21.KAPITOLA

21. září 2009 | 11.49 |

21. STOPY

Nechtěla jsem marnit ani kousek té noci spánkem, ale neubránila jsem se. Když jsem se vzbudila, svítilo za oknem jasné slunce a po obloze spěchaly drobné mráčky. Vítr ohýbal koruny stromů, až to vypadalo, že celý les rozfouká.

Edward mě nechal o samotě, abych se oblékla, a já jsem byla ráda, že můžu chvíli v klidu přemýšlet. Můj plán na minulou noc vyšel úplně jinak, než jsem chtěla, a teď jsem se potřebovala vyrovnat s důsledky. Ačkoliv jsem vrátila prsten hned, jak to šlo, aniž bych se ho dotkla, levá ruka mi připadala těžší, jako kdyby tam stále byl, jenom neviditelný.

Tím bych se neměla trápit, uvažovala jsem. Není to tak hrozné – prostě výlet autem do Vegas. Vezmu si na sebe něco jen o trochu lepšího než staré džíny – třeba staré domácí kalhoty. Obřad určitě nebude trvat dlouho; maximálně čtvrt hodiny, že? Tak to bych mohla zvládnout.

A pak, až bude po všem, bude muset splnit svou stranu dohody on. K tomu se upnu a na ostatní zapomenu.

Říkal, že o tom nemusím nikomu povídat, a já jsem chtěla, aby to sám taky dodržel. Samozřejmě ode mě bylo velmi hloupé, že jsem nepomyslela na Alici.

Cullenovi přijeli domů kolem poledne. Atmosféra kolem nich měla nový, jakoby soustředěný nádech, a to mě přitáhlo zpátky k hrůzné události, která nadcházela.

Alice byla na první pohled v neobvykle špatné náladě. Usoudila jsem, že je rozladěná z toho, že její vidění nefunguje, jak je zvyklá, protože její první slova určená Edwardovi se týkala stížnosti na spolupráci s vlky.

"Myslím," – zašklebila se, když použila to nejisté slovo – "že byste si měli zabalit věci do chladného počasí, Edwarde. Nevidím, kde přesně budeš, protože dnes odpoledne odcházíš s tím psem. Ale bouřka, která se žene, bude v celém tom kraji mimořádně silná."

Edward přikývl.

"Na horách bude sněžit," varovala ho.

"Brr, sníh," zamručela jsem si pro sebe. Byl červen, proboha.

"Vezmi si bundu," řekla mi Alice.

Její hlas byl nepřátelský, a to mě překvapilo. Snažila jsem se jí vyčíst z obličeje, co jí vadí, ale otočila se.

Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se usmíval; ať Alici štvalo cokoliv, jeho to pobavilo.

Edward měl více než dostatečné tábornické vybavení – rekvizity pro hru na lidi –, takže bylo z čeho vybírat; Cullenovi byli u Newtonových v obchodě dobrými zákazníky. Popadl spací pytel, malý stan, několik balíčků dehydrovaného jídla – usmál se, když jsem se na ně zašklebila – a nacpal to všechno do batohu.

Alice mezitím bloumala po garáži a beze slova sledovala Edwardovy přípravy. On si jí nevšímal.

Když byl hotov s balením, podal mi svůj telefon. "Zavolej prosím tě Jacobovi a řekni mu, že na něj budeme čekat asi tak za hodinu. Ví, kde se s námi má sejít."

Jacob nebyl doma, ale Billy slíbil, že bude všechny tak dlouho obvolávat, dokud nenajde volného vlkodlaka, kterému tu zprávu předá.

"O Charlieho neměj strach, Bello," uklidňoval mě Billy. "Beru si ho na starost."

"Jo, já vím, že se Charliemu nic nestane." Pokud šlo o bezpečnost jeho syna, tam už jsem si tak jistá nebyla, ale radši jsem nic neřekla.

"Škoda, že tam zítra nebudu moct být s ostatními." Billy se lítostivě zasmál. "Je to kříž, když je člověk staroch, Bello."

Touha bojovat musí být dominantním rysem chromozomu ypsilon. Byli všichni stejní.

"Mějte se s Charliem hezky."

"Hodně štěstí, Bello," odpověděl. "A... vyřiď to ode mě i těm, ehm, Cullenovým."

"Vyřídím," slíbila jsem, překvapená tím gestem.

Když jsem vracela telefon Edwardovi, viděla jsem, že s Alicí o něčem tiše diskutují. Dívala se na něj prosebnýma očima. On se mračil, nešťastný z toho, co chtěla.

"Billy říkal, abych vám za něj popřála hodně štěstí."

"To od něj bylo velkorysé," řekl Edward a odtrhl se od ní.

"Bello, mohla bych si s tebou prosím promluvit o samotě?" zeptala se Alice rychle.

"Ztěžuješ mi život víc, než je nutné, Alice," upozornil ji Edward se zaťatými zuby. "Byl bych radši, kdybys to nedělala."

"Tady nejde o tebe, Edwarde," opáčila.

Zasmál se. Něco na té odpovědi mu připadalo legrační.

"Nejde," stála si Alice na svém. "Tohle je ženská záležitost."

Zamračil se.

"Ať mi to poví," souhlasila jsem. Byla jsem zvědavá.

"Řekla sis o to sama," zamručel. Zase se zasmál – napůl rozhněvaně, napůl pobaveně – a vyšel z garáže.

Otočila jsem se k Alici s náhlými obavami, ale ona se na mě nedívala. Její špatná nálada ještě nepominula.

Se sklíčeným obličejem se šla posadit na kapotu svého porsche. Přistoupila jsem a opřela se o nárazník vedle ní.

"Bello?" zeptala se Alice smutně, posunula se a stulila se mi u boku. Její hlas zněl tak žalostně, že jsem ji objala kolem ramen, abych ji utěšila.

"Co se děje, Alice?"

"Ty mě nemáš ráda?" zeptala se pořád tím smutným tónem.

"Samozřejmě, že mám. To přece víš."

"Tak proč vidím, jak tajně jedete do Vegas, abyste se tam vzali, a mě jste ani nepozvali?"

"Ach tak," zamručela jsem a tváře mi zrůžověly. Pochopila jsem, že jsem se jí vážně dotkla, a honem jsem se chtěla bránit. "Ty víš, jak nesnáším, když se kolem něčeho moc nadělá. A tohle je navíc Edwardův nápad."

"Mně je jedno, čí nápad to je. Jak jste mi to mohli udělat? Něco takového bych čekala od Edwarda, ale ne od tebe. Mám tě ráda, jako bys byla moje vlastní sestra."

"Pro mě, Alice, jsi moje sestra."

"Slova!" zavrčela.

"Fajn, tak můžeš přijít. Stejně tam k vidění moc nebude."

Pořád se šklebila.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Jak moc mě máš ráda, Bello?"

"Proč?"

Dívala se na mě prosebnýma očima s dlouhými černými zakroucenými řasami a koutky rtů se jí třásly. Byl to srdcelomný výraz.

"Prosím, prosím, prosím," zašeptala. "Prosím tě, Bello, prosím – jestli mě máš opravdu ráda... Prosím tě, dovol mi zařídit vaši svatbu."

"No teda, Alice!" zasténala jsem, odtáhla se a vstala. "Ne! Tohle mi nedělej!"

"Jestli mě máš opravdu, doopravdy ráda, Bello."

Založila jsem si paže na prsou. "Tohle je ale tak nefér. Napřed Edward a potom ty!"

"Vsadím se, že by Edward byl radši, kdybyste měli tradiční svatbu, ačkoliv by ti to nikdy neřekl. A Esme – pomysli, co by to pro ni znamenalo!"

Zasténala jsem. "To se radši postavím novorozeným úplně sama."

"Budu ti za to vděčná celých deset let."

"Budeš mi za to vděčná celé století!"

Její oči se rozzářily. "Znamená to souhlas?"

"Ne! Já to nechci udělat!"

"Nebudeš muset udělat vůbec nic, jenom přejít pár metrů a pak po knězi opakovat slib."

"Brrr! Brr, brr!"

"Prosím!" Začala tančit na místě. "Prosím, prosím, prosím, prosím, prosíííím!!!"

"Tohle ti nikdy, nikdy neodpustím, Alice."

"Jo!" vyjekla a zatleskala rukama.

"To není souhlas!"

"Ale bude!" zazpívala.

"Edwarde!" zakřičela jsem a loudala se z garáže. "Já vím, že posloucháš. Pojď sem." Alice mi byla v patách a stále tleskala.

"Mockrát děkuju, Alice," řekl Edward kysele a přišel za mnou. Otočila jsem se, abych mu vynadala, ale tvářil se tak ustaraně a nešťastně, že jsem svoje lamentace nedokázala ani vyslovit. Místo toho jsem ho objala a schovala obličej jen pro případ, že by slzy hněvu v mých očích budily zdání, že pláču.

"Vegas," slíbil mi Edward do ucha.

"To ani náhodou," radovala se Alice. "To by mi Bella nikdy neudělala. Víš, Edwarde, jako bratr jsi občas zklamáním."

"Nebuď ošklivá," zavrčela jsem na ni. "On se snaží udělat mi radost, na rozdíl od tebe."

"Já se taky snažím udělat ti radost, Bello. Jenomže já vím líp, co ti udělá radost... z dlouhodobého hlediska. Jednou mi za to poděkuješ. Možná ne za padesát let, ale jednou určitě."

"Nikdy by mě nenapadlo, že nadejde den, kdy se budu ochotná proti tobě vsadit, ale teď přišel."

Zasmála se svým stříbrným smíchem. "Tak co, ukážeš mi prstýnek?"

Zatvářila jsem se zděšeně, když mě popadla za levou ruku a pak ji stejně rychle pustila.

"Hm, viděla jsem, jak ti ho nasazuje... Uniklo mi něco?" zeptala se. Půl vteřiny se soustředila se zkrabaceným obočím, a pak si odpověděla na vlastní otázky. "Ne. Svatba se pořád koná."

"Bella má na šperky vyhraněný názor," vysvětloval Edward.

"Co je jeden diamant navíc? Tedy, ten prsten má spoustu diamantů, ale já tím chci říct, že když už ti jeden na–"

"To stačí, Alice!" utnul ji Edward najednou. Když se na ni tak rozzlobeně díval... vypadal zase jako upír. "Máme naspěch."

"Já to nechápu. Jak jsi to myslela s těmi diamanty?" zeptala jsem se.

"O tom si promluvíme později," řekla Alice. "Edward má pravdu – radši byste měli jet. Musíte nalíčit past a utábořit se, než přijde ta bouřka." Zamračila se a její výraz byl úzkostný, skoro nervózní. "Nezapomeň si kabát, Bello. Zdá se... že bude na tuhle roční dobu neobvykle chladno."

"Už ho pro ni mám," uklidňoval ji Edward.

"Přeju vám hezkou noc," řekla nám na rozloučenou.

Na mýtinu to bylo dvakrát tak daleko než obvykle; Edward udělal dlouhou okliku, aby se ujistil, že můj pach nebude nikde blízko stopy, kterou Jacob později skryje. Nesl mě v náruči, protože na mém obvyklém místě byl ten velký naložený batoh.

Zastavil se na nejvzdálenějším místě mýtiny a postavil mě na nohy.

"Dobře. Teď jdi prostě severním směrem a dotýkej se všeho co nejvíc. Díky Alici mám o jejich cestě jasnou představu, nebude dlouho trvat a narazíme na ni."

"Na sever?"

Usmál se a ukázal správným směrem.

Vydala jsem se do lesa a na mýtině za sebou jsem nechávala jasné žluté světlo kupodivu krásně slunečného dne. Doufala jsem, že se snad to Alicino nepřesné vidění s tím sněhem plete. Nebe bylo většinou jasné, ačkoliv otevřená prostranství zuřivě bičoval vítr. Mezi stromy bylo klidněji, ale na červen moc velká zima – i v košili s dlouhým rukávem a tlustém svetru přes ni mi naskakovala husí kůže. Šla jsem pomalu a přejížděla prsty všechno, co bylo dost blízko: hrubou kůru stromů, mokré kapradí, mechem obrostlé balvany.

Edward zůstával se mnou, kráčel rovnoběžně vedle mě s asi tak dvacetimetrovým odstupem.

"Dělám to dobře?" zavolala jsem.

"Parádně."

Dostala jsem nápad. "Pomůže tohle?" zeptala jsem se. Prohrábla jsem si prsty vlasy a několik jich vytrhla. Rozestřela jsem je přes kapradí.

"Ano, tím se stopa zesílí. Ale nemusíš si kvůli tomu vytrhat vlasy, Bello. Tohle bude stačit."

"Pár jich můžu postrádat."

Pod stromy bylo šero a já jsem si přála, abych mohla jít blíž k Edwardovi a držet se ho za ruku.

Utrousila jsem další vlas na zlomenou větev, která mi protínala cestu.

"Nemusíš nechat Alici, aby si prosadila svou, víš," řekl Edward.

"S tím se netrap, Edwarde. Ani tak tě nenechám u oltáře stát." Do duše se mi vkrádal pocit, že Alice si nakonec stejně prosadí svou, protože ta když si něco zamanula, tak jednala naprosto bez skrupulí, dokud to nedostala. A já jsem ještě byla tak hloupá, že jsem si kvůli ní dělala výčitky.

"Kvůli tomu se netrápím. Chci, aby to bylo podle tebe."

Potlačila jsem povzdech. Ranilo by ho, kdybych mu řekla pravdu – že na tom vážně nesejde, protože ať bude svatba velká, nebo malá, pro mě bude pořád hrozná.

"No, i když si prosadí svou, můžeme to udělat jen v rodinném kroužku. Jenom my. Emmett si může obstarat licenci po internetu a oddat nás sám."

Zachichotala jsem se. "To zní vážně líp." Nebude mi to připadat tak oficiální, když bude číst přísahu Emmett, což byl přínos. Ale budu mít co dělat, abych udržela vážný obličej.

"Vidíš," řekl s úsměvem. "Vždycky se najde nějaký kompromis."

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k místu, kde bude armáda novorozených určitě přecházet mou stopu, ale Edward nebyl vůbec netrpělivý, že jsem pomalá.

Cestou zpátky mě musel trochu navádět, abych udržela stejnou stopu. Všechno mi připadalo stejné.

Už jsme byli skoro na mýtině, když jsem upadla. Viděla jsem před sebou velký otevřený prostor a už jsem tam asi rychle chtěla být, a zapomněla jsem si dávat pozor na nohy. Stihla jsem se zachytit dřív, než jsem hlavou narazila do nejbližšího stromu, ale pod levou rukou se mi ulomila malá větvička a zaryla se mi do dlaně.

"Au! No, paráda," zamručela jsem.

"Nestalo se ti nic?"

"Nestalo. Zůstaň, kde jsi. Krvácím. Za chviličku to přestane."

Ignoroval mě. Byl u mě, než jsem stihla doříct větu.

"Mám tady lékárničku," řekl a sundal batoh. "Měl jsem pocit, že by se mi mohla hodit."

"Není to zlé. Zvládnu to sama – nemusíš si kvůli mně přitěžovat."

"Mně to nevadí," řekl klidně. "Tady – dovol, ať ti to vyčistím."

"Počkej vteřinku, něco mě napadlo."

Nedívala jsem se na krev a dýchala pusou, kdyby se mi náhodou zvedl žaludek, a přitiskla jsem ruku na kámen ve svém dosahu.

"Co to děláš?"

"Tohle se Jasperovi bude líbit," zamumlala jsem si pro sebe. Zase jsem se vydala na mýtinu a po cestě tiskla na všechno dlaň. "Vsadím se, že tohle je opravdu popožene."

Edward vzdychl.

"Zadržuj dech," řekla jsem mu.

"Mně to nevadí. Jenom si myslím, že už to přeháníš."

"Tohle je jediné, co můžu udělat. Chci to udělat dobře."

Při těch slovech jsme prošli mezi posledními stromy. Zavadila jsem poraněnou rukou o kapradí.

"No, tak už jsi udělala, co jsi mohla," ujišťoval mě. "Novorození budou bez sebe a na Jaspera udělá tvoje oddanost velký dojem. Teď dovol, abych ti ošetřil ruku – zanesla sis do rány špínu."

"Prosím tě, já si to udělám sama."

Vzal mě za ruku a s úsměvem si ji prohlížel. "Tohle už mi nevadí."

Pozorně jsem ho sledovala, jak čistí mou ránu, a hledala nějaké známky toho, že je mu to nepříjemné. Pořád dýchal vyrovnaně, na rtech stále stejné pousmání.

"Proč ne?" zeptala jsem se nakonec, když mi na dlani uhladil obvaz.

Pokrčil rameny. "Už jsem to v sobě překonal."

"Ty... jsi to překonal? Kdy? Jak?" Snažila jsem se vzpomenout si, kdy přede mnou naposledy zadržoval dech. Napadla mě akorát ta moje nevydařená narozeninová oslava loni v září.

Edward našpulil rty, zdálo se, že hledá správná slova. "Prožil jsem si celých čtyřiadvacet hodin v přesvědčení, že jsi mrtvá, Bello. To změnilo způsob, jakým se dívám na spoustu věcí."

"Změnilo to způsob, jakým ti voním?"

"To vůbec ne. Ale... když jsem poznal, jaké to je myslet si, že jsem tě ztratil... moje reakce se změnily. Celým svým bytím se snažím vyhnout všemu, co by tu bolest zase mohlo vyvolat."

Nevěděla jsem, co na to říct.

Usmál se, když viděl, jak se tvářím. "Myslím, že bych to mohl nazvat velice výchovnou zkušeností."

V tu chvíli vtrhl na mýtinu vítr, divoce mi rozcuchal vlasy a roztřásl mě.

"Dobře," řekl a sáhl zase do batohu. "Svůj úkol už jsi splnila." Vytáhl mou tlustou zimní bundu a podržel mi ji, abych mohla vklouznout do rukávů. "Dál už to není v našich rukou. Jdeme tábořit!"

Zasmála jsem se předstíranému nadšení v jeho hlase.

Vzal mě za tu zavázanou ruku – ta druhá byla v horším stavu, stále v dlaze – a vydal se na druhou stranu mýtiny.

"Kde se máme sejít s Jacobem?" zeptala jsem se.

"Přímo tady." Ukázal ke stromům před námi zrovna ve chvíli, kdy Jacob opatrně vystoupil z jejich stínu.

Nemělo mě překvapit, že jsem ho viděla jako člověka. Nebyla jsem si jistá, proč jsem hledala velkého červenohnědého vlka.

Jacob se zdál zase větší – což bezpochyby pramenilo z mého očekávání; musela jsem nevědomky doufat, že uvidím toho menšího Jacoba ze své vzpomínky, toho bezstarostného kamaráda, který tolik všechno neztěžoval. Stál s rukama založenýma na prsou, k jedné pěsti přivázanou bundu. Z pohledu, kterým nás pozoroval, se nedalo nic vyčíst.

Edward svěsil koutky. "Určitě se to dalo provést nějak lépe."

"Na to už je pozdě," zamumlala jsem mrzutě.

Vzdychl.

"Ahoj, Jaku," pozdravila jsem, když jsme přišli blíž.

"Ahoj, Bello."

"Ahoj, Jacobe," řekl Edward.

Jacob zdvořilost ignoroval, byl věcnost sama. "Kam ji mám vzít?"

Edward vytáhl z postranní kapsy batohu mapu a podal mu ji. Jacob ji rozložil.

"Teď jsme tady," řekl Edward, natáhl se a ukázal na správné místo. Jacob před jeho rukou automaticky uhnul, ale pak se uklidnil. Edward předstíral, že si toho nevšiml.

"A ty ji vezmeš sem," pokračoval Edward a naznačil serpentýnu kolem vrstevnic na papíře. "Zhruba patnáct kilometrů."

Jacob přikývl.

"Až budete asi tak dva kilometry odsud, měli byste protnout mou cestu. Ta vás povede. Potřebuješ mapu?"

"Ne, díky. Znám tady tu oblast dost dobře. Myslím, že vím, kam mám jít."

Jacob se zjevně musel snažit víc než Edward, aby si udržel zdvořilý tón.

"Vezmu to delší cestou," řekl Edward. "A sejdu se tam s vámi za několik hodin."

Nešťastně se na mě podíval. Tahle část plánu se mu nelíbila.

"Tak zatím," zašeptala jsem.

Zmizel mezi stromy opačným směrem, než jsme měli jít my

Jakmile byl pryč, Jacob se rozveselil.

"Co se děje, Bello?" zeptal se s širokým úsměvem.

Zvedla jsem oči v sloup. "Pořád to samé, pořád to samé."

"Jo," souhlasil. "Jde ti po krku partička upírů. Jako obvykle."

"Jako obvykle."

"No," řekl a natáhl si bundu, aby si uvolnil paže. "Tak jdeme na to."

Zašklebila jsem se a postoupila o krůček blíž k němu.

Sklonil se, vsunul mi paži pod kolena a podtrhl mi je. Než jsem mohla upadnout, druhou paží mě chytil.

"Blázne," zamručela jsem.

Jacob se uchichtl a už běžel mezi stromy. Udržoval vyrovnané tempo, rychlý běh, s kterým by dokázal udržet krok trénovaný člověk... na rovné ploše..., kdyby nebyl obtěžkaný padesáti kily navíc jako on.

"Nemusíš utíkat. Unavíš se."

"Běh mě neunavuje," řekl. Jeho dýchání bylo vyrovnané – jako rovnoměrná frekvence maratónského běžce. "Navíc se brzy ochladí. Doufám, že než tam dorazíme, bude mít tábor postavený."

Poklepala jsem prstem na tlustou vycpávku jeho bundy. "Myslela jsem, že ti teď nebývá zima."

"Nebývá. Přinesl jsem ji pro tebe, kdybys náhodou nebyla vybavená." Podíval se na mou bundu, skoro jako kdyby byl zklamaný, že vybavená jsem. "Nelíbí se mi, jak to počasí vypadá. Jsem z toho nervózní. Všimla sis, že jsme neviděli žádná zvířata?"

"Hm, ani ne."

"No jasně. Máš moc otupělé smysly."

Přešla jsem to bez povšimnutí. "Alice si taky dělala starosti kvůli bouřce."

"To už něco znamená, když se les takhle utiší. Na tábornický výlet sis vybrala pěkně pitomou noc."

"Nebyl to tak docela můj nápad."

Cesta bez pěšiny začínala stoupat čím dál strměji, ale to ho nezpomalilo. Zlehka přeskakoval z kamene na kámen a zdálo se, že k tomu ruce vůbec nepotřebuje. Tou dokonalou rovnováhou mi připomínal kamzíka.

"Co to máš za nový přírůstek na náramku?" zeptal se.

Podívala jsem se dolů a uvědomila si, že mi na zápěstí visí křišťálové srdíčko.

Provinile jsem pokrčila rameny. "Další dárek k ukončení školy."

Odfrkl. "Kámen. To sedí."

Kámen? Najednou mi to připomnělo Alicinu nedokončenou větu tam před garáží. Dívala jsem se na jasný bílý křišťál a snažila se vzpomenout si, co to předtím Alice říkala... o diamantech. Mohla se snažit říct když už ti jeden navlékl? Jako že už mám jeden diamant od Edwarda u sebe? Ne, to bylo nemožné. To srdce by muselo mít takových pět karátů nebo něco podobně šíleného! Edward by nikdy –

"Už je to docela dlouho, co jsi byla naposledy v La Push," nadhodil Jacob a vyrušil mě z mých znepokojivých dohadů.

"Neměla jsem čas," řekla jsem mu. "A... stejně bych asi nepřišla."

Zašklebil se. "Myslel jsem, že ty máš být ta, která odpouští, a já jsem ten zatvrzelec."

Pokrčila jsem rameny.

"Hodně jsi myslela na to, co se stalo posledně, že jo?"

"Ne."

Zasmál se. "Buďto lžeš, nebo jsi ten největší paličák na světě."

"Nevím, jestli jsem největší paličák, ale nelžu."

Nelíbilo se mi vést tenhle rozhovor za daných podmínek – když mě pevně svíral v horké náruči a já jsem s tím nemohla nic dělat. Jeho obličej byl blíž, než mi bylo milé. Mrzelo mě, že jsem se s ním o tom vůbec začala bavit.

"Chytrý člověk zváží svoje rozhodnutí ze všech stran."

"Já jsem ho zvážila," opáčila jsem.

"Jestli jsi na náš... ehm, rozhovor, který jsme tehdy vedli, vůbec nepomyslela, tak mi teď lžeš."

"Ten rozhovor není pro moje rozhodování podstatný."

"Někteří lidé udělají cokoliv, aby se obalamutili."

"Všimla jsem si, že zvláště vlkodlaci jsou k téhle chybě náchylní – myslíš, že je to genetické?"

"Znamená to, že umí líbat líp než já?" zeptal se Jacob, najednou mrzutý.

"To vážně nemůžu posoudit, Jaku. Edward je jediný, koho jsem kdy líbala."

"Kromě mě."

"Ale to jako polibek nepočítám, Jacobe. Považuju to spíš za útok."

"Au! To je kruté."

Pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem to vzít zpátky.

"Už jsem se ti za to omluvil," připomněl mi.

"A já jsem ti odpustila... z velké části. Ale to, jak si to pamatuju, se nemění."

Zamumlal něco nesrozumitelného.

Chvilku bylo ticho; bylo slyšet jenom zvuk jeho odměřeného dýchání a vítr řvoucí vysoko nad námi v korunách stromů. Vedle nás se zvedal široký útes, holé, hrubé šedé kameny. Šli jsme podél úpatí, které se stáčelo vzhůru ven z lesa.

"Stejně si myslím, že je to pěkná nezodpovědnost," řekl Jacob najednou.

"Nevím sice o čem mluvíš, ale určitě se pleteš."

"Zamysli se nad tím, Bello. Tvrdíš, že jsi za celý svůj život líbala jen jednoho člověka – který vlastně ani není člověk. To ti připadá vyrovnané? Jak víš, že přesně tohle chceš? Neměla by sis to pole napřed trochu prozkoumat?"

Ledově jsem odsekla: "Vím přesně, co chci."

"Pak by ti nemělo ublížit, když si uděláš malou zkoušku. Možná bys měla zkusit, jaké to je líbat se s někým jiným – čistě pro srovnání... když to, co se tehdy stalo, se nepočítá. Mohla by ses líbat se mnou, například. Mně to nevadí, klidně s tebou ten experiment podstoupím."

Přitáhl si mě těsněji k hrudi, takže se naše obličeje přiblížily. Usmíval se svému vtipu, ale já jsem mu nedávala naději.

"Nehraj si se mnou, Jaku. Přísahám, že mu nebudu bránit, když ti bude chtít rozbít čelist."

Panický podtón v mém hlasu ho povzbudil k širšímu úsměvu. "Když mě požádáš, abych tě políbil, nebude mít žádný důvod se zlobit. Řekl, že to mu nevadí."

"Šetři dechem, Jaku. Ano, to je ono. Zadrž dech, dokud tě nepožádám, abys mě políbil."

"Ty máš ale dneska špatnou náladu."

"A pročpak asi?"

"Někdy si myslím, že mě máš radši jako vlka."

"Někdy mám. Asi to bude nějak souviset s tím, že jako vlk nemůžeš mluvit."

Zamyšleně našpulil široké rty. "Ne, v tom to podle mě není. Myslím, že je pro tebe jednodušší být se mnou, když nejsem člověk, protože nemusíš předstírat, že tě nepřitahuju."

Údivem mi spadla brada. Okamžitě jsem ústa zavřela a zaskřípala zubama.

Uslyšel to. Rty se mu roztáhly ve vítězoslavném úsměvu.

Pomalu jsem se nadechla, než jsem promluvila. "Ne. Jsem si docela jistá, že je to kvůli tomu, že nemůžeš mluvit."

Vzdychl. "Copak tě nikdy neunaví, jak se obelháváš? Musíš vědět, jak mě vnímáš. Fyzicky, myslím."

"Jak by tě někdo mohl fyzicky nevnímat, Jacobe?" zeptala jsem se. "Jsi obrovská příšera, která odmítá respektovat osobní prostor ostatních."

"Znervózňuju tě. Ale jenom když jsem člověk. Když jsem vlk, jsi mnohem uvolněnější."

"Nervozita a podrážděnost není to samé."

Chvilku se na mě díval, přitom zpomalil do kroku a pobavení mu z obličeje vyprchalo. Jeho oči se přimhouřily, zčernaly ve stínu tmavých řas. Jeho dýchání, tak pravidelné, když běžel, se začalo zrychlovat. Pomalu sklonil obličej blíž k mému.

Dívala jsem se na něj a věděla přesně, co se snaží udělat.

"Je to tvůj obličej," připomněla jsem mu.

Nahlas se zasmál a dal se zase do běhu. "Dnes večer se s tvým upírem vážně nechci prát – kdykoliv jindy, klidně. Ale zítra máme oba práci a já bych nechtěl Cullenovy o jednoho připravit."

Najednou jsem se zatvářila zahanbeně.

"Já vím, já vím," odpověděl, protože to nepochopil. "Ty si myslíš, že by mě přepral."

Nemohla jsem mluvit. Já jsem je o jednoho připravila. Co když se kvůli mé zbabělosti někomu něco stane? Ale kdybych si hrála na statečnou a Edward... na to jsem nemohla ani pomyslet.

"Co to s tebou je, Bello?" Ta rozjařená nálada ho opustila a najednou tu byl můj Jacob, jako kdyby si sundal masku. "Jestli tě něco z toho, co jsem řekl, rozzlobilo, tak víš, že jsem jenom žertoval. Nic jsem tím nemyslel – hele, je ti dobře? Nebreč, Bello," prosil.

Snažila jsem se sebrat. "Nebudu brečet."

"Co jsem řekl?"

"Nebrečím kvůli tobě. Totiž, to já. Udělala jsem něco... špatného."

Díval se na mě, oči zmateně vykulené.

"Edward zítra bojovat nebude," zašeptala jsem na vysvětlenou. "Přinutila jsem ho, aby zůstal se mnou. Jsem hrozný zbabělec."

Zamračil se. "Myslíš, že se tohle nepovede? Že tě tam najdou? Víš něco, co já nevím?"

"Ne, ne. Toho se nebojím. Já ho prostě... nedokážu pustit. Kdyby se nevrátil..." Zachvěla jsem se a zavřela oči, abych unikla té myšlence.

Jacob mlčel.

Pořád jsem šeptala, oči zavřené: "Jestli bude někdo raněn, bude to jenom moje vina. A i když se nikomu nic nestane... zachovala jsem se hrozně. Musela jsem to udělat, jinak bych ho nepřesvědčila, aby se mnou zůstal. On mi to nevyčítá, ale já budu vždycky vědět, čeho jsem schopná." Cítila jsem se o trošičku lépe, když jsem to ze sebe dostala. I když jsem to mohla svěřit jenom Jacobovi.

Odfrkl. Pomalu jsem otevřela oči a byla jsem smutná, když jsem viděla, že má tu masku zase zpátky.

"Nechápu, jak si to od tebe mohl nechat rozmluvit. Já bych si tohle nedal ujít ani za nic."

Vzdychla jsem. "Já vím."

"Ale to nic neznamená." Najednou to bral zpátky. "To neznamená, že tě miluje víc než já."

"Ale ty bys se mnou nezůstal, ani kdybych tě prosila."

Našpulil rty a já jsem přemítala, jestli se pokusí to popřít. Oba jsme znali pravdu. "Ale jenom proto, že tě znám líp," řekl nakonec. "Všechno půjde jako po másle. I kdybys mě žádala a já odmítl, nezlobila by ses pak na mě."

"Jestli všechno půjde bez škobrtnutí, máš možná pravdu. Nebudu se zlobit. Ale celou tu dobu, co budeš pryč, budu umírat starostí, Jaku. Šílet."

"Proč?" zeptal se příkře. "Co ti na tom záleží, jestli se mi něco stane?"

"Neříkej to. Víš, jak moc pro mě znamenáš. Je mi líto, že to mezi námi není tak, jak bys chtěl, ale to se nedá nic dělat. Jsi můj nejlepší kamarád. Nebo jsi aspoň býval. A pořád býváš... když udržíš na uzdě svoji nezkrotnost."

Usmál se tím starým úsměvem, který jsem milovala. "Jsem takový pořád," ujišťoval mě. "I když se... nechovám tak dobře, jak bych měl. Vespod jsem pořád stejný."

"Já vím. Proč bych jinak snášela všechny ty tvoje vylomeniny?"

Zasmál se se mnou, a pak jeho oči posmutněly. "Kdy konečně poznáš, že jsi do mě taky zamilovaná?"

"To se ti musí nechat, že umíš pokazit pěknou chvíli."

"Já neříkám, že ho nemiluješ. Nejsem hloupý. Ale je možné milovat víc než jen jednoho člověka, Bello. Už jsem to viděl v praxi."

"Já nejsem žádný ujetý vlkodlak, Jacobe."

Nakrčil nos a já jsem se chtěla omluvit za to poslední dloubnutí, ale on změnil téma.

"Už nejsme daleko, cítím ho."

Vydechla jsem úlevou.

Špatně si to vyložil. "Rád bych zpomalil, Bello, ale bude lepší, když se dostaneš pod střechu, než se tohle spustí."

Oba jsme se podívali na nebe.

Od západu se k nám řítil hustý černofialový mrak, a jak přecházel, zastínil les pod sebou.

"No teda," zamumlala jsem. "Radši si pospěš, Jaku. Ať se dostaneš domů, než to sem dojde."

"Já nejdu domů."

Zoufale jsem se na něj podívala. "Přece s námi nebudeš tábořit."

"Prakticky vzato ne – jako že bych s vámi spal ve stanu nebo tak něco. To radši bouřku, než ten pach. Ale jsem si jistý,že z koordinačních důvodů bude tvůj krvežíznivec chtít být ve styku se smečkou, kteroužto službu rád obstarám."

"Myslela jsem, že to je Sethova práce."

"On to převezme zítra, až bude bitva."

Ta připomínka mě na vteřinu umlčela. Dívala jsem se na něj a zase se ve mně vzedmula prudká vlna obav a strachu.

"Neexistuje možnost, že bys tu prostě zůstal, když už jsi tady?" navrhla jsem. "Kdybych tě poprosila? Slíbila ti výměnou svoje doživotní područí nebo tak něco?"

"Je to lákavé, ale nejde to. Ale zajímalo by mě vidět, jak bys prosila. Můžeš to zkusit, jestli chceš."

"Vážně není nic, vůbec nic, čím bych tě přemluvila?"

"Ne. Ne, pokud mi neslíbíš lepší bitvu. Mimochodem, to Sam je velitel, ne já."

To mi něco připomnělo.

"Edward mi tuhle o tobě něco říkal..."

Naježil se. "To bude asi lež."

"Aha, vážně? Takže nejsi druhý nejvyšší, pokud jde o velení ve smečce?"

Zamrkal, ve tváři překvapený a rozpačitý výraz. "Aha. Tohle."

"Jak to, že jsi mi to nikdy neřekl?"

"A proč bych měl? Není to nic důležitého."

"Já nevím. Proč ne? Je to zajímavé. Takže jak to funguje? Jak to, že Sam je alfa a ty... ty jsi beta?"

Jacob se pousmál nad těmi termíny. "Sam byl první, nejstarší. Bylo rozumné, aby to na sebe vzal on."

Zamračila jsem se. "Ale neměli by potom být druzí Jared nebo Paul? Ti se proměnili jako další."

"No... to se těžko vysvětluje," řekl Jacob vyhýbavě.

"Zkus to."

Vzdychl. "Je to spíš záležitost rodokmenu, víš? Trochu staromódní. Proč by mělo záležet na tom, kdo byl tvůj dědeček, že jo?"

Vzpomněla jsem si na něco, co mi Jacob říkal, už je to dávno, když jsme ještě ani jeden neměli potuchy o vlkodlacích.

"Neříkal jsi, že Ephraim Black byl poslední náčelník, kterého Quileuté měli?"

"Jo, to je pravda. Protože on byl ta alfa. Věděla jsi, že Sam je teď prakticky náčelníkem celého kmene?" Zasmál se. "Divné tradice."

Krátce jsem se nad tím zamyslela a snažila se dát si to všechno dohromady. "Ale ty jsi taky říkal, že lidé poslouchají tvého tátu víc než kohokoli jiného v radě, protože byl Ephraimův vnuk?"

"No a co?"

"No, když je to záležitost rodokmenu... neměl bys být náčelníkem ty?"

Jacob mi neodpověděl. Zíral do stmívajícího se lesa, jako kdyby se najednou potřeboval soustředit na to, kam jde.

"Jaku?"

"Ne. To je Samův úkol." Sledoval pohledem stezku, po které jsme šli.

"Proč? Jeho pradědeček byl Levi Uley, mám pravdu? Byl Levi taky alfa?"

"Alfa může být jen jeden," odpověděl automaticky.

"Tak co byl Levi?"

"No asi beta, řekl bych." Ušklíbl se mému termínu. "Jako já."

"To nedává smysl."

"To je jedno."

"Já tomu jenom chci rozumět."

Jacob se konečně podíval do mých zmatených očí a pak si vzdychl. "Jo. Alfa jsem měl být já."

Obočí se mi stáhlo. "Sam ti nechtěl ustoupit?"

"To sotva. Já jsem o to místo nestál."

"Proč ne?"

Zamračil se, moje otázky mu byly nepříjemné. No, teď se zase bude cítit nepříjemně on.

"Nechtěl jsem to, Bello. Nechtěl jsem, aby se něco měnilo. Nechtěl jsem být nějaký legendární náčelník. Nechtěl jsem patřit do smečky vlkodlaků, natož být jejich vůdce. Nechtěl jsem to vzít na sebe, když mi to Sam nabídl."

Dlouho jsem nad tím uvažovala. Jacob mě nepřerušoval. Díval se zase do lesa.

"Ale já jsem myslela, že jsi šťastnější. Že ses s tím smířil," zašeptala jsem konečně.

Jacob se na mě chlácholivě usmál. "Jo. Vážně to není tak zlé. Občas i vzrušující, jako s tou záležitostí zítra. Ale zpočátku mi to tak nějak připadalo, jako kdybych byl zatažený do války, o které jsem ani nevěděl, že se vede. Nebylo na výběr, víš? A bylo to tak definitivní." Pokrčil rameny. "Myslím, že teď už jsem docela rád. Musí to být, a mohl bych důvěřovat někomu jinému, že to udělá správně? Je lepší ujistit se sám."

Dívala jsem se na něj a najednou jsem ke svému příteli pocítila zvláštní úctu. Byl dospělejší, než bych si o něm kdy myslela. Jako z Billyho tehdy v noci u ohně, i z něho vyzařovala důstojnost, o které jsem dosud neměla tušení.

"Náčelník Jacob," zašeptala jsem a usmála se, jak ta slova zněla dohromady.

Zvedl oči v sloup.

V tu chvíli vítr roztřásl stromy kolem nás zuřivěji a bylo to, jako kdyby foukal přímo z ledovce. Z hor se nesl ozvěnou ostrý zvuk praskajícího dřeva. Ačkoliv světlo mizelo, když šedý mrak zakryl oblohu, viděla jsem malé bílé flíčky, které se na nás třepotavě snášely.

Jacob zrychlil krok, oči upřené na zem, a rozběhl se nejvyšší rychlostí. Ochotněji jsem se schoulila v jeho náruči a uhýbala před nevítaným sněhem.

Jenom o pár minut později se prohnal kolem závětrné strany kamenitého kopce a tam jsme spatřili malý stan, postavený u skály, která mu poskytovala ochranu. Vloček padalo stále víc, ale vítr byl tak prudký, že jim nedovolil nikde se usadit.

"Bello!" zavolal Edward s velkou úlevou. Když jsme ho spatřili, zrovna rázoval tam a zpátky po malé mýtině.

Vyrazil ke mně, vypadal jako šmouha, jak rychle se pohyboval. Jacob se přikrčil a pak mě postavil na nohy. Edward si jeho reakce nevšiml a popadl mě do náruče.

"Děkuju," řekl pak přes mou hlavu. Jeho tón byl nepochybně upřímný. "Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Vážně si toho cením."

Otočila jsem se, abych viděla Jacobovu odpověď.

Jacob jenom pokrčil rameny, všechna přátelskost byla ta tam. "Vezmi ji dovnitř. Tohle bude zlé – ježí se mi vlasy na temeni. Je ten stan bezpečně uchycený?"

"Úplně jsem ho k té skále přivařil."

"Dobře."

Jacob se podíval na nebe, teď černé bouřkou, jiskřící tančícími kousky sněhu. Nozdry se mu zachvěly.

"Proměním se," řekl. "Chci vědět, co se děje doma."

Pověsil bundu na nízkou tlustou větev a odcházel do zšeřelého lesa, ani se neohlédl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře