ÚRYVEK

4. červenec 2009 | 18.52 |

MOJE OBLÍBENÁ ČÁST...KRÁSNÁ

"Na čtvrt hodiny, aby mi utekla pěkná potyčka? Abys ode mě mohla utéct, jakmile si budeš myslet, že jsem zase v bezpečí? To snad žertuješ."
"Já neuteču. Rozmyslela jsem si to. Nějak to vymyslíme, Jacobe. Vždycky existuje kompromis. Nechoď!"
"Lžeš."
"Nelžu. Víš, že jsem mizerná lhářka. Podívej se mi do očí. Zůstanu, jestli ty taky."
Jeho obličej se zatvrdil. "A můžu ti jít za svědka na svatbu?"
Chvíli trvalo, než jsem dokázala promluvit, ale nedokázala jsem mu dát jinou odpověď než "prosím."
"Já jsem to věděl," řekl a jeho obličej se zase zklidnil, až na to nepokojné světlo v jeho očích.
"Miluju tě, Bello," zamumlal.
"Miluju tě, Jacobe," zašeptala jsem zlomeně.
Usmál se. "To já vím líp než ty, že mě miluješ."
Otočil se, aby odešel.
"Cokoliv," zavolala jsem za ním přiškrceným hlasem. "Cokoliv chceš, Jacobe. Jenom to nedělej!"
Zastavil se a pomalu se otočil.
"Vážně nevěřím, že to myslíš upřímně."
"Zůstaň," prosila jsem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, já jdu." Zastavil se, jako kdyby si něco usmyslel. "Ale můžu to nechat osudu."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se přidušeně.
"Nemusím dělat nic schválně - prostě jen budu ze všech sil bojovat za svou smečku. A ať se stane, co se má stát." Pokrčil rameny. "Kdybys mě tak dokázala přesvědčit, že jsi vážně chtěla, abych se vrátil - víc, než jsi chtěla udělat ten nesobecký krok."
"Jak?" zeptala jsem se.
"Mohla jsi mě požádat," navrhl.
"Vrať se," zašeptala jsem. Jak mohl pochybovat, že to myslím vážně?
Zavrtěl hlavou a zase se usmál. "O tomhle nemluvím."
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslí, a on se na mě celou tu dobu přezíravě díval - byl si jistý mou reakcí. Jakmile mi to ovšem došlo, bez přemýšlení jsem ta slova vyhrkla a neohlížela se na to, co mě budou stát.
"Políbíš mě, Jacobe?"
Překvapeně vykulil oči a pak je podezíravě přimhouřil. "Blafuješ."
"Polib mě, Jacobe. Polib mě a pak se vrať."
Zaváhal ve stínu, bojoval sám se sebou. Pootočil se zase k západu, tělem se ode mě odvracel, ale jeho nohy zůstávaly přikované k místu, kde stál. S pohledem stále upřeným tam, kam měl původně namířeno, udělal jeden nejistý krok směrem ke mně a pak druhý. Otočil hlavu, aby se na mě podíval. V očích měl pochybovačný výraz.
Dívala jsem se na něj. Neměla jsem ponětí, jak se tvářím.
Jacob se zhoupl na patách, pak se naklonil dopředu a třemi dlouhými kroky přešel vzdálenost mezi námi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře