7.KAPITOLA

19. září 2009 | 20.54 |

7. NEŠŤASTNÝ KONEC

Rosalie váhavě stála ve dveřích, v úchvatném obličeji nejistý výraz.

"Samozřejmě," odpověděla jsem a hlas mi překvapením o oktávu povyskočil. "Pojď dál."

Posadila jsem se a posunula se na konec pohovky, abych jí udělala místo. Žaludek se mi nervózně svíral, když se jediná Cullenová, která mě neměla ráda, mlčky pohnula a přišla se posadit na uvolněné místo. Snažila jsem se přijít na to, kvůli čemu za mnou přišla, ale moje mysl v tomto ohledu jednoznačně tápala.

"Nevadilo by ti, kdybychom si chvilku povídaly?" zeptala se. "Nevzbudila jsem tě doufám, že ne?" Přejela pohledem od svlečené postele k protějšímu konci pohovky.

"Ne, byla jsem vzhůru. Jasně, můžeme si povídat." Přemítala jsem, jestli slyšela znepokojení v mém hlasu stejně jasně jako já.

Vesele se zasmála. Znělo to jako zvonkohra. "Tak málokdy tě nechává samotnou," řekla. "Říkala jsem si, že téhle příležitosti musím využít."

Co mi chtěla, že mi to nemohla říct před Edwardem? Sevřela jsem v rukou lem pokrývky.

"Prosím tě nemysli si, že se chci plést do něčeho, po čem mi nic není," pokračovala Rosalie a hlas měla něžný a skoro prosebný. Při těch slovech složila ruce do klína a dívala se na ně. "Vím dobře, že už jsem ti mockrát ublížila a nerada bych to opakovala."

"S tím se netrap, Rosalie. Já si ublíženě nepřipadám. Oč jde?"

Znovu se zasmála, ale znělo to podivně rozpačitě. "Chtěla bych se pokusit vysvětlit ti, proč si myslím, že bys měla zůstat člověkem – proč bych já zůstala člověkem, kdybych byla na tvém místě."

"Aha."

Usmála, když slyšela můj šokovaný hlas, a pak si povzdechla.

"Vyprávěl ti někdy Edward, co tomuhle předcházelo?" zeptala se a pokynula ke svému úchvatnému nesmrtelnému tělu.

Pomalu a smutně jsem přikývla. "Říkal, že se to podobalo tomu, co se stalo mně tehdy v Port Angeles, jenom že tam nebyl nikdo, kdo by ti přišel na pomoc." Otřásla jsem se při té vzpomínce.

"Tohle ti vážně řekl?" zeptala se.

"Ano," odpověděla jsem zmateně. "Vynechal něco?"

Pohlédla na mě a usmála se; byl to nevlídný a nepřátelský – ale přesto ohromující – úsměv.

"Ano," přitakala. "Vynechal."

Čekala jsem, zatímco ona zírala z okna. Zdálo se, že se snaží uklidnit.

"Chtěla bys slyšet můj příběh, Bello? Nemá šťastný konec – ale který z našich má? Kdyby naše příběhy měly šťastné konce, leželi bychom teď všichni pochovaní v hrobech."

Přikývla jsem, ačkoliv mě děsil tón jejího hlasu.

"Žila jsem v jiném světě než ty, Bello. Můj lidský svět byl mnohem jednodušší. Psal se rok 1933 – Bylo mi osmnáct a byla jsem krásná. Můj život byl dokonalý."

Zadívala se z okna na stříbrné mraky, pohled upřený do daleka.

"Moji rodiče byli typičtí představitelé střední třídy. Otec měl stálé zaměstnání v bance, na které, jak si teď uvědomuju, byl pyšný – považoval svůj majetek za odměnu za svůj talent a tvrdou práci, a nepřiznával si, že má prostě štěstí. Já jsem tehdy všechno brala jako samozřejmost; u nás doma to vypadalo, jako kdyby velká hospodářská krize byla jenom protivná pomluva. Samozřejmě jsem vídala chudé lidi, ty, kteří neměli štěstí. Můj otec ve mně pěstoval přesvědčení, že si za svoje potíže můžou sami.

Úkolem matky bylo udržovat dům – a mě a mé dva mladší bratry – v bezvadném pořádku. Bylo jasné, že jsem byla jak její první starostí, tak jejím miláčkem. Tehdy jsem to plně nechápala, ale vždycky jsem si tak nějak mlhavě uvědomovala, že moji rodiče nejsou spokojení s tím, co mají, i když toho měli mnohem víc než většina ostatních. Oni chtěli víc. Měli společenské ambice – dneska by se možná řeklo, že byli kariéristi. Moje krása pro ně byla jako dar. Viděli v ní mnohem větší potenciál než já.

Oni spokojení nebyli, – ale ano. Byla jsem nadšená, že jsem, kdo jsem, že jsem Rosalie Haleová. Od mých dvanáctých narozenin se po mně muži dívali všude, kam jsem přišla, a to mě těšilo. Dělalo mi dobře, když moje kamarádky závistivě vzdychaly, kdykoliv se dotkly mých vlasů. Byla jsem šťastná, že je na mě matka pyšná a že mi otec ochotně kupuje krásné šaty.

Věděla jsem přesně, co chci od života, a nezdálo se, že bych to neměla dostat. Chtěla jsem muže, který mě bude milovat a zbožňovat. Chtěla jsem mít velkou svatbu se spoustou květin, aby mě všichni lidé z města viděli, jak kráčím uličkou zavěšená do otce, a říkali si, že jsem ta nejkrásnější nevěsta na světě. Potřebovala jsem k životu obdiv tak jako vzduch, Bello. Bylo to pošetilé a povrchní, ale já jsem byla spokojená." Usmála se, pobavená vlastním hodnocením.

"Moji rodiče na mě měli takový vliv, že jsem toužila i po všech těch materiálních věcech. Chtěla jsem elegantně zařízený velký dům, který by uklízel někdo jiný, a moderní kuchyni, v které by vařil někdo jiný. Jak ti říkám, byla jsem povrchní. Mladá a naprosto povrchní. A neviděla jsem žádný důvod, proč by se mi to nemělo splnit.

Na pár věcech mi obzvlášť záleželo. Hlavně na jedné. Moje nejlepší kamarádka se jmenovala Vera. Vdávala se mladá, bylo jí jenom sedmnáct. Vzala si muže, kterého by moji rodiče rozhodně nepovažovali za dobrou partii – tesaře. O rok později se jim narodil syn, krásný chlapeček s dolíčky a kudrnatými černými vlásky. Bylo to poprvé za celý můj dosavadní život, kdy jsem pocítila skutečnou závist."

Podívala se na mě nečitelnýma očima. "Byla jiná doba. Byla jsem stejně stará jako ty, ale už jsem byla na to všechno připravená. Toužila jsem po vlastním miminku. Chtěla jsem vlastní dům a manžela, který by mě políbil po návratu z prácejako to měla Vera. Jenom v mých představách ten dům vypadal jinak než Veřin..."

Bylo pro mě těžké představit si svět, který Rosalie znala. Její příběh zněl spíš jako pohádka než jako historie. S mírným zděšením mi došlo, že se velmi blížil světu, který zažil Edward, když byl člověkem, světu, v kterém vyrostl. Přemítala jsem – zatímco Rosalie chvíli seděla mlčky –, jestli mu můj svět připadá stejně nesrozumitelný, jako připadal Rosaliin svět mně.

Rosalie si povzdechla a když pak zase promluvila, její hlas byl jiný, zamyšlenost byla tatam.

"V Rochesteru žila jedna vznešená rodina – ironií osudu se jmenovali Kingovi. Royce King vlastnil banku, v které můj otec pracoval, a patřily mu skoro všechny ostatní výnosné podniky ve městě. Tam mě jeho syn, Royce King Druhý" – její ústa se při vyslovení toho jména zkřivila, jak ho procedila mezi zuby – "spatřil poprvé. Měl převzít místo ředitele banky, a tak si začal obcházet jednotlivé posty. O dva dny později moje matka jakoby náhodou zapomněla poslat oběd za otcem do práce. Pamatuju si, že jsem nechápala, proč trvá na tom, abych si oblékla bílé hedvábné šaty a vyčesala si vlasy, když mám jen zaběhnout do banky." Rosalie se nevesele zasmála.

"Nevšimla jsem si nijak zvlášť, že mě Royce pozoruje. Každý mě pozoroval. Ale toho večera přišly první růže. Po dobu našeho namlouvání mi každý večer poslal kytici růží. Můj pokoj jimi přetékal. Došlo to tak daleko, že když jsem šla ven, voněla jsem růžemi.

Royce byl také hezký. Měl světlejší vlasy než já a bleděmodré oči. Jednou řekl, že mám oči jako fialky, a pak mi kromě růží začal posílat i ty fialky.

Moji rodiče to schvalovali – mírně řečeno. O něčem takovém vždycky snili. A zdálo se, že Royce je všechno, o čem jsem snila já. Princ z pohádky, který přišel, abych se vedle něj stala princeznou. Všechno co jsem chtěla, ale přesto ne víc, než jsem očekávala. Ještě jsme se neznali ani dva měsíce, a už jsme byli zasnoubeni.

Moc času o samotě ve dvou jsme nestrávili. Royce mi tvrdil, že má v práci moc úkolů, a když jsme byli spolu, dělalo mu dobře, když se po nás lidé dívali, když viděli, jak si mě vede. Mně se to taky líbilo. Znamenalo to spoustu večírků, plesů a krásných šatů. Jméno King ti otvíralo každé dveře, lidé ti na přivítanou prostírali pod nohy červený koberec.

Zasnoubení netrvalo dlouho. Začala se plánovat velkolepá svatba. Měly se v ní naplnit všechny moje tužby. Byla jsem naprosto šťastná. Když jsem navštívila Veru, už jsem jí nezáviděla. Představovala jsem si své světlovlasé děti, jak si hrají na rozlehlých trávnících rodinného panství Kingových, a bylo mi jí líto."

Rosalie se najednou odmlčela, zatnula zuby. Vytrhlo mě to z jejího vyprávění a došlo mi, že za chvíli nadejde to hrozné. Nebude žádný šťastný konec, jak slibovala. Přemítala jsem, jestli je tohle důvod, proč má v sobě mnohem víc nevlídnosti a zatrpklosti než všichni ostatní – protože měla na dosah všechno, po čem toužila, když její lidský život náhle skončil.

"Byla jsem toho večera u Very," zašeptala Rosalie. Její obličej byl hladký jako mramor, a stejně tak tvrdý. "Její maličký Henry byl vážně líbezný, samý úsměv a dolíčky – zrovna se naučil sedět. Když jsem odcházela, Vera mě vyprovázela ke dveřím, děťátko v náručí a po boku manžela s paží ovinutou kolem jejího pasu. Políbil ji na tvář, když si myslel, že se nedívám. To mě trápilo. Když mě Royce líbal, nikdy to nebylo takové – takové něžné... Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Royce byl můj princ. Jednoho dne budu královnou."

V měsíčním světle se to těžko dalo poznat, ale zdálo se, jako kdyby její křídově bílý obličej ještě více zbledl.

"Na ulicích byla tma, lampy už svítily. Ani jsem si neuvědomila, jak je pozdě." Pokračovala téměř neslyšným šeptem. "Taky byla zima. Velká zima na konec dubna. Svatba měla být už za týden, a já jsem si cestou domů dělala starosti s počasím – to si jasně pamatuju. Pamatuju si každý detail té noci. Tolik jsem se k tomu upínala... zpočátku. Nemyslela jsem na nic jiného. A tak si to pamatuju, zatímco tolik příjemnějších vzpomínek mi totálně vybledlo..."

Povzdechla si a začala zase šeptat. "Ano, dělala jsem si starosti s počasím. ...Nechtěla jsem, aby se svatba musela odehrávat uvnitř...

Byla jsem pár ulic od našeho domu, když jsem je uslyšela. Pod rozbitou pouliční lampou stála skupinka mužů, kteří se hlučně smáli. Byli opilí. Zamrzelo mě, že jsem dřív nezavolala otci, aby mě odvezl domů, ale cesta byla tak krátká, že mi to připadalo směšné. A pak mě zavolal jménem.

‚Rose!‘ zakřičel a ostatní se hloupě smáli.

Nevšimla jsem si, že jsou ti opilci tak dobře oblečení. Byl to Royce a pár jeho přátel, synů bohatých občanů města.

‚Tady je moje Rose!‘ zakřičel Royce a smál se s nimi a znělo to stejně tak hloupě. ‚Jdeš pozdě. Je nám zima, nechala jsi nás moc dlouho čekat.‘

Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Sem tam přípitek na večírku. Říkal mi, že nemá rád šampaňské. Nedošlo mi, že dává přednost něčemu silnějšímu.

Měl nového přítele – přítelova přítele, který přijel z Atlanty.

‚Co jsem ti říkal, Johne,‘ hulákal Royce, popadl mě za paži a táhl mě blíž. ‚Není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?‘

Ten muž jménem John byl tmavovlasý a opálený. Prohlédl si mě, jako bych byla kůň, kterého chce koupit.

‚Těžko říct,‘ protáhl pomalu. ‚Je celá zakrytá.‘

Smáli se, Royce s nimi.

Najednou mi Royce strhl z ramen sako – byl to dárek od něj –, až měděné knoflíky upadaly. Rozsypaly se po celé ulici.

‚Ukaž se mu, jaká jsi pěkná, Rose!‘ Znovu se zasmál a pak mi z hlavy strhl klobouk. Jehlice mi trhaly vlasy u kořínků a já jsem vykřikla bolestí. Zdálo se, že se jim to líbí – zvuk mé bolesti..."

Rosalie se na mě najednou podívala, jako kdyby zapomněla, že tam jsem. Byla jsem si jistá, že mám obličej stejně bílý jako ona. Pokud ovšem nebyl zelený.

"Nemusím ti vykládat, co se stalo pak," řekla tiše. "Nechali mě ležet na ulici a se smíchem vrávorali pryč. Mysleli si, že jsem mrtvá. Utahovali si z Royce, že si bude muset najít novou nevěstu. On se smál a říkal, že se napřed bude muset naučit trochu trpělivosti.

Ležela jsem a čekala, že zemřu. Byla mi zima a překvapilo mě, že mi to vadí, když jsem cítila takovou bolest. Začínalo sněžit a já jsem se divila, proč neumírám. Nemohla jsem se dočkat, až nastane smrt a moje bolest skončí. Trvalo to moc dlouho...

Tak mě našel Carlisle. Ucítil krev a přišel zjistit, odkud se vzala. Pamatuju si, že mi vadilo, když mě začal ošetřovat a snažil se mi zachránit život. Nikdy jsem neměla ráda doktora Cullena, ani jeho ženu a jejího bratra – za kterého se Edward tou dobou vydával. Zlobilo mě, že jsou krásnější než já, zvláště ti dva muži. Ale oni do společnosti nechodili, takže jsem je viděla jenom jednou nebo dvakrát.

Myslela jsem, že jsem zemřela, když mě v náručí zvedl ze země a rozběhl se – to kvůli té rychlosti –, připadalo mi, jako bych letěla. Vzpomínám si, že jsem byla zděšená, že bolest nepřestává...

Pak si pamatuju jasnou místnost, kde bylo teplo. Upadala jsem do bezvědomí a byla jsem vděčná, že bolest začíná polevovat. Ale najednou mě začalo řezat něco ostrého, v krku, do zápěstí, do kotníků. Šokovaně jsem vykřikla a napadlo mě, že mě tam přinesl, aby mi ještě víc ubližoval. Pak mě po celém těle začal pálit oheň a já jsem nedovedla myslet na nic jiného. Prosila jsem ho, aby mě zabil. Když se Esme s Edwardem vrátili domů, taky jsem je prosila, aby mě zabili. Carlisle seděl vedle mě. Držel mě za ruku a říkal, že je mu to líto a sliboval, že už to skončí. Pověděl mi všechno a občas jsem ho poslouchala. Pověděl mi, čím je, čím se stávám já. Nevěřila jsem mu. Omlouval se pokaždé, když jsem vykřikla.

Edward neměl radost. Pamatuju si, že jsem slyšela, jak nade mnou diskutují. Občas jsem přestávala křičet. Křičet nebylo k ničemu.

‚Co tě to napadlo, Carlisle?‘ říkal Edward. ‚Rosalie Haleová?‘" Rosalie dokonale napodobila Edwardův podrážděný tón. "Nelíbil se mi způsob, jakým vyslovil moje jméno, jako kdyby na něm bylo něco špatného.

‚Nemohl jsem ji tam nechat jen tak zemřít,‘ řekl Carlisle tiše. ‚Bylo to příliš – příliš strašné, tak nešťastně zmařený život.‘

‚Já vím,‘ řekl Edward a mě napadlo, že to zní odmítavě. Rozzlobilo mě to. Tehdy jsem nevěděla, že dokáže vidět přesně to samé, co viděl Carlisle na vlastní oči.

‚Tak nešťastně zmařený život. Nemohl jsem ji tam nechat,‘ opakoval Carlisle šeptem.

‚Samozřejmě, že jsi nemohl,‘ souhlasila Esme.

‚Lidé umírají pořád,‘ připomněl mu Edward tvrdě. ‚Nemyslíš, že ji takhle každý pozná? Kingovi rozjedou veliké pátrání – ne že by někdo podezíral skutečného vraha,‘ zabručel.

Potěšilo mě, že zjevně věděli, že Royce je vinen.

Neuvědomovala jsem si, že už je skoro po všem – že se mi vrací síla a díky tomu jsem schopná soustředit se na to, co říkají. Bolest začala ustupovat od konečků prstů.

‚Co s ní budeme dělat?‘ zeptal se Edward znechuceně – nebo tak mi to alespoň připadalo.

Carlisle si povzdechl. ‚To je na ní, samozřejmě. Třeba bude chtít jít vlastní cestou.‘

Natolik jsem uvěřila tomu, co mi vyprávěl, že mě tahle jeho slova vyděsila. Věděla jsem, že můj život skončil a že pro mě není cesty zpátky. Nedokázala jsem si představit, že bych byla sama...

Bolest nakonec skončila a oni mi znovu vysvětlili, kdo jsem. Tentokrát jsem jim uvěřila. Cítila jsem žízeň, svou tvrdou kůži; viděla jsem ty jasně červené oči.

Jak jsem byla povrchní, pookřála jsem, když jsem se poprvé viděla v zrcadle. Navzdory těm očím jsem v životě nikoho krásnějšího neviděla." Krátce se sama sobě zasmála. "Chvíli mi trvalo, než jsem na krásu začala svalovat vinu za to, co se mi stalo – než jsem v ní začala vidět prokletí. Přála jsemsi, abych bývala byla... no, ne ošklivá, ale normální. Jako Vera. Abych se směla vdát za někoho, kdo by mě miloval a s kým bych měla hezké děti. To jsem vlastně celou dobu chtěla. A stále si myslím, že není přehnané, chtít to od života."

Na chviličku se zamyslela a mě napadlo, že snad znovu zapomněla na moji přítomnost. Ale pak se na mě usmála, její výraz byl najednou vítězoslavný.

"Víš, můj trestní rejstřík je skoro stejně čistý jako Carlisleův," pochlubila se mi. "Jsem na tom lépe než Esme. Tisíckrát lépe než Edward. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev," oznámila hrdě.

Pochopila, proč se tvářím zmateně a lámu si hlavu, proč je tedy její rejstřík skoro stejně čistý.

"Ve skutečnosti jsem zabila pět lidí," řekla mi spokojeným tónem. "Jestli je skutečně můžeš nazývat lidmi. Ale byla jsem velmi opatrná, abych neprolila jejich krev – věděla jsem, že bych tomu nedokázala odolat, a nechtěla jsem z nich mít v sobě ani kapičku, chápeš.

Royce jsem si nechala až na konec. Doufala jsem, že se doslechne o smrti svých přátel a pochopí, bude vědět, co ho čeká. Doufala jsem, že mu to strach ještě zhorší. Myslím, že to zapůsobilo. Když jsem ho dostihla, schovával se v místnosti bez oken, za dveřmi tlustými jako u bankovního trezoru, které zvenčí hlídali ozbrojení muži. Aha, tak pardon – sedm vražd," opravila se. "Zapomněla jsem na jeho stráže. Ty mi trvaly jen vteřinu.

Sehrála jsem mu parádní divadlo. Bylo to možná až trochu dětinské. Měla jsem na sobě svatební šaty, které jsem pro tu příležitost ukradla. Křičel, když mě spatřil. Té noci se něco nakřičel. Nechat si ho nakonec byl dobrý nápad – dokázala jsem se lépe ovládat, postupovala jsem pomaleji..."

Najednou se odmlčela a pohlédla na mě. "Promiň," omlouvala se zkroušeným hlasem. "Děsím tě, viď?"

"Mně to nevadí," zalhala jsem.

"Nechala jsem se unést."

"To nic."

"Překvapuje mě, že ti o tom Edward víc neřekl."

"Nerad vypráví příběhy ostatních lidí – má pocit, jako by prozrazoval důvěrnosti, protože slyší o tolik víc, než co je určeno jemu."

Usmála se a zavrtěla hlavou. "Asi bych mu měla víc důvěřovat. Je opravdu citlivý, viď?"

"si to myslím."

"To vidím." Pak si povzdechla. "Ani k tobě jsem nebyla spravedlivá, Bello. Pověděl ti proč? Nebo to taky považoval za příliš důvěrné?"

"Říkal, že je to kvůli tomu, že jsem člověk. Říkal, že je pro tebe těžší mít venku někoho, kdo zná pravdu."

Rosaliin melodický smích mě přerušil. "Teď se opravdu cítím provinile. Byl ke mně mnohem, mnohem laskavější, než si zasloužím." Jak se smála, zdála se mi vlídnější, jako kdyby odložila jistou obezřetnost, kterou v mé přítomnosti nikdy předtím neodkládala. "Ten kluk je ale lhář." Zase se zasmála.

"On lhal?" zeptala jsem se, rázem ve střehu.

"No, to je možná příliš silné slovo. Jenom ti nepověděl celý příběh. To, co ti řekl, je pravda, teď dokonce ještě pravdivější než předtím. Ovšem tehdy..." Odmlčela se a nervózně se uchichtla. "Je to trapné. Víš, zpočátku jsem hlavně žárlila, protože chtěl tebe a ne mě."

Po těch slovech mnou projel záchvěv strachu. Jak tam tak seděla v tom stříbrném světle, byla krásnější než cokoliv, co jsem si dokázala představit. S Rosalií jsem nemohla soupeřit.

"Ale ty miluješ Emmetta...," zamumlala jsem.

Pobaveně pokývala hlavou. "Takhle taky Edwarda nechci, Bello. Nikdy jsem nechtěla – miluju ho jako bratra, ale dráždil mě od první chvíle, kdy jsem ho slyšela promluvit. Musíš ovšem chápat... Byla jsem tak zvyklá na to, že mě lidé chtějí. A Edward neměl ani sebemenší zájem. Zlobilo mě to, zpočátku dokonce uráželo. Ale on nechtěl nikdy nikoho, takže mě to netrápilo dlouho. Ani když jsme se seznámili s Tanyiným klanem v Denali – všechny ty ženy! –, Edward nikdy nedal najevo sebemenší zájem. A pak potkal tebe." Podívala sena mě zmateným pohledem. Všimla jsem si toho jenom napůl. Myslela jsem na Edwarda a Tanyu a všechny ty ženy, a rty jsem tiskla pevně k sobě.

"Ne že bys nebyla hezká, Bello," řekla, protože si můj výraz špatně vyložila. "Ale prostě to znamenalo, že mu připadáš přitažlivější než já. Jsem pořád dost marnivá, aby mi to vadilo."

"Ale ty jsi říkala ‚zpočátku‘. Takže tě to už netrápí, že ne? Přece obě víme, že jsi ta nejkrásnější osoba na planetě."

Zasmála jsem se, že jsem to musela říct nahlas – bylo to přece nad slunce jasnější. Jak zvláštní, že Rosalie potřebuje takové ujišťování.

Také Rosalie se zasmála. "Díky, Bello. A ne, teď už mě to vážně netrápí. Edward byl vždycky trochu zvláštní." Znovu se zasmála.

"A přesto mě nemáš ráda," zašeptala jsem.

Její úsměv pohasl. "Je mi to líto."

Chvilku jsme seděly mlčky a vypadalo to, že Rosalie už nemá v úmyslu pokračovat.

"Povíš mi proč? Udělala jsem něco...?" Zlobila se na mě, že uvádím její rodinu – jejího Emmetta – do nebezpečí? Znovu a znovu. Napřed James, teď Victoria...

"Ne, ty jsi nic neudělala," zamumlala. "Ještě ne."

Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Copak to nevidíš, Bello?" Její hlas byl najednou procítěnější než předtím, když vyprávěla svůj nešťastný příběh. "Ty už máš všechno. Máš celý život před sebou – všechno, co bych já chtěla. A ty to prostě hodláš zahodit. Nechápeš, že bych dala všechno, co mám, abych byla na tvém místě? Ty máš možnost volby, kterou já jsem neměla, a volíš špatně!"

Ucukla jsem před jejím zuřivým výrazem. Uvědomila jsem si, že mám otevřenou pusu, tak jsem ji sklapla.

Dlouho se na mě dívala. Pak ten žár v jejích očích začal pomalu pohasínat. Najednou byla v rozpacích.

"A já jsem si byla tak jistá, že to dokážu říct klidně." Zavrtěla hlavou, jako by ji ten příval emocí trochu zmáhal. "Jenomže teď je to těžší než tenkrát, když v tom nebylo víc než marnivost."

Mlčky se dívala na měsíc. Chviličku mi trvalo, než jsem sebrala dost odvahy, abych ji vytrhla z toho zasnění.

"Měla bys mě radši, kdybych se rozhodla zůstat člověkem?"

Otočila se zpátky ke mně, rty se jí stáčely v náznaku úsměvu. "Možná."

"Ale ty ses přece jen dočkala šťastného konce," připomněla jsem jí. "Získala jsi Emmetta."

"Tak napůl." Usmála se. "Víš, že jsem Emmetta zachránila před medvědem, který by ho jinak rozsápal, a odnesla jsem ho domů Carlisleovi. Ale uhodneš, proč jsem tomu medvědovi nedovolila, aby ho sežral?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"S těmi tmavými kudrnami... s těmi dolíčky, které byly vidět dokonce i když měl obličej zkřivený bolestí... s tou zvláštní nevinností, která se zdála tak nemístná na obličeji dospělého muže... připomínal mi Veřina malého Henryho. Nechtěla jsem, aby zemřel – tak moc, že ačkoliv jsem tenhle život nenáviděla, byla jsem natolik sobecká, že jsem požádala Carlislea, aby ho kvůli mně proměnil.

Měla jsem větší štěstí, než jsem si zasloužila. Nikoho lepšího než Emmetta bych si nemohla přát, kdybych se znala tak dobře, abych věděla, koho si mám přát. Někoho takového jsem přesně potřebovala. A zvláštní je, že i on potřebuje mě.

V tomhle směru mi to vyšlo lépe, než jsem mohla doufat. Ale vždycky budeme jenom my dva. Nikdy nebudeme sedávat někde na lavičce, šedovlasí, obklopeni svými vnoučaty."

Její úsměv teď byl laskavý. "To ti připadá dost zvláštní, viď?

V určitých ohledech jsi mnohem zralejší, než jsem v osmnácti byla já. Ale jinak... je mnoho věcí, o kterých jsi pravděpodobně nikdy vážně nepřemýšlela. Jsi příliš mladá, abys věděla, co budeš chtít za deset, za patnáct let – a příliš mladá, aby ses toho všeho bez přemýšlení vzdala. Nežeň se ukvapeně do věcí, které už nikdy nebudeš moct změnit, Bello." Pohladila mě po hlavě, ale nepřišlo mi, že by v tom byla nějaká blahosklonnost.

Povzdechla jsem si.

"Jenom o tom trochu přemýšlej. Jakmile se to jednou stane, nepůjde to vrátit zpět. Esme se spokojila s námi jako s náhradou... a Alice si ze svého lidského života nic ani nepamatuje, takže jí to nemůže chybět... Ale ty si budeš pamatovat. Máš hodně toho, čeho by ses musela vzdát."

Ale víc je toho, co na oplátku dostanu, neřekla jsem nahlas. "Díky, Rosalie. Jsem ráda, že jsem pochopila... že jsem tě mohla lépe poznat."

"Omlouvám se, že jsem na tebe byla tak zlá." Usmála se. "Odteď se budu snažit chovat slušně."

Opětovala jsem jí úsměv.

Ještě jsme nebyly kamarádky, ale byla jsem si docela jistá, že mě nebude vždycky tak nenávidět.

"Teď tě nechám spát." Rosalie střelila pohledem k posteli a rty se jí stočily do úsměvu. "Já vím, že ti vadí, jak tě drží pod zámkem, ale nehubuj ho za to moc, až se vrátí. Miluje tě víc, než tušíš. Děsí ho, když se od tebe musí vzdálit." Tiše vstala a jako duch se přesunula ke dveřím. "Dobrou noc, Bello," zašeptala, jak za sebou zavírala dveře.

"Dobrou noc, Rosalie," zašeptala jsem o vteřinku později, ale už byla pryč.

Trvalo mi dlouho zabrat se potom do spánku.

Když jsem usnula, trápila mě noční můra. Plazila jsem se po temných, studených kamenech na neznámé ulici, sníh tiše padal, a já jsem za sebou nechávala krvavou stopu. Ve stínu stál anděl v dlouhé bílé říze a pohoršeným pohledem se na mě díval.

Druhý den ráno mě Alice vezla do školy. Nevrle jsem se dívala z okna. Byla jsem nevyspalá, a tudíž ještě podrážděnější kvůli tomu věznění.

"Dnes večer si vyjedeme do Olympie nebo někam tam," slibovala Alice. "To bude zábava, viď?"

"Co kdybys mě prostě zamkla ve sklepě," zavrčela jsem, "a odpustila si ty tanečky okolo?"

Alice se zamračila. "On si to porsche vezme zpátky. Za tohle mě nepochválí. Nakázal mi, aby se ti u nás líbilo."

"To není tvoje chyba," zamručela jsem. Nemohla jsem uvěřit, že se skutečně cítím provinile. "Tak čau, uvidíme se u oběda."

Vlekla jsem se na angličtinu. Bez Edwarda bude den zaručeně nesnesitelný. Otráveně jsem přežila první hodinu, dobře si vědoma toho, že mi můj přístup nijak nepomáhá.

Když se ozvalo zvonění, neochotně jsem se zvedla. Mike stál ve dveřích a držel mi je otevřené.

"Edward vyrazil na víkend do přírody?" zajímal se, když jsme vyšli do lehkého deště.

"Jo."

"Nechceš večer něco podniknout?"

Kde se v něm pořád brala ta naděje?

"Nemůžu. Mám pyžamový večírek," zavrčela jsem. Nechápavě se na mě podíval, když si všiml mé nálady.

"S kým?"

Mikovu otázku přerušilo hlasité vrčení, které se za námi rozeřvalo na parkovišti. Každý na chodníku se otočil a nevěřícně zíral na hlučný černý motocykl, který s kvílením zastavil na kraji betonového chodníku, motor stále nahozený.

Jacob na mě spěšně zamával.

"Poběž, Bello!" zakřičel přes řev motoru.

Vteřinu jsem stála jako přimrazená, než jsem pochopila.

Rychle jsem se podívala na Mika. Věděla jsem, že mám jen vteřiny.

Jak daleko Alice na veřejnosti zajde, aby mi v tom zabránila?

"Udělalo se mi strašně špatně a šla jsem domů, ano?" řekla jsem Mikovi, hlas naplněný náhlým vzrušením.

"Fajn," zamručel.

Rychle jsem ho políbila na tvář. "Díky, Miku. Máš to u mě!" zavolala jsem a už jsem uháněla pryč.

Jacob se širokým úsměvem túroval motor. Naskočila jsem na sedadlo za něj a ovinula mu paže pevně kolem pasu.

Zahlédla jsem Alici, jak stojí přimrazená na chodníku vedle jídelny. Oči jí zuřivě jiskřily, zuby měla vyceněné.

Vrhla jsem po ní prosebný pohled.

Pak už jsme jeli jako o závod po asfaltové silnici, až jsem měla pocit, že jsem snad žaludek ztratila někde cestou.

"Vydrž!" křičel Jacob.

Zabořila jsem mu obličej do zad. Motorka svištěla jako vítr. Věděla jsem, že Jacob zpomalí, až se dostaneme za quileutskou hranici. Musela jsem to do té doby vydržet. Tiše a vroucně jsem se modlila, aby nás Alice nesledovala a aby mě náhodou neviděl Charlie...

Bylo poznat, kdy jsme dosáhli bezpečné zóny. Motorka zpomalila a Jacob se napřímil a zavyl smíchy. Otevřela jsem oči.

"Dokázali jsme to," zakřičel. "Na útěk z vězení to není špatné, co?"

"Dobrý nápad, Jaku."

"Vzpomněl jsem si, co jsi říkala o té upíří věštkyni, že nedokáže předpovídat, co udělám já. Jsem rád, že tebe to nenapadlo – nedovolila by ti jít do školy."

"Právě proto jsem o tom neuvažovala."

Vítězoslavně se zasmál. "Co chceš dneska dělat?"

"Cokoliv!" zasmála jsem se taky. Byl to úžasný pocit být svobodná.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře