12.KAPITOLA

18. září 2009 | 11.16 |

12. VETŘELEC

Vytřeštila jsem oči strachy, ačkoliv jsem byla tak vyčerpaná a zmatená, že jsem si nebyla ještě jistá, jestli jsem vzhůru, nebo spím.

Ozvalo se další škrábání na okno provázené tím samým tenkým vysokým zvukem.

Zmatená a nemotorná ospalostí jsem se vymotala z postele k oknu a cestou jsem se mrkáním snažila setřást slzy, které mi zůstaly v očích.

Za sklem nejistě kolísal velký temný stín a kymácel se ke mně, jako kdyby chtěl okno prorazit. Vrávoravě jsem ustoupila dozadu, celá vyděšená, a hrdlo se mi sevřelo, že jsem nemohla vykřiknout.

Victoria.

Přišla si pro mne.

Jsem mrtvá.

Ale Charlieho nedostane!

Potlačila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla. Tohle si budu muset odbýt v tichosti. Nějak to zvládnu. Musela jsem zabránit tomu, aby se Charlie přišel přesvědčit...

A pak ten tmavý stín zavolal známým chraplavým hlasem.

"Bello!" volal přidušeně. "Au! Zatraceně, otevři to okno! AU!"

Potřebovala jsem dvě vteřiny, abych setřásla strach, než jsem se mohla pohnout, ale pak jsem spěchala k oknu a otevřela ho. Mraky byly zezadu matně osvětlené, což mi stačilo na to, abych rozeznávala obrysy.

"Co tu děláš?" vydechla jsem.

Jacob nejistě visel na vršku jedle, která rostla uprostřed malého dvorku před domem. Jeho vahou se strom ohnul ke zdi a on se teď houpal – nohy mu klinkaly šest metrů nad zemí – necelý metr ode mne. Tenké větve na špici stromu škrábaly o stěnu domu s vrzavým kvílením.

"Snažím se dodržet" – hromoval a posunul těžiště, jak ho vršek stromu praštil – "svůj slib!"

Zamrkala jsem mokrýma zamlženýma očima, najednou jsem si byla jistá, že se mi to zdá.

"Kdy jsi mi slíbil, že se zabiješ pádem ze stromu u nás před domem?"

Odfrkl si pohrdlivě a komíhal nohama, aby zlepšil rovnováhu.

"Uhni mi z cesty," poručil.

"Cože?"

Znovu zakomíhal nohama dozadu a dopředu, aby si zvýšil rozkmit. Došlo mi, o co se pokouší.

"Jaku, ne!"

Ale přikrčila jsem se, protože už bylo pozdě. Se zabručením se vrhl do mého otevřeného okna.

Do hrdla se mi dral další křik, jak jsem čekala, že spadne a zabije se – nebo se alespoň zmrzačí o dřevěné obití domu. K mému šoku se hbitě zhoupl do mého pokoje a s hlasitým žuchnutím přistál na nohou.

Oba jsme se automaticky podívali ke dveřím a zadrželi dech. Čekali jsme, jestli ten hluk neprobudil Charlieho. Uběhl krátký okamžik ticha a pak jsme uslyšeli ztlumený zvuk Charlieho chrápání.

Po Jacobově tváři se roztáhl široký úsměv; zdálo se, že je na sebe mimořádně pyšný. Nebyl to ten úsměv, který jsem znala a milovala – byl to nový úsměv, zůstal jen hořkým výsměchem jeho staré upřímnosti, na nové tváři, která patřila Samovi.

To na mě bylo trochu moc.

Kvůli tomuhle klukovi jsem plakala, až jsem z toho usnula. Jeho hrubé odmítnutí vyrazilo bolestivou novou díru do toho, co mi zbylo z hrudi. Nechal po sobě novou noční můru, jako infekci v ráně – urážku po zranění. A teď tady stál v mém pokoji a culil se na mě, jako kdyby se nic nestalo. A co hůř, i když byl jeho příchod hlučný a podivný, připomněl mi doby, kdy se ke mně Edward vkrádal v noci oknem. A ten, kdo mi to připomínal, zlomyslně dloubal do nezhojených ran.

Všechno tohle a navíc ještě fakt, že jsem byla utahaná jako kůň, mě nenaladilo zrovna přátelsky.

"Vypadni!" zasyčela jsem a dala do toho šepotu tolik jedovatosti, kolik jsem jen dokázala.

Zamrkal a jeho obličej ztuhl překvapením.

"Ne," zaprotestoval. "Přišel jsem se omluvit."

"To neberu!"

Snažila jsem se vystrčit ho zpátky ven z okna – konec konců, jestli je to jen sen, tak si nemůže doopravdy ublížit. Bylo to ovšem zbytečné. Nepohnula jsem s ním ani o píď. Rychle jsem spustila ruce a ustoupila od něj.

Neměl na sobě tričko, ačkoliv vzduch proudící oknem dovnitř byl tak studený, že mě roztřásl, a mně bylo nepříjemné dotýkat se rukama jeho nahé hrudi. Jeho kůže pálila, jako když jsem mu posledně sahala na čelo. Jako kdyby byl pořád nemocný a měl horečku.

Nezdál se nemocný. Ale byl obrovský. Naklonil se nade mnou, tak velký, že zastínil okno, neschopen slova z mé zuřivé reakce.

Najednou to bylo prostě víc, než jsem dokázala snést – připadalo mi, jako by se na mě najednou zhroutily všechny mé bezesné noci. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem si myslela, že se snad okamžitě zhroutím na podlahu. Nejistě jsem zavrávorala a snažila se udržet oči otevřené.

"Bello?" zašeptal úzkostně Jacob. Chytil mě za loket, jak jsem se znovu zakymácela, a kormidloval mě zpátky k posteli. Nohy mi podklesly, když jsem došla k pelesti, a já jsem sebou plácla na matraci jako hadrová panenka.

"Hele, jsi v pořádku?" zeptal se Jacob a na čele mu naskočily ustarané vrásky.

Podívala jsem se na něj, slzy na tvářích mi ještě neoschly. "Kdy proboha budu v pořádku, Jacobe?"

Úzkost v jeho obličeji nahradila stopa hořkosti. "No jasně," souhlasil a zhluboka se nadechl. "Stojí to za hovno. No... Já – já se hrozně omlouvám, Bello." Ta omluva byla upřímná, o tom nebylo pochyb, ačkoliv měl ve tváři stále patrný hněv.

"Proč jsi sem přišel? Já nechci, aby ses mi omlouval, Jaku."

"Já vím," zašeptal. "Ale nemohl jsem věci nechat tak, jak zůstaly odpoledne. To bylo hrozné. Je mi to líto."

Zavrtěla jsem unaveně hlavou. "Já ničemu nerozumím."

"Já vím. Chci ti to vysvětlit..." Najednou se odmlčel s pusou otevřenou, téměř jako by mu něco odřízlo přívod vzduchu. Pak se zhluboka nadechl. "Ale nemůžu," dokončil zase rozzlobeně. "Je mi líto, ale nejde to."

Položila jsem si hlavu do dlaní. "Proč?" zeptala jsem se ztlumeně.

Chvilku mlčel. Otočila jsem hlavu ke straně – příliš unavená, abych ji udržela vzpřímenou – abych viděla jeho výraz. Překvapil mě. Jeho oči se dívaly úkosem, zuby měl zaťaté, čelo zvrásněné úsilím.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

Ztěžka vydechl a já jsem si uvědomila, že zadržoval dech. "Nemůžu to udělat," zamumlal bezmocně.

"Co nemůžeš?"

Ignoroval mou otázku. "Podívej, Bello, ty jsi nikdy neměla tajemství, které jsi nesměla nikomu prozradit?"

Podíval se na mě vědoucíma očima a moje myšlenky okamžitě přeskočily ke Cullenovým. Doufala jsem, že se netvářím příliš provinile.

"Něco, co jsi věděla, že musíš utajit před Charliem, před maminkou...?" naléhal. "Něco, o čem jsi nechtěla mluvit ani se mnou? Dokonce ani teď?"

Cítila jsem, jak se mi oči napjaly. Neodpověděla jsem na jeho otázku, ačkoliv jsem věděla, že to bude považovat za kladnou odpověď.

"Dokážeš pochopit, že bych mohl být ve stejné... situaci?" Znovu se přemáhal, zdálo se, že se pere o správná slova. "Někdy se loajalita postaví do cesty tomu, co chceš udělat. Někdy nejde o tvoje tajemství, a proto ho nemůžeš prozradit."

Tak proti tomu jsem nemohla nic namítat. Měl naprostou pravdu – měla jsem tajemství, které nebylo moje, a já jsem neměla právo ho prozradit, tajemství, které jsem se cítila zavázána chránit. Tajemství, o kterém najednou jako by Jacob všechno věděl.

Stále jsem nechápala, jak to souvisí s ním nebo se Samem nebo s Billym. Co je jim do toho, když už jsou Cullenovi stejně pryč?

"Já nevím, proč jsi sem přišel, Jacobe, když jsi mi chtěl nabídnout jenom hádanky místo odpovědí."

"Promiň," zašeptal. "Mně to hrozně vadí, ale jinak to nejde."

Dlouhou chvíli jsme se jeden na druhého dívali v temném pokoji, na tváři beznadějný výraz.

"Největší legrace na tom je," vyhrkl najednou, "že ty už to víš. Já už jsem ti všechno řekl!"

"O čem to mluvíš?"

Vyplašeně se nadechl a pak se ke mně naklonil a jeho výraz se ve vteřině změnil z beznaděje v planoucí naléhavost. Zíral mi zuřivě do očí a jeho hlas byl zbrklý a dychtivý. Říkal mi ta slova přímo do obličeje; jeho dech byl stejně horký jako jeho kůže.

"Myslím, že jsem přišel na způsob, jak si s tím poradit – ty to totiž víš, Bello! Nemůžu ti to říct, ale kdybys to uhodla! To by mi vytrhlo trn z paty!"

"Ty chceš, abych hádala? Co mám uhodnout?"

"Moje tajemství! Ty to dokážeš – ty znáš odpověď!"

Dvakrát jsem zamrkala, snažila jsem se vyčistit si hlavu. Byla jsem tak unavená. Nic, co říkal, mi nedávalo smysl.

Díval se na můj bezvýrazný obličej a pak se jeho tvář znovu napjala úsilím. "Vydrž, uvidíme, jestli ti dokážu nějak pomoct," řekl. Ať se snažil udělat cokoliv, bylo to tak těžké, že namáhavě oddychoval.

"Pomoct?" zeptala jsem se a snažila se udržet soustředění. Víčka se mi zavírala, ale přinutila jsem se nechat je otevřená.

"Jo," řekl a ztěžka dýchal. "Dát ti nápovědu, víš."

Vzal můj obličej do svých ohromných pálivých dlaní a podržel ho pár centimetrů od svého. Zíral mi do očí a šeptal, jako kdyby chtěl sdělit něco mezi řádky.

"Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali – na pláži v La Push?"

"Samozřejmě."

"Vyprávěj mi o tom."

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se soustředit. "Ptal ses na můj náklaďáček..."

Přikývl a pobízel dál.

"Mluvili jsme o Rabbitu..."

"Pokračuj."

"Šli jsme se projít dolů po pláži..." Zatímco jsem vzpomínala, tváře se mi pod jeho dlaněmi ohřívaly, ale on by si toho nevšiml, jak byla jeho kůže horká. Požádala jsem ho tehdy, aby se se mnou šel projít, pak jsem s ním nešikovně flirtovala, abych z něj vydolovala informace, a podařilo se mi to.

Přikyvoval a nedočkavě mě pobízel, abych vzpomínala dál.

Můj hlas byl skoro neslyšitelný. "Vyprávěl jsi mi strašidelné historky... quileutské legendy."

Zavřel oči a znovu je otevřel. "Ano." To slovo bylo napjaté, horlivé, jako kdybych se dostávala k něčemu životnědůležitému. Mluvil pomalu, aby bylo každé slovo zřetelné. "Pamatuješ si, co jsem říkal?"

I ve tmě musel být schopen vidět změnu v barvě mého obličeje. Jak jsem na to vůbec mohla zapomenout? Aniž by si uvědomoval, co dělá, řekl mi přesně to, co jsem toho dne potřebovala vědět – že Edward je upír.

Díval se na mě očima, které věděly příliš mnoho. "Zamysli se pořádně," nabádal mě.

"Ano, pamatuju si to," vydechla jsem.

Zhluboka se nadechl, přemáhal se. "Pamatuješ si všechny histor–?" Nemohl dokončit otázku. Ústa se mu otevřela dokořán, jako kdyby měl něco nacpaného v krku.

"Všechny historky?" zeptala jsem se.

Němě přikývl.

V hlavě mi vířilo. Jenom jediná historka byla opravdu důležitá. Věděla jsem, že zmínil i jiné, ale nemohla jsem si vzpomenout na ten pro mě bezvýznamný úvod, když jsem měla mozek tak zatemněný vyčerpáním. Začínala jsem vrtět hlavou.

Jacob zasténal a seskočil z postele. Přitiskl si pěsti na čelo a dýchal rychle a rozzlobeně. "Ty to víš, ty to víš," mumlal si pro sebe.

"Jaku? Jaku, prosím tě. Já jsem vyčerpaná. Tohle mi teď vůbec nejde. Možná ráno..."

Nabral zhluboka dech, aby se uklidnil, a přikývl. "Možná se ti to vybaví. Asi chápu, proč si pamatuješ jen tu jednu historku," dodal sarkastickým, hořkým tónem. Žuchnul zpátky na postel vedle mě. "Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal na jednu věc?" pokračoval, stále sarkastickým tónem. "Od té doby umírám touhou to vědět."

"Na jakou věc?" zeptala jsem se opatrně.

"Jde o tu upíří historku, kterou jsem ti vykládal."

Dívala jsem se na něj obezřetnýma očima, neschopna odpovědi. Stejně se zeptal.

"Ty jsi to tehdy vážně nevěděla?" zeptal se zase chraplavě. "Až ode mě ses dozvěděla, co je zač?"

Jak tohle věděl? Proč se rozhodl té historce uvěřit, a proč teď? Zatnula jsem zuby. Zírala jsem na něj a nehodlala jsem odpovědět. To mu došlo.

"Chápeš, jak to myslím s tou loajalitou?" zamumlal ještě chraplavěji. "Jsem ve stejné situaci jako ty, ale mám to horší. Nedokážeš si představit, jak pevně jsem vázán..."

Nelíbilo se mi to – nelíbilo se mi, jak přivíral oči, jako kdyby měl bolest, když mluvil o tom, že je vázán. Nelíbilo se bylo slabé slovo – uvědomila jsem si, že to nenávidím, nenávidím cokoliv, co mu působí bolest. Zuřivě to nenávidím.

V duchu se mi vybavil Samův obličej.

Já jsem se zavázala dobrovolně. Ochraňovala jsem tajemství Cullenových z lásky; neopětované sice, ale opravdové. Pro Jacoba to asi tak nebylo.

"Neexistuje žádný způsob, jak by ses z toho mohl vyvázat?" zašeptala jsem a dotkla se hrubého místa na temeni, kde mu končily ostříhané vlasy.

Ruce se mu začaly třást, ale neotevřel oči. "Ne, tohle mám na celý život. Na doživotí." Smutný smích. "Možná déle."

"Ne, Jaku," zasténala jsem. "Co kdybychom utekli? Jenom ty a já. Co kdybychom utekli z domova a nechali Sama tady?"

"Bello, před tím se nedá utéct," zašeptal. "Ale utekl bych s tebou, kdybych mohl." Také ramena se mu teď třásla. Zhluboka se nadechl. "Podívej, já musím odejít."

"Proč?"

"Zaprvé vypadáš, jako kdybys měla každou chvíli omdlít. Potřebuješ se vyspat – já potřebuju, abys byla ve formě. Ty na to přijdeš, musíš."

"A proč ještě?"

Zamračil se. "Musel jsem se vykrást z domu – nemám se s tebou vídat. Budou se divit, kde jsem." Zkroutil pusu. "Asi bych měl jít a dát jim vědět."

"Nemusíš jim nic říkat," zasyčela jsem.

"Ale stejně to udělám."

Vzplanula jsem hněvem. "Já je nenávidím!"

Jacob se na mě překvapeně podíval vykulenýma očima. "Ne, Bello. Nesmíš ty kluky nenávidět. Sam za to nemůže, a nikdo z nich. Už jsem ti to říkal – je to ve mně. Sam je ve skutečnosti... no, nevěřila bys, jak je skvělý. Jared a Paul jsou taky bezvadní, ačkoliv Paul je tak trochu... A Embry byl vždycky můj přítel. Na tom se nic nezměnilo – je to jediná věc, která se nezměnila. Je mi vážně zle, když si vzpomenu, co jsem si o Samovi dřív myslel..."

Sam že je neuvěřitelně skvělý? Zírala jsem na něj nevěřícně, ale nechala jsem to být.

"Tak proč se se mnou nemáš vídat?" zeptala jsem se.

"Není to bezpečné," zamumlal s očima sklopenýma.

Jeho slova mě rozechvěla strachy.

Věděl také tohle? Nikdo kromě mě to nevěděl. Ale měl pravdu – byla hluboká noc, ideální čas k lovu. Jacob by tu u mě v pokoji neměl být. Kdyby pro mě někdo přišel, musím být sama.

"Kdybych si myslel, že je to příl... příliš riskantní," zašeptal, "nepřišel bych. Ale Bello," podíval se na mě znovu, "dal jsem ti slib. Neměl jsem ponětí, že bude tak těžké ho dodržet, ale to neznamená, že se nebudu snažit."

Viděl mi na očích, že mu nerozumím. "Po tom pitomém filmu," připomněl mi. "Slíbil jsem ti, že ti nikdy neublížím... Takže dneska odpoledne jsem to vážně přepískl, že jo?"

"Já vím, že jsi to nechtěl udělat, Jaku. To je v pořádku."

"Díky, Bello." Vzal mě za ruku. "Udělám, co můžu, abych tu byl pro tebe, jak jsem ti to slíbil." Najednou se na mě usmál. Ten úsměv nebyl jeho ani Samův, ale taková podivná kombinace obou. "Opravdu by pomohlo, kdybys na to dokázala přijít sama, Bello. Ze všech sil se o to pokus."

Ušklíbla jsem se. "Vynasnažím se."

"A já se zase vynasnažím brzy tě navštívit." Povzdechl si. "A oni se vynasnaží, aby mi to rozmluvili."

"Neposlouchej je."

"Vynasnažím se." Zavrtěl hlavou, jako kdyby pochyboval o svém úspěchu. "Až na to přijdeš, hned mi to přijeď povědět." V tu chvíli ho něco napadlo, až se mu roztřásly ruce. "Jestli... jestli chceš."

"Proč bych tě neměla chtít vidět?"

Jeho obličej ztvrdl a zhořkl, teď to byl stoprocentně obličej, který patřil Samovi. "No, napadá mě jeden důvod," řekl hrubým tónem. "Podívej, vážně musím jít. Mohla bys pro mě něco udělat?"

Jen jsem přikývla, vystrašená z té změny, která se s ním stala.

"Alespoň mi zavolej – jestli mě nebudeš chtít znovu vidět. Dej mi vědět, jestli se tak rozhodneš."

"To se nestane..."

Zvedl ruku, aby mě přerušil. "Jen mi dej vědět."

Vstal a zamířil k oknu.

"Nebuď blázen, Jaku," přemlouvala jsem ho. "Zlomíš si nohu. Jdi dveřmi. Charlie tě nechytí."

"Já si neublížím," zamumlal, ale otočil se ke dveřím. Zaváhal, když šel kolem mě, a podíval se na mě s výrazem, jako kdyby ho něco ponoukalo. Prosebně natáhl ruku.

Uchopila jsem ji a on mnou najednou škubl – příliš hrubě – a strhl mě z postele, až jsem se s ducnutím zarazila o jeho hruď.

"Kdyby náhodou," zamumlal mi do vlasů a drtil mě v medvědím objetí, při kterém mi praskala žebra.

"Nemůžu – dýchat!" lapala jsem po dechu.

Okamžitě mě pustil, ale ještě mě podržel jednou rukou v pase, abych neupadla. Postrčil mě, tentokrát něžněji, zpátky na postel.

"Trochu se vyspi, Bells. Musíš do toho zapojit hlavu. Já vím, že to dokážeš. Potřebuju, abys to pochopila. Já tě nechci ztratit, Bello. Ne kvůli tomuhle."

Jedním krokem byl u dveří, tiše je otevřel a pak zmizel. Poslouchala jsem, jak pod jeho kroky budou vrzat schody, ale žádný zvuk se neozval.

Lehla jsem si zpátky do postele, hlava se mi točila. Byla jsem příliš zmatená, příliš opotřebovaná. Zavřela jsem oči, snažila se najít v tom nějaký smysl, ale nevědomí mě pohltilo tak rychle, že jsem to nestihla.

Nebyl to ten klidný, bezesný spánek, po kterém jsem toužila – samozřejmě. Znovu jsem byla v lese a jako vždycky jsem začínala bloudit.

Rychle jsem si uvědomila, že tohle není ten samý sen jako obvykle. Zaprvé jsem necítila žádné nutkání chodit dokola a hledat; potulovala jsem se jenom ze zvyku, protože v této části snu se to ode mě obvykle očekávalo. Vlastně to ani nebyl ten samý les. Jeho vůně byla jiná a světlo také. Voněl, ale ne jako vlhká země v lese, spíš jako slaná voda oceánu. Neviděla jsem nebe; přesto se mi zdálo, že slunce určitě svítí – listy nade mnou byly jasně nefritově zelené.

Tohle byl les kolem La Push – blízko tamní pláže, tím jsem si byla jistá. Věděla jsem, že když najdu pláž, uvidím i slunce, a tak jsem spěchala vpřed, vedená slabým zvukem vln v dálce.

A pak se tam objevil Jacob. Popadl mě za ruku a táhl mě zpátky do nejčernější části lesa.

"Jacobe, co se děje?" ptala jsem se ho. Dívala jsem se do vystrašeného chlapeckého obličeje. Jeho vlasy byly zase krásné, měl je vzadu v týlu stažené do ohonu. Škubal vší silou, ale já jsem se bránila; nechtěla jsem jít do tmy.

"Utíkej, Bello, musíš utíkat!" zašeptal vyděšeně.

Ten náhlý pocit déjà vu byl tak silný, že mě skoro probudil.

V tu chvíli jsem věděla, proč to tady poznávám. Protože já už jsem tu byla, jen v jiném snu. Stalo se to před milionem let, patřilo to do úplně jiného života. Tohle byl sen, který se mi zdál tu noc, kdy jsem se procházela s Jacobem po pláži, tu první noc, kdy jsem už věděla, že Edward je upír. Tím, jak jsem na ten den dneska vzpomínala s Jacobem, jsem tenhle sen vytáhla z hromady svých pohřbených vzpomínek.

Dívala jsem se na ten sen s odstupem a čekala jsem, až se přehraje. Z pláže ke mně přicházelo světlo. Za chviličku projde mezi stromy Edward, jeho kůže bude slabě zářit a jeho oči budou černé a nebezpečné. Pokyne mi a usměje se. Bude krásný jako anděl, ale zuby bude mít špičaté a ostré...

Ale předbíhala jsem se. Napřed se musí stát něco jiného.

Jacob pustil mou ruku a zavyl. Třásl se a škubal sebou, pak padl na zem u mých nohou.

"Jacobe!" vykřikla jsem, ale byl pryč.

Místo něj tam stál ohromný červenohnědý vlk s tmavýma, inteligentníma očima.

Sen změnil směr, jako když vlak přehodí na jinou kolej.

Tohle nebyl ten samý vlk, o kterém se mi zdálo v tom jiném životě. Tohle byl velký rudohnědý vlk, od kterého jsem před týdnem stála na louce jenom na půl kroku. Tenhle vlk byl obrovský, monstrózní, větší než medvěd.

Tenhle vlk se na mě upřeně díval, snažil se mi dát svýma inteligentníma očima najevo něco velmi podstatného. Černohnědýma, povědomýma očima Jacoba Blacka.

Probudila jsem se, jak jsem křičela z plných plic.

Skoro jsem čekala, že mě tentokrát Charlie přijde zkontrolovat. Tohle nebyl můj obvyklý křik. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se ztlumit hysterii, která se mým křikem drala na povrch. Přitiskla jsem si bavlněný povlak pevně na obličej a přála si, abych stejně tak mohla udusit spojitost, ke které jsem právě došla.

Ale Charlie dovnitř nepřišel a mně se nakonec podařilo zdusit ten podivný jekot, který mi vycházel z hrdla.

Celé jsem si to teď vybavila – každé slovo, které mi Jacob řekl toho dne na pláži, i tu část, než se dostal k upírům, "studeným". Obzvláště tu první část.

"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme – myslím my Quileuté?" začal.

"Vlastně ne," přiznala jsem.

"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.

A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.

"Studených?"

"Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území." Zvedl oči v sloup.

"Tvůj pradědeček?"

"Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlků – no, vlastně ne obyčejných vlků, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci."

"Vlkodlaci mají nepřátele?"

"Jenom jednoho."

V krku jsem měla knedlík, který mě dusil. Snažila jsem se ho spolknout, ale byl tam usazený a nehýbal se. Chtěla jsem ho vyplivnout.

"Vlkodlak," vydechla jsem.

Ano, to bylo slovo, kterým jsem se dusila.

Celý svět se zakymácel, vychýlil se špatným směrem ze své osy.

Jaké je tohle místo? Může doopravdy existovat svět, kde staré legendy ožívají a překračují hranice malých bezvýznamných městeček, aby se utkaly s mytickými příšerami? Znamenalo to, že každá nemožná pohádka má někde pravdivý základ? Existuje vůbec nějaký rozumný a normální svět, nebo je všechno jenom magie a strašidelné historky?

Sevřela jsem si hlavu do dlaní, aby mi nevybuchla.

Tichý střízlivý hlas vzadu v mé mysli se mě ptal, proč tak vyvádím. Copak jsem dávno neuvěřila v existenci upírů – a tenkrát bez vší té hysterie?

Přesně tak, chtěla jsem na něj zakřičet zpátky. Cožpak nestačí jeden mýtus, není to dost na celý život?

Navíc jsem nikdy ani na chvilku nepřestávala vnímat, že Edward Cullen je naprosto mimořádný. Nebylo to takové překvapení, když jsem zjistila, co je zač – protože bylo jasné, že to není obyčejný člověk.

Ale Jacob? Jacob, který byl jenom Jacob a nic víc než Jacob? Jacob, můj kamarád? Jacob, jediný člověk, ke kterému jsem si dokázala vytvořit nějaký vztah...

A ani on nebyl člověk.

Potlačovala jsem nutkání znovu se rozkřičet.

Co tohle vypovídalo o mně?

Na to jsem znala odpověď. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Proč by se jinak můj život hemžil postavami z hororových filmů? Proč by mi jinak na nich záleželo tolik, že mě to trhá na kusy, když se chovají, jak jim jejich mytická podstata velí?

V hlavě se mi všechno točilo a posouvalo, takže věci, které předtím znamenaly jedno, teď znamenaly něco jiného.

Neexistoval žádný kult. Nikdy neexistoval žádný kult, ani žádný gang. Ne, bylo to mnohem horší. Byla to smečka.

Smečka pěti neuvěřitelně obrovských, různobarevných vlkodlaků, kteří se za mnou kradli po Edwardově louce...

Najednou mě popadl horečnatý spěch. Koukla jsem na hodiny – bylo dost brzo, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se okamžitě dostat do La Push. Musela jsem vidět Jacoba, aby mi mohl říct, že jsem se úplně nezbláznila.

Natáhla jsem si první čisté oblečení, které jsem našla, a bylo mi jedno, jestli se k sobě hodí, nebo ne, a pádila jsem dolů, brala jsem schody po dvou. Málem jsem narazila do Charlieho, jak jsem smykem zabrzdila v chodbě cestou ke dveřím.

"Kam jdeš?" divil se. Oba jsme byli překvapení, že jeden druhého vidí. "Víš, kolik je hodin?"

"Jo. Musím se vidět s Jacobem."

"Myslel jsem, že ta věc se Samem..."

"To nevadí, musím s ním hned teď mluvit."

"Je hodně brzo." Zamračil se, když se můj výraz neměnil. "Nechceš se nasnídat?"

"Nemám hlad," vyhrkla jsem. Stál mi v cestě k východu. Zvažovala jsem, že se kolem něj protáhnu a uteču mu, ale věděla jsem, že bych mu to později musela vysvětlovat. "Vrátím se brzy, ano?"

Charlie se zamračil. "Rovnou k Jacobovi domů, ano? Žádné zastávky po cestě?"

"No jasně že ne, kde bych se zastavovala?" Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu.

"Já nevím," přiznal. "Jenomže... no, došlo k dalšímu útoku – zase ti vlci. Bylo to opravdu blízko horkých pramenů – tentokrát máme svědka. Obětí je muž, který stál jenom pármetrů od silnice, když najednou zmizel. Jeho žena se o pár minut později vydala ho hledat, a uviděla velkého šedého vlka, tak běžela pro pomoc."

Žaludek se mi zhoupl, jako kdybych udělala vývrtku na tobogánu. "Zaútočil na něj vlk?"

"Není po něm stopy – zase jenom trocha krve." Charlieho obličej byl zbrázděný bolestí. "Strážci tam vyrážejí ozbrojeni a berou s sebou ozbrojené dobrovolníky. Je mnoho lovců, kteří se toho touží zúčastnit – za mrtvoly vlků je vypsaná odměna. To znamená velkou palebnou sílu rozptýlenou po lese, a to mi dělá starosti." Zavrtěl hlavou. "Když se lidi moc vzruší, dochází k nehodám..."

"Oni budou na vlky střílet?" Hlas mi vyletěl o tři oktávy.

"Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?" zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. "Nestává se z tebe zapřísáhlý ochránce přírody, že ne?"

Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy... Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve.

"Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici – žádné zastávky – ano?"

"Ano," opakovala jsem slabým hlasem.

"Musím jít."

Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky.

"Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?"

"Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé."

Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. "Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!"

"Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka – nic se mi nestane." Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. "Jdeš?"

Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení.

"Bells?"

"Možná je moc brzy, jet do La Push," zašeptala jsem.

"Souhlasím," řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře.

Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena.

Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu?

A co bude s Jacobem? Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je – přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo – vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.

Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem... Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?

Musela jsem věřit, že alespoň Jacobovi na tom sejde.

Ať tak či tak, musela jsem ho varovat.

Nebo... nemusela?

Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou... vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?

Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.

Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech – velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco – kdybych vůbec něco čekala.Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.

Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme – bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej – a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela. Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař. Nic nemohlo být těžší než tohle.

Vlkodlaci si zvolili jinou cestu.

A co bych si teď měla zvolit já?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře