsem si domyslela, že se chtěl zmínit o té noci, kdy jsem se ztratila v lese. Rychle jsem posunula hovor dál.

"Tati, tak to není. Jacob se ho bál."

"Mluvila jsi o tom s Billym?" Teď se mě snažil uklidnit. Přestal mě brát vážně ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Samovi.

"Billyho to vůbec nezajímá."

"No, Bello, pak jsem si jistý, že je to v pořádku. Jacob je kluk; pravděpodobně jenom tak zmatkoval. Jsem přesvědčený, že s ním nic není. Nemůže přece trávit veškerý svůj čas s tebou."

"Tady nejde o mě," naléhala jsem, ale bitva byla prohraná.

"Myslím, že si kvůli tomu nemusíš dělat starosti. Však on se Billy o Jacoba postará."

"Charlie..." Můj hlas začínal znít ufňukaně.

"Bello, mám tady toho spoustu. Na značené cestě za srpkovitým jezerem se nám ztratili dva turisti." V jeho hlase zněla úzkost. "Ta patálie s vlky se nám začíná vymykat."

Jeho zpráva mě okamžitě upoutala – vlastně ohromila. Nepřipadalo v úvahu, že by vlci dokázali přežít utkání s Laurentem...

"Víš určitě, co se jim stalo?" zeptala jsem se.

"Obávám se, že ano, děvenko. Byly tam..." zaváhal. "Byly tam zase stopy, a... tentokrát i krev."

"Ach!" Takže nemohlo dojít ke konfrontaci. Laurent musel prostě vlkům utéct, ale proč? To, co jsem viděla na louce, bylo stále podivnější – vůbec jsem to nedokázala pochopit.

"Koukni, já už vážně musím jít. O Jacoba si nedělej starosti, Bello. Jsem přesvědčený, že to nic není."

"Fajn," řekla jsem krátce, zklamaná, jak mi jeho slova připomněla, kvůli jaké krizi jsem mu vlastně volala. "Ahoj." Zavěsila jsem.

Dlouhou chvíli jsem jen tak zírala na telefon. Kruci, tak ať, rozhodla jsem se.

Billy vzal telefon po dvou zazvoněních.

"Haló?"

"Dobrý den, Billy," téměř jsem zavrčela. Pak jsem se snažila nasadit přátelštější tón. "Mohla bych prosím mluvit s Jacobem?"

"Jake tu není."

To byl šok. "Nevíte, kde je?"

"Je venku s kamarády." Billyho hlas byl opatrný

"Vážně? S někým, koho znám? S Quilem?" Bylo mi jasné, že ta slova neznějí tak nenuceně, jak jsem chtěla.

"Ne," odpověděl Billy pomalu. "Myslím, že Quil s nimi dneska není."

Radši jsem nechtěla zmiňovat Samovo jméno.

"Embry?" zeptala jsem se.

Zdálo se, že je Billy rád, že tentokrát může dát kladnou odpověď. "Jo, Embry s nimi je."

To mi stačilo. Embry byl jedním z nich.

"No, ať mi zavolá, až přijde domů, ano?"

"Jistě, jistě. Neboj se." Cvak.

"Na shledanou, Billy," zamumlala jsem do hluchého sluchátka.

Jela jsem do La Push odhodlaná čekat. Budu sedět u nich před domem třeba celou noc, když budu muset. Nepůjdu do školy. Ten kluk jednou musí přijít domů, a až to udělá, donutím ho, aby si se mnou promluvil.

Byla jsem tak zadumaná, že cesta, které jsem se děsila, jako by trvala jen pár vteřin. Dřív, než jsem to čekala, začal les řídnout a já jsem věděla, že brzy uvidím první malé domky v rezervaci.

Po levé straně silnice šel vysoký kluk s kšiltovkou na hlavě.

Zatajila jsem dech v naději, že mám pro jednou štěstí na své straně a že jsem narazila na Jacoba, ještě než jsem ho začala hledat. Ale tenhle kluk byl příliš rozložitý a vlasy pod čepicí měl krátké. I zezadu jsem si byla jistá, že je to Quil, ačkoliv vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Co se to s těmi quileutskými kluky děje? To je krmí experimentálními růstovými hormony?

Přejela jsem do protisměru a zastavila vedle něj. Vzhlédl, když uslyšel řev mého motoru.

Quilův výraz mě vystrašil, spíš než překvapil. Jeho obličej byl smutný, zadumaný, čelo měl zvrásněné starostmi.

"Jé, ahoj, Bello," pozdravil mě těžkopádně.

"Ahoj, Quile... Není ti něco?"

Mrzutě se na mě podíval. "Jsem v pohodě."

"Můžu tě někam hodit?" nabídla jsem se.

"Jasně, proč ne," zamumlal. Obešel zepředu náklaďák, otevřel si dveře spolujezdce a nastoupil.

"Tak kam?"

"Náš dům je na sever, vzadu za obchodem," řekl mi.

"Viděl jsi dneska Jacoba?" Ta otázka ze mě vypadla, ještě než stačil domluvit.

Podívala jsem se na něj dychtivě a čekala na odpověď. Zíral chvilku před sebe z okna, než odpověděl. "Z dálky," řekl nakonec.

"Z dálky?" opakovala jsem.

"Snažil jsem se jít za nimi – on byl s Embrym." Jeho hlas byl tichý, sotva jsem ho přes zvuk motoru slyšela. Naklonila jsem se blíž. "Vím, že mě viděli. Ale otočili se a prostě zmizeli v lese. Myslím, že nebyli sami – myslím, že Sam a jeho parta byli asi s nimi.

Hodinu jsem se toulal lesem a volal na ně. Akorát jsem našel cestu ven, když jsi přijela."

"Takže Sam ho vážně dostal." Ta slova byla trochu nezřetelná – cedila jsem je skrz zaťaté zuby.

Quil na mě zíral. "Ty o tom víš?"

Přikývla jsem. "Jake mi o tom řekl... předtím."

"Předtím," opakoval Quil a povzdechl si.

"Jacob je na tom stejně mizerně jako ti ostatní?"

"Pořád se drží u Sama." Quil otočil hlavu a plivl ven z otevřeného okýnka.

"A předtím – vyhýbal se někomu? Choval se zlostně?"

Quilův hlas byl tichý a chraptivý. "Ne tak dlouho jako ostatní. Možná jeden den. Pak ho Sam dohonil."

"Co myslíš, že to je? Drogy nebo něco?"

"Nedokážu si představit, že by se Jacob nebo Embry dali na něco takového... ale co já vím? Co jiného by to mohlo být? A proč to staříky vůbec netrápí?" Zavrtěl hlavou a v jeho očích se teď ukázal strach. "Jacob nechtěl patřit do tohohle... kultu. Nechápu, co se stalo, že změnil názor." Zíral na mě, obličej vyděšený. "Já nechci být další na řadě."

V očích se mi odrážel jeho strach. Tohle bylo podruhé, co jsem o tom slyšela mluvit jako o kultu. Zachvěla jsem se. "Pomůžou ti nějak tvoji rodiče?"

Zašklebil se. "To jistě. Můj děda je v radě s Jacobovým tátou. Sam Uley je to nejlepší, co nás mohlo potkat, pokud jde o jeho názor."

Zírali jsme na sebe hodnou chvíli. Už jsme byli v La Push a můj náklaďáček se sotva ploužil po prázdné silnici. Nedaleko před námi byl jediný obchod ve vesnici.

"Tady vystupuju," řekl Quil. "Náš dům je přímo tamhle." Ukázal k dřevěnému domku za obchodem. Zajela jsem ke krajnici a on vyskočil z auta.

"Já si na Jacoba počkám," řekla jsem mu zatvrzelým hlasem.

"Hodně štěstí." Zabouchl dveře a sunul se dál po silnici, hlavu skloněnou dopředu, ramena svěšená.

Udělala jsem otočku a mířila zpátky k Blackovým. Quilův obličej mě strašil. Vyděsilo ho, že je na řadě. Co se tady děje?

Zastavila jsem před Jacobovým domem, zhasla motor a stáhla okýnka. Dneska bylo dusno, žádný větřík. Uvelebila jsem se na sedadle s nohama nataženýma na palubní desce a čekala.

Pohyb, který jsem zachytila periferním viděním, mě přiměl otočit hlavu. Billy se na mě díval z okna se zmateným výrazem. Zamávala jsem mu a křečovitě se usmála, ale zůstala jsem na svém místě.

Přimhouřil oči; pak spustil záclonu.

Byla jsem připravená zůstat, jak dlouho bude třeba, ale vadilo mi, že nemám co dělat. Vydolovala jsem z batůžku pero a nějakou starou písemku. Začala jsem si čmárat na zadní stranu.

Měla jsem sotva čas nakreslit jednu řadu kosočtverečků, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře.

Vyskočila jsem a vzhlédla. Čekala jsem, že to bude Billy.

"Co tady děláš, Bello?" zavrčel Jacob.

Zírala jsem na něj v čirém údivu.

Za ten poslední týden, co jsme se neviděli, se radikálně změnil. První věc, které jsem si všimla, byly jeho vlasy – ty krásné vlasy byly pryč, měl je ostříhané nakrátko, vypadalo to, jako by měl hlavu natřenou černým inkoustem, lesklým jako satén. Jeho líce jako by lehce ztvrdly, zpevněly... zestárly. Také krk a ramena mu nějak zmohutněly. Ruce, kterýma svíral okenní rám, vypadaly obrovské, pod rudohnědou kůží zřetelně vystupovaly šlachy a žíly. Ale fyzické změny byly bezvýznamné.

Jeho výraz se změnil k nepoznání. Ten otevřený, přátelský úsměv byl pryč jako ty vlasy, vřelost jeho tmavých očí se změnila na zadumanou nedůtklivost, která mě udeřila do očí a okamžitě mě zneklidnila. V Jacobovi byla jakási temnota. Jako kdyby se moje slunce zhroutilo.

"Jacobe?" zašeptala jsem.

Jenom na mě zíral, oči napjaté a rozzlobené.

Uvědomila jsem si, že nejsme sami. Za ním stáli ostatní čtyři; všichni vysocí a s rudohnědou kůží, černé vlasy ostříhané nakrátko jako on. Mohli to být bratři – nepoznala jsem ani, který z té skupinky je Embry. Jejich vzájemnou podobnost umocňovala ta samá zarážející nepřátelskost v každém páru očí.

V každém až na jeden. Ten kluk o pár let starší, Sam, stál úplně vzadu, a jeho obličej byl klidný a jistý. Musela jsem spolknout žluč, která se mi drala do krku. Chtěla jsem mu dát ránu. Ne, to mi nestačilo. Víc než kdy jindy mě mrzelo, že nemůžu být děsivý smrtící tvor, s kterým si nikdo neodváží zahrávat. Tvor, z kterého by byl Sam Uley podělaný až za ušima.

Chtěla jsem být upír.

Ta divoká touha mě zaskočila a vyrazila mi dech. Bylo to nejzapovězenější ze všech přání – i když jsem ho vyslovila jen z pomstychtivé touhy zneškodnit nepřítele –, protože bylo nejbolestivější. Taková budoucnost pro mě byla navždy ztracená, nikdy jsem ji neměla doopravdy na dosah. Snažila jsem se ovládnout, ale díra v hrudi mě dutě bolela.

"Co chceš?" zeptal se Jacob a jeho výraz byl čím dál nedůtklivější, jak sledoval tu hru emocí v mém obličeji.

"Chci s tebou mluvit," odpověděla jsem slabým hlasem. Snažila jsem se soustředit, ale ještě jsem vrávorala k východu ze svého zakázaného snu.

"Tak do toho," ucedil skrz zuby. Jeho pohled byl vzdorovitý. Nikdy jsem neviděla, že by se na někoho takhle díval, a už vůbec ne na mě. Zabolelo to překvapivě silně – fyzickou bolestí, která mě dloubala do hlavy.

"O samotě!" zasyčela jsem a můj hlas byl silnější.

Podíval se za sebe a já jsem věděla, kam jeho oči zamíří. Všichni se otočili, aby viděli, co na to Sam.

Sam přikývl, v obličeji nevzrušený výraz. Něco krátce podotkl v mně neznámém melodickém jazyce – s určitostí jsem poznala, že to není francouzština ani španělština, a hádala jsem, že půjde o quileutštinu. Otočil se a odcházel do domu. Ostatní, tedy Paul, Jared a Embry, ho následovali dovnitř.

"Dobře." Jacob se zdál o trošku míň rozzuřený, když ostatní odešli. Jeho výraz byl maličko klidnější, ale také beznadějnější. Koutky měl neustále svěšené dolů.

Zhluboka jsem se nadechla. "Ty víš, co chci vědět."

Neodpověděl. Jenom na mě hořce koukal.

Opětovala jsem jeho pohled a ticho se prodlužovalo. Bolest v jeho obličeji mě nervovala. Cítila jsem, jak se mi v krku začíná dělat knedlík.

"Můžeme se projít?" zeptala jsem se, dokud jsem mohla mluvit.

Neodpověděl nijak; jeho obličej se nezměnil.

Vystoupila jsem z auta, cítila jsem na sobě pohledy neviditelných očí za oknem, a vydala jsem se směrem k stromům na severní straně. Nohy mi čvachtaly v mokré trávě a blátě vedle silnice, a protože to byl jediný zvuk, zpočátku jsem si myslela, že za mnou Jacob nejde. Ale když jsem se rozhlédla, byl těsně vedle mě, asi uměl našlapovat tišeji.

Cítila jsem se lépe v lemu stromů, kde nás Sam rozhodně nemohl sledovat. Jak jsme šli, hledala jsem to pravé, co říct, ale nic mě nenapadalo. Jenom jsem byla čím dál rozzlobenější, že se Jacob nechal vcucnout... že to Billy dovolil... že tam Sam mohl stát tak sebejistě a klidně...

Jacob najednou zrychlil krok, lehce mě předešel, pak se otočil čelem ke mně a stoupl si mi do cesty, abych se taky musela zastavit.

Ten pohyb měl takovou lehkost a půvab, že mě to vyvedlo z míry. Jacob byl dřív téměř stejně neohrabaný jako já, s tím svým nekonečným růstovým spurtem. Kdy se to změnilo?

Ale neměla jsem čas o tom přemýšlet.

"Tak ať to máme za sebou," začal Jacob tvrdým, chraptivým hlasem.

Čekala jsem. Věděl, na co.

"Není to tak, jak si myslíš." Jeho hlas byl najednou unavený "Není to tak, jak jsem si myslel já – byl jsem úplně vedle."

"Tak jak je to tedy?"

Dlouze se mi díval do obličeje a přemítal. Hněv ho tak docela neopouštěl. "To ti nemůžu říct," prohlásil nakonec.

Zaťala jsem čelist a promluvila skrz zuby. "Myslela jsem, že jsme kamarádi."

"Byli jsme." Dal zlehka důraz na minulý čas.

"Ale ty už kamarády nepotřebuješ," řekla jsem kysele. "Ty máš Sama. Není to milé? Vždycky jsi k němu tolik vzhlížel..."

"Předtím jsem ho nechápal."

"A teď jsi uviděl světlo. Aleluja."

"Nebylo to, jak jsem si myslel, že to je. Ale to není Samova vina. Pomáhá mi, seč může." Hlas se mu zlomil. Podíval se mi přes hlavu někam do daleka a z očí mu sršel hněv.

"Tak on ti pomáhá," opakovala jsem pochybovačně. "Přirozeně."

Ale zdálo se, že Jacob ani neposlouchá. Zhluboka, vědomě se nadechoval a snažil se uklidnit. Byl tak rozzlobený že se mu třásly ruce.

"Jacobe, prosím tě," zašeptala jsem. "Proč mi nechceš říct, co se stalo? Třeba ti můžu pomoct."

"Mně teď nemůže pomoct nikdo." Jeho slova byla jako tiché zasténání; hlas se mu zlomil.

"Co ti to udělal?" zeptala jsem se a v očích se mi sbíhaly slzy. Natáhla jsem k němu ruku, jak už jsem to jednou udělala, a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí.

Tentokrát se přikrčil pryč a zvedl ruce v obranném gestu. "Nesahej na mě," zašeptal.

"Je Sam nakažlivý?" zamručela jsem. Ty pitomé slzy mi vyklouzly z koutků. Utřela jsem je hřbetem ruky a založila si ruce na prsou.

"Přestaň z toho obviňovat Sama." Ta slova z něj vystřelila jako reflex. Rukama máchl vzhůru, aby si prohrábl vlasy, které už neměl, a pak je ochable spustil podél těla.

"Tak koho mám obviňovat?" opáčila jsem.

Pousmál se; byl to smutný, pokřivený úsměv.

"To nebudeš chtít slyšet."

"To sakra budu!" vyštěkla jsem. "Chci to vědět a chci to vědět hned."

"To se pleteš," odsekl mi.

"Neopovažuj se mi říkat, že se pletu – mně mozek nikdo nevymyl! Okamžitě mi řekni, čí je tohle všechno vina, když ne toho tvého milovaného Sama!"

"Řekla sis o to," zavrčel na mě a v očích se mu tvrdě zalesklo. "Jestli chceš na někoho svalovat vinu, co kdybys ukázala prstem na ty prašivé smrduté pijavice, které tolik miluješ?"

Pusa se mi otevřela dokořán a hlasitě jsem vydechla. Stála jsem jako přimrazená, jako probodnutá jeho dvojsmyslnými slovy. Zmítala mnou povědomá bolest, rozeklaná díra mě zevnitř trhala dokořán, ale to byla jen kulisa k chaosu mých myšlenek. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho slyšela správně. V jeho obličeji nebyla ani stopa nerozhodnosti. Jenom vztek.

Pusu jsem stále měla dokořán.

"Povídal jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet," řekl.

"Já nechápu, koho tím myslíš," zašeptala jsem.

Pozvedl nevěřícně obočí. "Myslím, že chápeš přesně, koho tím myslím. Nechceš mě přinutit, abych to řekl, že ne? Nerad ti ubližuju."

"Já nechápu, koho tím myslíš," opakovala jsem mechanicky.

"Cullenovy," odpověděl pomalu. Protahoval to slovo a přitom pozoroval můj obličej. "Viděl jsem to – vidím ti na očích, co to s tebou dělá, když řeknu jejich jméno."

Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, jednak abych to popřela, jednak abych ji zbavila těch myšlenek. Jak to věděl? A jak to souvisí se Samovým kultem? Je to gang nepřátel upírů? K čemu by to bylo, zakládat takovou společnost, když ve Forks už žádní upíři nežijí? Proč by Jacob začal věřit historkám o Cullenových teď, když důkazy o nich jsou dávno pryč a nikdy se nevrátí?

Trvalo mi dlouho, než jsem našla správnou odpověď. "Neříkej mi, že teď posloucháš Billyho nesmyslné pověry," řekla jsem v chabém pokusu o výsměch.

"On ví víc, než jsem si myslel."

"Mluv vážně, Jacobe."

Propaloval mě kritickým pohledem.

"Pověry stranou," řekla jsem rychle. "Pořád nechápu, z čeho obviňuješ... Cullenovy..." – škub –, "když odjeli víc než před půl rokem. Jak je můžeš vinit z toho, co Sam dělá teď?"

"Sam nedělá nic, Bello. A já vím, že Cullenovi jsou pryč. Ale někdy... se věci dají do pohybu, a pak už je moc pozdě."

"Co se dalo do pohybu? Na co je moc pozdě? Z čeho je obviňuješ?"

Najednou se mi díval zblízka přímo do obličeje a v očích mu hněvivě žhnulo. "Z toho, že existují," zasyčel.

Byla jsem překvapená a vyvedená z míry, že se ozval Edwardův varovný hlas, když jsem ani neměla strach.

"Teď mlč, Bello. Nedráždi ho," varoval mě v duchu.

Od té doby, co si Edwardovo jméno prorazilo cestu pečlivě vystavěnými zdmi, za kterými jsem ho pohřbila, nebyla jsem schopná znovu ho tam uvěznit. Teď to nebolelo – během těch vzácných vteřin, kdy jsem slyšela jeho hlas, mě to nebolelo.

Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem.

Nechápala jsem, proč se mi Edwardův hlas nečekaně ozval. Jacob byl rozlícený, sinalý vzteky, ale byl to Jacob. Nebyl tu žádný adrenalin, žádné nebezpečí.

"Dej mu šanci, aby se uklidnil," naléhal Edwardův hlas.

Zavrtěla jsem zmateně hlavou. "Nebuď směšný," řekla jsem jim oběma.

"Fajn," odpověděl Jacob a znovu zhluboka oddechoval. "Já se s tebou nebudu hádat. Stejně je to jedno, ta škoda už se stala."

"Jaká škoda?"

Necouvl, když jsem mu ta slova křičela do obličeje.

"Pojďme zpátky. Už není co říct."

Vyjeveně jsem zírala. "To si piš, že je co říct! Ještě jsi nic neřekl!"

Prošel kolem mě a loudal se zpátky k domu.

"Dneska jsem potkala Quila," zakřičela jsem za ním.

Zarazil se uprostřed kroku, ale neotočil se.

"Vzpomínáš na svého kamaráda Quila? Jo, je vyděšený."

Jacob se otočil, aby se na mě podíval. Jeho výraz byl bolestný. "Quil," hlesl pouze.

"Taky se o tebe bojí. Je vyděšený."

Jacob zíral někam za mě zoufalýma očima.

Dloubala jsem dál. "Bojí se, že je na řadě."

Jacob se opřel o strom. Jeho obličej pod rudohnědým povrchem nabral podivný odstín zelené. "On nebude na řadě," zamumlal si Jacob pro sebe. "Nemůže být. Už je konec. Tohle se nemůže dít pořád. Proč? Proč?" Udeřil zaťatou pěstí do stromu. Nebyl to velký strom, byl tenký a jen o pár stop vyšší než Jacob. Ale přesto mě překvapilo, když se kmen poddal a hlasitě pod jeho údery praskl.

Jacob zíral na to ostré, zlomené místo s šokem, který se rychle změnil v hrůzu.

"Musím se vrátit." Otočil se a kráčel zpět tak rychle, že jsem musela popobíhat, abych mu stačila.

"Zpátky k Samovi!"

"Takhle to vidíš ty," řekl asi. Moc jsem mu nerozuměla; mumlal a díval se jinam.

Běžela jsem za ním až k náklaďáčku. "Počkej!" zavolala jsem, když zamířil k domu.

Otočil se a podíval se na mě, a já jsem viděla, že se mu zase třesou ruce.

"Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat."

Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy. "Ty se... se mnou rozcházíš?" Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější.

Hořce se zasmál štěkavým smíchem. "To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: ‚Zůstaňme přáteli.‘ Nemůžu říct ani to."

"Jacobe... proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!" Ta nicotná prázdnota mého života předtím – předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl – se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle.

"Je mi to líto, Bello," odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil.

Nevěřila jsem, že tohle byl skutečný význam jeho slov. Zdálo se, jako kdyby se těma rozzlobenýma očima snažil říct něco jiného, ale nedokázala jsem to rozluštit.

Možná tady vůbec nešlo o Sama. Možná tohle nemělo vůbec co dělat s Cullenovými. Možná se jenom snažil nějak vykroutit z beznadějné situace. Možná bych ho měla nechat, jestli je to tak pro něj nejlepší. Měla bych to udělat. Bylo by to správné.

Ale slyšela jsem, jak můj hlas přechází v šepot.

"Je mi líto, že jsem nemohla... předtím... přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe." Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži. "Možná... možná bych se mohla změnit," zašeptala jsem. "Možná že kdybys midal trochu času... jenom mě teď neopouštěj, Jaku. To neunesu."

Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla.

"Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde."

"O tebe nejde, jde o mě," zašeptala jsem. "Jen jsem to nevěděla."

"Myslím to vážně, Bello. Já nejsem..." přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené. "Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem dobrý."

"Cože?" zírala jsem na něj, zmatená a zděšená. "Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jaku. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!" rozkřikla jsem se najednou.

Jacobův obličej se zatvrdil a zlhostejněl. "Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem."

"Jsi můj přítel, to jsi! Jaku – tohle mi nedělej!"

Ustupoval ode mě.

"Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně. Otočil se a téměř utíkal do domu.

Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zírala jsem na červený domek; vypadal příliš malý, aby se do něj vešli čtyři velcí kluci a dva dospělí muži. Uvnitř se nic nedělo. Žádné třepotání okraje záclony, žádný zvuk hlasů nebo pohybu. Prázdně mi čelil.

Začalo mrholit, déšť mě štípal do kůže. Nemohla jsem odtrhnout oči od domu. Jacob se vrátí. Musí.

Déšť zesílil a vítr také. Kapky už nepadaly shůry; dopadaly v ostrém úhlu od západu. Cítila jsem vůni slané vodyz oceánu. Vlasy mě šlehaly do tváře, lepily se na mokrá místa a zamotávaly se mi do řas. Čekala jsem.

Nakonec se dveře otevřely a já jsem s úlevou udělala krok dopředu.

Do dveří vjel Billy na vozíku. Za ním jsem nikoho neviděla.

"Zrovna volal Charlie, Bello. Řekl jsem mu, že jsi na cestě domů." Jeho oči byly plné lítosti.

Ta lítost to tak nějak završila. Neřekla jsem nic. Jenom jsem se jako robot otočila a nastoupila do auta. Předtím jsem nechala okýnka otevřená, a sedadla teď byla kluzká a mokrá. Nevadilo mi to. Beztak už jsem byla promoklá.

Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno.

Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé.

Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně – nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy.

Charlie čekal na verandě. Jak jsem zastavila, vyšel mi naproti.

"Billy volal. Říkal, že ses pohádala s Jakem – říkal, že jsi pěkně rozzlobená," vysvětloval, když mi otvíral dveře.

Pak se mi podíval do tváře. V jeho výrazu jsem zaznamenala nějaké zděšené poznání. Snažila jsem se pocítit, jak můj obličej vypadá zvenčí, abych věděla, co vidí. Zjistila jsem, že mi připadá prázdný a studený, a došlo mi, co mu to připomene.

"Takhle přesně se to nestalo," zamumlala jsem.

Charlie mě objal paží a pomohl mi vystoupit. Nekomentoval moje promočené oblečení.

"Tak co se tedy stalo?" zeptal se, když jsme byli uvnitř. Při těch slovech stáhl z opěradla pohovky přehoz a omotal mi ho kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se pořád třesu.

Můj hlas byl jako bez života. "Sam Uley rozhodl, že se mnou Jacob už nesmí kamarádit."

Charlie na mě vrhl podivný pohled. "Kdo ti tohle řekl?"

"Jacob," konstatovala jsem, ačkoliv to přesně takhle nevyjádřil. Ale v podstatě to byla pravda.

Charlie svraštil obočí. "Vážně si myslíš, že s tím Uleyovic klukem není něco v pořádku?"

"Vím to. Ale Jacob o tom se mnou nechce mluvit." Slyšela jsem, jak voda z mých šatů skapává na podlahu a cáká na linoleum. "Jdu se převléct."

Charlie byl zamyšlený. "Dobře," řekl nepřítomně.

Rozhodla jsem se, že se osprchuju, protože mi byla taková zima. Ale horká voda jaksi neovlivňovala teplotu mojí kůže. Když jsem vypnula vodu a vystoupila ze sprchy, slyšela jsem Charlieho, jak dole s někým mluví. Zabalila jsem se do osušky a potichu otevřela dveře koupelny.

Charlieho hlas byl rozzlobený. "Tohle neberu. To nedává žádný smysl."

Pak bylo ticho a já jsem si uvědomila, že mluví do telefonu. Uběhla minuta.

"Nesváděj to na Bellu!" zakřičel najednou Charlie. Vyskočila jsem. Když znovu promluvil, jeho hlas byl opatrný a tišší. "Bella dala jasně najevo, že jsou s Jacobem jenom kamarádi... No, jestli to tak bylo, tak proč jsi to neřekl hned? Ne, Billy, já myslím, že ona má v tomhle pravdu... Protože znám svou dceru, a jestli říká, že se Jacob předtím bál..." Byl přerušen uprostřed věty, a když odpovídal, zase skoro křičel.

"Jak to myslíš, že neznám svou dceru tak dobře, jak si myslím!" Chviličku poslouchal a jeho odpověď byla tak tichá, že jsem ji málem neslyšela. "Jestli si myslíš, že jí to budu připomínat, tak to ses šeredně spletl. Zrovna se přes to začíná dostávat, a myslím, že je to hlavně díky Jacobovi. Jestli ji to, co má Jacob s tím Samem, ať je to cokoliv, stáhne zpátky do deprese, tak se mi z toho Jacob bude muset zodpovídat. Jsi můj přítel, Billy, ale tohle ubližuje mojí rodině."

Následovala další přestávka na Billyho odpověď.

"To jsi pochopil správně – ti kluci překročí hranici prstem u nohy, a já se to dozvím. Budeme tu situaci sledovat, tím si můžeš být jistý." Už to nebyl Charlie; teď mluvil policejní ředitel Swan.

"Fajn. Jo. Sbohem." Telefon hlasitě zapadl do vidlice.

Rychle jsem po špičkách přešla chodbu do svého pokoje. Charlie si v kuchyni něco hněvivě bručel.

Takže Billy bude svalovat vinu na mě. Já jsem Jaka uháněla a on už toho měl dost.

Bylo to zvláštní, protože jsem se sama bála, že to tak je, ale po tom, co mi Jacob dnes odpoledne řekl, už jsem tomu nevěřila. Bylo to mnohem víc než jen neopětovaná školní láska a mě překvapilo, že by se Billy snížil k tomu, aby to tvrdil. Vzbudilo to ve mně přesvědčení, že to tajemství, které si střeží, je mnohem větší, než jsem si představovala. Alespoň mám teď Charlieho na své straně.

Natáhla jsem si pyžamo a stulila se do postele. V tu chvíli se mi zdál život tak černý, že jsem si dovolila podvádět. Ta díra – teď už díry – stejně bolely, tak co na tom sejde? Vytáhla jsem vzpomínku – ne skutečnou, ta by bolela příliš, ale falešnou vzpomínku na Edwardův hlas, který jsem v duchu slyšela dnes odpoledne – a přehrávala jsem si ji v hlavě pořád dokola, až jsem usnula a slzy mi přitom stále klidně stékaly po prázdném obličeji.

Dnes v noci se mi zdál nový sen. Padal déšť a Jacob šel neslyšně vedle mě, ačkoliv pod mýma nohama země vrzala jako suchý štěrk. Ale tohle nebyl můj Jacob; byl to ten nový, zahořklý, půvabný Jacob. Hladká obratnost jeho chůzemi připomínala někoho jiného, a jak jsem se dívala, jeho rysy se začínaly měnit. Hnědočervená barva jeho kůže bledla, až byl ve tváři bělavý jako kost. Jeho oči zezlátly, pak zrudly a pak zase zezlátly. Jeho ostříhané vlasy se vlnily ve vánku a měnily barvu dobronzova, kde se jich dotkl vítr. A jeho obličej nabíral takovou krásu, až mi to bralo dech. Natáhla jsem se po něm, ale on ustoupil o krok zpátky a zvedl ruce před sebe jako štít. A pak Edward zmizel.

Nebyla jsem si jistá, když jsem se ve tmě probudila, jestli jsem zrovna začala plakat nebo jestli mi tekly slzy, zatímco jsem spala, a teď jenom tečou dál. Zírala jsem na temný strop. Cítila jsem, že noc je tak v půli – stále jsem se zmítala v polospánku. Zavřela jsem unaveně oči a modlila se za hluboký spánek beze snů.

V tu chvíli jsem zaslechla hluk, který mě předtím musel vzbudit. Něco ostrého mi dlouze škrábalo na okno s vysokým kvílením, jako nehty o sklo.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře