18.KAPITOLA

21. září 2009 | 11.45 |

18. INSTRUKTÁŽ

"To musela být nejdelší párty v dějinách světa," stěžovala jsem si cestou domů.

Nezdálo se, že by Edward nesouhlasil. "Už je to pryč," řekl a chlácholivě mě pohladil po paži.

Protože já jsem byla jediná, kdo potřeboval chlácholit. Edward byl teď v pohodě – všichni Cullenovi byli v pohodě.

Všichni mě uklidňovali; když jsem odcházela, Alice se natáhla, aby mě pohladila po hlavě, a významně se dívala na Jaspera, dokud mě nezalila vlna klidu, Esme mě políbila na čelo a ujišťovala, že je všechno v pořádku, Emmett se hlučně smál a ptal se, proč jsem jediná, která se smí prát s vlkodlaky... Po dlouhých týdnech stresu je Jacobovo řešení uvedlo do uvolněné, skoro euforické nálady. Pochybnost vystřídala důvěra. Párty skončila s nádechem skutečné oslavy.

Ne pro mě.

Bylo už tak dost špatné – strašné –, že mají kvůli mně Cullenovi bojovat. Už to dovolit pro mě bylo příliš. Už to mi připadalo víc, než dokážu snést.

Ale proč Jacob? Proč jeho pošetilí dychtiví bratři – většina z nich byla mladší než já. Byly to jenom přerostlé děti s velkými svaly a těšily se, jako kdyby je čekal piknik na pláži. Nemohla jsem vystavovat nebezpečí ještě i je. Připadalo mi, že mám nervy opotřebované a obnažené. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě dokážu potlačovat nutkání rozkřičet se nahlas.

Snažila jsem se o vyrovnaný tón, když jsem šeptala: "Dnes v noci mě vezmeš s sebou."

"Bello, jsi utahaná."

"Myslíš, že bych dokázala usnout?"

Zamračil se. "Je to experiment. Nejsem si jistý, jestli bude možné, abychom všichni... spolupracovali. Nechci tě tam brát."

Jako kdyby mě to jenom podnítilo, abych o to víc chtěla jít s ním. "Když mě nevezmeš ty, tak zavolám Jacobovi."

Jeho oči se přimhouřily. Tohle byla rána pod pás a já jsem to věděla. Ale nepřipadalo v úvahu, aby mě nechal stranou.

Neodpověděl; už jsme byli u Charlieho domu.

Přední světlo svítilo.

"Uvidíme se nahoře," zamumlala jsem.

Po špičkách jsem prošla domovními dveřmi. Charlie spal v obýváku, zabořený do malé pohovky, a chrápal tak hlasitě, že bych mohla zapnout motorovou pilu a vůbec by ho to nevzbudilo.

Silně jsem mu zatřásla ramenem.

"Tati! Charlie!"

Zamručel, oči stále zavřené.

"Už jsem doma – budou tě bolet záda, když tu budeš spát takhle. No tak, je čas se zvednout."

Musela jsem s ním zatřást ještě několikrát, a jeho oči se nikdy neotevřely úplně, ale podařilo se mi dostat ho z pohovky. Pomohla jsem mu nahoru do postele, kde se svalil na peřiny, úplně oblečený, a zase začal chrápat.

Ten mě jen tak hledat nebude.

Edward čekal v mém pokoji, zatímco jsem si myla obličej a převlékala se do džínů a flanelové košile. Nešťastně se na mě díval z houpacího křesla, když jsem do skříně věšela šaty, které mi Alice dala.

"Pojď sem," řekla jsem, vzala ho za ruku a přitáhla k posteli.

Šťouchla jsem do něj, aby si lehl, a pak jsem se mu stulila do náruče. Možná měl pravdu a já jsem opravdu byla dost unavená na to, abych usnula. Nechtěla jsem mu dovolit, aby se vytratil beze mě.

Zabalil mě pořádně do deky a pak si mě tiskl k sobě.

"Uvolni se, prosím."

"Jasně."

"Tohle bude fungovat, Bello. Cítím to."

Zuby se mi sevřely.

Stále z něj vyzařovala úleva. Nikdo kromě mě se nestaral o to, jestli se Jacobovi a jeho kamarádům něco stane. Ani Jacob a jeho kamarádi. Ti obzvlášť ne.

Viděl, že se chystám to vzdát. "Poslouchej mě, Bello. Tohle bude snadné. Novorození budou úplně zaskočení. Nebudou mít větší ponětí o tom, že existují vlkodlaci, než jsi měla ty. Viděl jsem, jak se chovají ve skupině, podle toho, jak si to Jasper pamatuje. Upřímně věřím, že vlčí lovecká technika bude proti nim dokonale účinná. A když budou rozdělení a zmatení, nebudeme my ostatní mít co na práci. Někdo může zůstat doma," smál se.

"Pohodička," zamumlala jsem monotónně na jeho hrudi.

"Pššš," pohladil mě po tváři. "Uvidíš. Teď se tím netrap."

Začal mi broukat mou ukolébavku, ale tentokrát mě to neuklidnilo.

Lidé – no, ve skutečnosti upíři a vlkodlaci, ale přesto – lidé, které miluju, půjdou kvůli mně bojovat a určitě se jim něco stane. A bude to moje vina. Přála jsem si, aby na mě moje smůla mířila trochu přesněji. Chtělo se mi křičet do prázdného nebe: To mě chceš – jsem tady! Jenom já!

Snažila jsem se přijít na to, jak to dokázat – přinutit svou smůlu, aby se zaměřila na mě. Nebude to lehké. Budu muset vyčkávat, čekat na svou příležitost...

Neusnula jsem. K mému překvapení minuty rychle ubíhaly a já jsem byla stále vzhůru a napjatá, když se se mnou Edward zvedl do sedu.

"Víš určitě, že nechceš zůstat tady a spát?"

Nepříjemně jsem se na něj podívala.

Povzdechl si a vzal mě do náruče, než vyskočil z okna.

Spěchal černým tichým lesem se mnou na zádech, a i v jeho běhu jsem cítila tu povznesenou náladu. Utíkal, jako to dělal, když jsme byli sami, jenom pro radost, pro pocit větru ve vlasech. Kdyby nebyla tak tíživá chvíle, byla bych naprosto šťastná.

Když jsme se dostali na velké otevřené pole, jeho rodina už tam byla, všichni si vesele a uvolněně povídali. Každou chvíli se prostorem rozlehl Emmettův hřmotný smích. Edward mě postavil a šli jsme ruku v ruce k nim.

Chvilku mi to trvalo, protože měsíc byl schovaný za mraky a byla hrozná tma, ale uvědomila jsem si, že jsme na baseballové mýtině. Bylo to stejné místo, kde byl už více než před rokem ten první veselý večer s Cullenovými přerušen Jamesem a jeho smečkou. Byl to zvláštní pocit, být zase tady – jako kdyby to setkání nebylo úplné, dokud se k nám nepřipojí James, Laurent a Victoria. Ale James a Laurent se už nikdy nevrátí. To schéma už se nikdy nezopakuje. Možná, že všechna schémata jsou porušena.

Ano, někdo porušil svoje schéma, svůj zaběhnutý způsob chování. Bylo možné, že by v téhle rovnici byli Volturiovi ti přizpůsobiví?

O tom jsem pochybovala.

Victoria se mi vždycky zdála jako přírodní živel – jako hurikán, který se řítí rovnou k pobřeží – nevyhnutelná, nesmiřitelná, ale předvídatelná. Možná nebylo správné takhle ji vymezovat. Určitě se dokázala adaptovat.

"Víš, co si myslím?" zeptala jsem se Edwarda.

Zasmál se. "Ne."

Skoro jsem se usmála.

"Co si myslíš?"

"Myslím, že je to všechno propojené. Nejenom ti dva, ale všichni tři."

"Tomu nerozumím."

"Od tvého návratu se staly tři špatné věci." Vypočítávala jsem je na prstech. "Novorození v Seattlu. Ten cizinec v mém pokoji. A – především – Victoria mě přišla hledat."

Přimhouřil oči a zamyslel se. "Proč si to myslíš?"

"Protože souhlasím s Jasperem – Volturiovi milují svá pravidla. A každopádně by asi odvedli lepší práci." A kdyby chtěli, abych zemřela, tak už bych byla mrtvá, dodala jsem v duchu. "Pamatuješ, jak jste loni Victorii stopovali?"

"Ano." Zamračil se. "Moc mi to nešlo."

"Alice říkala, že jsi v Texasu. Pronásledoval jsi ji tam?"

Jeho obočí se stáhlo. "Ano. Hmm..."

"Tak vidíš – tam ji to mohlo napadnout. Ale neví, co dělá, takže její novorození jsou úplně nezvladatelní."

Začal vrtět hlavou. "Jenom Aro ví přesně, jak Alicino vidění funguje."

"Aro ji bude znát nejlépe, ale nevědí Tanya a Irina a ostatní vaši přátelé v Denali dost? Laurent s nimi žil tak dlouho. A jestli se s Victorií stále kamarádil natolik, aby jí prokazoval laskavosti, proč by jí také neřekl všechno, co ví?"

Edward se zamračil. "V tvém pokoji to nebyla Victoria."

"Nemůže si obstarat nové přátele? Přemýšlej o tom, Edwarde. Jestli to je Victoria, kdo to dělá v Seattlu, tak už si obstarala spoustu nových přátel. Stvořila si je."

Uvažoval nad tím, čelo zvrásněné soustředěním.

"Hmm," řekl nakonec. "To je možné. Pořád si myslím, že Volturiovi jsou nejpravděpodobnější... Ale tvoje teorie – na té něco je. Victoriina osobnost. Tvoje teorie dokonale sedí na její osobnost. Od začátku předváděla pozoruhodný pud sebezáchovy – možná je to její talent. Navlékla to tak, že jí z naší strany vůbec žádné nebezpečí nehrozí, pokud se bude bezpečně držet stranou a nechá novorozené, aby tu řádili po libosti. A možná i nebezpečí ze strany Volturiových je malé. Možná počítá s tím, že nakonec vyhrajeme, ačkoliv určitě ne bez vlastních těžkých ztrát. Ale z její malé armády nepřežije nikdo, aby proti ní nikdo nemohl svědčit. Vlastně," pokračoval, jak to promýšlel, "kdyby někdo přežil, vsadím se, že má v plánu zničit ho sama... Hmm. Přesto by musela mít alespoň jednoho přítele, který byl o trochu zralejší. Žádný čerstvě novorozený by nenechal tvého otce naživu..."

Dlouho se mračil do prázdna, a pak se najednou vytrhl ze svého zamyšlení a usmál se na mě. "Rozhodně je to možné. Bez ohledu na to musíme být připraveni na všechno, dokud to nebudeme vědět jistě. Jsi dneska velice vnímavá," dodal. "To je úžasné."

Vzdychla jsem. "Možná jenom reaguju na tohle místo. Vzbuzuje ve mně pocit, jako by tu byla někde blízko... jako kdyby se teď na mě odněkud dívala."

Jeho svaly na čelisti se při té představě napjaly. "Nikdy se tě nedotkne, Bello," ujistil mě.

Navzdory svým slovům opatrně přejel očima přes temné stromy. Zatímco prohledával jejich stíny, po tváři mu přeběhl velmi podivný výraz. Vycenil zuby a oči mu svítily podivným světlem – divokou, zuřivou nadějí.

"Ale co bych za to dal, kdyby byla tak blízko," zamručel. "Victoria a s ní každý, kdo kdy pomyslel na to, že by ti ublížil. Chtěl bych mít šanci sám to skoncovat. Skoncovat to tentokrát vlastníma rukama."

Zachvěla jsem se, když jsem vnímala to zuřivé roztoužení v jeho hlase. Semkla jsem pevněji v dlani jeho prsty a přála jsem si, abych měla dost síly na to, abych navždycky zamkla naše ruce k sobě.

Byli jsme skoro u jeho rodiny a já jsem si poprvé všimla, že Alice se netváří tak optimisticky jako ostatní. Stála trochu stranou, dívala se na Jaspera, jak si protahuje paže, jako kdyby prováděl zahřívací cvičení, a rty měla našpulené.

"Děje se Alici něco?" zašeptala jsem.

Edward se zase uchichtl. "Vlkodlaci už jsou na cestě, takže teď nevidí nic, co se stane. Je jí nepříjemné, že je slepá."

Alice, ačkoliv od nás byla nejdál, jeho tichý hlas slyšela. Vzhlédla a vyplázla na něj jazyk. Zase se zasmál.

"Ahoj, Edwarde," pozdravil ho Emmett. "Ahoj, Bello. Nechá tě taky trénovat?"

Edward na bratra zavrčel. "Prosím tě, Emmette, hlavně ji k ničemu neponoukej."

"Kdy dorazí naši hosté?" zeptal se Edwarda Carlisle.

Edward se na chviličku soustředil a pak si povzdychl.

"Za minutu a půl. Ale budu muset tlumočit. Nevěří nám natolik, aby zůstali v lidské podobě."

Carlisle přikývl. "Je to pro ně těžké. Jsem vděčný, že vůbec přijdou."

Zírala jsem na Edwarda, oči vykulené dokořán. "Oni přijdou jako vlci?"

Přikývl a opatrně sledoval, jak budu reagovat. Polkla jsem a vzpomněla si, jak jsem dvakrát viděla Jacoba v jeho vlčí podobě – poprvé na louce s Laurentem, podruhé na lesní cestě, kde se na mě Paul rozzlobil... Obě ty vzpomínky byly děsivé.

Edwardovy oči dostaly zvláštní lesk, jako kdyby ho něco právě napadlo, něco, co není tak docela nepříjemné. Než jsem mohla poznat víc, rychle se otočil zpátky ke Carlisleovi a ostatním.

"Připravte se – něco nám zatajili."

"Jak to myslíš?" zeptala se Alice.

"Pšš," varoval a zíral přes ni do tmy.

Neformální kroužek Cullenových se najednou roztáhl do volné řady s Jasperem a Emmettem na koncích. Podle toho, jak se Edward vedle mě předklonil, jsem pochopila, že by si přál stát vedle nich. Sevřela jsem jeho ruku pevněji.

Mhouřila jsem oči do lesa, ale nic jsem neviděla.

"Zatraceně," zamručel Emmett šeptem. "Už jste někdy viděli něco takového?"

Esme s Rosalií si vyměnily vytřeštěné pohledy.

"Co je to?" zašeptala jsem, jak nejtišeji jsem dovedla. "Já nic nevidím."

"Smečka se rozrostla," zašeptal mi Edward do ucha.

Copak jsem mu neřekla, že se ke smečce přidal Quil? Natáhla jsem se, abych v šeru viděla všech šest vlků. Nakonec se v černotě něco zalesklo – jejich oči; byly výš, než jsem čekala. Zapomněla jsem, jak vysocí vlci jsou. Jako koně, jenom jsou s těmi svaly a kožichem mohutnější – a zuby jako nože, které nebylo možné přehlédnout.

Viděla jsem jenom ty oči. A jak jsem napínala zrak a snažila se vidět víc, připadalo mi, že se na nás dívá víc než šest párů. Jeden, dva, tři... Rychle jsem v duchu ty páry přepočítala. Dvakrát.

Bylo jich deset.

"Fascinující," zašeptal Edward téměř němě.

Carlisle udělal pomalý, promyšlený krok dopředu. Byl to opatrný pohyb, který je měl uklidnit.

"Vítejte," pozdravil neviditelné vlky.

"Děkujeme," odpověděl Edward zvláštním, plochým tónem a já jsem si okamžitě uvědomila, že ta slova přicházejí od Sama. Podívala jsem se do očí zářících uprostřed řady, nejvýše posazených, patřících vlkovi, který z nich byl nejvyšší. Nedokázala jsem ve tmě rozeznat obrysy jeho černého těla.

Edward za Sama promluvil znovu stejným vzdáleným hlasem. "Budeme se dívat a poslouchat, ale nic víc. Nechceme přes míru pokoušet svoje sebeovládání."

"To je víc než dost," odpověděl Carlisle. "Můj syn Jasper má v této oblasti zkušenosti." Pokynul k místu, kde stál Jasper, napjatý a připravený. "Naučí nás, jak bojují a jak je možné je porazit. Jsem si jistý, že to budete moct použít ve svém vlastním loveckém stylu."

"Oni jsou jiní než vy?" zeptal se Edward místo Sama.

Carlisle přikývl. "Jsou všichni velmi noví – vedou tento život jen několik měsíců. Svým způsobem jsou to děti. Nebudou mít žádné dovednosti ani strategii, jenom hrubou sílu. Dnes večer je jich dvacet. Deset my, deset vy – nemělo by to být těžké. Jejich počet se může ještě snížit. Ti noví bojují mezi sebou."

Ve stínu skrytou vlčí řadou proběhlo mručení, tiché mručivé mumlání, které podle mě znělo docela nadšeně.

"Jsme ochotní vzít si víc, než je náš díl, jestli je to nutné," překládal Edward, jeho tón už nebyl tak lhostejný.

Carlisle se usmál. "Uvidíme, jak se to vyvine."

"Víte, kdy a jak přijdou?"

"Přijdou přes hory za čtyři dny, dopoledne. Jak se budou přibližovat, Alice nám pomůže předvídat jejich cestu."

"Děkujeme za informaci. Teď se budeme dívat."

S povzdechem se každý pár očí snesl blíže k zemi, jeden po druhém.

Na dvě vteřinky bylo ticho, pak Jasper udělal krok do prázdného prostoru mezi upíry a vlky. Viděla jsem ho dobře – jeho kůže byla proti té tmě stejně jasná jako vlčí oči. Jasper vrhl opatrný pohled na Edwarda, který přikývl, a tak se otočil zády k vlkodlakům. Vzdychl, zjevně mu to bylo nepříjemné.

"Carlisle má pravdu." Jasper mluvil jenom k nám; zdálo se, že se snaží ignorovat obecenstvo za sebou. "Budou bojovat jako děti. Dvě nejdůležitější věci, které si musíte zapamatovat, jsou: zaprvé, nedovolte jim, aby vás sevřeli pažemi, a zadruhé, nechoďte po snadné kořisti. Přesně na to oni čekají. Dokud se k nim budete přibližovat ze strany a budete se neustále pohybovat, budou natolik zmatení, že nedokážou účinně reagovat. Emmette?"

Emmett s širokým úsměvem vystoupil z řady.

Jasper couvl k severnímu konci mýtiny mezi spřátelené nepřátele. Pokynul Emmettovi, aby přistoupil.

"Dobře, napřed Emmett. Na něm si nejlépe předvedeme, jak novorození útočí."

Emmettovy oči se přimhouřily. "Pokusím se nic ti nezlomit," zamručel.

Jasper se zakřenil. "Chtěl jsem tím říct, že Emmett se spoléhá na svou sílu. Je velmi přímočarý, pokud jde o útok. Novorození se taky nebudou pokoušet o nic rafinovaného. Prostě jdi po snadné kořisti, Emmette."

Jasper ustoupil ještě pár kroků a jeho tělo se napjalo.

"Dobře, Emmette – pokus se mě chytit."

A já už jsem Jaspera neviděla – stala se z něj jen rozmazaná šmouha, když se na něj Emmett vrhl jako medvěd s bručením a vyceněnými zuby. Emmett byl taky neskutečně rychlý, ale ne jako Jasper. Vypadalo to, jako když Jasper ani nemá hmotné tělo – pokaždé, když se zdálo, že už ho Emmett určitě drží, jeho velké ruce se sevřely naprázdno a v prstech mu zůstal jenom vzduch. Vedle mě se Edward pozorně naklonil dopředu, oči upřené na potyčku. Pak Emmett ztuhl.

Jasper ho popadl zezadu a zuby měl jen centimetr od jeho krku.

Emmett zaklel.

Ozvalo se obdivné mručení od vlčích diváků.

"Znovu," dožadoval se Emmett. Jeho úsměv byl pryč.

"Teď je řada na mně," protestoval Edward. Sevřela jsem jeho prsty pevněji.

"Za chviličku." Jasper se usmíval a ustoupil vzad. "Napřed chci Belle něco ukázat."

Dívala jsem se úzkostnýma očima, jak pokynul Alici, aby předstoupila.

"Vím, že se o ni bojíš," vysvětloval mi, zatímco ona vesele přitančila do kruhu. "Chci ti ukázat, proč je to zbytečné."

Ačkoliv jsem věděla, že by Jasper nikdy nedovolil, aby se Alici něco stalo, přesto bylo těžké dívat se, jak se před ní nahrbil. Alice stála nehybně, po Emmettovi vypadala jako křehká panenka, a usmívala se pro sebe. Jasper postoupil dopředu a pak se k ní plížil z levé strany.

Alice zavřela oči.

Srdce se mi splašeně rozbušilo, jak se Jasper blížil k místu, kde Alice stála.

Jasper skočil a zmizel. Přistál vedle Alice z druhé strany. Ona se na první pohled ani nepohnula.

Jasper se otočil a znovu se na ni vrhl, jenže přistál nahrbený za ní jako poprvé; zatímco Alice tam celou dobu stála a usmívala se s očima zavřenýma.

Teď jsem Alici sledovala pozorněji.

Ona se hýbala – jenom jsem si toho nevšimla, protože jsem byla rozptýlena Jasperovými útoky. Udělala malý krok dopředu přesně v tu vteřinu, kdy Jasperovo tělo proletělo místem, kde těsně předtím stála. Udělala další krok, zatímco Jasperovy napřažené ruce zasvištěly kolem místa, kde měla před chviličkou pas.

Jasper zkracoval vzdálenost mezi nimi a Alice se začala pohybovat rychleji.

Tančila – točila se, kličkovala a vlnila se. Jasper pro ni byl tanečním partnerem, dělal výpady, natahoval se do jejích půvabných figur, ale nikdy se jí nedotkl, jako kdyby byl každý krok součástí choreografie. Nakonec se Alice rozesmála.

Zničehonic seděla Jasperovi na zádech a rty mu tiskla ke krku.

"Mám tě," řekla a políbila ho na krk.

Jasper se uchichtl a zavrtěl hlavou. "Ty jsi mi opravdu děsivá příšerka."

Vlci znovu zamručeli. Tentokrát to byl zvuk ostražitý.

"Je dobré, když se naučí mít trochu respektu," zamručel Edward pobaveně. Pak promluvil hlasitěji. "Teď já."

Stiskl mi ruku, pak ji pustil.

Alice se přišla postavit vedle mě. "Paráda, ne?" zeptala se mě spokojeně.

"Jasně," souhlasila jsem a nespouštěla oči z Edwarda, který neslyšně klouzal k Jasperovi. Jeho pohyby byly pružné a ostražité jako pohyby divoké kočky.

"Sleduju tě, Bello," zašeptala najednou a její hlas byl tak tichý že jsem ho sotva slyšela, ačkoliv měla rty přímo u mého ucha.

Krátce jsem se na ni podívala a pak jsem se zase věnovala Edwardovi. Díval se upřeně na Jaspera, a jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala, oba se snažili zmást pozornost toho druhého.

Alice se na mě dívala káravým pohledem.

"Jestli tvoje plány získají konkrétnější podobu, tak mu to povím," pohrozila mi tím samým tichým šepotem. "Když sama sebe vystavíš nebezpečí, ničemu to nepomůže. Myslíš, že by s tím některý z nich přestal, kdybys zemřela? Budou bojovat dál a my všichni taky. Na tom nemůžeš nic změnit, tak aspoň nezlob, ano?"

Zašklebila jsem se a snažila se ji ignorovat.

"Já se dívám," opakovala.

Edward už se dostal až k Jasperovi, a tenhle souboj byl vyrovnanější než oba předešlé. Jasper měl století zkušeností, kterými se mohl řídit, a snažil se spoléhat na samotný instinkt, jak nejvíc dovedl, ale jeho myšlenky ho vždycky prozradily o zlomek vteřiny dřív, než jednal. Edward byl malinko rychlejší, ale pohyby, které Jasper používal, pro něj byly neznámé. Dělali proti sobě výpady znovu a znovu, ani jeden nebyl schopen získat převahu, neustále na sebe vrčeli. Bylo těžké se dívat, ale těžší se nedívat. Pohybovali se příliš rychle, abych opravdu chápala, co dělají. Tu a tam upoutaly mou pozornost napjaté oči vlků. Měla jsem pocit, že z toho mají víc než já – a možná víc, než by měli mít.

Nakonec si Carlisle odkašlal.

Jasper se zasmál a udělal krok vzad. Edward se napřímil a usmál se na něj.

"Zpátky do práce," souhlasil Jasper. "Řekněme, že je to nerozhodně."

Vystřídali se všichni, Carlisle, pak Rosalie, Esme a znovu Emmett. Celá přikrčená s očima přimhouřenýma jsem sledovala, jak Jasper útočí na Esme. Na tu bylo nejtěžší se koukat. Jasper trochu zpomalil, ale ne dost na to, abych pochopila jeho pohyby, a dával další instrukce.

"Vidíš, co tady dělám?" ptal se. "Ano, přesně takhle," povzbuzoval. "Soustřeď se na strany. Nezapomínej, kde bude jejich terč. Buď v pohybu."

Edward byl neustále soustředěný, sledoval a taky poslouchal, co ostatní nemohli vidět.

Víčka mi těžkla a už jsem je skoro neudržela. Poslední dobou jsem špatně spala a teď už jsem byla na nohou skoro čtyřiadvacet hodin. Opřela jsem se o Edwardův bok a přivřela oči.

"Už jsme skoro hotoví," zašeptal.

Jasper to potvrdil, když se poprvé otočil čelem k vlkům a bylo vidět, jak je mu to nepříjemné. "Tohle budeme dělat i zítra. Budeme rádi, když se zase přijdete podívat."

"Ano," odpověděl Edward Samovým chladným hlasem. "Budeme tady."

Pak si Edward povzdychl, pohladil mě po paži a ustoupil ode mě. Otočil se ke své rodině.

"Smečka si myslí, že by bylo užitečné seznámit se s pachem každého z nás – aby se později nezmýlili. Prosí, abychom stáli naprosto klidně, tím jim to usnadníme."

"Samozřejmě," řekl Carlisle Samovi. "Cokoliv potřebujete."

Ozvalo se ponuré hluboké vrčení, jak vlčí smečka vstala.

Oči jsem měla zase dokořán, na vyčerpání jsem v tu ránu zapomněla.

Temná čerň noci začínala blednout – slunce rozjasňovalo mraky daleko na druhé straně hor, ačkoliv ještě neosvětlilo horizont. Jak se vlci přibližovali, bylo najednou možné rozeznat jejich tvary... barvy.

Sam byl v čele, samozřejmě. Neuvěřitelně veliký, černý jako půlnoc, oživlá noční můra – doslova; když jsem tenkrát spatřila Sama a ostatní na louce, nejednou potom hráli v mých špatných snech hlavní roli.

Teď jsem je viděla všechny, ke každému páru očí jsem mohla přiřadit jedno ohromné tělo. Vypadalo to, že je jich víc než deset. Pohled na ně byl ohromující.

Koutkem oka jsem viděla, že mě Edward sleduje a dává pozor, jak budu reagovat.

Sam se přiblížil ke Carlisleovi, který stál vpředu; celá smečka se mu držela v patách. Jasper ztuhl, ale Emmett, který stál vedle Carlislea z druhé strany, se usmíval a byl uvolněný.

Sam přičichl ke Carlisleovi a zdálo se, jako by sebou slabě cukl. Pak postoupil k Jasperovi.

Očima jsem přelétla obezřetnou vlčí formaci. Byla jsem si jistá, že bych na některé nováčky dokázala ukázat prstem. Byl tam světle šedý vlk, který byl mnohem menší než ostatní, srst vzadu na krku se mu ježila odporem. Pak tam byl další, barvy pouštního písku, který v porovnání s ostatními vypadal neohrabaně, jako by nevěděl, co s tělem. Vydal ze sebe tiché zaskučení, když Sam poodstoupil a zanechal ho samotného mezi Carlislem a Jasperem.

Zastavila jsem se u vlka hned za Samem. Jeho kožich byl červenohnědý a delší a huňatější, než měli ostatní. Byl skoro tak vysoký jako Sam, druhý největší ve skupině. Jeho postoj byl uvolněný, k tomu, co ostatní považovali za těžkou zkoušku, přistupoval se zjevnou nonšalancí.

Ten ohromný narudle zbarvený vlk zřejmě vycítil můj pohled a upřel na mě známé černé oči.

Opětovala jsem mu jeho pohled a snažila se uvěřit tomu, co už jsem věděla. Cítila jsem, že se mi ve tváři zračí fascinovaný údiv.

Vlk pootevřel tlamu a ohrnul pysky přes dásně. Vypadal děsivě, ale pak vyplázl jazyk ke straně a předvedl vlčí úsměv.

Zachichotala jsem se.

Jacob v úsměvu odhalil špičáky. Opustil svoje místo v řadě a nevšímal si pohledů, kterými ho sledovala smečka. Pomalým klusem oběhl Edwarda s Alicí, až byl na dva kroky ode mě. Kmitl pohledem k Edwardovi a zastavil se.

Edward stál nehybně jako socha a pořád mě sledoval, aby viděl, jak se zachovám.

Jacob pokrčil přední tlapy a sklonil hlavu, takže jeho obličej nebyl výš než můj. Díval se na mě a odhadoval moji reakci úplně stejně jako Edward.

"Jacobe?" vydechla jsem.

Odpověděl mi hlubokým hrdelním zabručením, které znělo jako smích.

Natáhla jsem ruku, prsty se mi lehce třásly, a dotkla se červenohnědého kožichu na jeho tváři.

Černé oči se zavřely a Jacob si do mé ruky položil svou velkou hlavu. Z hrdla mu znělo spokojené vrnění.

Kožich měl měkký a hrubý zároveň, hřál mě na kůži. Zvědavě jsem mu ho prohrábla prsty, dívala se, jakou má strukturu. Pohladila jsem ho na krku, kde byla barva sytější. Nenapadlo mě, jak daleko jsem zašla; Jacob mi najednou bez varování olízl obličej od brady po linii vlasů.

"Fuj! To se nedělá, Jaku!" hubovala jsem, uskočila a pak ho plácla, jako kdyby byl člověk. Uhnul mi a kašlavý štěkot, který mu vycházel mezi zuby, byl zcela určitě smích.

Utřela jsem si obličej rukávem košile a neubránila jsem se smíchu.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se na nás všichni dívají, Cullenovi i vlkodlaci – Cullenovi se zmatenými a trochu znechucenými výrazy. Bylo těžké poznat, co si myslí vlci. Měla jsem dojem, že Sam se tváří nešťastně.

A pak jsem si všimla, že Edward se na mě nervózně dívá a zjevně je zklamaný. Došlo mi, že ode mě čekal jinou reakci. Že se dám do křiku a v hrůze uteču, například.

Jacob se zase zasmál.

Ostatní vlci se dali na ústup, a jak se vzdalovali, nespouštěli z Cullenových oči. Jacob stál vedle mě a díval se, jak odcházejí. Brzy zmizeli v temném lese. Jenom dva váhavě postávali mezi stromy, dívali se na Jacoba a z jejich postoje vyzařovala úzkost.

Edward si vzdychl, přišel ke mně a vzal mě za ruku. Jacoba si nevšímal.

"Jsi připravená jít?" zeptal se mě.

Než jsem mohla odpovědět, díval se přese mě na Jacoba.

"Ještě jsem si nepromýšlel všechny podrobnosti," řekl a odpověděl tak na otázku v Jacobových myšlenkách.

Jacob – vlk neústupně zavrčel.

"Je to komplikovanější," namítl Edward. "Nestarej se; zajistím, aby tam bylo bezpečno."

"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.

"Jenom diskutujeme o strategii," řekl Edward.

Jacob zakýval hlavou dozadu a dopředu a podíval se nám do tváře. Pak najednou vyrazil k lesu. Jak se rychle vzdaloval, poprvé jsem si všimla čtverečku složené černé látky, který měl připevněný k zadní noze.

"Počkej," zavolala jsem a jedna ruka se mi automaticky napjala, abych po něm sáhla. Ale v několika vteřinách zmizel mezi stromy a ti druzí dva vlci ho následovali.

"Proč odešel?" zeptala jsem se uraženě.

"Vrátí se," odpověděl Edward. Vzdychl. "Chce být schopen mluvit sám za sebe."

Sledovala jsem kraj lesa, kde Jacob zmizel, a opřela jsem se zase o Edwardův bok. Byla jsem na pokraji zhroucení, ale přemáhala jsem se.

Jacob přiklusal zpátky na dohled, tentokrát po dvou nohách. Širokou hruď měl nahou, vlasy rozcuchané a chundelaté. Měl na sobě jenom černé tepláky, bosýma nohama chodil po studené zemi. Byl teď sám, ale tušila jsem, že jeho přátelé otálejí mezi stromy, ukrytí před našimi pohledy.

Netrvalo dlouho, než přeběhl pole, ačkoliv se oklikou vyhnul Cullenovým, kteří stáli a tiše hovořili ve volném kroužku.

"Tak fajn, pijavice," navázal Jacob v rozhovoru, který jsem neslyšela, když byl jen pár kroků od nás. "Co je na tom tak složitého?"

"Musím zvážit každou možnost," odpověděl Edward nevzrušeně. "Co když se k vám někdo dostane?"

Jacob se při té představě pohrdlivě ušklíbl. "Dobře, tak ji přivez do rezervace. Stejně necháváme Collina a Bradyho stát v záloze. Bude tam v bezpečí."

Zamračila jsem se. "To mluvíte o mně?"

"Jenom chci vědět, co má v plánu s tebou udělat během boje," vysvětloval Jacob.

"Se mnou udělat?"

"Nemůžeš zůstat ve Forks, Bello." Edward promluvil konejšivým hlasem. "Vědí, kde tě tam hledat. Co kdyby nám některý proklouzl?"

Žaludek se mi zhoupl a krev mi zmizela z obličeje. "A co Charlie?" vydechla jsem.

"Bude s Billym," uklidňoval mě Jacob rychle. "I kdyby táta musel spáchat vraždu, aby ho tam dostal, udělá to. Ale to snad nebude třeba. Je to v sobotu, že ano? To je zápas."

"Tuhle sobotu?" zeptala jsem se a hlava se mi zatočila. Měla jsem závrať a myšlenky mi zmateně přeskakovaly. Zamračila jsem se na Edwarda. "No vidíš, sakra! A co tvůj dárek k zakončení studia?"

Edward se zasmál. "Počítá se nápad," připomněl mi. "Ty lístky můžeš dát někomu jinému."

Rychle mi přišla inspirace. "Angele a Benovi," rozhodla jsem se okamžitě. "Alespoň je tak dostanu z města."

Dotkl se mé tváře. "Nemůžeš všechny evakuovat," řekl mi něžným hlasem. "To, že tě schováme, je jenom bezpečnostní opatření. Jak jsem ti říkal – všechno půjde hladce. Nebude jich ani dost na to, aby nás zabavili všechny naráz."

"Tak jak, necháme ji v La Push?" vmísil se Jacob netrpělivě do hovoru.

"Tam byla mockrát," namítl Edward. "Nechala všude po sobě stopy. Alice vidí, že na lov přijdou jenom velmi mladí upíři, ale ty musel někdo stvořit. Za tím vším je někdo zkušenější." Edward se odmlčel a podíval se na mě. "Ať je to kdokoliv, tohle všechno by mohlo sloužit k odvedení naší pozornosti. Alice uvidí, až se ten dotyčný rozhodne sám se přijít podívat, ale v době, kdy takové rozhodnutí padne, můžeme mít plné ruce práce. A na to možná někdo spoléhá. Nemůžu ji nechat někde, kde bývá často. Musí být těžké ji najít, pro všechny případy. Je to velmi nepravděpodobné, ale já nehodlám nic riskovat."

Dívala jsem se na Edwarda, jak to vysvětloval, a čelo se mi krabatilo. Pohladil mě po paži.

"To já jen z opatrnosti," uklidňoval mě.

Jacob pokynul do hlubokého lesa na východ od nás, k rozlehlému pohoří Olympic Mountains.

"Tak ji schovej tam," navrhl. "Je tam milion možností – místa, kde každý z nás může být za pár minut, když to bude třeba."

Edward zavrtěl hlavou. "Její pach je příliš silný a v kombinaci s mým snadno rozeznatelný. I kdybych ji nesl, zanechali bychom stopu. Naše stopa je všude po kraji, ale ve spojení s Belliným pachem by upoutala jejich pozornost. Nejsme si jistí, kterou cestou se přesně vydají, protože to sami ještě nevědí. Kdyby narazili na její pach dřív, než najdou nás..."

Oba dva se zašklebili současně, jejich obočí se stáhlo.

"Chápeš, že je to problém."

"Musí být způsob, jak to provést," zamručel Jacob. Zíral k lesu a špulil rty.

Zhoupla jsem se na chodidlech. Edward mi položil paži kolem pasu, přitáhl si mě blíž a podpíral mě.

"Musím tě dostat domů – jsi vyčerpaná. A Charlie se brzy vzbudí..."

"Počkej vteřinku," řekl Jacob a obrátil se zpátky k nám s očima rozzářenýma. "Můj pach tě odpuzuje, že jo?"

"Hmm, to není špatné." Edward byl o dva kroky napřed. "To je možné." Otočil se ke své rodině. "Jaspere?" zavolal.

Jasper zvědavě vzhlédl. Přišel s Alicí, která byla o půl kroku za ním. Její obličej byl zase frustrovaný.

"Dobře, Jacobe," přikývl Edward.

Jacob se otočil ke mně s podivnou směsicí emocí v obličeji. Byl zřetelně nadšený tím svým novým plánem, ale také mu bylo nepříjemné stát tak blízko nepřátelským spojencům. A pak jsem zbystřila zase já, protože ke mně natáhl paže.

Edward se zhluboka nadechl.

"Chceme vyzkoušet, jestli dokážu zamaskovat tvůj pach natolik, abys nezanechávala stopu," vysvětlil mi Jacob.

Podezíravě jsem se dívala na jeho rozevřenou náruč.

"Musíš mu dovolit, aby tě nesl, Bello," řekl mi Edward. Jeho hlas byl klidný, ale slyšela jsem, jak potlačuje znechucení.

Zamračila jsem se.

Jacob na mě netrpělivě zakoulel očima, sklonil se a vzal mě do náruče.

"Nechovej se jako malá," zamručel.

Ale jeho oči střelily k Edwardovi, stejně jako moje. Edwardův obličej byl vyrovnaný a klidný. Promluvil na Jaspera.

"Bellin pach je pro mě mnohem silnější – myslel jsem, že by test byl spolehlivější, kdyby ho provedl někdo jiný."

Jacob se od nich otočil a rychle kráčel do lesa. Obklopila nás tma, ale já jsem mlčela. Pusu jsem měla našpulenou, v Jacobově náruči mi bylo nepříjemně. Přišlo mi to příliš intimní – určitě mě nemusel držet až tak pevně – a proti své vůli jsem přemítala, jaký je to pro něj pocit. Připomínalo mi to moje poslední odpoledne v La Push, a na to jsem nechtěla myslet. Založila jsem paže na prsou a naštvalo mě, když mi to dlaha na ruce připomněla.

Nešli jsme daleko; udělal široký oblouk a vrátil se na mýtinu z jiného směru, asi tak na půl fotbalového hřiště od našeho výchozího bodu. Edward tam stál sám a Jacob zamířil k němu.

"Teď už mě můžeš postavit na zem."

"Nechci riskovat, že zkazím experiment." Zpomalil krok a přitiskl si mě pevněji k sobě.

"Ty jsi tak protivný," zamručela jsem.

"Díky."

Zničehonic stáli vedle Edwarda Jasper s Alicí. Jacob udělal ještě jeden krok a pak mě postavil na zem dva metry od Edwarda. Ani jsem se na Jacoba nepodívala, šla jsem k Edwardovi a vzala ho za ruku.

"No?" zeptala jsem se.

"Pokud se ničeho nedotkneš, Bello, nedokážu si představit nikoho, kdo by do té stopy strkal nos tak blízko, aby zachytil tvůj pach," řekl Jasper s úšklebkem. "Byla téměř úplně zastřená."

"Naprostý úspěch," souhlasila Alice a nakrčila nos.

"A to mi vnuklo nápad."

"Který bude fungovat," dodala Alice sebejistě.

"Chytré," souhlasil Edward.

"Jak to můžeš snést?" zašeptal mi Jacob.

Edward si Jacoba nevšímal. Zadíval se na mě a vysvětloval: "My – no, vlastně ty, Bello – zanecháš na mýtině falešnou stopu. Novorození jdou na lov, tvůj pach je vzruší, a oni přijdou přesně tou cestou, po které my budeme chtít, a ani je nenapadne tušit nějakou léčku. Alice už vidí, že to vyjde. Až zachytí náš pach, rozptýlí se a pokusí se nás napadnout ze dvou stran. Polovina jich půjde lesem, tam se Alicino vidění najednou ztrácí..."

"Jo!" zavýskl Jacob.

Edward se na něj usmál úsměvem skutečného spojence.

Bylo mi špatně. Jak se do toho můžou tak nadšeně hrnout? Jak to snesu, mít je oba v nebezpečí? To neustojím.

Ani nápad.

"To nepadá v úvahu," prohlásil najednou Edward a jeho hlas byl znechucený. Nadskočila jsem, obávala se, že nějak slyšel moje rozhodnutí, ale on se díval na Jaspera.

"Já vím, já vím," řekl Jasper rychle. "Ani jsem o tom neuvažoval vážně."

Alice mu stoupla na nohu.

"Kdyby Bella na mýtině skutečně byla," vysvětloval jí Jasper, "rozběsnilo by je to. Nebyli by schopní soustředit se na nic jiného než na ni. A my bychom je pak snadno skolili jednoho po druhém..."

Edwardův zlobný pohled přinutil Jaspera vzít svůj nápad zpátky.

"Samozřejmě je to pro ni příliš nebezpečné. Byla to jen zbloudilá myšlenka," řekl rychle. Ale po očku se na mě zamyšleně podíval.

"Ne," prohlásil Edward. Bylo jasné, že je to jeho poslední slovo.

"Máš pravdu," souhlasil Jasper. Vzal Alici za ruku a vydali se zpět za ostatními. "Nejlepší dva ze tří?" slyšela jsem ho, jak se jí ptá, jak šli zase cvičit.

Jacob se za nimi znechuceně díval.

"Jasper se dívá na věci z vojenské perspektivy," obhajoval Edward bratra tiše. "Hledá všechny možnosti – je to důkladnost, ne bezcitnost."

Jacob se pohrdlivě ušklíbl.

Nevědomky přistoupil blíž, plně soustředěný na plánování akce. Už byl jen metr od Edwarda, a jak jsem stála mezi nimi, cítila jsem ve vzduchu hmatatelné napětí. Bylo to jako statická elektřina, nepříjemný náboj.

Edward se vrátil zpátky k práci. "Přivezu ji sem v pátek odpoledne, aby zanechala falešnou stopu. Můžeš se tu s námi potom setkat a odnést ji na jedno místo, které znám. Je úplně mimo a dalo by se snadno ubránit, kdyby na to došlo, ale to si nemyslím. Já se tam vydám jinou cestou."

"A pak co? Necháš ji tam s mobilním telefonem?" zeptal se Jacob kriticky.

"Máš lepší nápad?"

Jacob se samolibě usmál. "To bych řekl, že mám."

"Aha... Musím uznat, pse, že to taky není špatné."

Jacob se ke mně rychle otočil, jako kdyby si u mě chtěl šplhnout tím, že mě zasvětí do hovoru. "Snažili jsme se přemluvit Setha, aby zůstal doma s těmi dvěma mladšími, protože je na to taky ještě mladý. Ale on si postavil hlavu a vzdoruje. Tak jsem pro něj vymyslel nový úkol – mobilní telefon."

Snažila jsem se tvářit, že jsem to pochopila. Nikoho jsem nepřesvědčila.

"Dokud bude Seth Clearwater ve své vlčí podobě, bude spojený se smečkou," vysvětloval mi Edward. "Vzdálenost není problém?" dodal a otočil se k Jacobovi.

"Ne."

"Přes čtyři sta kilometrů?" zeptal se Edward. "To je úctyhodné."

Jacob si zase chtěl šplhnout. "To je nejdál, kam jsme se dostali, abychom to vyzkoušeli," řekl mi. "Spojení bylo parádně čisté."

Nepřítomně jsem přikývla; vzpamatovávala jsem se ze zjištění, že malý Seth Clearwater je už taky vlkodlak, a nedokázala jsem se soustředit. V duchu jsem viděla Sethův veselý úsměv. Tolik se podobal Jacobovi, když byl mladší; vždyť mu není víc než patnáct, možná ani to ne. Jeho nadšení u ohně při zasedání rady najednou dostalo nový význam...

"Je to dobrý nápad," musel Edward uznat, ne zrovna ochotně. "Budu klidnější, když tam bude Seth, i když tu nebude možnost okamžité komunikace. Nevím, jestli bych byl schopný nechat tam Bellu samotnou. Když si pomyslím, kam až to došlo! Spoléhat se na vlkodlaky!"

"Bojovat s upíry, a ne proti nim!" napodobil Jacob Edwardův znechucený tón.

"No, několik jich přece jen budete muset skolit," připomněl Edward.

Jacob se usmál. "Od toho jsme tady."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře