22.KAPITOLA

21. září 2009 | 11.50 |

22. OHEŇ A LED

Vítr zase otřásl stanem a já jsem se třásla s ním.

Teplota klesala. Cítila jsem to přes spacák v nohou, přes bundu. Byla jsem plně oblečená, nezula jsem si ani vysoké šněrovací boty. Přesto to nepomohlo. Jak mohla být taková zima? Jak se mohlo ještě ochlazovat? Někde se to musí odrazit ode dna, ne?

"K-k-k-k-kolik j-j-j-je hodin?" zadrkotala jsem zuby.

"Dvě," odpověděl Edward.

Edward seděl v tom stěsnaném prostoru co nejdál ode mě, bál se na mě i dýchat, když už mi byla i tak hrozná zima. Byla tma, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale hlas měl plný obav, nerozhodnosti a frustrace.

"Možná..."

"Ne, je mi f-f-f-fajn, v-v-v-vážně. N-n-n-nechci jít v-v-ven."

Už tucetkrát se mě pokoušel přemluvit, abychom tomu utekli, ale děsila mě představa, že bych měla opustit přístřešek. Jestli je taková zima tady, kde jsme chráněni před divokým větrem, dovedla jsem si představit, jak zlé by to bylo, kdybychom v něm měli běžet.

A to, oč jsme se odpoledne snažili, by přišlo vniveč. Stihli bychom se vrátit, až by bouřka skončila? Co když neskončí? Nemělo smysl teď odcházet. Tu jednu noc to snad vydržím.

Bála jsem se, že stopa, kterou jsem zanechala, se ztratí, ale on mě ujistil, že přicházející příšery ji zcela jistě zachytí.

"Co mám udělat?" skoro zaprosil.

Jenom jsem zavrtěla hlavou.

Venku ve sněhu Jacob nešťastně zavyl.

"J-j-j-jdi p-p-p-ryč," poručila jsem mu znovu.

"Jenom má o tebe starost," překládal Edward. Jemu je dobře.Jeho tělo je vybavené, aby si s tímhle poradilo."

"T-t-t-t-t." Chtěla jsem říct, že to nevadí, že by měl stejně jít, ale nedokázala jsem ta slova dostat přes drkotající zuby. Skoro jsem si ukousla jazyk, jak jsem to zkoušela. Jacob asi byl opravdu proti sněhu dobře chráněný, dokonce lépe než ostatní členové jeho smečky, protože jeho rozježený narudlý kožich byl delší a huňatější. Přemítala jsem, proč to tak je.

Jacob zakňučel vysoko posazeným, chraplavým hlasem. Znělo to jako nářek.

"Co po mně chceš?" zavrčel Edward, příliš vyplašený, aby se teď obtěžoval se zdvořilostí. "Odnést ji vtomhle nečase? Nechápu, jak bys mohl být užitečný. Co kdybys jí přinesl ohřívač nebo tak něco?"

"Mně je d-d-d-d-dobře," protestovala jsem. Soudě podle Edwardova zasténání a tlumeného zavrčení před stanem jsem nikoho nepřesvědčila. Vítr silně otřásal stanem a já jsem se třásla spolu s ním.

Řev větru přehlušilo náhlé zavytí, až jsem si musela před tím hlukem zakrýt uši. Edward se zamračil.

"To vážně nebylo nutné," zamručel. "A je to nejhorší nápad, jaký jsem kdy slyšel," zavolal hlasitěji.

"Tebe nic lepšího nenapadlo," odpověděl Jacob a jeho lidský hlas mě vylekal. "Přines jí ohřívač," zabručel. "Nejsem bernardýn."

Slyšela jsem, jak někdo rychle rozepnul zip u stanu.

Jacob otevřel jenom tak, aby mohl vklouznout dovnitř, a spolu s ním do stanu zafoukal arktický vzduch a na podlážku dopadlo pár vloček sněhu. Třásla jsem se tak silně, že jsem měla tělo stažené v křeči.

"To se mi nelíbí," zasyčel Edward, když za sebou Jacob zapínal zip. "Jenom jí dej bundu a vypadni."

Už jsem měla oči natolik uvyklé tmě, abych dokázala rozpoznat obrysy – Jacob mi nesl bundu, kterou pověsil na strom vedle stanu.

Snažila jsem se zeptat, o čem se to baví, ale jediné, co mi vyšlo z pusy, bylo "C-c-c-c-c-," jak mě nezvladatelný třas nutil koktat.

"Ta bunda je na zítra – je jí taková zima, že si ji nedokáže sama vyhřát. Bunda je zmrzlá." Upustil ji vedle vchodu. "Povídal jsi, že potřebuje ohřívač, tak jsem tady." Jacob napřáhl ruce tak široko, jak mu to stan dovoloval. Jako obvykle, když běhal ve vlčí podobě, měl na sobě jen to nejnutnější – jen tepláky, žádné tričko, žádné boty.

"J-J-J-J-J-Jaku, vždyť z-z-zmrzneššš," snažila jsem se namítnout.

"Já ne," řekl vesele. "Poslední dobou si udržuju příjemných čtyřicet dva celých sedm. Za chviličku se budeš potit."

Edward zavrčel, ale Jacob se na něj ani nepodíval. Přisedl si ke mně a začal mi rozepínat spacák.

Edward ho najednou popadl za rameno a nechtěl ho pustit. Jeho sněhově bílá ruka svítila na Jacobově tmavé kůži. Jacob zaťal čelist, nozdry se mu rozšířily, tělo uhýbalo před chladným dotykem. Dlouhé svaly jeho paží se automaticky napjaly

"Sundej ze mě tu ruku," zavrčel se zaťatými zuby.

"Ty sundej ruce z ní," odpověděl Edward výhružně.

"N-n-n-n-nehádejte se," prosila jsem. Roztřásla mě další křeč. Měla jsem pocit, že se mi zuby rozdrtí, tak silně mi drkotaly.

"Za tohle ti určitě poděkuje, až jí prsty na nohou zčernají a upadnou," odsekl Jacob.

Edward zaváhal, pak spustil ruku a skrčil se zase v koutku.

Jeho hlas byl monotónní a děsivý. "Dávej si pozor."

Jacob se uchichtl.

"Posuň se, Bello," řekl a rozevřel zip spacáku ještě víc.

Vztekle jsem se na něj dívala. Nebylo divu, že Edward takhle reagoval.

"N-n-n-n-n," snažila jsem se protestovat.

"Nebuď hloupá," řekl zoufale. "Tobě se nelíbí, mít na nohou deset prstů?"

Nacpal svoje tělo do neexistujícího prostoru a namáhavě za sebou zatáhl zip.

A už jsem nic nenamítala – nic lepšího jsem si nemohla přát. Byl tak teplý. Objal mě a já jsem se pohodlně uvelebila na jeho nahé hrudi. To teplo bylo neodolatelné, jako vzduch, když byl člověk příliš dlouho pod vodou. Nakrčil se, když jsem mu dychtivě přitiskla zmrzlé prsty ke kůži.

"Ježišmarjá, ty jsi ledová, Bello," stěžoval si.

"P-p-p-promiň," drkotala jsem.

"Snaž se uvolnit," nabádal mě, když mnou divoce otřásl další záchvěv. "Za minutku ti bude teplo. Samozřejmě by ses zahřála rychleji, kdyby sis sundala oblečení."

Edward ostře zavrčel.

"To je jenom prostý fakt," bránil se Jacob. "Neznáš pravidla pro přežití v chladu?"

"N-n-n-nechme toho, Jaku," řekla jsem rozzlobeně, ačkoliv moje tělo odmítalo i jen představu, že by se od něj mělo odtáhnout. "K-k-k-dopak p-p-p-potřebuje všech deset p-p-p-prstů."

"Z krvežíznivce si nic nedělej," opáčil Jacob samolibě. "Jenom žárlí."

"Samozřejmě, že žárlím," zašeptal Edward ve tmě sametovým, melodickým hlasem. "Nemáš ponětí, jak bych si přál, abych to pro ni mohl udělat místo tebe, psisko."

"To jsou ty brzdy," řekl Jacob vesele, ale pak se rozmrzel. "Alespoň víš, že si přeje, abys to byl ty."

"To je pravda," souhlasil Edward.

Zatímco se hádali, přestávala jsem se tak silně třást a bylo mi o poznání lépe.

"Ták," řekl Jacob potěšeně. "Už je to lepší?"

Konečně jsem dokázala jasně promluvit. "Ano."

"Rty máš pořád ještě modré," uvažoval. "Nechceš, abych ti je taky zahřál? Stačí říct."

Edward si těžce povzdechl.

"Chovej se slušně," zašeptala jsem a přitiskla si obličej k jeho rameni. Zase ucukl, když jsem ho zastudila na kůži, a já jsem se usmála s lehce mstivým zadostiučiněním.

Ve spacáku už bylo vyhřáto a příjemně. Jacobovo tělesné teplo jako by vyzařovalo ze všech stran – možná proto, že byl tak velký. Skopla jsem si boty a hřála si prsty o jeho nohy. Lehce sebou škubl a pak sklonil hlavu a přitiskl mi horkou tvář na necitlivé ucho.

Všimla jsem si, že Jacobova kůže má dřevitou, pižmovou vůni – hodila se k tomu místu tady uprostřed lesů. Bylo to milé. Napadlo mě, jestli Cullenovi a Quileuté jenom nepředstírají, že si navzájem nevoní, jestli to není jenom hra předsudků. Mně všichni příjemně voněli.

Bouřka útočila na stan jako rozzuřené zvíře, ale teď už mi to nevadilo. Jacob nemusel mrznout venku a mně už bylo taky teplo. Navíc jsem byla prostě příliš vyčerpaná, abych se kvůli něčemu trápila – byla jsem unavená z nevyspání a bolely mě svaly které jsem měla křečovitě stažené. Tělo se mi uvolňovalo pomalu, jak mi roztával jeden zmrzlý kousek po druhém, a pak ochabovalo.

"Jaku?" zamumlala jsem ospale. "Můžu se tě na něco zeptat? Nechci, aby sis myslel, že jsem drzá nebo tak. Jen jsem upřímně zvědavá." To byla ta samá slova, která pronesl u nás v kuchyni... jak už je to vlastně dlouho?

"Jasně," uchichtl se, protože si vzpomněl.

"Proč jsi mnohem chlupatější než tvoji kamarádi? Nemusíš mi odpovídat, jestli ti to připadá nezdvořilé." Nebyla jsem zběhlá v pravidlech vlkodlačí etikety.

"Protože mám delší vlasy," řekl pobaveně – alespoň že ho moje otázka neurazila. Zavrtěl hlavou, takže jeho neudržované vlasy – které mu teď dosahovaly k bradě – mě pošimraly na tváři.

"Aha." Překvapilo mě to, ale dávalo to smysl. Tak proto si všichni na začátku ostříhali vlasy, když se přidali ke smečce. "Tak proč si je neostříháš? Líbí se ti mít huňatý kožich?"

Tentokrát neodpověděl hned a Edward se přidušeně zasmál.

"Promiň," řekla jsem a zívla. "Nechtěla jsem vyzvídat. Nemusíš mi to říkat."

Jacob otráveně zamručel. "No, on ti to stejně řekne, tak to můžu udělat sám... nechával jsem si narůst vlasy, protože... se mi zdálo, že se ti víc líbí dlouhé."

"Aha." Zrozpačitěla jsem. "No, ehm, mně se líbí obojí, Jaku. Nemusíš kvůli tomu být... v nevýhodě."

Pokrčil rameny. "Dnes večer se ukázalo, že jsem naopak ve výhodě, takže se tím netrap."

Už jsem neměla co říct. Jak se mlčení prodlužovalo, víčka mi klesala a zavírala, se a moje dýchání se zpomalovalo a vyrovnávalo.

"To je dobře, holčičko, vyspi se," zašeptal Jacob.

Spokojeně jsem vzdychla, už napůl v bezvědomí.

"Je tady Seth," zašeptal Edward Jacobovi a já jsem najednou pochopila to vytí.

"Perfektní. Teď můžeš dohlédnout na všechno ostatní, já se zatím postarám o tvou holku."

Edward neodpověděl, ale já jsem z polospánku zasténala. "Přestaň," zašeptala jsem.

Pak bylo ticho, alespoň uvnitř. Venku mezi stromy šíleně kvílel vítr. Stan se tak klepal, že se mi těžko usínalo. Tyče sebou vždycky najednou škubly a roztřásly se, což mě pokaždé vytrhlo ze spánku, do kterého jsem se už už nořila. Hrozně jsem litovala toho vlka, toho chlapce, který trčí venku ve sněhu.

Čekala jsem, až mě přepadne spánek, a myšlenky se mi volně potulovaly. Tohle teplé místečko ve mně vyvolalo vzpomínky na první dny s Jacobem a já jsem si vybavovala, jaké to bylo, když mi nahrazoval slunce a zaléval mě teplem, díky němuž byl můj prázdný život snesitelnější. Od té doby už nějaký čas uplynul, ale teď byl Jake tady a zase mě hřál.

"Prosím!" Zasyčel Edward. "Kdyby ti to nevadilo!"

"Co je?" zašeptal Jacob překvapeně.

"Myslíš, že by ses mohl pokusit ovládat svoje myšlenky?" zašeptal tiše Edward, celý rozzuřený.

"Nikdo neříkal, že musíš poslouchat," zamručel Jacob vzdorně, ale přesto v rozpacích. "Vypadni mi z hlavy."

"To bych rád. Nemáš ponětí, jak hlasité ty tvoje fantazie jsou. Je to, jako kdybys je na mě křičel."

"Pokusím se to ztlumit," zašeptal Jacob sarkasticky.

Následoval krátký okamžik ticha.

"Ano," odpověděl Edward na nevyslovenou myšlenku šepotem tak tichým, že jsem mu stěží rozuměla. "Na to taky žárlím."

"Myslel jsem si to," zašeptal Jacob samolibě. "Tím se trošku srovnávají možnosti, že jo?"

Edward se uchechtl. "Leda ve snu."

"Víš, pořád by si to mohla rozmyslet," pokoušel ho Jacob. "Když vezmu v úvahu všechny věci, které bych s ní mohl dělat a ty nemůžeš. Tedy pokud ji při tom nechceš zabít."

"Radši spi, Jacobe," zamručel Edward. "Začínáš mi jít na nervy."

"Asi tě poslechnu. Je mi vážně moc příjemně."

Edward neodpověděl.

Byla jsem už moc daleko a nemohla je požádat, aby o mně přestali mluvit, jako kdybych tam nebyla. Nevěděla jsem, jestli se jejich rozhovor odehrává ve skutečnosti, nebo jenom v mém snu.

"Možná ano," řekl Edward po chvíli v odpovědi na otázku, kterou jsem neslyšela.

"Ale budeš upřímný?"

"Zeptej se a uvidíš." Když jsem slyšela Edwardův tón, měla jsem dojem, že mi asi unikl nějaký vtip.

"No, ty mi do hlavy vidíš pořád – nech mě dneska nahlídnout do své, to je jenom fér," navrhl Jacob.

"Ty máš hlavu plnou otázek. Na kterou ti mám odpovědět?"

"Ta žárlivost... ta tě vážně musí sžírat. Nemůžeš si sám sebou být tak jistý, jak se děláš. To bys nesměl mít žádné city."

"Jasně že mě sžírá," souhlasil Edward, už nebyl pobavený. "Zrovna teď je to tak strašné, že sotva dokážu ovládnout hlas. Samozřejmě je to ještě horší, když je někde pryč s tebou a já ji nevidím."

"Myslíš na to celou dobu?" zašeptal Jacob. "Dokážeš se soustředit, když s tebou není?"

"Ano i ne," řekl Edward; zdálo se, že je odhodlaný odpovídat upřímně. "Moje mysl nefunguje úplně stejně jako ta tvoje. Můžu myslet na mnohem víc věcí současně. Samozřejmě to znamená, že jsem schopen myslet na tebe pořád, pokaždé, když se odmlčí a je zamyšlená, musím přemítat, jestli není v duchu u tebe."

Oba se na chvilku odmlčeli.

"Ano, řekl bych, že na tebe často myslí," zašeptal Edward v odpovědi na Jacobovy myšlenky. "Častěji, než by se mi líbilo. Trápí se, že jsi nešťastný. Ne že bys to nevěděl. Ne že bys toho nezneužíval."

"Musím využít, co mám," zašeptal Jacob. "Nemám tvoje výhody – ty třeba víš, že je do tebe zamilovaná."

"To pomáhá," souhlasil Edward klidným tónem.

Jacob vyzývavě nadhodil: "Do mě je taky zamilovaná, víš."

Edward neodpověděl.

Jacob vzdychl. "Ale neví to."

"Nedovedu posoudit, jestli máš pravdu."

"Vadí ti to? Mrzí tě, že jí nevidíš do hlavy, že nevíš, co si myslí?"

"Ano... i ne, zase. Ona to má takhle radši, a i když mě to občas přivádí k šílenství, jsem rád, když je šťastná."

Vítr se proháněl kolem stanu a otřásal jím jako při zemětřesení. Jacob mě ochranitelsky objímal.

"Děkuju," zašeptal Edward. "Ačkoliv to možná zní divně, řekl bych, že jsem rád, že jsi tady, Jacobe."

"Chceš říct, ‚i když bych tě rád zabil, jsem rád, že je jí teplo‘, je to tak?"

"Je to nepohodlné příměří, viď?"

Jacobův šepot byl najednou spokojený "Věděl jsem, že jsi stejně žárlivý jako já."

"Jenže já nejsem takový blázen, abych to nosil napsané na čele. Tím si docela škodíš, víš."

"Máš víc trpělivosti než já."

"To teda. Měl jsem sto let, abych se to naučil. Sto let čekání na ni."

"Takže... kdy ses rozhodl, že budeš hrát trpělivého hodného hocha?"

"Když jsem viděl, jak moc jí ubližuje, že si mezi námi musí vybírat. Obvykle není tak těžké se ovládnout. Většinou dokážu docela snadno potlačit ty... ne zrovna civilizované pocity, které vůči tobě třeba mám. Někdy si myslím, že do mě vidí, ale jistě to nevím."

"Myslím, že ses prostě bál, že když ji budeš nutit, aby si mezi námi vybrala, nakonec dá třeba přednost mně."

Edward neodpověděl okamžitě. "To taky," přiznal nakonec. "Ale to nebylo to hlavní. Každý má slabou chvilku, kdy pochybuje. Ale hlavně jsem se bál, že by se jí něco stalo, kdyby se za tebou vydávala na návštěvu tajně. Když jsem uznal, že je s tebou víceméně v bezpečí – v úplném bezpečí není nikdy, však ji znáš –, došel jsem k názoru, že bude nejlepší, když ji nepoženu do extrému."

Jacob si vzdychl. "Všechno tohle bych jí řekl, ale ona by mi nikdy nevěřila."

"Já vím." Znělo to, jako když se Edward usmívá.

"Ty si myslíš, že víš všechno," zamručel Jacob.

"Nevím, co přijde," řekl Edward a hlas mu najednou znejistěl.

Následovala dlouhá odmlka.

"Co bys dělal, kdyby si to rozmyslela?" zeptal se Jacob.

"Ani to nevím."

Jacob se tiše uchichtl. "Pokusil by ses mě zabít?" Znělo to zase sarkasticky, jako kdyby pochyboval, že by to Edward dokázal.

"Ne."

"Proč ne?" Jacobův tón byl stále posměvačný.

"Vážně si myslíš, že bych jí takhle ublížil?"

Jacob na vteřinu zaváhal a pak si vzdychl. "Jo, máš pravdu. Já vím, že je to pravda. Ale někdy..."

"Někdy je to úchvatná představa."

Jacob zabořil obličej do spacáku, aby zdusil smích. "Přesně," souhlasil nakonec.

To byl ale zvláštní sen. Přemítala jsem, jestli si to šeptání nepletu se svištěním větru, který neustával. Jenomže ten vítr spíš ječel než šeptal...

"Jaké to je? Ztratit ji?" zeptal se Jacob po chvilce ticha a v jeho najednou chraptivém hlase nebyl ani náznak veselosti. "Když sis myslel, že jsi ji navždy ztratil? Jak ses s tím... vypořádal?"

"O tom se mi velice těžko mluví."

Jacob čekal.

"Zažil jsem to dvakrát." Edward pronášel každé slovo o trošičku pomaleji než normálně. "Poprvé, když jsem si myslel, že ji dovedu opustit... to bylo... skoro snesitelné. Protože jsem si myslel, že na mě zapomene a bude to, jako bych jí nikdy nezasáhl do života. Víc než půl roku jsem se dokázal držet zpátky, plnit slib, že už o mně nikdy neuslyší. Schylovalo se k tomu – bojoval jsem, ale věděl, že nevyhraju; vrátil bych se... jenom abych se podíval, jak se má. Tak jsem si to aspoň namlouval. A kdybych zjistil, že je celkem šťastná... Doufám, že bych měl sílu zase odejít.

Ale ona šťastná nebyla. A já bych s ní zůstal. Takhle mě samozřejmě přesvědčila, abych byl zítra s ní. Ty už jsi nad tím přemýšlel, co mě k tomu vedlo... A ona si to chuděrka ještě vyčítá, úplně zbytečně. Připomněla mi, jak trpěla, když jsem ji opustil – a že tak trpí pokaždé, když od ní odcházím. Hrozně si vyčítá, že mě k tomu donutila, ale je v právu. Nikdy jí to nebudu moct vynahradit, ale nikdy se o to nepřestanu aspoň pokoušet."

Jacob chvilku neodpovídal. Nevím, jestli poslouchal bouřku, nebo uvažoval nad tím, co právě slyšel.

"A podruhé – když sis myslel, že je mrtvá?" zašeptal Jacob chraptivě.

"Ano." Edward odpověděl na jinou otázku. "Takhle ti to asi bude připadat, viď? Podle toho, jak nás vnímáš, už v ní možná nedokážeš vidět Bellu. Ale ona bude pořád stejná."

"Na to jsem se neptal."

Edward se vrátil k úsečnému nepřátelskému tónu. "Nemůžu ti říct, jaký to byl pocit. Na to nejsou slova."

Jacobovo sevření povolilo.

"Ale ty jsi odešel, protože jsi z ní nechtěl udělat pijavici. Ty chceš, aby byla člověk."

Edward mluvil pomalu. "Jacobe, od vteřiny, kdy mi došlo, že ji miluju, jsem věděl, že existují jenom čtyři možnosti. První a pro Bellu nejlepší by byla, kdyby její láska ke mně nebyla tak silná – kdyby na mě zapomněla a žila si dál po svém. Já bych se s tím smířil, i když moje city k ní by se nikdy nezměnily. Ty si myslíš, že jsem... oživlý kámen – tvrdý a chladný. To je pravda. Od začátku jsme určitým způsobem nastavení a jen málokdy se stává, že projdeme skutečnou změnou. Když k tomu dojde, jako se to stalo mně, když mi Bella vstoupila do života, je to trvalá změna. Není cesty zpátky...

Druhá možnost, kterou jsem si původně vybral, bylo zůstat s ní po dobu jejího pozemského života. Pro ni by to nebyla dobrá volba, promrhat život s někým, kdo s ní nemůže obyčejně lidsky žít, ale tahle možnost by pro mě byla nejschůdnější. Celou dobu bych věděl, že až zemře, taky si najdu nějaký způsob, jak se sprovodit ze světa. Šedesát, sedmdesát let – připadalo by mi to jako velmi krátká doba... Ale pak se ukázalo, že je pro ni příliš nebezpečné žít v tak těsné blízkosti mého světa. Vypadalo to, jako kdyby se proti nám všechno spiklo a všechno, co mohlo špatně dopadnout, opravdu špatně dopadlo. Nebo to nad námi viselo jako hrozba do budoucna. Dostal jsem strach, že když bude se mnou jako člověk, nepřežije ani těch šedesát let.

Tak jsem si vybral možnost číslo tři. Což, jak víš, se ukázalo jako nejhorší chyba v mém předlouhém životě. Rozhodl jsem se, že zmizím z jejího světa a doufal jsem, že ji tím přinutím k té první alternativě. Nevyšlo to a málem nás to zabilo oba.

Co mi zbývá, než ta čtvrtá možnost? Sama ji chce – alespoň si myslí, že ji chce. Snažil jsem se to oddálit, dát jí čas, aby našla důvod, kvůli kterému si to rozmyslí, ale ona je strašně... paličatá. To dobře víš. Budu rád, když se mi podaří to protáhnout ještě o pár měsíců. Má hrůzu z toho, že stárne, a narozeniny má v září..."

"Mně se líbí ta první možnost," zašeptal Jacob.

Edward neodpověděl.

"Víš přesně, jak strašně se s tím nechci smířit," zašeptal Jacob pomalu, "ale vidím, že ji opravdu miluješ... svým způsobem. To už nemůžu popírat.

Proto si myslím, že by ses ještě neměl vzdávat té první alternativy, ještě ne. Myslím, že má velkou šanci to zvládnout. Po nějaké době se s tím vyrovná. Víš, kdyby v březnu neskočila z toho útesu... a kdybys počkal ještě půl roku, než by ses na ni přišel podívat.... Myslím, že bys ji našel celkem šťastnou. Měl jsem vymyšlenou strategii."

Edward se uchechtl. "Možná by to fungovalo. Byl to dobře promyšlený plán."

"Jo." Jake si vzdychl. "Ale...," najednou šeptal tak rychle, že mi slova začala splývat, "dej mi rok, krv– Edwarde. Vážně si myslím, že bych ji dokázal udělat šťastnou. Je paličatá, to neví nikdo líp než já, ale je schopná se uzdravit. Uzdravila by se i předtím. A mohla by zůstat člověkem, měla by Charlieho a Renée a byla by dospělá a měla děti a... byla by sama sebou.

Miluješ ji tolik, že musíš chápat výhody toho plánu. Ona si myslí, že jsi velice nesobecký... ale vážně jsi? Dokážeš zvážit představu, že bych pro ni byl lepší než ty?"

"Já už jsem ji zvážil," odpověděl Edward tiše. "V jistých ohledech bys pro ni byl lepší než nějaký jiný člověk. Na Bellu je potřeba trochu dohlížet a ty jsi dost silný, abys ji dovedl uchránit samu před sebou a před vším, co se proti ní spikne. Už jsi to předvedl, a já ti za to budu vděčný, dokud budu žít – nebo navěky – podle toho, co přijde první...

Dokonce jsem požádal Alici, aby se podívala – aby se podívala, jestli by Belle nebylo líp s tebou. Samozřejmě to nešlo. Ona tě nevidí a Bella si je prozatím jistá.

Ale nejsem tak hloupý, abych udělal stejnou chybu dvakrát, Jacobe. Já už ji nikdy do té první možnosti nutit nebudu. Dokud mě bude chtít, budu s ní."

"A kdyby se rozhodla, že chce mě?" provokoval Jacob. "Dobře, šance je malá, v tom s tebou souhlasím."

"Nechal bych ji jít."

"Jenom tak?"

"V tom smyslu, že bych jí nikdy nedal najevo, jak je to pro mě těžké, ano. Ale sledoval bych to. Víš dobře, Jacobe, že ty bys mohl jednoho dne opustit ji. Jako Sam a Emily, nemělbys na výběr. Já bych vždycky čekal v záloze a doufal, že se to stane."

Jacob se tiše zasmál. "No, byl jsi mnohem upřímnější, než jsem měl právo čekat... Edwarde. Díky, že jsi mě pustil do své hlavy."

"Jak jsem říkal, dneska v noci jsem vděčný za to, že patříš do jejího života. Tohle bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat... Víš, Jacobe, kdybychom nebyli od přírody nepřátelé a kdyby ses mi pořád nesnažil odloudit důvod mojí existence, myslím, že bych tě měl opravdu rád."

"Možná... že kdybys ty nebyl odporný upír, který se chystá vycucnout život z holky, kterou miluju... no, ne, ani pak ne."

Edward se zasmál.

"Můžu se tě na něco zeptat?" ozval se po chvíli.

"Proč se musíš ptát?"

"Slyším to, jenom když na to myslíš. Jde o jeden příběh, který mi Bella tuhle nechtěla vyprávět. Něco o třetí ženě...?"

"Co konkrétně?"

Edward neodpověděl, poslouchal příběh v Jacobově hlavě. Zaslechla jsem, jak ve tmě tiše zasyčel.

"Co je?" zeptal se zase Jacob.

"No jistě," vzplanul Edward hněvem. "No jistě! Škoda že si vaši starší nenechali tenhle příběh pro sebe, Jacobe."

"Nelíbí se ti, že v něm pijavice hrají roli darebáků?" vysmíval se Jacob. "Víš, ale oni darebáci jsou. Tehdy i teď."

"Na té části mi vážně vůbec nesejde. Copak tě nenapadlo, s jakou postavou se asi Bella ztotožní?"

Jacobovi to chviličku trvalo. "Aha. Uf. Třetí žena. Dobře, chápu, kam tím míříš."

"Ona tam na té mýtině chce být. Povídala, že chce udělat aspoň to málo, co může." Vzdychl. "To byl druhý důvod, proč jsem se rozhodl s ní zítra zůstat. Je docela vynalézavá, když něco chce."

"Víš, tvůj bratr voják jí vnukl ten nápad úplně stejně jako ten příběh."

"Ani jedna strana to nemyslela špatně," zašeptal Edward smířlivě.

"A kdy skončí tohle malé příměří?" zeptal se Jacob. "S rozbřeskem? Nebo počkáme, až bude po bitvě?"

Nastala odmlka, jak oba přemýšleli.

"S rozbřeskem," zašeptali společně a pak se tiše zasmáli.

"Spi dobře, Jacobe," zašeptal Edward. "Užij si tu chvíli."

Bylo zase ticho a stan pár minut klidně držel. Vítr asi usoudil, že nás přece jen nesmete, a vzdal svou bitvu.

Edward tiše zasténal. "Nemyslel jsem to tak doslova."

"Promiň," zašeptal Jacob. "Tak co kdybys odešel – a nechal nám trochu soukromí?"

"Mám ti snad pomoct usnout, Jacobe?" nabídl se Edward.

"Jen to zkus," řekl Jacob nevzrušeně. "Ať vidíme, kdo z toho vyjde vítězně, ne?"

"Nedráždi mě tolik, vlku. Moje trpělivost není zas tak dokonalá."

Jacob se tiše zasmál. "Zrovna teď bych se radši nehýbal, jestli ti to nevadí."

Edward si začal pro sebe pobrukovat, hlasitěji než obvykle – usoudila jsem, že se snaží přehlušit Jacobovy myšlenky. Ale broukal mou ukolébavku, a navzdory narůstajícímu neklidu z toho šeptaného snu jsem se ponořila hlouběji do nevědomí... do jiných snů, které dávaly lepší smysl...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář