TELEFONÁT-OD STEPH

16. září 2009 | 12.22 |

TELEFONNÍ ROZHOVOR MEZI ALICÍ A ROSALIÍ V NOVÉM MĚSÍCI.NAPSÁNO STEPHENIÍ MEYER.

Stephenie Meyer:

Zábavný příběh – právě jsem napsala tenhle kousekjako vtip. Četla jsem na stránce Twilight Fanfiction o soutěži "Projdi se v mých botách"  a zmínila jsem se Alphie že možná něco napíšu jako vtip. Ona mi řekla že to nedám, Pelirroja řekla že kdyby byla na mém místě tak by do toho hned šla. Vsadila jsem se že nad Pel vyhraju a Alphie se vsadila že ne. Tak jsem napsala tuhle malou část Nového Měsíce z Rosaliina úhlu pohledu (byla to docela zajímavá zkušenost být v Rosalině hlavě) a poslala ji ven se smíchem. Nakonec jsem byla vtipná.  Můj vtip se ale ztratil v kyberprostoru a Pel to nikdy neviděla. Tak hádám že Alphie a já nikdy nebudeme mít vítěze naší sázky....kdyby opravdu ne Twilight Fanfiction má jiné soutěže...

Tady je můj ztracený vtip, telefonát mezi Alicí a Rosalií v osmnácté kapitole Nového měsíce:

                                           Špatný odhad          

        Něco tiše zašelestilo – ne tady, několik set yardů na sever – nadskočila jsem. Moje ruka automaticky sevřela telefon, zavřela ho a schovala ve stejném momentu.

         Přehodila jsem si vlasy na záda, kradmě jsem se podívala vysokými okny do lesa. Den byl mlhavý a zamračený, můj vlastní odraz byl jasnější  než stromy a mraky. Rozhlížela jsem se okolo vyplašenýma očima, svěslila jsem koutky a nakrčila obočí...

         Zamračila jsem se, smazala jsem s pohrdáním výraz viny. Atraktivním pohrdáním. Nepřítomně jsem zaznamenala jak pohrdavý výraz slušel mé tváři, kontrastující hezky s mými hustými zlatavými vlasy. Ve stejnou chvíli moje oči přejížděli přes prázdný Aljašský les a byla jsem uklidněná tím že jsem stále ještě sama. Ten zvuk nebyl nic důležitého – nějaký pták nebo vítr.

         Nepotřebuju žádné odpuštění – říkala jsem si. Nemám žádnou vinu. Neudělala jsem nic špatně.

         Opravdu plánovali nikdy neříct Edwardovi pravdu?  Nechat ho válet se v pocitu úzkosti navždy v odporných brlozích, zatímco Esme truchlí a Carlisle přehodnocuje každé rozhodnutí a Emmett má radost z pomalu odcházející osmalělosti? Jak by to pomohlo?

         Kromě toho, nebyl žádný způsob jak udržet tajemství před Edwardem delší dobu. Dříve nebo později by nás našel, přišel k Alici nebo Carlislovi pro nějaké odpovědi a objevil by pravdu.  Poděkoval by nám za lhaní? Těžko. Edward vždycky musel vědět všechno, žije tímhle smyslem vševědoucnsti. Měl by obrovský vztek a jen by se to zhoršilo faktem že jsme mu lhali o Bellině smrti. Až se zklidní a dostane se přes tenhle nepořádek, pravděpodobně mi poděkuje, že jsem byla jediná kdo se mu postavil a byl k němu upřímný.

         Pár mil odtud zakřičel jestřáb, při tom zvuku jsem znovu nadskočila a opět zkontrolovala okna. Moje tvář měla pořád ten stejný výraz viny, zamračila jsem se na sebe ve skle.

         Fajn, tak  mám vlastní program. Byla to taková zlá věc chtít aby moje rodina byla zase celá? Bylo to tak sobecké že mi chyběl každodenní mír a štěstí, které jsem brala jako samozřejmost, štěstí, které jak se zdálo vzal Edward sebou při svém útěku?

         Jen jsem chtěla aby to bylo takové jako předtím. Bylo to špatné? To se nezdá tak hrozné. Nakonec jsem to nechtěla jen pro sebe ale pro všechny. Esme, Carlisla a Emmetta.

         Ne tak moc pro Alici, i když jsem to předpokládala... Ale Alice má jistě rozdělané tolik práce – a Edward byl schopen držet se dál od jeho male lidské přítelkyně – že by se neměla obtěžovat se smutkem. Alice vždycky funguje v jiném světě než zbytek z nás, uzavřená v její věčně se měnící realitě. Až na Edwarda je jediná kdo se podílí v té realitě. Myslela bych si že jeho nepřítomnost bude pro ni t잚í. Ale ona je vždy nějak zajištěná, žijíci vepředu, její mysl je vždy v době kde její tělo ještě nebylo. Vždy tak klidná.

         Zuřila když viděla Bellin skok, i když...

         Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem příliš brzy?

         Musela jsem být k sobě upřímná, protože Edward by mohl vidět každý kousek malichernosti v mém rozhodnutí hned jak by se dostal domů. Možná si musím přiznat své špatné důvody a přijmout je.

         Ano, byla jsem žárlivá na to jak se Alice chovala k Belle. Byla by Alice tak neuvážená, tak divoce vystrašená kdybych to byla já kdo by skočil z útesu?  Má ráda tu obyčejnou lidskou holku tak moc víc než mě?

         Ale tahle žárlivost byla jen malá věc. Možná urychlila moje rozhodnutí ale neovládla mě. Přesto bych Edwardovi zavolala. Byla jsem si jistá že by dal přednost mé otevřené upřímnosti před laskavou lží. Jejich klamání bylo odsouzeno hned na začátku k zániku, Edward by nakonec přišel domů.

         Ale teď přijde rychleji.

         Nebylo to jen štěstí a spokojenost mé rodiny co mi chybělo.

         Upřímně. Chyběl mi taky Edward. Chyběli mi jeho malé ironické poznámky, černý humor který se mnohem víc shodoval s mým vlastním smyslem pro humor než Emmettovou věčně dobrou náladou. Chyběla mi hudba – Emmettovo stereo stale řve jeho nejnovější objevy, Edwardovi písně obvykle ukazují jeho vzdálené myšlenky.  Chybí mi jeho hlučení vedle mě v garáži zatímco ladíme naše auta, byl to jediný čas kdy jsme byli opravdu synchronizovaní.

         Chyběl mi můj bratr. Jistě by mě nesoudil tak přísně kdyby tohle viděl v mých myšlenkách.

         Na chvíli to bude neopříjemné, věděla jsem to. Ale dříve přijde domů a brzy se vrátíme zpátky do normálu...

         Hledala jsem v sobě nějaký smutek pro Bellu a byla jsem ráda že jsem nějaký našla. Trošku. Alespoň tak, udělala Edwarda šatného jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Samozřejmě taky ho udělala vice nešastného než kdykoli v jeho století života. Ale bude mi chybět mír který mu dala za těch pár krátkých měsíců. Měla bych opravdu litovat její ztráty.

         Cítila jsem se líp když jsem tohle věděla,. Spokojeně jsem se na sebe usmála ve skle, obličej orámovaný zlatavými vlasy a červenými cedrovými stěnami  Tanyina dlouhého, útulného obýváku a užívala si ten pohled. Když jsem se usmála nebyl nikdo na téhle planetě, mrtvý nebo nesmrtelný, kdo by mohl soutěžit s mou krásou. Byla to uklidňující myšlenka. Možná se mnou nebylo lehké vyjít. Možná jsem byly povrchní a sobecká. Možná bych měla lepší charakter kdybych se narodila s obyčejnou tváří a nudným tělem. Možná bych tak byla šastnější. Ale bylo nemožné si to vyzkoušet  Mám svou krásu a je to něco  s čím počítám.

         Rožšířila jsem úsměv.

         Zazvonil telefon a já jsem automaticky zvedla ruku, avšak zvuk přicházel z kuchyně ne z mé dlaně.

         Okamžitě jsem věděla že je to Edward. Volá zpátky aby si zkonroloval informaci kterou jsem mu dala. Nevěřil mi. Zřejmě si myslel že jsem dost krutá abych si z něčeho takového dělala srandu. Zamračila jsem jsem se a letěla do kuchyně vzít telefon.

         Telefon ležel na kraji dlouhého pultu na krájení. Zvedla jsem ho dřív než doznělo první zazvonění a otočila jsem se tváří k francouzským dveřím a odpověděla. Nechtěla jsem si to připustit ale věděla jsem že vyhlížím jestli se Emmett a Jasper nevracejí. Nechtěla jsem aby slyšeli můj rozhovor s Edwardem. Měli by zlost...

         "Ano?” Zeptala jsem se.

         "Rose musím mluvit s Carlislem, hned,” vychrlila Alice.

         "Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co--?”

         "Fajn, jakmile se vrátí.”

         "Co se děje? Hned ho najdu a řeknu mu a ti zavolá—"

         "Ne,” znovu mě přerušila. "Budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?"    Můj žaludek se podivně zkroutil, zdálo se jako by v mém břiše poklesl. Cítila jsem zvláštní déjà vu, slabý náznak dlouho ztracené lidské paměti. Nevolnost...

         "Dobře Alice, ano. Mluvila jsem s Edwardem. Jen před pár minutami.” Pohrávala jsem si s myšlenkou předstírat že Edward náhodou zavolal mě,. Ale samozdřejmě lhaní by nemělo žádný smysl. Budu mít i tak  dost problémů až přijde domů.

         Můj žaludek byl pořád zvláštně sevřený ale ignorovala jsem to. Rozhodla jsem se být rozlobená. Alice mě nebude moct tak moc obviňovat. Edward nechtěl lži, chtěl pravdu. Určitě by stál za mnou kdyby byl doma.

         "Ty a Carlisle jste neměli pravdu,” řekla jsem. "Edward by neocenil kdyby jste mu lhali. Chtěl pravdu. Nechtěl lži. Tak jsem mu to řekla. Zavolala jsem mu... vlastně jsem mu volala několikrát,” připustila jsem. " Dokud to nezvedl. Zpráva by nebyla dobrá.”

         "Proč?” vyjekla Alice. "Proč jsi to udělala Rosalie?”

         "Protože tak se přesto dřív dostane a věci se vrátí do normálu. S časem by to nebylo snadnější, tak proč to něříct hned? Čas nic nezmění. Bella je mrtvá. Edward bude truchlit a dostane se přes to. Lepší začít hned než později.”

         "No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?” Zeptala se mě Alice ostrým, zlomyslným tónem.

         Spletla se v obou věcech? Zamrkala jsem a zkoušela porozumět.

         "Bella je pořád naživu?” Zašeptala jsem nevěřícně ta slova, zkoušejíc uhodnout na co Alice odkazovala.

         "Ano, to je. Je naprosto v pořádku —"

         "V pohodě? Viděla jsi jak skočila z útesu!”

         "Mýlila jsem se.”

         Slova zněla zvláštně Aliciným hlasem. Alice, která se nikdy nemýlí, nikdy není překvapená...

         "Jak?” Zašeptala jsem.

         "To je dlouhý příběh”

         Alice se mýlila, Bella byla naživu. A já jsem řekla...

         "Udělala jsi v tom docela nepořádek,” zavrčela jsem, obrátíc své zklamání v obvinění. "Edward bude rozzuřený až se vrátí domů.”

         "Ale v tom se taky pleteš,” řekla Alice skrz zuby. "a kvůli tomu volám...”

         "V čem se mýlím? Edwardově návratu domů? Samozřejmě že se vrátí.” Řekla jsem posměšně. "Co? Ty si myslíš že to udělá jako Romeo? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický—"

         "Ano,” Alice zasyčela hlasem jako led. " To je přesně to co jsem viděla.”

         Přesvědčení v jejích slovech mi roztřáslo kolena. Chytila jsem se cedrového nosného sloupu jako opory – opory pro mé težké diamantové tělo které žádnou opru reálně nepotřebovalo. "Ne. On není tak hloupý. On—musí si uvědomit že—"

         Ale nemohla jsem dokončit větu, protože jsem to mohla vidět v mé hlavě, v mé vlastní vizi. Vidění o mě. Nemyslitelné vize mého vlatního života kdyby nějak Emmett přestal být. Otřeseně jsem utekla z téhle hororové myšlenky.

         Ne—to nemůžu srovnávat. Bella byla jen člověk. Edward nechtěl aby byla nesmrtelná, to není stejné. Edward necítil to stejné!

         "Já – já jsem to takhle nemyslela. Jen jsem chtěla aby se Edward vrátil domů!” Můj hlas zněl skoro jako kvílení.

         "Na to je trochu pozdě, Rose,” řekla Alice studenějším hlasem než předtím. "Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho kdo jim uvěří.”

         Pak se ozvalo je cvaknutí a potom oznamovací tón.

         "Ne,” zašeptala jsem. Zatřásla jsem za chvíli hlavou pomalu. "Edward se vrátí domů.”

         Zírala jsem na svou tvář odrážející se v okenní tabulce francouzských dvěří, ale nemohla jsem ji znovu vidět. Byla to jen neforemná šmouha bile a zlaté.

         Potom, přes šmouhu, daleko ve vzdáleném lese se nevyzpytatelně roztřásl obrovský strom, opožděně potom i zbytek lesa. Emmett.

         Vytrhla jsem dveře z cesty. Hodila jsem je ostře proti zdi, ale znělo to daleko za mnou jak jsem utíkala lesem.

         "Emmette!” Křičela jsem. "Emmette, pomoc!”     

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře