6.KAPITOLA

15. září 2009 | 12.16 |

6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY

Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se soustředit na třetí dějství Macbetha, ale ve skutečnosti jsem napínala uši, jestli neuslyším svůj náklaďáček. Byla jsem přesvědčená, že bych řev motoru slyšela i přes bušící déšť. Ale když jsem se šla kouknout za záclonu – znovu – najednou tam stál.

Netěšila jsem se na pátek, a bylo to ještě horší, než jsem čekala. Samozřejmě jsem si vyslechla narážky na své omdlívání. Zdálo se, že obzvlášť Jessica má z té historky obrovskou legraci. Naštěstí Mike udržel pusu zavřenou, takže to vypadalo, že o Edwardově zásahu nikdo neví. Ale Jessica měla spoustu otázek, které se týkaly včerejšího oběda.

"Tak co chtěl Edward Cullen včera?" zeptala se mě při trigonometrii.

"Nevím," odpověděla jsem po pravdě. "Vlastně se vůbec nedostal k podstatě věci."

"Vypadalas trochu rozzlobená," nadhodila.

"Vážně?" Udržela jsem lhostejný výraz.

"Víš, nikdy předtím jsem ho neviděla sedět s někým jiným než s členy jeho rodiny. To bylo divný."

"Divný," souhlasila jsem. Zdála se otrávená; prohrábla si netrpělivě temné kadeře – asi doufala, že uslyší něco, z čeho bude dobrá historka, kterou by mohla vykládat dál.

Nejhorší na pátku bylo to, že i když jsem věděla, že tam nebude, pořád jsem doufala. Když jsem vstoupila do jídelny s Jessikou a Mikem, nemohla jsem se ubránit, abych se nepodívala k jeho stolu, kde seděli Rosalie, Alice a Jasper a povídali si, hlavy blízko u sebe. A nemohla jsem zastavit smutek, který mě zaplavoval, když jsem si uvědomila, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, než ho zase uvidím.

U mého obvyklého stolu byl každý samé plány na příští den. Mike celý ožil, vkládal velikánskou důvěru v místního meteorologa, který na zítřek sliboval slunce. Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Ale dnes bylo tepleji – téměř šestnáct stupňů. Možná, že ten výlet nebude tak úplně na pendrek.

Během oběda jsem zachytila pár nepřátelských pohledů od Lauren, kterým jsem porozuměla, až když jsme všichni společně vycházeli z jídelny. Šla jsem těsně za ní, byla jsem jenom krok od jejích hladkých, stříbrně blonďatých vlasů, a ona o tom neměla ponětí.

"...nechápu, proč Bella," – vyslovila mé jméno s opovržením – "odteďka nesedá s Cullenovými," šeptala Mikovi.

Nikdy jsem si nevšimla, jaký má nepříjemný nosový hlas, a byla jsem překvapená záští, která z něj čišela. Neznaly jsme se nijak dobře, rozhodně ne dost na to, aby mě neměla ráda – tak jsem si to aspoň myslela.

"Je to moje kamarádka; sedá s námi," zašeptal Mike loajálně, ale také trochu majetnicky. Zastavila jsem, aby mě přešly Jess s Angelou. Už jsem nechtěla nic slyšet.

* * *

Doma u večeře Charlie neskrýval nadšení nad mým sobotním výletem do La Push. Myslím, že se cítil provinile, že mě nechává o víkendech samotnou doma, ale strávil příliš mnoho let vytvářením svých zvyků, aby je teď porušoval. Samozřejmě znal jména všech spolužáků, kteří pojedou, jejich rodičů a asi i jejich praprarodičů. Zdálo se, že to schvaluje. Přemítala jsem, jestli by schválil i můj plán jet do Seattlu s Edwardem Cullenem. Ne že bych mu o tom chtěla vykládat.

"Tati, znáš místo jménem Goat Rocks nebo tak nějak? Myslím, že je to jižně od Mount Rainier," zeptala jsem se nedbale.

"Jo – proč?"

Pokrčila jsem rameny. "Pár lidí mluvilo o tom, že tam budou tábořit."

"To není moc vhodné místo na táboření," řekl překvapeně. "Je tam moc medvědů. Lidi tam většinou jezdí během lovecké sezóny."

"Aha," zamumlala jsem. "Možná jsem to jméno špatně zachytila."

Chtěla jsem si pospat, ale probudila mě neobvyklá záře. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, jak mými okny proudí jasné žluté světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spěchala jsem se k oknu přesvědčit, a opravdu, bylo to slunce. Stálo na obloze na špatném místě, moc nízko, a nezdálo se tak blízko, jak by mělo být, ale rozhodně to bylo slunce. Na obzoru se kupily mraky, ale uprostřed bylo vidět velikou modrou skvrnu. Zůstala jsem u okna tak dlouho, jak to šlo, bála jsem se, že když odejdu, ta modrá zase zmizí.

Newtonových obchod se sportovním vybavením byl na sever od města. Už jsem si ho všimla, ale nikdy jsem se tam nezastavila – neměla jsem moc potřebu kupovat outdoorové vybavení, protože jsem nikdy nepobývala venku déle, než bylo nezbytně nutné. Na parkovišti jsem poznala Mikův Suburban a Tylerovu Sentru. Jak jsem zastavila vedle jejich aut, viděla jsem před Suburbanem stát skupinku lidí. Byl tam Erik se dvěma dalšími kluky, kteří se mnou chodili do třídy; byla jsem si celkem jistá, že se jmenují Ben a Conner. Byla tam Jess, z jedné strany měla Angelu, z druhé Lauren. Další tři holky stály s nimi, včetně jedné, kterou jsem si pamatovala, protože jsem přes ni upadla v pátek při tělocviku. Ta se na mě ošklivě podívala, jak jsem vystupovala z auta, a zašeptala něco Lauren. Lauren zavrtěla hlavou s vlasy barvy kukuřičného chmýří a pohrdlivě si mě měřila.

Takže to bude jeden z těch dní.

Alespoň Mike měl radost, že mě vidí.

"Tys přijela!" zavolal potěšeně. "A já jsem říkal, že dneska bude sluníčko, že jo?"

"Slíbila jsem ti, že pojedu," připomněla jsem mu.

"Už čekáme jenom na Leea a Samanthu... pokud jsi ještě někoho nepozvala," dodal Mike.

"Ne," lhala jsem s lehkým srdcem a doufala, že mě při lži nenachytá. Ale také jsem si přála, aby se stal zázrak a Edward se objevil.

Mike vypadal spokojeně.

"Pojedeš se mnou v autě? Je to tamhleto, nebo můžeš jet v minivanu Leeovy mámy."

"Jasně."

Blaženě se usmál. Bylo tak snadné udělat Mikovi radost.

"Můžeš sedět vepředu vedle mě," slíbil mi. Nebylo jednoduché udělat radost Mikovi a současně i Jessice. Viděla jsem, jak na nás Jessica upřeně kouká.

Počty ovšem pracovaly v můj prospěch. Lee přivedl dva lidi navíc, a najednou bylo potřeba každé místo. Podařilo se mi vměstnat Jess mezi Mika a sebe na přední sedadlo Suburbanu. Mike taky mohl projevit víc taktu, ale Jessica se zdála celkem usmířená.

Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů, silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Byla jsem ráda, že mám místo u okna. Stáhli jsme zase okýnka – Suburban působil trochu klaustrofobicky, když v něm sedělo devět lidí – a já jsem se snažila absorbovat co nejvíce slunečního světla.

Během svých letních pobytů ve Forks s Charliem jsem byla na plážích kolem La Push mnohokrát, takže míli dlouhý půlměsíc First Beach jsem dobře znala. Pořád mi však připadal úchvatný. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Z ocelových vln přístavu se zvedaly ostrovy se strmými útesy po stranách, dosahujícími k hrbolatým vrcholkům, korunovány strohými, do nebe se tyčícími borovicemi. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů, které z dálky vypadaly uniformně šedé, ale zblízka měly všechny odstíny, jaké kámen může mít: cihlovou, mořskou zeleň, levandulovou, modrošedou, matně zlatou. Čára přílivu byla pokryta velkými kusy naplaveného dříví, vyběleného ve slaných vlnách, že vypadalo jako kosti, některé bylo nahromaděné na okraji lesa, některé leželo osaměle, jenom z dosahu vln.

Od vln přicházel čerstvý vítr, studený a slaný. Na vlnách se kolébali pelikáni a rackové a nad nimi kroužil osamělý orel. Po nebi se stále honily mraky, hrozilo, že každou chvíli provedou invazi, ale slunce prozatím statečně svítilo ve své aureole modrého nebe.

Vydali jsme se dolů k pláži, Mike nás vedl ke kruhu z naplavených klád, které se zjevně používaly při sešlostech, jako byla ta naše. Bylo tam i ohniště plné černého popela. Erik a ten kluk, který se myslím jmenoval Ben, sbírali ulámané větve naplaveného dříví ze sušších hromad kolem okraje lesa a brzy měli na starém popelu postavenou hranici v podobě tee-pee.

"Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?" zeptal se mě Mike. Seděla jsem na jedné lavičce barvy kosti; ostatní holky se shromáždily po obou mých stranách a vzrušeně si povídaly. Mike klečel vedle ohně a zapaloval jeden menší klacík cigaretovým zapalovačem.

"Ne," odpověděla jsem, když opatrně umísťoval hořící větvičku do pagody.

"Tak to se ti bude líbit – sleduj ty barvy." Zapálil další malou větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat.

"Je to modré," řekla jsem překvapeně.

"To dělá ta sůl. Hezké, ne?" Zapálil další kousek, položil ho tam, kde oheň ještě nechytil, a pak si přišel sednout vedle mě. Naštěstí Jess byla z jeho druhé strany. Otočila se k němu a nárokovala si jeho pozornost. Sledovala jsem zvláštní modré a zelené plameny praskající k nebi.

Po půl hodině povídání se pár kluků chtělo projít k blízkým přílivovým jezírkům. Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem měla přílivová jezírka moc ráda. Fascinovala mě už jako dítě; byla to jediné, na co jsem se těšila, když jsem měla jet do Forks. Na druhou stranu, taky jsem do nich hodně padala. Na tom nic není, když je vám sedm a máte s sebou tátu. Připomnělo mi to Edwardovu žádost – abych nespadla do oceánu.

Lauren byla ta, která za mě rozhodla. Ona se nechtěla projít, rozhodně na to neměla vhodné boty. Většina ostatních holek kromě Angely a Jessiky se rozhodly zůstat taky na pláži. Čekala jsem, dokud se Tyler s Erikem nenabídli, že s nimi zůstanou, a pak jsem tiše vstala, abych se přidala k těm, co šli na procházku. Mike mi věnoval široký úsměv, když viděl, že jdu.

Procházka nebyla moc dlouhá, akorát se mi nelíbilo, že jsem v lese ztratila nebe. Do zeleného světla lesa se smích adolescentů jaksi nehodil, les byl příliš temný a zlověstný, aby byl v harmonii s veselým žertováním. Musela jsem se při každém kroku velice pečlivě dívat, kam šlapu, abych se vyhnula kořenům dole a větvím nad sebou, a brzy jsem byla pozadu. Nakonec jsem se prodrala smaragdovým okrajem lesa a znovu jsem se ocitla na skalnatém pobřeží. Byl odliv a přílivová říčka tekla kolem nás svou cestou do moře. Podél jejích oblázkovitých břehů byla mělká jezírka, která nikdy úplně nevysychala, a kde se to hemžilo životem.

Byla jsem velmi opatrná, abych se nenakláněla příliš daleko nad malé oceánové rybníčky. Ostatní se nebáli, skákali přes kameny, nakláněli se riskantně přes okraje. Našla jsem si velmi stabilně vypadající kámen na kraji jednoho z největších jezírek a posadila se tam velmi opatrně, očarovaná přírodním akváriem pod sebou. Pugéty zářivých sasanek se neustále vlnily v neviditelném proudu, převracely škeble rozehnané po krajích, schovávajíce tak kraby zalezlé uvnitř, hvězdice nehybně držely přichycené ke kamenům a k sobě navzájem a v jasně zelených mořských řasách se zavlnil jeden malý černý úhoř s bílými rychle se pohybujícími pruhy, který tam čekal, až se moře vrátí. Byla jsem tím naprosto uchvácená, až na jednu malou část mé mysli, která přemítala, co asi teď dělá Edward, a snažila si představit, co by říkal, kdyby tu byl se mnou.

Nakonec kluci dostali hlad, a tak jsem celá ztuhlá vstala a vydala se za nimi zpátky. Tentokrát jsem se snažila lépe s nimi držet krok přes les, takže jsem přirozeně párkrát upadla. Udělala jsem si na dlaních pár mělkých škrábanců, na kolenou džínů jsem měla zelené skvrny, ale mohlo to být horší.

Když jsme se dostali zpátky na First Beach, viděli jsme, že skupina, kterou jsme opustili, se mezitím rozrostla. Jak jsme se přiblížili, viděli jsme lesklé rovné černé vlasy a měděnou kůži nově příchozích, teenagerů z rezervace, kteří se přišli skamarádit. Už se rozdávalo jídlo a kluci spěchali, aby se přihlásili o svůj díl, zatímco nás Erik představoval, jak jsme vstupovali do kruhu z naplaveného dříví. Já s Angelou jsme přišly poslední a jak Erik vyslovil naše jména, všimla jsem si, jak na mě jeden mladší kluk sedící na kamenech vedle ohně se zájmem pohlédl. Posadila jsem se vedle Angely a Mike nám přinesl sendviče a podnos se sodovkami, abychom si vybraly, zatímco ten kluk, který vypadal z hostů nejstarší, ze sebe vysypal jména sedmi dalších, kteří byli s ním. Pochytila jsem akorát to, že jedna z holek se taky jmenuje Jessica a ten kluk, který si mě všiml, byl Jacob.

Bylo příjemné sedět vedle Angely; byla to klidná povaha – necítila potřebu vyplnit každé ticho hovorem. Nechala mě volně přemýšlet a nevyrušovala, zatímco jsme jedly. A já jsem myslela na to, jak mi připadá, že čas ve Forks plyne nesouvisle, někdy události kolem mě míjejí rozmazaně a jen některé výjevy vystupují jasněji než ostatní. A jindy jsou chvíle, kdy je každá vteřina důležitá a vryje se mi hluboko do mysli. Věděla jsem přesně, co ten rozdíl způsobuje, a to mě znepokojovalo.

Během oběda začaly mraky postupovat, zatahovaly se přes modrou oblohu, přes tu chvíli přeletěly přes slunce, vrhaly na pláž dlouhé stíny a očerňovaly vlny. Jakmile jsme dojedli, začali se spolužáci po dvojicích a trojicích loudat pryč. Někteří sešli dolů ke břehu a snažili se házet žabky přes zčeřenou hladinu. Ostatní dávali dohromady druhou expedici k přílivovým jezírkům. Mike – a za ním Jessica jako stín – si to namířili k jedinému obchodu ve vesnici. Někteří z místních šli s nimi; ostatní se přidali k procházce. Když se všichni rozptýlili, seděla jsem na kládě sama, jen s Lauren a Tylerem, kteří se zabývali discmanem, který někoho napadlo přinést, a třemi teenagery z rezervace rozsazenými kolem, včetně kluka jménem Jacob a toho nejstaršího, který vystupoval jako mluvčí.

Pár minut poté, co Angela odešla se skupinou na procházku, se přiloudal Jacob a sedl si vedle mě. Vypadal na čtrnáct, možná na patnáct, a měl dlouhé, zářivě černé vlasy, stažené vzadu na krku gumičkou. Měl krásnou hedvábnou pleť rudohnědé barvy; jeho oči byly tmavé, posazené hluboko nad vystouplými lícními kostmi. Bradu měl pořád ještě dětsky zakulacenou. Dohromady to byl velmi hezký obličej. Ovšem ten dobrý dojem, který na mě udělal jeho pěkný vzhled, pokazila první slova, která vypustil z pusy.

"Ty jsi Isabella Swanová, viď?"

Bylo to zase jako první den ve škole.

"Bella," povzdechla jsem si.

"Já jsem Jacob Black," napřáhl ke mně ruku v přátelském gestu. "Koupila sis od mého táty náklaďák."

"Aha," řekla jsem s úlevou a potřásla mu štíhlou rukou. "Ty jsi Billyho syn. Asi bych si tě měla pamatovat."

"Nejsem z rodiny nejmladší – budeš si pamatovat moje starší sestry."

"Ráchel a Rebeka," vzpomněla jsem si najednou. Charlie a Billy nás během mých návštěv nechávali často spolu, abychom se zabavily, zatímco oni budou rybařit. Byly jsme všechny příliš nesmělé, abychom se nějak hluboce skamarádily. Samozřejmě, když mi bylo jedenáct, nadělala jsem dost scén, abych výletům za rybařením učinila přítrž.

"Jsou tady?" obhlížela jsem holky na kraji oceánu a přemítala jsem, jestli bych je teď poznala.

"Ne," zavrtěl Jacob hlavou, "Ráchel dostala stipendium na Washingtonské státní a Rebeka si vzala jednoho surfaře se Samoy – žije teď na Havaji."

"Vdala se. Páni." Byla jsem ohromená. Dvojčata byla jenom o rok a kousek starší než já.

"Tak jak se ti líbí náklaďák?" zeptal se.

"Miluju ho, jezdí skvěle."

"Jo, ale je vážně pomalý," zasmál se. "Tolik se mi ulevilo, když ho Charlie koupil. Táta by mi nedovolil postavit další auto, když jsme měli přímo doma jedno ještě slušné."

"Není tak pomalý," namítla jsem.

"Zkusila jsi jet přes devadesát?"

"Ne," připustila jsem.

"Dobře. Ani to nezkoušej." Zakřenil se.

Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. "Vede si skvěle při kolizi," uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku.

"Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank," souhlasil a znovu se zasmál.

"Takže ty stavíš auta?" zeptala jsem se, protože to na mě udělalo dojem.

"Když mám volný čas a součástky. Nevěděla bys náhodou, kde bych mohl kápnout na hlavní válec z Volkswagenu Rabbit, rok 1986?" dodal žertovně. Měl příjemný, nakřáplý hlas.

"Promiň," zasmála jsem se, "poslední dobou jsem žádný neviděla, ale kvůli tobě budu mít oči otevřené." Jako kdybych věděla, co to je. Velmi dobře se s ním povídalo.

Blýsknul se zářivým úsměvem, díval se na mě uznale způsobem, který jsem se učila rozpoznávat. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.

"Ty znáš Bellu, Jacobe?" zeptala se Lauren – tónem, který mi připadal nevychovaný a drzý – z druhé strany ohně.

"My se známe tak nějak odjakživa," zasmál se a věnoval mi další úsměv.

"To je hezké." Rozhodně to neznělo upřímně, a její bledé, bezvýrazné oči se přimhouřily.

"Bello," zavolala znovu a pozorně se mi dívala do obličeje, "právě jsem říkala Tylerovi, že je to škoda, že s námi nemohl dnes jet nikdo z Cullenových. To nikoho nenapadlo je pozvat?" Její starostlivý výraz byl nepřesvědčivý.

"Myslíš rodinu doktora Carlislea Cullena?" zeptal se ten vysoký starší kluk dřív, než jsem mohla odpovědět, k Laurenině velké zlosti. Byl to opravdu spíš muž než chlapec, a jeho hlas byl velmi hluboký.

"Ano, ty je znáš?" zeptala se blahosklonně a pootočila se k němu.

"Cullenovi sem nechodí," řekl tónem, který to téma uzavíral, a ignoroval tak její otázku.

Tyler, který se snažil získat zpátky její pozornost, se zeptal na její názor na cédéčko, které držel. To ji rozptýlilo.

Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc – že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu.

"Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?" přerušil Jacob moji meditaci.

"Ach, řekla bych, že je to slabé slovo," ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil.

Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování.

"Nechceš se se mnou projít po pláži?" zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně.

Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy.

"Takže tobě je kolik, šestnáct?" zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi.

"Zrovna mi bylo patnáct," přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo.

"Vážně?" Předstírala jsem překvapení. "Myslela bych si, že jsi starší."

"Jsem na svůj věk vysoký," vysvětloval.

"Jezdíváš hodně do Forks?" zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně.

"Ani moc ne," připustil zamračeně. "Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít – teda až si udělám řidičák," dodal.

"Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi." Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi.

"To je Sam – je mu devatenáct," informoval mě.

"A co to povídal o doktorově rodině?" zeptala jsem se nevinně.

"O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit." Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela.

"Proč ne?"

Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. "Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat."

"No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá," pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu.

On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím.

"Máš ráda strašidelné historky?" zeptal se zlověstně.

"Miluju je," horovala jsem a snažila se propalovat ho očima.

Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích.

"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme – myslím my Quileuté?" začal.

"Vlastně ne," přiznala jsem.

"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.

A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.

"Studených?" zeptala jsem se a tentokrát jsem svůj zájem nepředstírala.

"Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území." Zvedl oči v sloup.

"Tvůj pradědeček?" povzbuzovala jsem ho.

"Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka – no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci."

"Vlkodlaci mají nepřátele?"

"Jenom jednoho."

Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv.

"Takže chápeš," pokračoval Jacob, "studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu – nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím." Zamrkal na mě.

"Když nebyli nebezpeční, tak proč...?" Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně.

"Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou." Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu.

"Jak to myslíš, civilizovaní?"

"Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata."

Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. "A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?"

"Ne," dramaticky se odmlčel. "Jsou to ti samí."

Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval.

"Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé." Potlačoval úsměv.

"A co tedy jsou?" zeptala jsem se nakonec. "Co jsou ti studení zač?"

Temně se usmál.

"Pijí krev," odpověděl mrazivým hlasem. "Tvoji lidé jim říkají upíři."

Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje.

"Máš husí kůži," zasmál se potěšeně.

"Jsi dobrý vypravěč," zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln.

"Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili."

Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. "Neboj, já to na tebe nepovím."

"Asi jsem právě porušil úmluvu," zasmál se.

"Já si to vezmu do hrobu," slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla.

"Ale vážně, Charliemu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat."

"Neřeknu, samozřejmě."

"Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?" zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán.

Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala.

"Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?" zvedla jsem ruku.

"Týjo." Usmál se.

A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám.

"Tady jsi, Bello," zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou.

"To je tvůj kluk?" zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát.

"Ne, to tedy není," zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování.

"Takže až si udělám řidičák..." začal.

"Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít." Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli.

Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo.

"Kde jste byli?" zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou.

"Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky," prozradila jsem. "Bylo to vážně zajímavé."

Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil.

"No," odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. "My už balíme – vypadá to, že bude brzy pršet."

Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť.

"Dobře." Vyskočila jsem. "Už jdu."

"Bylo hezké tě zase vidět," řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit.

"Vážně bylo. Až příště pojede Charlie na návštěvu za Billym, pojedu s ním," slíbila jsem.

Po tváři se mu roztáhl úsměv. "To bude bezva."

"A díky," dodala jsem upřímně.

Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře