2.KAPITOLA

4. září 2009 | 17.27 |

2. kapitola - Otevřená kniha

Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.

Obloha nade mnou byla jasná, poseta hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce – nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno – měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.

Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní, po které jsem se skrýval v divočině Denali. Ale necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni

Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.

Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.

Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím, že nad rozhovorem, který za chvíli nastane, přemýšlela několik uplynulých dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říci.

Nějakých pět metrů ode mě si povzdychla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.

Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté barvy jasně zářily téměř růžově, protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.

Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný ji vidět. Povzdechl jsem si.

Na vrcholu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.

Dělová koule, pomyslela si.

Vyskočila do vzduchu; její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.

Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.

Opět jsem si povzdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela, a bohužel mi ani nezastírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.

"Edwarde?"

Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala rychle vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.

"Promiň," zašeptala. "Byl to jen žert."

"Vím, byl vtipný."

Zkřivila ústa.

"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."

"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."

Jedeš domů, že? Pomyslela si.

"Ještě jsem... se celkem... nerozhodl."

No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.

"Ne. Nezdá se, že by to... pomáhalo."

Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"

"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.

Nesnaž se být gentleman.

Usmál jsem se.

Moje přítomnost tě znepokojuje, obvinila mě.

"Ne."

Nadzdvihla jedno obočí v tak nevěřícím výraze, že jsem se musel zasmát. Byl to jen krátký smích, následovaný dalších povzdechem.

"No tak dobře," přiznal jsem se. "Trošku."

Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.

"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej moji tvrdohlavost, aby podkopala tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.

"Nejsem zvyklá na odmítnutí," postěžovala si a našpulila rty.

"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže – za prvé jich bylo více a za druhé byli měkcí a teplí. A samozřejmě, vždy nedočkaví.

"Můro," popichoval jsem ji doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.

Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."

Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muži, které si oblíbily... žili.

"Když ses tu ukázal," řekla pomalu. "Myslela jsem si, že..."

Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že se takto bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízkých obrátkách.

"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."

"Ano." Zamračila se.

"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem – nepřemýšlel jsem. Já jen, že... odešel jsem velmi unáhleně."

"Nepředpokládám, že mi povíš proč...?"

Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit."

Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě, který si vybraly. V některých chvílích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli – a kdysi i byli – jejich kořistí, nedělaly žádné chyby. Cítil jsem se příliš zahanbený, než abych se jí přiznal.

"Problémy se ženami?" hádala, ignorujíc moji neochotu.

Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové, jaké si myslíš."

Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.

"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.

"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.

"Nech to tak jak to je, Tanyo."

Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snažíc ocenit hvězdy.

Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.

Kam půjdeš, když odejdeš, Edwarde? Zpátky ke Carlisleovi?

"Nemyslím si," zašeptal jsem.

Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nebylo nic, co bych chtěl vidět nebo dělat. Nezáleží na tom, kam bych šel, protože to nebude nikam – budu stále akorát utíkat před něčím.  To je hrozné.  Kdy jsem se stal tahle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou okolo ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhnul jsem se. Myslela to více jako přátelské objetí než cokoliv jiného.

"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího původně ruského přízvuku.  

"Nezáleží na tom co to je... nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."

Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné strašné hodiny biologie.

Políbil jsem jí na tváře a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mně otočila s našpulenými rty. Smutně se nad tím usmála.

"Děkuju Ti, Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet."

Její myšlenky nabraly podrážděný tón.  "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumnější, Edwarde."

"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já... ještě jsem nenašel to, co hledám."

"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím.... Sbohem, Edwarde."

"Sbohem, Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem se. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný, dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.

"Znova, děkuju."

Okamžitě byla na nohách a běžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ani neměly čas se ponořit do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí ji tížilo víc, než připustila, dokonce i v jejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.

Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a sotva úplné, ale v každém případě nic co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.

Opřel jsem si bradu o kolena a opět jsem se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to – hlavně Carlislea a Esme. Ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími světly na obloze byl pár zmatených čokoládově – hnědých očí hledících na mě a pokoušejících se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.

Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mojích představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být zpět v Carlisleově autě za méně než hodinu....

V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávaje žádné otisky chodidel.

"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsme kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince. Rosalie a Emmett byli v čele. Emmett vypadl směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostražitá, no možná více vytočená než ochranářská.

 "Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.

Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno -  v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.

"Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde......nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa."

"Samozřejmě že budeme sedět na našem obvyklém místě. Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."

Když jí Jasper pomáhal sednout, zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.

"Hm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně.  "Myslím, že máš pravdu."

"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.

Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.

Otravné, co?

Zašklebil jsem se na něj.

Nebylo to náhodou teprve minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvávání zde?

Dnes byly moje svaly napnuté – jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra – ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít. Čuch, samozřejmě. Nedýchal jsem.

Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, než to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ni stále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.

Nikomu o mě nic neřekla?

Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystrašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, možná i trochu zveličila, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.

A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout si hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider. Lidi se neustále snaží cítit normálně, zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnější hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádnou výjimkou. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být výjimečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto......i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat, co si myslí.

"Něco nového?" Zeptal se Jasper.

"Nic. Ona... asi to nikomu neřekla."

Všichni čtyři naráz zvedli obočí.

"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett, chichotající se. "Vsadím se, že já bych jí vystrašil lépe."

Zakoulel jsem očima.

"Přemýšlím proč.?" Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka.

"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."

"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Snaž se vypadat lidsky."

"Lidsky, říkáš?" Zeptal se Emmett.

Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou ukrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jeho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ní náhle hodil, odrazila ji od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.

Hlavy všech z tohoto roku místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našly viníka. Nedívaly se dál než pár stolů od nás. A nikdo se nedíval na nás.

 "Velmi lidské, Emmette," ostře poznamenala Rosalie. "Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"

"Vypadalo by to působivěji, kdybys to udělala ty, zlato."

Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat se směrem, o kterém se vědět, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.

Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.

Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí

Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy – duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.

 "Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.

 "Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.

Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.

Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.

Upravil jsem svůj výraz na nenucený.

Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"

"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.

Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít.... To je...

Byla ta dívka nemocná?

Těžko posoudit – vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou.... Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.

Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.

Alice do mě šťouchla.  Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.

Zatnul jsem zuby.

"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."

"Ty tak víš," zamumlal jsem.

Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."

Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.

Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.

"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.

"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.

Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka – měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě – že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.

Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.

... zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.

Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.

Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.

Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.

Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se – nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel – zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.

Nic, jenom ticho.

Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.

"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.

Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.

"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.

Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.

Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.

"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled – i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"

"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.

"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " ... no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."

"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.

Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.

Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si – i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý – že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.

Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.

Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.

Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.

Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?

"Já... myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."

Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.

"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."

"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."

"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie. "Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."

Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem se tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle také taková zbytečná chyba?

Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.

Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.

Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se pro to sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď – byl jsem nadmíru zaujatý.

Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.

"Ne, Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si na devadesáttři procent jistá, že se nic nestane, když do té třídy půjde." Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jistější.

 Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?

Emmett měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.

"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí.  Slyšel jsem obavy Alice, Jasperův nesouhlas, Emmettův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala.

Naposledy jsem se zhluboka nadechnul a vešel do třídy.

Přišel jsem včas – pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj – náš - stůl a se svěšenou hlavou koukala do sešitu, do kterého si čmárala. Přiblížil jsem se ke stolu a díval na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným ...???

Odsunul jsem svoji stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu – lidi se totiž cítí o mnoho lépe, když se někde objeví provázeni zvukovou kulisou.

Věděl jsem, že to slyšela – nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku, který kreslila.

Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.

"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.

Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek. Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.

Když jsem se díval do jejích zvláštních hlubokých hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist – ta nenávist, kterou jsem cítil k její samotné existenci – se vypařila. Teď, když jsem nedýchal a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.

Začervenala se, ale nic neřekla.

Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.

" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."

Svraštila obočí – zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.

" Odkud znáš moje jméno? " zakoktala.

Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál – tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.

"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý."  Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš."

Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.

"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."

"Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?

"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz – jestli jsem ho pochopil správně – byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. "Ale myslím, že Charlie – chci říct táta – o mně určitě mluví jako o Isabelle – a zdá se, že takhle mě tu zná každý."  Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.

"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.

Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala – šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.

Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.

Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.

Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.

Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála.........

Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.

Ach!

Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.

Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.

"Začněte," nařídil pan Banner.

Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se

 "Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal jsem se jí.

Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.

 "Nebo můžu začít já, jestli chceš," řekl jsem tiše.

"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."

Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.

"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.

"Můžu se podívat?" Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.

"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.

"Profáze," souhlasil jsem.

Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.

Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná – odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.

Zadíval jsem se do mikroskopu.

"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.

"Můžu?" zeptala se.

Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?

Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.

Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.

"Sklíčko tři?" zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.

Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznanela – příliš se snažila, aby to tak vyzvělo – a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to – opět měla pravdu.

Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví – ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit – snažil se pozorovat mě a Bellu.

Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem – k mému překvapení – že ten pocit je vzájemný.

Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.

Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká.........tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická – její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy – kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.

Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.

Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.

"Nosíš čočky?" vyhrkla náhle.

Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.

"Aha," zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."

Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.

Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.

Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Ted, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.

Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.

Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.

Proč zrovna tohle děvče musí vidět tak moc?

Pan Banner se zastavil u našeho stolu. Vděčně jsem nasával čerstvý vzduch, který s sebou donesl, než se stihl smíchat s její vůní.

"Ale, Edwarde," řekl, zkoumající naše odpovědi "nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?"

"Bella," opravil jsem ho automaticky "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."

Pan Banner se na ni skepticky podíval. "Už jste tuhle laboratorní práci dělala?"

Zaujalo mě, když se plaše usmála.

"Ne s cibulovým kořínkem."

"S blastulou bělice?" Zjišťoval.

"Jo."

To ho překvapilo. Dnešní laboratorní práce byla něco, co vybral z pozdějších vyučovacích hodin. Zamyšleně kýval hlavou. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"

"Ano."

Byla vyspělejší, inteligentní na člověka. To mě nepřekvapovalo.

"No," řekl po chvíli, "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce.". Obrátil se, mumlající si sám pro sebe, " Tak ostatní studenti dostanou šanci něco se naučit."  Vsadím se, že to slyšela. Opět si čmárala do sešitu.

Dva kroky vedle jen za jednu hodinu. To bylo dost ubohé. Vlastně jsem ani neměl ponětí, co si o mně myslí – jestli se mě bojí, jestli a jak moc mě podezřívá. Musel jsem vynaložit větší snahu, aby si názor na mě poopravila. Něco říct nebo udělat. Něco lepšího, co by odsunulo ty krvelačné myšlenky na naše poslední střetnutí.  

"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" Řekl jsem, opakujíc to, o čem se několik studentů právě bavilo. Klasické, nudné téma rozhovoru. Počasí – to vždy zabere.

Podívala se na mě s očividnými pochybnostmi – nezvyklá reakce na moje normální slova. "Ani ne," řekla, což mě opět překvapilo.

Snažil jsem se opět zavést konverzaci do obyčejných kolejí. Byla určitě ze světlejšího a teplejšího místa – její pokožka to nějak vyzařovala, i když byla tak bledá. A chlad jí určitě taky nedělá dobře. A ani můj ledový dotyk

 "Nemáš ráda zimu." Konstatoval jsem.

"Nebo mokro," souhlasila.

"To se ti musí ve Forks těžko žít." Možná jsi sem neměla chodit, chtěl jsem dodat. Možná by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.

Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně chci. Stále si budu pamatovat vůni její krve. Byla tu nějaká záruka, že bych jí nakonec nepronásledoval? Kromě toho, kdyby odešla, její mysl by pro mě navždy zůstala tajemstvím. Nekonečný hlavolam.

"To ani nemáš ponětí," řekla tichým, zamračeným hlasem.

Její odpovědi nikdy nebyly takové, jaké bych čekal. Nutily mě ptát se víc a víc

"Proč jsi sem tedy přijela?" dožadoval jsem se odpovědi a uvědomoval si, že můj hlas byl naléhavější, než by měl být při normální konverzaci. Otázka zněla drze a šťouravě.

"To je... komplikované."

Zamrkala očima a dále se tím nezdržovala. Já jsem naopak zvědavostí málem praskl – zvědavostí, která mě spalovala téměř stejnou silou jako hlad v mém hrdle. Vlastně jsem zjistil, že se mi i trochu lépe dýchá – ta agónie se dala snést přes nenucenost.

"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal jsem. Možná když budu zdvořilý, tak bude odpovídat na moje otázky tak dlouho, až budu dost drzý, abych se ptal.  

Tiše si prohlížela svoje ruce. Vyvolalo to u mě netrpělivost, chtěl jsem jí svojí rukou zvednout bradu, abych si mohl odpovědi přečíst v jejích očích. Bylo by to ode mě ale velmi hloupé – a nebezpečné – kdybych se znovu dotkl její pokožky.

Náhle zvedla hlavu. Byla pro mě úleva, opět vidět všechny ty emoce v jejích očích. Rychle bez přemýšlení odpověděla.

"Moje matka se znovu vdala,"

Ach, tohle bylo tak lidské, tak lehké k pochopení. Smutek jí na chvíli problesknul v očích.

"To nezní tak složitě," konstatoval jsem. Můj hlas byl něžný, navzdory tomu, že jsem si to dopředu neplánoval. Její smutek mě dělal zvláštně bezmocným, přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, cokoliv, aby se cítila lépe. Divné. "Kdy se to stalo?"

"Loni v září." Těžko si povzdechla. Zadržel jsem dech, když její teplý dech ovinul mojí tvář

"A ty ho nemáš ráda," hádal jsem, dychtící po dalších informacích.

"Ne, Phil je fajn, " opravila moje domněnky. V koutku jejích úst jsem spatřil něco jako úsměv.   "Možná trochu moc mladý, ale docela milý."

Tohle mi překazilo scénář, který jsem si představoval v myšlenkách.

"Proč jsi s nimi nezůstala?"zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, jako bych byl dotěrný. Což jsem i byl.

"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Její úsměv byl nyní už viditelný, výběr tohoto povolání ji pobavil.  

Usmál jsem se zpět, i když jsem to neplánoval. Nesnažil jsem se, aby se se mnou cítila uvolněně. Ale její úsměv mě donutit se také usmívat – teď jsem byl zasvěcený do jednoho z jejích tajemství.

"Slyšel jsem o něm?" V mysli jsem sem probíral všechny plakáty profesionálních fotbalových hráčů a přemýšlel, který z nich je asi Phil.......

"Asi ne. Nehraje dobře" A další úsměv. "Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."

Seznam v mé hlavě se okamžitě přesunul a já jsem zvažoval na sekundu seznam dalších možností. V ten samý moment jsem si naplánoval nový scénář.

"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním " řekl jsem.  Zdálo se, že hádání mi přinášelo více odpovědí než otázky. A měl jsem pravdu. Trochu zvedla bradu.

"Ne, neposlala mě sem," řekla tvrdším tónem. Moje hádání ji rozzlobilo, i když jsem nevěděl proč. "Poslala jsem se sama."

Nepokoušel jsem se zjistit význam ani zdroj její naštvanosti. Byl jsem totálně zmatený.

Vzdal jsem to. Tahle dívka mi jednoduše nedávala smysl. Nebyla jako ostatní lidi. Možná, že ticho jejích myšlenek a příchuť její vůně na ní nebyly jediné neobvyklé věci.

"Tomu nerozumím," připustil jsem nerad.

Vzdychla si a dlouze se zadívala do mých očí, déle než by vydržel normální člověk.

"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm," vysvětlovala pomalu a tón jejího hlasu byl s každým dalším slovem opuštěnější. "Byla z toho nešťastná... tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Vráska na čele se jí prohloubila.

"A teď jsi nešťastná ty," poznamenal jsem. Nemohl jsem zastavit proud mých hypotéz, doufal jsem, že se o ní něco dozvím z jejích reakcí. A tahle se nezdála být daleko od pravdy.

"No a?" odpověděla, jako by její pocity neměly význam.

Dál jsem se jí díval do očí s pocitem, že jsem aspoň na chvíli zahlédl její duši. V tom jediném slově jsem pochopil, kam mezi svoje priority zařadila sebe. Byla tak odlišná od lidí, její vlastní potřeby byly úplně vespod jejího seznamu. Byla obětavá.

Když mi to došlo, záhada osoby skrývající se uvnitř této tiché mysli se začala pomalu vyjasnit.

"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat nenuceně, abych zakryl intenzitu svojí zvědavosti.

Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo ani stopy po veselosti. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."

Chtěl jsem se jejím slovům zasmát, ale ani já jsem se necítil vesele. Už jsem něco věděl o neférovosti života. "Myslím, že to už jsem někde slyšel."

Zmateně se na mě podívala. Na chvíli odvrátila pohled, ale pak se na mě opět zadívala.

 "Tak to je všechno," řekla.

Ale já ještě nebyl připravený ukončit tuto konverzaci. Ta malá vráska, důkaz jejího smutku, mě trápila. Chtěl jsem jí prstem vyhladit, ale nemohl jsem se jí dotknout. Bylo by to příliš nebezpečné.

"Hraješ to dobře," řekl jsem pomalu, stále uvažující nad další hypotézou.  "Ale klidně se vsadím, že trpíš, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."

Zašklebila se, její oči se zúžily a rty zkroutily v úšklebku, když se rozhlédla po třídě. Nelíbilo jsem se jí, že jsem to uhádl. Nebyla klasický mučedník - když trpěla, nechtěla mít publikum.

"Mýlím se?"

Jemně sebou trhla, ale i nadále předstírala, že mě neslyší.

To mě přinutilo se usmát. "Myslím, že ne."

"Co na tom tobě záleží?" dožadovala se odpovědi, stále se dívajíc jinam.

"To je moc dobrá otázka," přiznal jsem víc sobě než jí.

Její soudnost byla lepší než ta moje – viděla přímo do jádra věci, zatímco já jsem trápil na okraji, pomalu se přesouvajíc po stopách. Detaily jejího lidského života by mě neměly zajímat. Nebylo pro mě správné zajímat se o to, co si myslí. Kromě ochrany mojí rodiny před prozrazením, lidské myšlenky nebyly důležité.

Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch – zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.

Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Cela takhle situace – tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako takhle malá dívka – každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit – a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.

Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.

Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.

Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná – mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha."  Rozladěně se zamračila.

Užasle jsem jí sledoval.  Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit – možná lépe řečené v existenci – protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.

"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně – ostražitě – jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. "Mně připadáš čitelná velmi obtížně."

"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.

"Obvykle jsem," souhlasil jsem.

Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.

Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malé znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.

Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpeční nevědomky pochopila.

Alespoň jsem v to doufal.

Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno -  ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.

Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.

Cítil jsem se stejně jako ten první den – jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.

Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.

Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?

Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.

Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.

Jak to šlo? Zeptal se opatrně.

"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.

No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že...

Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu – pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině -  bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní....

Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje.... Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.

Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?

"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."

Možná, že se to bude zlepšovat.

"Jasně."

Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.

"Nepomáháš mi, Emmette."

Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?

Pamatuju se, když se to stalo mě..., začalse rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu – už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi.  Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.38 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře