17.KAPITOLA

21. září 2009 | 11.44 |

17. SPOJENECTVÍ

"Bello?"

Za mnou se ozval Edwardův tichý hlas. Otočila jsem se a viděla ho zlehka vyběhnout po schodech na verandu, vlasy rozcuchané větrem, jak běžel. Okamžitě si mě přitáhl do náruče, jako to udělal na parkovišti, a zase mě políbil.

Ten polibek mě vyděsil. Bylo v něm příliš napětí, příliš silně mě drtil svými rty – jako kdyby se bál, že už nám víc času nezbývá.

Tu myšlenku jsem si nemohla připustit. Jinak bych se příštích několik hodin nedokázala chovat jako člověk. Odtáhla jsem se od něj.

"Pojď, ať máme ten pitomý večírek za sebou," zamručela jsem, ale do očí jsem se mu nepodívala.

Vzal mi obličej do dlaní a čekal, dokud jsem nevzhlédla.

"Nedovolím, aby se ti něco stalo."

Dotkla jsem se prsty zdravé ruky jeho rtů. "O sebe se tak moc nebojím."

"Proč mě to nepřekvapuje?" zašeptal si pro sebe. Zhluboka se nadechl a pak se lehce usmál. "Připravená slavit?" zeptal se.

Zasténala jsem.

Podržel mi dveře a paži mi bezpečně ovinul kolem pasu. Minutu jsem zůstala stát jako přimrazená, pak jsem pomalu zavrtěla hlavou.

"Neuvěřitelné."

Edward pokrčil rameny. "Alice už jiná nebude."

Interiér domu Cullenových se změnil na noční klub – takový, co ve skutečném životě ani neexistuje, co mají jenom v televizi.

"Edwarde!" zavolala Alice od obrovské reprobedny "Potřebuju tvoji radu." Ukázala na hromadu cédéček, která se tyčila vedle ní. "Měli bychom jim hrát známé hity a ploužáky?" Pak ukázala na jinou hromadu. "Nebo tříbit jejich hudební vkus?"

"Nech tam ploužáky," doporučil Edward. "Můžeš jim jenom ukázat cestu, ale nemůžeš je nutit, aby po ní šli."

Alice vážně přikývla a začala házet výchovná cédéčka do krabice.

Všimla jsem si, že se převlékla do tílka pošitého flitry a červených kožených kalhot. Její nahá kůže podivně reagovala na pulzující červená a fialová světýlka.

"Myslím, že jsem nevhodně oblečená."

"Jsi perfektní," nesouhlasil Edward.

"Ujde to," dodala Alice.

"Díky." Vzdychla jsem. "Vážně si myslíš, že někdo přijde?" Všichni slyšeli tu naději v mém hlase. Alice se na mě zašklebila.

"Přijdou všichni," ujistil mě Edward. "Umírají touhou vidět, jak to vypadá v tajemném domě těch nepřístupných Cullenových."

"Paráda," zabědovala jsem.

Nebylo nic, s čím bych jim mohla pomoct. Říkala jsem si, že nikdy nebudu umět zařizovat věci tak dokonale, jak to dělala Alice – i když už nebudu potřebovat spánek a budu se pohybovat mnohem větší rychlostí.

Edward mě odmítal i jen na vteřinu opustit, vláčel mě s sebou. Napřed našel Jaspera a pak Carlislea, aby jim pověděl o mém odhalení. V němé hrůze jsem poslouchala, jak diskutují o svém útoku na armádu v Seattlu. Viděla jsem, že Jasper nemá radost z toho, jak si početně stojí, ale nepovedlo se jim zkontaktovat nikoho kromě Tanyiny neochotné rodiny. Jasper se nesnažil skrývat své zoufalství, jak by to dělal Edward. Bylo snadné poznat, že se mu nechce do hry s tak velkým rizikem.

Říkala jsem si, že se nedokážu držet stranou, čekat a doufat, že se vrátí domů. To neudělám. Zbláznila bych se.

Ozval se zvonek u dveří.

Okamžitě byli všichni neskutečně normální. Stres na Carlisleově tváři vystřídal dokonalý úsměv, upřímný a vřelý. Alice zesílila hudbu a pak šla tanečním krokem otevřít dveře.

Byla tam celá posádka Suburbanu. Kamarádi byli buď příliš nervózní, nebo příliš nesmělí, aby přijeli každý sám. První byla ve dveřích Jessica, hned za ní se držel Mike. Tyler, Conner, Austin, Lee, Samantha... dokonce Lauren, která se courala jako poslední a kritické oči jí svítily zvědavostí. Všichni byli napřed zvědaví a pak ohromení, když spatřili obrovský pokoj zařízený jako opravdový noční klub. Místnost nebyla prázdná; všichni Cullenovi zaujali svá místa, připraveni sehrát svou obvyklou dokonalou hru na lidi. Dnes jsem si připadala, že snad hraju s nimi.

Šla jsem pozdravit Jess a Mika a doufala, že z mého hlasu zazní to pravé vzrušení. Než jsem se mohla dostat k dalším, zvonek se ozval znovu. Uvedla jsem dovnitř Angelu a Bena a nechala dveře dokořán, protože Erik a Katie právě došli ke schodům.

Musela jsem zapomenout na svůj strach. Slušelo se, abych s každým promluvila, musela jsem se soustředit na to, abych byla veselá a společenská, jako pravá hostitelka. Ačkoliv večírek byl ohlašován jako společná událost pro Alici, Edwarda a mě, nedalo se popřít, že nejoblíbenějším terčem gratulací a díků jsem byla já. Možná proto, že Cullenovi vypadali pod Aliciným párty osvětlením trochu nepatřičně. Možná proto, že s tím osvětlením byl pokoj zšeřelý a tajemný. Nebyla tam zrovna atmosféra, kde by se průměrný člověk cítil uvolněně, když stojí vedle takového Emmetta. Viděla jsem, jak se Emmett usmál na Mika přes stůl s jídlem, odlesk červených světel se mu odrazil od zubů a Mike automaticky udělal krok dozadu.

Alice to asi udělala schválně, aby mě dostala do středu pozornosti – a doufala, že se mi to bude líbit. Pořád mě nutila chovat se tak, jak se všichni lidé podle jejích představ chovají.

Večírek měl jednoznačně úspěch, navzdory instinktivní nervozitě způsobené přítomností Cullenových – i když to možná jenom přispívalo k vzrušující atmosféře. Hudba byla nakažlivá, světla téměř hypnotizující. Podle toho, jak mizelo jídlo, jsem poznala, že je určitě taky dobré. Místnost byla brzy přeplněná, ačkoliv to nikdy nevzbuzovalo klaustrofobický pocit. Zdálo se, že je tady celý končící ročník a většina třeťáků. Těla se vlnila do rytmu, který duněl pod podrážkami bot, a dalo se tušit, že se společnost každou chvíli dá do tance.

Nebylo to tak těžké, jak jsem si původně myslela. Následovala jsem Alicina příkladu, vmísila jsem se do davu a s každým jsem si chviličku povídala. Bylo vidět, že se tu všem líbí. Pochopila jsem, že lepší večírek než tenhle městečko Forks nikdy nezažilo. Alice div nevrněla blahem – na dnešní noc tady nikdo nezapomene. Edward se držel u mě – stále mě odmítal pustit. Jednu paži měl pevně ovinutou kolem mého pasu a co chvíli si mě přitáhl blíž v reakci na myšlenky, které bych asi ani nechtěla slyšet.

Takže se mě okamžitě zmocnilo podezření, když spustil paži a odstoupil ode mě.

"Zůstaň tady," zašeptal mi do ucha. "Hned se vrátím."

Půvabně se propletl davem, aniž by se dotkl některého z natěsnaných těl. Odešel tak rychle, že jsem neměla čas se ho zeptat, proč odchází. S přimhouřenýma očima jsem se dívala za ním, zatímco Jessica nadšeně překřikovala hudbu, držela se mě za loket a bylo jí jedno, že si jí nevšímám.

Dívala jsem se na něj, jak došel k tmavému stínu vedle dveří do kuchyně, kde světla svítila jenom střídavě. K někomu se naklonil, ale přes všechny ty hlavy mezi námi jsem neviděla, o koho jde.

Natáhla jsem se na špičky a natahovala krk. V tu chvíli se mu na zádech zalesklo červené světlo a odrazilo se od červených flitrů na Alicině tričku. Na půl vteřiny jí posvítilo do obličeje, ale to mi stačilo.

"Omluv mě na chviličku, Jess," zamumlala jsem a odtáhla jsem paži. Nečekala jsem na její reakci, ani na to, abych se podívala, jestli jsem se jí náhlým odchodem nedotkla.

Razila jsem si cestu mezi těly, občas do mě někdo trochu strčil. Pár lidí teď tancovalo. Spěchala jsem ke kuchyňským dveřím.

Edward byl pryč, ale Alice tam stála ve tmě a v obličeji měla takový ten bezvýrazný pohled, který vidíte na tváři někoho, kdo byl zrovna svědkem strašlivé nehody. Jednou rukou svírala rám dveří, jako kdyby se potřebovala podepřít.

"Co je, Alice, co je? Co jsi viděla?" Sepjala jsem ruce v prosebném gestu.

Nepodívala se na mě, zírala jinam. Sledovala jsem její pohled a viděla, jak přes celou místnost zachytila Edwardovy oči. Jeho obličej byl prázdný jako kámen. Otočil se a zmizel ve stínech pod schodištěm.

V tu chvíli se ozval zvonek, hodiny poté, co to bylo naposled, a Alice vzhlédla se zmateným výrazem, který se rychle změnil v znechucení.

"Kdo pozval toho vlkodlaka?" obořila se na mě.

Zamračila jsem se. "No jo, jsem viník."

Myslela jsem, že jsem to pozvání odvolala – stejně by mě ani ve snu nenapadlo, že by Jacob přišel sem.

"No, tak se o to jdi tedy postarat. Já si musím promluvit s Carlislem."

"Ne, Alice, počkej!" snažila jsem se chytit ji za paži, ale byla pryč a moje ruka sevřela prázdný vzduch.

"Zatraceně!" zabručela jsem.

Věděla jsem, že je to ono. Alice právě viděla, nač tak dlouho čekala, a mně se teď vůbec nechtělo chodit otvírat dveře, protože jsem měla pocit, že tu nejistotu nedokážu tak dlouho snést. Zvonek se zase rozezněl, dlouze a naléhavě, jak někdo podržel knoflík. Otočila jsem se odhodlaně zády ke dveřím a pohledem hledala v temném pokoji Alici.

Nic jsem neviděla. Začala jsem se prodírat ke schodišti.

"Ahoj, Bello!"

Jacobův hluboký hlas promluvil v pauze mezi písničkami. Proti své vůli jsem při zvuku svého jména vzhlédla.

Zašklebila jsem se.

Nebyl to jen jeden vlkodlak, byli tři. Jacob vešel dovnitř bez vyzvání, v doprovodu Quila a Embryho, kteří se ho drželi každý z jedné strany. Oba vypadali strašně napjatí, oči jim těkaly po pokoji, jako kdyby zrovna vstoupili do strašidelné hrobky. Embry roztřesenou rukou stále držel dveře, tělo natočené k útěku.

Jacob na mě zamával. Byl klidnější než ostatní, ačkoliv nos měl znechuceně nakrčený. Zamávala jsem mu taky – na rozloučenou – a otočila se, abych našla Alici. Promáčkla jsem se prostorem mezi zády Connera a Lauren.

Zničehonic se objevil za mnou, položil mi ruku na rameno a přitáhl mě zpátky do stínu vedle kuchyně. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale popadl mě za zdravé zápěstí a vytáhl mě z davu.

"Přátelské přijetí," poznamenal.

Uvolnila jsem si ruku a zamračila se na něj. "Co tady děláš?"

"Pozvala jsi mě, vzpomínáš?"

"Pokud pro tebe byl můj pravý hák příliš jemný, dovol, abych ti to vyložila: znamenalo to, že svoje pozvání odvolávám."

"Nebuď protivná. Přinesl jsem ti dárek a vůbec."

Založila jsem si paže na prsou. Nechtěla jsem se právě teď s Jacobem hádat. Chtěla jsem vědět, co viděla Alice a co tomu říkají Edward s Carlislem. Naklonila jsem se přes Jacoba a hledala je.

"Vrať ho zpátky do obchodu, Jaku. Mám teď jiné starosti..."

Stoupl si mi do výhledu a dožadoval se mé pozornosti.

"Nemůžu ho vrátit. Nekoupil jsem ho v obchodě – sám jsem ho vyrobil. A trvalo mi to dost dlouho."

Znovu jsem se naklonila přes něj, ale nikoho z Cullenových jsem neviděla. Kam odešli? Očima jsem prohledávala tmavý pokoj.

"No tak, Bell. Nedělej, jako kdybych tu nebyl!"

"Nedělám." Nikde jsem je neviděla. "Hele, Jaku, zrovna teď toho mám v hlavě moc."

Položil mi ruku pod bradu a zvedl mi obličej vzhůru. "Mohla byste mi prosím věnovat jen pár vteřin soustavné pozornosti, slečno Swanová?"

Ucukla jsem před jeho dotykem. "Drž si ruce u těla, Jacobe," zasyčela jsem.

"Promiň!" řekl okamžitě a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. "Vážně mě to mrzí. Myslím to, co se stalo minule. Neměl jsem tě takhle líbat. To byla chyba. Asi... no, zkrátka jsem dospěl k mylnému názoru, že to ode mě chceš."

"K mylnému názoru – to jsi řekl moc hezky!"

"Buď hodná. Aspoň bys mohla přijmout mou omluvu, víš."

"Fajn. Omluva se přijímá. A teď kdybys mě laskavě na moment omluvil..."

"Dobře," zamumlal a jeho hlas byl o tolik jiný než předtím, že jsem přestala hledat Alici a podívala se mu do obličeje. Zíral na podlahu a schovával oči. Spodní ret měl maličko předsunutý.

"Asi bys radši chtěla být se svými skutečnými přáteli," řekl tím poraženým tónem. "Chápu."

Zasténala jsem. "Á, Jaku, víš, že to není fér."

"Vážně to vím?"

"Měl bys." Naklonila jsem se a zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí. V tu chvíli ji zvedl taky a mému pohledu se vyhnul.

"Jaku?"

Odmítal se na mě podívat.

"Hele, říkal jsi, že jsi mi něco vyrobil, ne?" zeptala jsem se. "To byly jenom řeči? Tak kde máš ten dárek?" Můj pokus předstírat nadšení byl dost ubohý, ale zafungoval. Jake zakoulel očima a pak se na mě zašklebil.

Dál jsem chabě předstírala zájem a držela před sebou nastavenou ruku. "Čekám."

"Jasně," zabručel sarkasticky. Ale sáhl do zadní kapsy džín a vytáhl pytlíček z volně tkané pestrobarevné tkaniny. Byl zavázaný koženými šňůrkami. Položil mi ho na dlaň.

"Jé, to je hezké, Jaku. Díky!"

Vzdychl. "Dárek je uvnitř, Bello."

"Aha."

Trochu mi dělaly potíže ty šňůrky. Zase si vzdychl, vzal mi to z ruky, jedním lehkým zatáhnutím za správnou šňůrku pytlíček otevřel a vyklepal mi do ruky něco stříbrného. Kovová očka o sebe tiše zacinkala.

"Neudělal jsem ten náramek," přiznal. "Jenom přívěsek."

K jednomu článku náramku byla připevněná drobná dřevěná vyřezávaná věcička. Vzala jsem ji do prstů, abych se na ni podívala zblízka. Byla to figurka vyřezaná do úžasných detailů – ten miniaturní vlk vypadal jako živý. Dokonce byl vyřezaný z nějakého červenohnědého dřeva, aby odpovídalo barvě jeho kůže.

"To je krása," zašeptala jsem. "Tohle jsi vyrobil? Jak?"

Pokrčil rameny. "To mě naučil Billy. Je v tom lepší než já."

"Tomu je těžké uvěřit," zamručela jsem a obracela droboučkého vlčka stále dokola v prstech.

"Vážně se ti líbí?"

"Ano! Je to neuvěřitelné, Jaku."

Usmál se, zpočátku šťastně, ale pak jeho výraz zkysl. "No, říkal jsem si, že si tak na mě možná čas od času vzpomeneš. Víš, jak to je, sejde z očí, sejde z mysli."

Těch posledních slov jsem si nevšímala. "Hele, pomoz mi to nasadit."

Natáhla jsem levé zápěstí, protože pravé vězelo v dlaze. Lehce mi náramek připjal, ačkoliv zapínání mi připadalo příliš jemné, aby to svými velkými prsty dokázal.

"Budeš to nosit?" zeptal se.

"Samozřejmě."

Zakřenil se na mě – byl to ten šťastný úsměv, který jsem na něm milovala.

Na chvíli jsem mu ho oplatila, ale pak moje oči automaticky znovu přelétly pokoj a hledaly známky přítomnosti Edwarda nebo Alice.

"Proč jsi tak nesoustředěná?" divil se Jacob.

"To nic," lhala jsem a snažila se soustředit. "Dík za ten dárek, vážně. Moc se mi líbí."

"Bello?" Zamračil se a oči se mu ponořily hluboko do stínu. "Něco se děje, je to tak?"

"Jaku, já... ne, o nic nejde."

"Nelži mi, beztak to neumíš. Měla bys mi říct, co se děje. Chceme tyhle věci vědět," přešel na konci věty do množného čísla.

Měl asi pravdu; vlky bude určitě zajímat, co se děje. Jenže já jsem si zatím nebyla jistá, co to je. A dokud nenajdu Alici, nebudu to s určitostí vědět.

"Jacobe, já ti to povím. Ale napřed to musím sama zjistit, chápeš? Potřebuju mluvit s Alicí."

Pochopil a rozjasnil výraz. "Ta věštkyně něco viděla."

"Jo, zrovna když jste se objevili."

"Týká se to té pijavice u tebe v pokoji?" zamručel a nasadil hlas níž než dunění hudby.

"Souvisí to s tím," přiznala jsem.

Chvilku o tom uvažoval, hlavu nakloněnou ke straně, a snažil se vyčíst mi z tváře, co si myslím. "Víš něco, co jsi mi neřekla... něco velkého."

K čemu bylo zase lhát? Znal mě příliš dobře. "Ano."

Chviličku se na mě díval a pak se otočil, aby zachytil pohled bratrů ze smečky, kteří stáli u vchodu, celí nesví. Bylo vidět, jak se tu cítí nepříjemně. Když zachytili jeho pohled, dali se do pohybu, protahovali se hbitě mezi hloučky hostů, skoro jako kdyby taky tancovali. Za půl minuty stáli vedle Jacoba každý z jedné strany a tyčili se nade mnou.

"Tak. Vysvětluj," požádal Jacob.

Embry s Quilem se na nás dívali z jednoho na druhého, zmatení a obezřetní.

"Jacobe, já nevím všechno." Dál jsem pátrala po místnosti, teď jsem hledala záchranu. Zatlačili mě do kouta doslova i obrazně.

"Tak pověz, co víš."

Všichni si přesně v tu samou chvíli založili paže na prsou. Bylo to trochu legrační, ale spíš hrozivé.

A pak jsem zachytila pohledem Alici, která scházela dolů po schodech. Její bílá kůže zářila ve fialovém světle.

"Alice!" vypískla jsem s úlevou.

Když jsem zavolala její jméno, podívala se přímo na mě, navzdory dunícím basům, v kterých se můj hlas ztrácel. Zamávala jsem dychtivě a dívala se jí do tváře, když pozorovala tři vlkodlaky naklánějící se nade mnou. Přimhouřila oči.

Ale těsně před tou reakcí měla obličej plný napětí a strachu. Kousla jsem se do rtu, když ke mně přiskočila.

Jacob, Quil a Embry se odklonili s rozpačitým výrazem. Položila mi paži kolem pasu.

"Potřebuju s tebou mluvit," zašeptala mi do ucha.

"Ehm, Jaku, já za tebou za chvilku přijdu...," zamumlala jsem, jak jsme se kolem nich protáhly.

Jacob vystřelil dlouhou paži a opřel ruku o zeď, aby nám zastoupil cestu. "Hele, ne tak rychle."

Alice se na něj vykuleně podívala a nevěřícně se zeptala: "Prosím?"

"Pověz nám, co se děje," zavrčel.

Doslova odnikud se najednou objevil Jasper. Jenom vteřinu jsme s Alicí byly u zdi a Jacob nám bránil odejít, a už stál vedle Jakový paže Jasper a jeho výraz byl děsivý.

Jacob pomalu stáhl paži. Přišlo mi, že nemohl udělat nic rozumnějšího, pokud o ni nechtěl přijít.

"Máme právo to vědět," zamručel Jacob a pořád si Alici zlobně měřil.

Jasper vstoupil mezi ně a tři vlkodlaci se semkli.

"Hej, hej," mírnila jsem je a přidala lehce hysterické uchichtnutí. "Nezapomínejte, že tady máme večírek, ano?"

Nikdo mi nevěnoval žádnou pozornost. Jacob se rozzlobeně díval na Alici, zatímco Jasper se rozzlobeně díval na Jacoba. Alice se najednou zamyslela.

"To je v pořádku, Jaspere. On má vlastně pravdu."

Jasper svůj postoj neuvolnil.

Byla jsem si jistá, že mi z toho napětí asi tak za vteřinu vybuchne hlava. "Co jsi viděla, Alice?"

Chviličku zírala na Jacoba a pak se otočila na mě, zjevně usoudila, že je nechá poslouchat.

"Padlo rozhodnutí."

"Jedete do Seattlu?"

"Ne. Cítila jsem, jak mi z obličeje vyprchala barva. Žaludek se mi sevřel. "Oni jdou sem," řekla jsem přiškrceně.

Quileutští kluci mlčky koukali a snažili se pochopit každou podvědomou hru emocí na našich tvářích. Stáli jako přikovaní, ale nebyli úplně klidní. Ruce se jim chvěly.

"Ano."

"Do Forks," zašeptala jsem.

"Ano."

"Pro?"

Přikývla, pochopila mou otázku. "Jeden nesl tvoje červené tričko."

Snažila jsem se polknout.

Jasperův výraz byl nesouhlasný. Viděla jsem, že se o tom nerad baví před vlkodlaky, ale potřeboval něco říct. "Nemůžeme je nechat přijít tak daleko. Není nás dost, abychom ochránili město."

"Já vím," řekla Alice a náhle posmutněla v obličeji. "Ale na tom nesejde, kde je zastavíme. Stejně nás nebude dost, a někdo z nich sem přijde slídit."

"Ne!" zašeptala jsem.

Moje slova přehlušil lomoz zábavy. Všude kolem nás moji kamarádi, sousedi i drobní nepřátelé jedli a smáli se a vlnili se v rytmu hudby, a neměli ani ponětí, že budou muset čelit hrůze, nebezpečí, možná smrti. Kvůli mně.

"Alice," vyrazila jsem ze sebe její jméno. "Musím jít, musím se odsud dostat."

"To nepomůže. Tady nejednáme se stopařem. Oni se sem stejně napřed přijdou podívat."

"Pak jim tedy musím jít naproti!" Kdyby můj hlas nebyl tak ochraptělý a napjatý, vykřikla bych. "Když najdou, co hledají, možná odejdou a nikomu jinému neublíží!"

"Bello!" zaprotestovala Alice.

"Zadrž," přikázaljacob tichým, rozhodným hlasem. "Co se blíží?"

Alice na něj obrátila svůj ledový pohled. "Naši. Spousta."

"Proč?"

"Pro Bellu. To je všechno, co víme."

"Je jich proti vám přesila?" zeptal se.

Jasper zvedl hlavu. "Máme určité výhody, pse. Bude to vyrovnaný boj."

"Ne," odporoval Jacob a tvář se mu roztáhla zvláštním samolibým úsměvem. "Nebude vyrovnaný."

"Skvělé!" vyrazila ze sebe Alice.

Stále ještě přimrazená hrůzou jsem sledovala její nový výraz. Tvář měla najednou rozjásanou, po zoufalosti nebylo v jejích jemných rysech ani památky.

Usmála se na Jacoba a on jí ten úsměv oplatil.

"Všechno právě zmizelo, samozřejmě," řekla mu spokojeným hlasem. "To je nevýhoda, ale když všechno zvážím, tak to beru."

"Musíme se zkoordinovat," řekl Jacob. "Nebude to pro nás snadné. Přesto, tohle je spíš naše práce než vaše."

"Nezašla bych tak daleko, ale opravdu potřebujeme pomoc. Tak si nemůžeme vybírat."

"Počkejte, počkejte, počkejte," přerušila jsem je.

Alice stála na špičkách a Jacob se k ní skláněl. Jejich obličeje byly rozzářené vzrušením, ale oba krčili nos, jak jim byl vzájemný pach nepříjemný. Netrpělivě se na mě podívali.

"Zkoordinovat?" opakovala jsem se zaťatými zuby.

"Snad sis opravdu nemyslela, že nás z toho vynecháte?" zeptal se Jacob.

"Vy se toho nezúčastníte!"

"Tvoje věštkyně si to nemyslí."

"Alice – řekni jim, že ne!" naléhala jsem. "Oni je zabijí!"

Jacob, Quil a Embry se nahlas zasmáli.

"Bello," řekla Alice chlácholivým, uklidňujícím tónem, "když budeme zvlášť, mohou zabít každého z nás. Společně –"

"To nebude problém," dokončil Jacob větu. Quil se zase zasmál.

"Kolik?" zeptal se dychtivě.

"Ne!" zakřičela jsem.

Alice se na mě ani nepodívala. "To se mění – dneska dvacet jedna, ale počty se snižují."

"Proč?" zeptal se zvědavě Jacob.

"To je na dlouhé vyprávění," odpověděla Alice a najednou se rozhlédla po pokoji. "A tady na to není správné místo."

"Později v noci?" naléhal Jacob.

"Ano," odpověděl mu Jasper. "Už jsme plánovali... strategickou schůzku. Jestli chcete bojovat s námi, budete potřebovat nějakou instruktáž."

Při těch posledních slovech vlci udělali nespokojený obličej.

"Ne!" zasténala jsem.

"To bude zvláštní," řekl Jasper zamyšleně. "Nikdy mě nenapadlo, že bychom spolupracovali společně. To bude určitě poprvé."

"O tom nepochybuj," souhlasil Jacob. Najednou měl naspěch. "Musíme se vrátit k Samovi. V kolik hodin?"

"Co je pro vás příliš pozdě?"

Všichni tři zvedli oči v sloup. "V kolik?" opakoval Jacob.

"Ve tři?"

"Kde?"

"Asi deset mil na sever od hájovny v Hoh Forest. Přijďte ze západu a můžete jít po našem pachu."

"Budeme tam."

Otočili se k odchodu.

"Počkej, Jaku!" zavolala jsem za ním. "Prosím! Nedělej to!"

Zastavil se, otočil se, aby se na mě usmál, zatímco Quil a Embry netrpělivě mířili ke dveřím. "Nebuď směšná, Bells. Dáváš mi mnohem lepší dárek, než jsem ti dal já."

"Ne!" zakřičela jsem znovu. Můj výkřik se utopil ve zvuku elektrické kytary.

Neodpověděl; spěchal, aby dohonil kamarády, kteří už byli pryč. Bezmocně jsem se dívala, jak mizí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář