13.KAPITOLA

21. září 2009 | 11.39 |

13. NOVOROZENÝ

"To samé, co tobě s rukou," odpověděl Jasper tichým hlasem. "Tisíckrát po sobě." Smutně se zasmál a přejel si rukou po paži. "Náš jed je jediná věc, která nechává jizvu."

"Proč?" vydechla jsem zděšeně. Připadala jsem si jako neotesanec, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho poškozené kůže.

"Neměl jsem tak docela stejné... vychování jako tady moji adoptovaní sourozenci. Já jsem začínal úplně někde jinde." Hlas se mu na konci věty zatvrdil.

Vyděšeně jsem na něj zírala.

"Než ti povím svůj příběh," pokračoval Jasper, "musíš pochopit, že v našem světě jsou místa, Bello, kde se délka života nestárnoucích měří na týdny, ne na staletí."

Ostatní už tohle slyšeli. Carlisle a Emmett obrátili svou pozornost zase k televizi. Alice tiše poodešla a posadila se Esme u nohou. Ale Edward byl stejně uchvácený jako já; cítila jsem, jak se mi očima vpíjí do obličeje, jak se snažil rozkrýt každý záchvěv mých emocí.

"Abys vážně pochopila, proč to tak je, musíš se podívat na svět z jiné perspektivy. Musíš si ho představit tak, jak připadá nám silným, lačným... věčně žíznivým.

Víš, v tomto světě jsou místa, která jsou pro nás lákavější než ostatní. Místa, kde se nemusíme tolik omezovat, a přesto nám nehrozí odhalení.

Vezmi si, například, mapu západní polokoule. Představ si každý lidský život jako červenou tečku. Čím víc červených míst na mapě bude, tím snadněji se můžeme – tedy ti, kdo takhle existují – dostat k potravě, aniž bychom přitáhli pozornost."

V duchu jsem se nad tou představou otřásla, hlavně to slovo potrava bylo děsivé. Ale Jasper se nestaral o to, jestli mě vyděsí, nebyl tak přehnaně úzkostlivý jako Edward. Bez odmlky pokračoval.

"Ne že by se skupinky na jihu moc staraly o to, jestli si jich lidé všimnou, nebo ne. Ale dohlížejí na ně Volturiovi. Jsou jediní, koho se jižní smečky bojí. Kdyby nebylo Volturiových, byli bychom my ostatní rychle odhaleni."

Zamračila jsem se, nelíbil se mi způsob, jakým to jméno vyslovil – s respektem, téměř s vděčností. Těžko jsem se mohla smířit s představou Volturiových v roli kladných hrdinů, to mi tedy vážně nešlo.

"V porovnání s jihem je sever velice civilizovaný. My tady se většinou touláme jako nomádi, kteří mají rádi den stejně jako noc a kteří s lidmi běžně komunikují a přicházejí do styku, aniž by vzbudili podezření – anonymita je důležitá pro nás pro všechny.

Na jihu je jiný svět. Nesmrtelní tam vycházejí jenom v noci. Dny tráví plánováním svého příštího postupu nebo předvídáním pohybu nepřítele. Protože na jihu se vede válka, která trvá celá staletí, bez jediného okamžiku příměří. Tamější smečky na lidskou existenci ohledy neberou, vnímají je asi tak, jako oddíl vojáků vnímá stádo krav u cesty – berou je jen jako potravu. To, že si všimli stáda, zatajují jenom kvůli Volturiovým."

"Ale o co bojují?" zeptala jsem se.

Jasper se usmál. "Víš, jak jsem mluvil o té mapě s červenými tečkami?"

Čekal, tak jsem kývla.

"Bojují o nadvládu nad místy, kde je červená nejhustší."

"Víš, jednou někoho napadlo, že když bude jediným upírem například v celém Mexico City, pak se bude moct krmit každou noc dvakrát či třikrát, a nikdo si toho nikdy nevšimne. A tak začal hledat způsoby, jak se zbavit konkurence.

Ostatní měli stejný nápad. Někdo přišel s účinnější taktikou než jiní.

Ale nejúčinnější taktiku vynalezl jeden docela mladý upír jménem Benito. Údajně pocházel z míst na sever od Dallasu a poprvé se o něm ostatní dozvěděli, když zmasakroval dvě malé skupinky, které se dělily o oblast nedaleko Houstonu. O dvě noci později zaútočil na mnohem silnější klan spojenců, který si nárokoval Monterrey v severním Mexiku. Zase vyhrál."

"Jak vyhrál?" zeptala jsem se s opatrnou zvědavostí.

"Benito si stvořil armádu novorozených upírů. Byl první, koho to napadlo, a zpočátku byl nezastavitelný. Velmi mladí upíři jsou přelétaví, divocí, je téměř nemožné je řídit. S jedním novorozeným se dá diskutovat, je možné naučit ho, aby se ovládal, ovšem patnáct novorozených pohromadě, to je zlý sen. Zaútočí na sebe navzájem stejně snadno jako na nepřítele, kterého jim ukážeš. Benito jich musel vytvářet pořád víc, protože bojovali mezi sebou a protože skupinky, které zdecimoval, mu jich přes polovinu zlikvidovaly, než samy podlehly.

Víš, ačkoliv jsou novorození nebezpeční, přesto je můžeš porazit, když víš, co děláš. Po fyzické stránce jsou neuvěřitelně silní asi tak první rok, a když můžou použít sílu, se starším upírem si snadno poradí. Ale jsou otroky vlastních instinktů, a tak se jejich chování dá předvídat. Obvykle nemají taktiku a vlastně pořádně nevědí, jak si v boji správně počínat, mají jenom svaly a zuřivost. A v tomto případě měli i početní převahu.

Upíři v jižním Mexiku si uvědomili, co na ně útočí, a udělali to jediné, co dokázali vymyslet, aby Benita odrazili. Stvořili si vlastní armády...

Rozpoutalo se hotové peklo – a to myslím doslovněji, než si asi dokážeš představit. My nesmrtelní máme také svoji historii a zvláště tahle válka nebude nikdy zapomenuta. Samozřejmě, i obyčejným smrtelníkům nastaly tehdy kruté časy."

Zachvěla jsem se.

"Když statistiky mrtvých narostly do epidemických rozměrů – vaše historie ve skutečnosti přičítá vinu za pokles populace nějaké nemoci –, nakonec se do toho vložili Volturiovi. Přišla jich společně celá garda a vypátrali každého novorozeného ve spodní polovině Severní Ameriky. Benito se zakopal v Pueblu a jak nejrychleji dovedl, budoval svou armádu, aby získal hlavní cenu – Mexico City. Volturiovi napřed vyřídili jeho a pak se vydali za ostatními.

Každý, kdo byl dopaden s novorozenými, byl okamžitě popraven, a protože před Benitem se snažili chránit všichni, bylo Mexiko na nějakou dobu úplně zbaveno upírů.

Volturiovi prováděli velký úklid téměř celý rok. Tohle byla další kapitola naší historie, kterou si budeme vždycky připomínat, ačkoliv zbylo jen velmi málo svědků, kteří by mohli vyprávět o tom, jaké to bylo. Jednou jsem mluvil s někým, kdo se z dálky díval, co se dělo, když Volturiovi zavítali do Culiacánu."

Jasper se zachvěl. Uvědomila jsem si, že jsem ho nikdy předtím neviděla ani vystrašeného, ani zděšeného. Tohle bylo poprvé.

"Stačilo to, aby se dobyvatelská horečka nerozšířila z jihu dál. Zbytek světa zůstal rozumný. Za svůj současný způsob života vděčíme Volturiovým.

Volturiovi se ovšem vrátili do Itálie a ti, co na jihu běsnění přežili, si rychle vytyčili svá území.

Netrvalo dlouho, a skupinky se zase začaly hádat. Byla mezi nimi spousta zlé krve, promiň mi ten výraz. Vendety bujely. O potenciálu novorozených všichni věděli a někteří nedokázali odolat. Ovšem vzpomínka na Volturiovy se do podvědomí všech zapsala nesmazatelným písmem, jižní skupinky byly proto opatrnější. Novorození byli vybíráni s větší pečlivostí a dostalo se jim lepšího tréninku. Byli nasazováni opatrně, a lidé si tak většinou nevšimli ničeho podezřelého. Jejich stvořitelé nezavdávali Volturiovým příčinu k návratu.

Znovu se vedly války, ale v menším měřítku. Čas od času někdo zašel příliš daleko a v lidských novinách se začaly objevovat spekulace, a tak se Volturiovi vrátili a vyčistili město. Ale ostatní, ty opatrné, nechali na pokoji a dovolili jim pokračovat..."

Jasper se zadíval do prázdna.

"Tak jsi byl změněn ty," zašeptala jsem.

"Ano," přitakal. "Svůj lidský život jsem vedl v Houstonu v Texasu. Bylo mi téměř sedmnáct let, když jsem v roce 1861 vstoupil do armády Konfederace. Zalhal jsem verbířům a namluvil jsem jim, že je mi dvacet. Byl jsem hodně vysoký, takže mi to prošlo.

Moje vojenská kariéra byla krátká, ale velmi slibná. Lidé mě vždycky měli rádi, poslouchali, když jsem chtěl něco říct. Můjotec říkal, že mám charisma. Teď samozřejmě vím, že to asi bylo něco víc. Ale ať byl důvod jakýkoli, brzy jsem byl povýšen mezi důstojníky. Dali mi přednost před staršími, zkušenějšími muži. Konfederační armáda byla nová a měla potíže s vlastní organizací, což poskytovalo příležitosti připraveným. Po první bitvě u Galvestonu – no, byla to spíš jen taková šarvátka – jsem se stal nejmladším majorem v celém Texasu, a to ani nikdo neznal můj skutečný věk.

Když do přístavu dopluly bitevní lodě Unionistů, dostal jsem na starost evakuaci žen a dětí z města. Přípravy zabraly jeden den a pak jsem vyrazil s prvním oddílem civilistů, abych je dopravil do Houstonu.

Tu noc si pamatuji velice jasně.

Do města jsme dojeli po setmění. Zůstal jsem jenom tak dlouho, abych se ujistil, že jsou všichni v bezpečí na svém místě. Jakmile to bylo hotovo, opatřil jsem si čerstvého koně a zamířil jsem zpátky do Galvestonu. Nebyl čas na odpočinek.

Pouhou míli za městem jsem potkal tři ženy, které šly pěšky. Předpokládal jsem, že jsou to tulačky a okamžitě jsem sesedl z koně, abych jim nabídl pomoc. Ale když jsem v matném světle měsíce spatřil jejich tváře, byl jsem tak ohromený, že jsem se nezmohl na slovo. Byly to bez pochyby tři nejkrásnější ženy, jaké jsem kdy viděl.

Měly tak bledou pleť, pamatuju se, jak jsem z toho byl užaslý. I ta drobná černovlasá dívka, jejíž rysy byly jasně mexické, vypadala v měsíčním světle jako porcelánová panenka. Zdály se všechny dost mladé, byly to spíš dívky než ženy. Okamžitě jsem věděl, že to nejsou ztracené členky naší výpravy. Rozhodně bych si pamatoval, že jsem je viděl.

‚Není schopen slova,‘ řekla nejvyšší dívka líbezným jemným hlasem – zněl jako větrná zvonkohra. Měla světlé vlasy a její pleť byla sněhově bílá.

Ta druhá byla ještě světlovlasejší s pletí stejně křídovou. Měla tvář krásnou jako anděl. S přivřenýma očima se ke mně naklonila a zhluboka se nadechla.

‚Mmm,‘ povzdechla. ‚Příjemné.‘

Ta malá – drobná brunetka – jí položila ruku na paži a rychle promluvila. Její hlas byl příliš jemný a melodický aby mohl znít přísně, ale zdálo se mi, že ji chtěla pokárat.

‚Soustřeď se, Nettie,‘ poručila.

Vždycky jsem měl dobrý cit pro to, jaké vztahy mají lidé mezi sebou navzájem, a tak mi bylo okamžitě jasné, že ta brunetka má ty ostatní dvě nějak na starosti. Kdyby patřily do armády, řekl bych, že měla vyšší hodnost.

‚Vypadá dobře – mladý, silný, důstojník...‘ Brunetka se odmlčela a já jsem se neúspěšně pokusil promluvit. ‚A nejenom to... cítíte?‘ zeptala se těch ostatních dvou. ‚Je... podmanivý.‘

‚Ach ano,‘ souhlasila rychle Nettie a znovu se ke mně naklonila.

‚Trpělivost,‘ varovala ji brunetka. ‚Tohohle si chci nechat.‘

Nettie se zamračila; zdála se otrávená.

‚Měla bys to radši udělat ty, Mario,‘ promluvila znovu ta vyšší blondýnka. ‚Jestli je pro tebe důležitý. Já jich vždycky zabiju dvakrát víc, než kolik mi jich zůstane.‘

‚Ano, já to udělám,‘ souhlasila Maria. ‚Tenhle se mi vážně líbí. Odveď Nettie pryč, ano? Nechce se mi krýt si záda, když se potřebuji soustředit.‘

Vlasy na zátylku mi vstávaly, ačkoliv jsem ani za mák nerozuměl ničemu, co ta krásná stvoření říkala. Moje instinkty mi napověděly, že mi hrozí nebezpečí, že to ten anděl myslel vážně, když mluvil o zabíjení, ale úsudek převládl nad instinkty. Neučili mě bát se žen, ale chránit je.

‚Pojďme lovit,‘ souhlasila nadšeně Nettie a vzala tu vysokou dívku za ruku. Otočily se – byly tak půvabné! A utíkaly k městu. Zdálo se, jako by skoro letěly, tak byly rychlé – bílé šaty za nimi vlály jako křídla. V úžasu jsem zamrkal, a byly pryč.

Otočil jsem se a podíval se na Mariu, která si mě zvědavě prohlížela.

Nikdy v životě jsem nebyl pověrčivý. Do té chvíle jsem nikdy nevěřil na duchy a podobné nesmysly. Najednou jsem si nebyl jistý.

‚Jak se jmenuješ, vojáku?‘ zeptala se mě Maria.

‚Major Jasper Whitlock, slečno,‘ zakoktal jsem. Nedokázal jsem být nezdvořilý k ženě, i když byla duch.

‚Opravdu doufám, že to přežiješ, Jaspere,‘ řekla jemným hlasem. ‚Cítím k tobě náklonnost.‘

Přistoupila o krok blíž a naklonila hlavu, jako kdyby mě chtěla políbit. Stál jsem jako přimrazený na místě, ačkoliv moje instinkty na mě křičely, abych utíkal."

Jasper se odmlčel, jeho obličej byl zamyšlený. "O pár dní později," řekl nakonec, a já jsem si nebyla jistá, jestli zkrátil svůj příběh kvůli mně, nebo v reakci na napětí, které vyzařovalo z Edwarda tak silně, že jsem to cítila i já, "jsem byl uveden do nového života.

Jmenovaly se Maria, Nettie a Lucy. Nebyly spolu dlouho – Maria se přidala k ostatním dvěma – všechny tři přežily nedávno prohrané bitvy. Spojily se dohromady čistě z prospěchu. Maria toužila po pomstě a chtěla zpátky svá území. Ty druhé zase chtěly rozšířit svoje... loviště, dalo by se asi říct. Dávaly dohromady armádu a šly na to opatrněji, než bylo běžné. Byl to Mariin nápad. Chtěla lepší, silnější armádu, a tak hledala lidi s určitým potenciálem. Pak těm, které si vybrala, věnovala mnohem více pozornosti, dala jim lepší trénink, než se kdokoliv jiný obtěžoval. Naučila nás bojovat a naučila nás jak postupovat, aby nás lidé neodhalili. Když jsme si vedli dobře, byli jsme odměněni..."

Odmlčel se, znovu něco vypustil.

"Ale měla naspěch. Věděla, že ta obrovská síla novorozených začíná po roce vyprchávat, a chtěla jednat, dokud jsme silní.

Bylo nás šest, když jsme vstoupili do Mariiny skupiny. Během čtrnácti dnů přidala čtyři další. Všichni jsme byli muži – Maria chtěla vojáky – a to situaci trochu ztěžovalo, protože dalo hodně práce udržet nás, abychom se neprali mezi sebou. Své první bitvy jsem bojoval proti novým kamarádům ve zbrani. Byl jsem rychlejší než ostatní, lepší v soubojích. Maria ze mě měla radost, ačkoliv mi trochu vyčítala, že musí nahrazovat ty, které jsem zničil. Byl jsem často odměňován, a tím moje síla narůstala.

Maria uměla dobře odhadnout charakter. Rozhodla se dát mi ostatní na starost – jako kdybych byl povýšen. Přesně to vyhovovalo mé nátuře. Ztráty se dramaticky snížily a náš počet se rozrostl a pak se stabilně udržoval asi na dvaceti.

To bylo vysoké číslo na to, že jsme žili v době, kdy si všichni dávali pozor. Moje schopnost ovládat emoční atmosféru kolem sebe, která se až teď začala projevovat, byla nesmírně účinná. Brzy jsme začali spolupracovat tak, jak ještě nikdy předtím novorození upíři nespolupracovali. Dokonce i Maria, Nettie a Lucy spolu dokázaly lépe vycházet.

Maria si mě dost oblíbila – začala na mně záviset. A já jsem ji svým způsobem zbožňoval. Neměl jsem ponětí, že existuje možnost žít jinak. Maria nám řekla, že takhle to prostě chodí, a my jsme tomu věřili.

Požádala mě, abych jí dal vědět, až budu se svými bratry připraven k boji. Snažil jsem se, seč mi síly stačily, abych se jí zavděčil. Nakonec jsem dal dohromady armádu třiadvaceti neuvěřitelně silných nových upírů, organizovaných a vycvičených, že se jim nikdo nevyrovnal. Maria byla nadšená.

Přikradli jsme se k Monterrey, jejímu bývalému domovu, a ona nás vypustila na své nepřátele. Ti měli tehdy jenom devět novorozených a jeden pár starších upírů, kteří je řídili. Zlikvidovat je byla hračka, Maria tomu ani nedokázala uvěřit, a přitom jsme ztratili jenom čtyři svoje druhy. Bylo to neslýchané vítězství.

A byli jsme dobře vycvičení. Provedli jsme to tak, že si toho nikdo nevšiml. V městě se měnilo velení, a nikdo z lidí o tom ani netušil.

Po tom úspěchu Mariina chtivost vzrostla. Netrvalo dlouho a začala se poohlížet po jiných městech. Během toho prvního roku ovládla většinu Texasu a severní Mexiko. Pak přišli z Jihu další, kteří ji chtěli vytlačit."

Přejel si dvěma prsty po slabém vzoru jizev na paži.

"Boje byly úporné. Mnozí se začali obávat, že se Volturiovi vrátí. Těch prvních osmnáct měsíců přežil jediný vojákz mých původních třiadvaceti. Vyhrávali jsme i prohrávali. Nakonec se proti Marie obrátily i Nettie a Lucy – ale nad těmi jsme vyhráli.

Dokázali jsme se s Mariou v Monterrey udržet. Situace se trochu uklidnila, ačkoliv boje pokračovaly. Dobyvatelské plány skomíraly; teď šlo hlavně o odplatu a krevní mstu. Bylo mnoho těch, kteří ztratili svoje partnery, a to je něco, co našinec nikdy neodpouští...

My s Mariou jsme si vždycky drželi v pohotovosti asi tak tucet novorozených. Znamenali pro nás málo – byli to pěšáci, kterých jsme se zbavovali, když jsme je už nepotřebovali. Jakmile přestali být užiteční, prostě jsme je zlikvidovali. Můj život pokračoval ve stále stejném koloběhu násilí, a roky ubíhaly. Začalo se mi to silně zajídat dávno předtím, než se všechno změnilo...

O několik desetiletí později jsem si vytvořil přátelský vztah s jedním novorozeným, který zůstal užitečný a navzdory chabé pravděpodobnosti přežil první tři roky. Jmenoval se Peter. Měl jsem Petera rád; byl... civilizovaný – to je asi to správné slovo. Neliboval si v boji, i když v něm vynikal.

Jeho povinností bylo starat se o novorozené – měl je hlídat a dávat na ně pozor – jako na děti, dalo by se říct. Byla to práce na plný úvazek.

A pak nadešel čas provést další čistku. Novorození ztráceli svou sílu; měli být nahrazeni. Peter mi měl pomoct se jich zbavit. Brali jsme je stranou jednotlivě, chápeš, jednoho po druhém... Byla to vždycky velmi dlouhá noc. Peter se mě tentokrát snažil přesvědčit, že někteří z nich jsou slibní do budoucna, ale Maria vydala instrukce, abychom se zbavili všech. Peterovy návrhy jsem odmítl.

Byli jsme asi v polovině a já jsem cítil, že je to pro Petera strašně těžké. Rozmýšlel jsem se, jestli ho nemám poslat pryč a dokončit to sám, když jsem povolal další oběť. K mému překvapení se Peter najednou rozhněval a zuřil. Snažil jsem se přijít na to, co má jeho nálada asi znamenat – byl dobrý bojovník, ale mně se nikdy nemohl vyrovnat.

Ta další oběť, kterou jsem povolal, byla žena, zrovna překročila hranici jednoho roku. Jmenovala se Charlotte. Jeho nálada se změnila, když se objevila tato žena, a to ho prozradilo. Vykřikl na ni, aby utíkala, a sám se za ní vydal jako blesk. Mohl jsem je pronásledovat, ale neudělal jsem to. Cítil jsem... nechuť ho zničit.

Maria se na mě kvůli tomu hněvala...

O pět let později si pro mě Peter přišel. Ke svému příchodu si vybral dobrý den.

Maria nechápala, proč se můj psychický stav stále zhoršuje. Sama nikdy nepocítila ani na okamžik depresi, a já jsem dumal nad tím, proč jsem jiný. Začínal jsem si všímat změny v jejích pocitech, když byla se mnou – někdy mívala strach... a cítil jsem z její strany i zášť – stejné pocity, které mě předem varovaly, když udeřily Nettie a Lucy. Když se Peter vrátil, chystal jsem se zničit svého jediného spojence, jádro své existence.

Peter mi vyprávěl o svém novém životě s Charlottou, vyprávěl mi o možnostech, o jakých se mi nikdy ani nesnilo. Říkal, že za pět let nesvedli jedinou bitvu, ačkoliv na severu potkali mnoho dalších. Dalších, kteří spolu dokázali vycházet bez neustálých svárů.

Stačil jediný rozhovor, aby mě přesvědčil. Byl jsem připravený odejít a docela se mi ulevilo, že nebudu muset Mariu zabít. Byl jsem jejím společníkem stejně dlouho, jako jsou spolu Carlisle s Edwardem, ale pouto mezi námi nebylo nikdy ani zdaleka tak silné. Když žiješ jenom pro boj, pro krev, tak vztahy, které si vytváříš, jsou slabé a je snadné je rozbít. Odešel jsem, ani jsem se neohlédl.

Pár let jsem cestoval s Peterem a Charlottou a učil se, jaké to je žít v tomhle novém, poklidnějším světě. Ale deprese neodeznívala. Nechápal jsem, co to se mnou je, dokud si Peter nevšiml, že se to zhorší pokaždé, když se vrátím z lovu.

Přemýšlel jsem nad tím. Za tolik let zabíjení a krveprolévání jsem ztratil téměř veškerou svou lidskost. Byl jsem nepochybně noční můra, stvůra nejhoršího ražení. Přesto pokaždé, když jsem našel další lidskou oběť, cítil jsem slabébodnutí vzpomínky na ten původní život. Když jsem se díval, jak vykulí oči v údivu nad mou krásou, viděl jsem v duchu Mariu a ty druhé dvě a vybavilo se mi, jak jsem je vnímal tu poslední noc, kdy jsem ještě byl Jasper Whitlock. Bylo to pro mě silnější – tahle vypůjčená paměť – než pro kohokoliv jiného, protože jsem dokázal cítit všechno, co cítila má kořist. A když jsem je zabíjel, prožíval jsem jejich emoce.

Na vlastní zkušenost jsi poznala, jak dokážu emocemi lidí kolem sebe manipulovat, Bello, ale nevím, jestli si uvědomuješ, jak pocity v místnosti zasahují mě. Prožívám každý den v ovzduší emocí. Během prvního století svého života jsem žil ve světě krvelačné pomsty. Mým stálým společníkem byla nenávist. To trochu polevilo, když jsem opustil Mariu, ale stále jsem musel prožívat hrůzu a strach své kořisti.

Začalo to být příliš.

Deprese se zhoršila a já jsem od Petera a Charlotty utekl. I když byli civilizovaní, necítili tu samou averzi jako já. Oni chtěli jenom mír bez boje. Já jsem měl po krk všeho zabíjení – zabíjení kohokoliv, i obyčejných smrtelníků.

Přesto jsem s tím nemohl přestat. Jakou jsem měl jinou možnost? Snažil jsem se nezabíjet tak často, ale pak moje žízeň příliš narostla a já jsem to nevydržel. Po století okamžitého ukájení mi sebeovládání najednou připadalo... jako výzva. Stále v tom nejsem dokonalý."

Jasper byl zabraný do příběhu stejně jako já. Překvapilo mě, když jeho zasmušilý výraz přešel do poklidného úsměvu.

"Byl jsem ve Philadelphii. Byla bouřka a já jsem byl přes den venku – na což jsem nebyl zvyklý a ještě mi to tak úplně nesedělo. Věděl jsem, že když zůstanu stát na dešti, upoutám na sebe pozornost, a tak jsem se šel schovat do poloprázdného bufetu. Oči jsem měl dost tmavé, takže nebyly nápadné, ovšem na druhou stranu to znamenalo, že mám žízeň, a to mi trochu dělalo starosti.

Byla tam – samozřejmě už na mě čekala." Zasmál se. "Jakmile jsem vstoupil, seskočila z vysoké židličky u baru a šla přímo ke mně.

Zarazilo mě to. Nebyl jsem si jistý, jestli nechce zaútočit. Jinak jsem si její chování ani neuměl vysvětlit. Ale ona se usmívala. A ty emoce, které z ní vyzařovaly, se nepodobaly ničemu, co jsem do té doby poznal.

‚Nechal jsi mě dlouho čekat,‘ řekla."

Nevšimla jsem si, že si Alice mezitím zase přišla stoupnout vedle mě.

"A ty jsi sklonil hlavu, jako slušně vychovaný jižanský džentlmen, a řekl: ‚Promiňte, slečno.‘" Alice se při té vzpomínce zasmála.

Jasper se na ni usmál. "Natáhla jsi ruku a já jsem tě za ni vzal a vůbec mě nenapadlo přemýšlet, co to dělám. Poprvé po téměř století jsem pocítil naději."

Jasper vzal při těch slovech Alici za ruku.

Alice se usmála. "Mně se prostě ulevilo. Myslela jsem si, že už se nikdy neukážeš."

Dlouho se na sebe usmívali a pak se Jasper podíval zpátky na mě. Ten něžný výraz mu v očích zůstal.

"Alice mi vyprávěla, že viděla Carlislea a jeho rodinu. Nechtělo se mi ani věřit, že by taková existence byla možná. Ale Alice ve mně vzbudila optimismus. Tak jsme je šli najít."

"A vyděsit k smrti," dodal Edward a vyvalil na Jaspera oči. Pak se otočil ke mně, aby mi to vysvětlil. "Odjeli jsme s Emmettem na lov. Vtom se tady objeví Jasper, celý zjizvený z bitev, a vleče tuhle mrňavou potvůrku" – šťouchl hravě do Alice –, "která tady všechny pozdraví jménem, všechno o nich ví a chce vědět, do kterého pokoje se může nastěhovat."

Alice s Jasperem se harmonicky zasmáli, soprán a bas.

"Když jsem přijel domů, všechny svoje věci jsem měl v garáži," pokračoval Edward.

Alice pokrčila rameny. "Z tvého pokoje byl nejlepší výhled."

Všichni se teď zasmáli společně.

"To je hezký příběh," řekla jsem.

Tři páry očí se na mě podívaly, jako bych se pomátla na rozumu.

"Myslím tu poslední část," bránila jsem se. "Ten šťastný konec s Alicí."

"Alice všechno změnila," souhlasil Jasper. "Tohle je ovzduší, které mám rád."

Ale ta dočasná změna v napjaté atmosféře nemohla dlouho vydržet.

"Armáda," zašeptala Alice. "Proč jsi mi to neřekl?"

Ostatní zase zbystřili pozornost a upřeli oči na Jaspera.

"Myslel jsem, že si ty příznaky určitě špatně vysvětluju. Protože kde je tady motiv? Proč by chtěl v Seattlu někdo vytvořit armádu? Tady není žádná historie, žádná vendeta. Nedává to žádný smysl ani z dobyvatelského hlediska; nikdo si to město nenárokuje. Nomádi jím procházejí, ale není nikdo, kdo by o ně bojoval. Nikdo, před kým by se muselo bránit.

Ale tohle už jsem zažil, a žádné jiné vysvětlení pro to nemám. V Seattlu je armáda novorozených upírů. Podle mého odhadu jich není ani dvacet. Těžké je na tom to, že jsou naprosto necvičení. Ten, kdo je stvořil, je prostě pustil, ať si volně běhají. Situace se ještě zhorší, a nebude trvat dlouho a vloží se do toho Volturiovi. Vlastně mě překvapuje, že to nechali zajít tak daleko."

"Co máme dělat?" zeptal se Carlisle.

"Jestli se chceme vyhnout zásahu ze strany Volturiových, budeme muset ty novorozené zničit sami, a musíme to udělat velmi brzy." Jasperův obličej se zachmuřil. Když jsem teď znala jeho příběh, dovedla jsem pochopit, jak ho celá záležitost musí trápit. "Můžu vás naučit, jak na to. Ve městě to nebude snadné. Ti mladí se o utajení nestarají, ale my budeme muset. Budeme proti nim v nevýhodě. Ale mohli bychom je vylákat ven."

"Možná nebudeme muset." Edwardův hlas byl ponurý. "Připadá tady ještě někomu jinému, že jediná možná hrozba v kraji, která by volala po vytvoření armády... jsme my?"

Jasper přimhouřil oči; Carlisle je šokovaně vytřeštil.

"Tanyina rodina je taky blízko," namítla Esme pomalu, neochotná přijmout Edwardova slova.

"Ti novorození neběsní v Anchorage, Esme. Myslím, že se musíme zamyslet nad možností, že tím terčem jsme my."

"Nejdou po nás," trvala na svém Alice a pak se odmlčela. "Nebo... nevědí, že jdou. Ještě ne."

"Co je?" zeptal se Edward zvědavě a napjatě. "Co si vybavuješ?"

"Útržky," odpověděla Alice. "Když se snažím podívat, co se děje, nevidím jasnou představu, nic konkrétního. Ale pořád mám tyhle zvláštní záblesky. Nestačí to, abych pochopila jejich smysl. Je to, jako kdyby někdo ovlivňoval jejich mysl, manipuloval s nimi z jedné činnosti ke druhé tak rychle, že to prostě nedokážu pořádně vidět..."

"Nerozhodnost?" zeptal se Jasper nevěřícně.

"Já nevím..."

"To není nerozhodnost," zavrčel Edward. "To je znalost. Za tím stojí někdo, kdo ví, že nic neuvidíš, dokud nepadne rozhodnutí. Někdo, kdo se před námi skrývá. Hraje si s výpadky ve tvém vidění."

"Kdo by to mohl vědět?" zašeptala Alice.

Edwardovy oči byly tvrdé jako led. "Aro tě zná tak dobře, jako se znáš sama."

"Ale to bych viděla, kdyby se rozhodli přijít..."

"Neviděla, pokud si nechtějí špinit ruce."

"A co když někdo prokazuje laskavost," navrhla Rosalie. Bylo to poprvé za celou dobu, co promluvila. "Někdo z jihu... někdo, kdo už se dostal do křížku s pravidly. Někdo, kdo měl být zničen, ale dostal druhou šanci – pokud se postará o jeden malý problém... To by vysvětlovalo netečnou reakci Volturiových."

"Proč?" zeptal se Carlisle, stále šokovaný. "Volturiovi nemají žádný důvod..."

"Bylo to tam," nesouhlasil Edward tiše. "Překvapuje mě, že to přišlo takhle brzy, protože ty ostatní myšlenky byly silnější. Aro v duchu viděl, jak stojíme s Alicí po jeho boku, každý z jedné strany. Přítomnost a budoucnost, skutečná vševědoucnost. Síla té představy ho opájela. Myslel bych si, že mu bude trvat mnohem déle, než se toho plánu vzdá – tak moc to chtěl. Ale byla tam taky myšlenka na tebe, Carlisle, na naši rodinu, která se rozrůstá a nabývá na síle. Žárlivost a strach: ty... nemáš sice víc, než má on, přesto máš něco, po čem on touží. Snažil se na to nemyslet, ale nedokázal to úplně skrýt. Myšlenka na vykořenění konkurence v jeho hlavě byla; kromě jejich vlastní je naše skupina tou největší, jakou kdy našli..."

Zírala jsem mu zděšeně do obličeje. Tohle mi nikdy neřekl, ale věděla jsem, proč mi to zamlčel. Teď jsem si ten Arův sen dokázala představit. Edward s Alicí v černých rozevlátých róbách se vznášejí Arovi po boku, s očima chladnýma a krvavě rudýma...

Carlisle mě vyrušil z té noční můry. "Jsou příliš oddaní svému poslání. Sami pravidla nikdy neporušují. To by se příčilo všemu, co vytvořili."

"Můžou nakonec uklidit. Dvojitá zrada," pronesl Edward ponurým hlasem. "Jako kdyby se nic nestalo."

Jasper se naklonil dopředu a zavrtěl hlavou. "Ne, Carlisle má pravdu. Volturiovi neporušují pravidla. Navíc je to příliš nepořádné. Tahle... osoba, tahle hrozba – nemá vůbec ponětí, co dělá. Začátečník, na to bych přísahal. Nevěřím, že za tím stojí Volturiovi. Ale brzy se do toho vloží."

Všichni se na sebe podívali, jako přimrazení napětím a úzkostí.

"Tak pojďme," skoro zařval Emmett. "Na co čekáme?"

Carlisle s Edwardem si vyměnili dlouhý pohled. Edward přikývl.

"Budeš nás to muset naučit, Jaspere," rozhodl Carlisle nakonec. "Jak je zničit." Pronesl ta slova se zachmuřenou odhodlaností, ale na očích jsem mu viděla, jakou cítí bolest. Nikdo nenáviděl násilí víc než Carlisle.

Něco mi na tom nesedělo, ale nedokázala jsem na to ukázat prstem. Byla jsem otupělá, zděšená, k smrti vystrašená. A přesto jsem podvědomě tušila, že mi uniká něco důležitého. Něco, co by do toho chaosu vneslo nějaký smysl. Co by ho vysvětlilo.

"Budeme potřebovat pomoc," řekl Jasper. "Myslíš, že Tanyina rodina bude ochotná...? Dalších pět dospělých upírů by znamenalo veliký rozdíl. A pak Kate a Eleazar, ti by pro nás byli obzvlášť velkou posilou. S jejich pomocí by to byla skoro hračka."

"Zeptáme se," odpověděl Carlisle.

Jasper mu podal mobilní telefon. "Máme naspěch."

Nikdy jsem neviděla Carlisleův vnitřní klid tak otřesený. Vzal si telefon a přešel k oknům. Vytočil číslo, podržel si telefon u ucha a druhou rukou se opřel o sklo. Zíral ven do mlhavého rána s bolestným mnohoznačným výrazem.

Edward mě vzal za ruku a přitáhl mě k bílé pohovce. Posadila jsem se vedle něj a dívala se mu do obličeje, zatímco on sledoval Carlislea.

Carlisleův hlas byl tichý a rychlý, těžko srozumitelný. Slyšela jsem, jak pozdravil Tanyu a pak rychle vysvětlil situaci, tak spěšně, že jsem tomu moc nerozuměla, ačkoliv jsem pochopila, že aljašské upírky už se také doslechly o tom, co se děje v Seattlu.

Pak se v Carlisleově hlasu něco změnilo.

"Ach tak," řekl a hlas mu překvapením zesílil. "To jsme netušili... že to Irina bere takhle."

Edward vedle mě zasténal a zavřel oči. "Zatraceně. Zatracený Laurent, kéž by se propadl až do nejhlubšího pekla, kam stejně patří."

"Laurent?" zašeptala jsem a z obličeje mi vymizela krev, ale Edward neodpověděl, soustředěný na Carlisleovy myšlenky.

Vzpomínka na mé krátké setkání s Laurentem letos brzy na jaře rozhodně nepatřila k těm, které v mysli časem vyblednou nebo je překryje něco jiného. Stále jsem si pamatovala každé slovo, které pronesl, než ho Jacob a jeho smečka vyrušili.

Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu...

Victoria. Laurent byl její první tah – poslala ho na obhlídku, aby viděla, jak těžké bude dostat se ke mně. Nepřežil setkání s vlky, aby jí o tom podal zprávu.

Ačkoliv si po Jamesově smrti udržel staré vazby s Victorií, také si vytvořil nová pouta a nové vztahy. Odešel žít k Tanyině rodině na Aljašku – Tanya je ta nazrzlá blondýnka. V upířím světě to byli nejbližší přátelé Cullenových, prakticky vzdálení příbuzní. Laurent s nimi před svou smrtí strávil skoro rok.

Carlisle stále mluvil, jeho hlas nebyl tak docela prosebný. Přesvědčivý, ale s podtónem. Pak ten podtón najednou nad přesvědčivostí zvítězil.

"To nepřipadá v úvahu," odmítl odměřeným hlasem. "Máme příměří. Oni ho neporušili, ani my to neuděláme. Mrzí mě, když slyším, že... Samozřejmě. Budeme si muset poradit, jak nejlépe umíme, sami."

Carlisle sklapl telefon, aniž čekal na odpověď. Dál zíral do mlhy.

"Co se děje?" zamručel Emmett k Edwardovi.

"Irina se s naším přítelem Laurentem zapletla víc, než jsme tušili. Má na vlky spadeno za to, že ho zničili, aby zachránili Bellu. Chce –" Odmlčel se a podíval se na mě.

"Pokračuj," vybídla jsem ho, jak nejlhostejněji jsem dovedla.

Zamračil se. "Chce pomstu. Zničit smečku. Když jim to dovolíme, přijdou nám na pomoc."

"Ne!" vyjekla jsem.

"Neboj se," uklidňoval mě rozpačitým hlasem. "S tím by Carlisle nikdy nesouhlasil." Zaváhal, pak vzdychl. "Ani já ne. Laurent si to zasloužil" – ta slova skoro zavrčel – "a já za to vlkům stále vděčím."

"To není dobré," řekl Jasper. "Šance jsou příliš vyrovnané. Budeme mít převahu v dovednosti, ale ne v počtu. Vyhrajeme, ale za jakou cenu?" Střelil napjatým pohledem k Alici a zase pryč.

Chtělo se mi nahlas vykřiknout, když mi došlo, jak to Jasper myslel.

Vyhrajeme, ale taky prohrajeme. Někdo nepřežije.

Rozhlédla jsem se dokola po jejich tvářích – Jasper, Alice, Emmett, Rose, Esme, Carlisle... Edward – byli to členové mé rodiny.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře