1.KAPITOLA

19. září 2009 | 20.46 |

1. ULTIMÁTUM

Bello,

nechápu, proč nutíš Charlieho, aby Billymu podstrkoval vzkazy pro mě, jako bychom byli ve druhé třídě – kdybych s tebou chtěl mluvit, tak bych ti zvedl

To ty jsi to rozhodla, chápeš? Nemůžeš mít obojí, když

Co je na slovech "nepřátelé na život a na smrt" tak složitého, že je nedovedeš

Koukni, já vím, že se chovám jako vůl, ale jinak to nejde

Nemůžeme být kamarádi, když trávíš všechen čas s partou

Když na tebe moc myslím, je to ještě horší, takže už mi nepiš

Jo, taky se mi po tobě stýská. Hodně. Tím se ale nic nemění. Promiň.

Jacob

Přejela jsem prsty po stránce a po hmatu cítila vroubky, kde přitiskl pero na papír tak silně, že ho div neprotrhl. Dovedla jsem si ho představit, jak to psal – jak čmáral rozzlobená písmena svým nedbalým rukopisem, jak škrtal řádku po řádce, když slova nevyzněla podle jeho představ, možná dokonce v obrovské ruce zlomil pero; to by vysvětlovalo ty kaňky. Dokázala jsem si představit, jak se nespokojeně mračil a krabatil čelo. Kdybych u toho byla, možná bych se smála. Aby sis neudělal uzel na mozku, Jacobe, dobírala bych si ho. Prostě to ze sebe vysyp.

Smích bylo to poslední, nač jsem měla chuť, když jsem si znovu pročítala ta slova, která jsem už stejně uměla zpaměti. Jeho odpověď na můj prosebný vzkaz – který jsem mu poslala po Charliem a prostřednictvím Billyho jako nějaká druhačka, jak podotkl – mě nijak nepřekvapila. Věděla jsem, co v ní bude stát ještě dřív, než jsem ji otevřela.

Překvapením pro mě bylo, jak hluboce mě každý přeškrtnutý řádek ranil – jako kdybych se pořezala o ostré hroty písmenek. A nejen to, za každou rozhněvanou nedokončenou větou se skrývalo jezero bolesti; a ta Jacobova bolest mě zraňovala hlouběji než moje vlastní.

Zatímco jsem nad tím uvažovala, dolehl ke mně z kuchyně pach spáleniny a kouře. V jiné domácnosti by možná skutečnost, že vaří někdo jiný než já, nebyla důvodem k panice, ale tady jsem musela zasáhnout.

Zastrčila jsem zmačkaný papír do zadní kapsy kalhot a vmžiku jsem byla dole.

Sklenice omáčky na špagety, kterou Charlie strčil do mikrovlnky, objížděla teprve první kolečko, když jsem s trhnutím otevřela dvířka a vytáhla ji ven.

"Udělal jsem snad něco špatně?" divil se Charlie.

"Tati, napřed musíš sundat víčko. Kov do mikrovlnky nepatří." Při těch slovech jsem honem odšroubovala víčko, nalila polovinu omáčky do misky, pak jsem misku vrátila do mikrovlnky a sklenici zpátky do ledničky; nastavila jsem čas a stiskla start.

Charlie sledoval moje počínání s našpulenými rty. "Nudle jsem uvařil správně?"

Podívala jsem se na pánev na sporáku – zdroj pachu, který mě prve vyburcoval. "Neuškodí, když to budeš míchat," řekla jsem mírně. Našla jsem lžíci a pokusila se roztrhat kašovitý chuchvalec, který se připekl ke dnu.

Charlie si povzdechl.

"Tak co se tady děje, k čemu to všechno?" zeptala jsem se ho.

Založil si ruce na prsou a zadním oknem pozoroval liják venku. "Nevím, o čem mluvíš," zabručel.

Byla jsem zmatená. Charlie vaří? A proč se u toho tváří tak kysele? Vždyť Edward ještě nepřišel; táta si obvykle tohle chování schovával pro mého kluka. Snažil se, seč mohl, aby mu každým slovem a gestem dal najevo, že tu není vítán. Jeho snahy ovšem nebyly nutné – Edward přesně věděl, co si můj otec myslí, i bez toho divadýlka.

Při slovu kluk jsem se začala kousat do tváře a zase se mě zmocnilo to známé napětí. Tohle slovo ani zdaleka nevystihovalo, co jsem cítila – pro věčnou oddanost potřebujete expresivnější výraz... Ale slova jako souzeno a osud zněla příšerně sentimentálně, když je člověk použil v běžném rozhovoru.

Edward měl na mysli jiné slovo, a právě ono bylo zdrojem napětí, které jsem cítila. Trnuly mi zuby už při pouhém pomyšlení.

Snoubenka. Brrr. Při té představě jsem se otřásla.

"Uniklo mi něco? Odkdy vaříš večeře?" zeptala jsem se Charlieho. Hodila jsem těstovinovou hroudu do vroucí vody a sledovala, jak tam poskakuje. "No, spíš bych měla říct pokoušíš se vařit, viď."

Charlie pokrčil rameny. "Není žádný zákon, který by říkal, že ve vlastním domě nesmím vařit."

"Ty jsi odborník," odpověděla jsem a s úsměvem se podívala na odznak přišpendlený k jeho kožené bundě.

"Haha. Vtipné." Můj pohled mu připomněl, že ji má ještě na sobě, tak se z ní vysoukal a pověsil ji na háček, který měl vyhrazený pro sebe. Visel tam i opasek se služební pistolí – už několik týdnů necítil potřebu brát ho s sebou na stanici. Městečko Forks ve státě Washington netrápila žádná záhadná zmizení, nikdo nechodil nahlásit, že spatřil obrovského tajemného vlka ve věčně deštivých lesích...

Mlčky jsem míchala nudle a říkala si, že až nadejde vhodná chvíle, Charlie sám začne vyprávět o tom, co ho trápí. Můj táta nebyl žádný mluvka, a úsilí vydané na přípravu večeře, ke které si se mnou chtěl sednout, dávalo jasně najevo, že máme před sebou netypicky dlouhý rozhovor.

Mechanicky jsem se podívala na hodiny – což jsem touhle dobou dělávala každých pár minut. Zbývala necelá půlhodina.

Odpoledne bývala z celého dne nejprotivnější. Od té doby, co na mě můj kdysi nejlepší přítel (a vlkodlak) Jacob Blackprozradil, že jsem potají jezdila na motorce – té zrady se dopustil proto, abych dostala domácí vězení a nemohla trávit čas s Edwardem Cullenem, svým klukem (upírem) – měl Edward dovoleno vídat mě jenom od sedmi do půl desáté večer, vždycky v mezích našeho domu a pod dohledem spolehlivě nabručeného táty.

Tenhle trest následoval bezprostředně po trochu méně přísném domácím vězení, které jsem si vysloužila za nevysvětlené třídenní zmizení a epizodku se skokem z útesu.

Samozřejmě jsem Edwarda stále vídala ve škole, protože s tím Charlie nemohl nic nadělat. A pak také Edward trávil téměř každou noc u mě v pokoji, ale o tom Charlie neměl tušení. Edwardova schopnost lehce a tiše vyšplhat do mého okna v prvním poschodí byla téměř tak užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho myšlenky.

Takže odpoledne byla jediná část dne, kterou jsem musela vydržet bez Edwarda, a přesto jsem vždycky byla neklidná a hodiny se mi nesnesitelně vlekly. Ale snášela jsem svůj trest bez reptání, zaprvé proto, že jsem věděla, že si ho zasloužím, a zadruhé proto, že jsem tatínkovi nechtěla ubližovat tím, že bych se teď odstěhovala. Na obzoru se totiž rýsovalo mnohem trvalejší odloučení, o kterém Charlie sice nevěděl, ale které se nezadržitelně blížilo.

Tatínek se s bručením posadil ke stolu a rozložil si před sebe vlhké noviny; za pár vteřin nesouhlasně zamlaskal jazykem.

"Nevím, proč ty noviny čteš, tati. Jenom tě to vždycky vytočí."

Nevšímal si mě, vrčel na noviny v rukou. "A kvůli tomuhle chtějí všichni žít v malém městě! To je neuvěřitelné."

"Tak copak nám velkoměsta provedla tentokrát?"

"Seattle se uchází o titul města s největším počtem vražd v zemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny. Dovedeš si to představit, takhle žít?"

"Myslím, že Phoenix je ve statistice vražd ještě výš, tati. Já jsem tam žila." A nikdy mi nehrozilo, že by mě někdo chtěl zabít, dokud jsem se nepřestěhovala do tohoto bezpečného městečka. Moje jméno vlastně pořád figuruje na několika seznamech jako cíl útoku... Lžíce se mi roztřásla v rukou, až voda začala šplíchat.

"No, já bych tam nebydlel ani za zlaté prase," prohlásil Charlie.

Přestala jsem zachraňovat večeři a pustila jsem se do servírování; musela jsem použít nůž na steaky, abych ukrojila jednu porci špaget pro Charlieho a jednu pro sebe. Tatínek mě přitom zahanbeně pozoroval. Pak si polil svou porci omáčkou a zabořil do ní lžíci. Zamaskovala jsem svůj chuchvalec omáčkou, jak nejlépe jsem uměla, a bez velkého nadšení jsem se taky pustila do jídla. Chvilku jsme jedli mlčky. Charlie stále pročítal zprávy, tak jsem si vzala svůj ohmataný výtisk románu Na Větrné hůrce, který ležel na stole ještě od snídaně, a snažila jsem se ponořit do příběhu z Anglie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přitom jsem čekala, až Charlie začne mluvit.

Právě jsem se dostávala k části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodil noviny na zem.

"Máš pravdu," řekl Charlie. "Tohle všechno nebylo jen tak." Zamával vidličkou nad lepivým jídlem. "Chtěl jsem s tebou mluvit."

Odložila jsem knihu stranou; vazba byla tak poničená, že se knížka naplocho rozložila na stole. "Stačilo říct."

Přikývl a svraštil obočí. "Jo. Příště si to budu pamatovat. Myslel jsem, že když ti ulehčím starosti s přípravou večeře, tak tě obměkčím."

Zasmála jsem se. "To se ti povedlo – tvoje kuchařské umění mě obměkčilo, že jsem jako pěnový bonbón. Co potřebuješ, tati?"

"No, jde o Jacoba."

Cítila jsem, jak mi výraz ztvrdl. "A co je s ním?" zeptala jsem se ztuhlými rty.

"Klídek, Bells. Já vím, jsi pořád rozzlobená, že na tebe žaloval, ale on jenom udělal správnou věc. Bylo to od něj zodpovědné."

"Zodpovědné," zopakovala jsem pohrdlivě a zvedla oči v sloup. "Jasně. Tak co je s Jacobem?"

Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala v hlavě, nedávala mi pokoj. Co je s Jacobem? Co s ním mám dělat? S bývalým nejlepším přítelem, který je teď pro mě... čím? Nepřítelem? Přikrčila jsem se.

Charlie se najednou tvářil nejistě. "Slib mi, že se nebudeš zlobit, ano?"

"Proč bych se zlobila?"

"Protože jde taky o Edwarda."

Přimhouřila jsem oči.

Charlie nasadil hrubší tón. "Pouštím ho k nám domů, nebo ne?"

"To ano," připustila jsem. "Ale jen na chvilku. A vůbec by mi nevadilo, kdybys mě čas od času pustil taky z domu," pokračovala jsem – jenom v žertu ovšem; věděla jsem, že budu mít zaracha po zbytek školního roku. "Poslední dobou jsem docela hodná."

"No, k tomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat..."

V tu chvílí se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí; na vteřinku vypadal o dvacet let mladší.

Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla jsem na to jít moc zhurta. "Já ti nerozumím, tati. Mluvíš o Jacobovi, nebo o Edwardovi, nebo o mém domácím vězení?"

Úsměv se zase zablýskl. "V podstatě o tom všem."

"A jak to spolu souvisí?" zeptala jsem se obezřetně.

"Dobře." Povzdechl si a zvedl ruce, jako by se vzdával. "Říkal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi to snášela statečně."

Hlas i obočí mi vylétly vzhůru. "Vážně? Jsem volná?"

Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu v domácím vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, a ani Edward nezaznamenal v Charlieho myšlenkách žádné kolísání...

Charlie zvedl prst. "Podmínečně."

Nadšení opadlo. "No, to je fantastické," zabručela jsem.

"Bello, tohle ber spíš jako prosbu než žádost, ano? Jsi volná. Ale doufám, že tu svobodu... moudře využiješ."

"Co to znamená?"

Znovu si povzdychl. "Vím, že ti stačí ke štěstí trávit veškerý svůj čas s Edwardem –"

"Trávím čas taky s Alicí," skočila jsem mu do řeči. Edwardovy sestry se žádné návštěvní hodiny netýkaly; přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Charlie byl v jejích šikovných rukou poddajný jako tmel.

"To je pravda," souhlasil. "Ale máš i jiné přátele kromě Cullenových, Bello. Nebo jsi aspoň mívala."

Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.

"Kdy jsi naposledy mluvila s Angelou Weberovou?" nadhodil.

"V pátek u oběda," odpověděla jsem okamžitě.

Před Edwardovým návratem se moji spolužáci rozdělili do dvou skupin. V duchu jsem je rozlišovala na hodné, kteří stáli proti těm zlým. My a oni se taky dalo použít. Hodní lidé byli Angela, její věrný kluk Ben Cheney a Mike Newton; tito tři mi velmi velkodušně odpustili, že jsem se zbláznila, když mě Edward opustil. Ta druhá skupina se soustředila kolem Lauren Malloryové a zdálo se, že téměř všichni ostatní, včetně mé první kamarádky ve Forks, Jessiky Stanleyové, jsou zastánci jejího programu namířeného proti mně.

Když se Edward vrátil do školy, dělící čára jen nabyla na zřetelnosti.

Edwardův návrat si vybral daň v podobě Mikova přátelství, ale Angela mi byla neochvějně věrná a Ben se zachoval podle jejího příkladu. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí vůči Cullenovým cítila, Angela poslušně sedávala každý den u oběda vedle Alice. Po pár týdnech to dokonce vypadalo, že se jí tam začalo líbit. Bylo těžké nepodlehnout kouzlu Cullenových – jakmile jim člověk dal možnost nechat ho na sebe působit.

"A mimo školu?" zeptal se Charlie a strhl tak mou pozornost zpátky k sobě.

"Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Jestli budu opravdu volná," dodala jsem, silně skeptická, "možná bychom mohli chodit na rande společně."

"Dobře. Ovšem..." Zaváhal. "S Jakem jste bývali jako siamská dvojčata, a teď –"

Utnula jsem ho. "Můžeš se dostat k tomu hlavnímu, tati? Jaká je tvoje podmínka – ale přesně?"

"Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet za hlavu všechny ostatní přátele, Bello," řekl přiškrceným hlasem. "Nesluší se to a navíc si myslím, že by tvůj život byl lépe vyvážený, kdybys do něj pustila i jiné lidi. To, co se stalo loni v září..."

Zašklebila jsem se.

"Zkrátka a dobře," hájil se, "kdybys tenkrát měla v životě místo i pro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to tak dopadnout."

"Dopadlo by to přesně stejně," zamumlala jsem.

"Možná ano, a možná ne."

"Kam tím míříš?" připomněla jsem mu.

"Využij své nově nabyté svobody k tomu, aby ses vídala i s dalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy."

Pomalu jsem přikývla. "Rovnováha mi nevadí. Mám ale nějaké specifické časové kvóty?"

Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. "Já to nechci komplikovat. Jenom nezapomínej na přátele..."

Bylo to dilema, s kterým jsem se už potýkala. Moji přátelé. Lidé, s kterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných zkouškách už nikdy neuvidím.

Jak se mám tedy zachovat? Trávit s nimi čas, dokud to jde? Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.

"... obzvláště na Jacoba," dodal Charlie a vytrhl mě ze zamyšlení.

To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než jsem našla správná slova. "S Jacobem to... možná... bude těžké."

"Blackovi jsou prakticky rodina, Bello," dodal Charlie přísně a otcovsky. "A Jacob je už dlouho tvůj velmi, velmi dobrý přítel."

"To já vím."

"Copak se ti po něm vůbec nestýská?" zeptal se táta nešťastně.

V tu ránu jako by mi natekl krk; musela jsem si dvakrát odkašlat, než se mi podařilo odpovědět. "Ano, moc se mi stýská," přiznala jsem s očima sklopenýma. "Hrozně se mi po něm stýská."

"Tak proč je to tak těžké?"

Na tuhle otázku jsem mu prostě nemohla odpovědět. Bylo to proti pravidlům, aby normální lidé – lidští lidé jako já a Charlie – věděli o utajeném světě plném mýtů a příšer, které v skrytu a neodhaleny existovaly kolem nás. Já jsem o tom světě věděla všechno – čímž jsem si vysloužila pěknou řádku potíží. Nechtěla jsem, aby se s tím musel potýkat i Charlie.

"Mezi Jacobem a mnou došlo... ke konfliktu," řekla jsem pomalu. "Dostali jsme se do sporu kvůli našemu přátelství, víš. Zdá se, že Jakovi už prostě přátelství nestačí." Nechtěla jsem ve svém vysvětlování zabíhat do detailů, které byly sice pravdivé, ale bezvýznamné, skoro nicotné v porovnání s hlavním důvodem naší roztržky. Jacobova vlkodlačí smečka totiž k smrti nenáviděla Edwardovu upíří rodinu – a tedy taky mě, protože jsem měla v úmyslu stát se členkou této rodiny se vším všudy. Něco takového jsem s ním nemohla vyřizovat prostřednictvím vzkazů, a telefony mi nebral. A můj plán jednat s vlkodlakem osobně se rozhodně nesetkal s porozuměním na straně upírů.

"Edward nestojí o trošku zdravé konkurence?" neodpustil si Charlie sarkastickou poznámku.

Vrhla jsem po něm zlobný pohled. "O žádnou konkurenci nejde."

"Ubližuješ Jakovi, když se mu takhle vyhýbáš. Určitě by se s tebou radši aspoň kamarádil."

Aha, takže to se vyhýbám jemu?

"Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechce kamarádit." Ta slova mě pálila v puse. "A jak tě to vlastně napadlo?"

Charlie se zatvářil rozpačitě. "Asi to přišlo na přetřes dneska u Billyho..."

"Vy jste s Billym jak dvě staré drbny," postěžovala jsem si a vzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget na talíři.

"Billy si o Jacoba dělá starosti," řekl Charlie. "Jake to teď má těžké... Je v depresi."

Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.

"A pak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila den s Jakem." Charlie si povzdechl.

"Teď jsem šťastná taky," ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté zuby.

Kontrast mezi mými slovy a tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchy a já jsem se k němu musela přidat.

"Dobře, dobře," souhlasila jsem. "Rovnováhu."

"A Jacoba," naléhal.

"Pokusím se."

"Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl, přišla ti nějaká pošta," dodal Charlie a rázně celou věc uzavřel. "Je to vedle sporáku."

Seděla jsem bez hnutí a myšlenky se mi stále ovíjely kolem Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna včera jsem dostala balíček od maminky a nic jiného jsem nečekala.

Charlie odsunul židli od stolu a s protahováním vstal. Odnesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby ho umyl, zastavil se a hodil mi tlustou obálku. Dopis klouzavě přistál na stole a šťouchl mě do lokte.

"Jo, dík," zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak jsem spatřila zpáteční adresu – ten dopis byl z Univerzity jihovýchodní Aljašky. "To bylo rychlé. Tuším, že i tam jsem zmeškala termín."

Charlie se uchichtl.

Převrátila jsem obálku a rozzlobeně se na tátu podívala. "Tys to otevřel."

"Byl jsem zvědavý."

"Jsem šokovaná, šerife. To je federální zločin!"

"No jo, tak si to přečti."

Vytáhla jsem dopis a složený rozpis přednášek.

"Gratuluju," řekl, než jsem si stihla něco přečíst. "Tvoje první přijetí."

"Díky, tati."

"Měli bychom si promluvit o školném. Mám našetřené nějaké peníze..."

"Nonono, počkej, nic takového. Na důchod ti sahat nehodlám, tati. Mám svůj školní fond." Tedy to, co z něj zbývalo – a to do začátku nebylo nijak slavné.

Charlie se zamračil. "Některé ty školy jsou docela drahé, Bells. Chci ti pomoct. Nemusíš jezdit takovou dálku až na Aljašku jenom proto, že je to tam levnější."

Nebylo to tam levnější, vůbec ne. Ale bylo to daleko a v Juneau bylo průměrně tři sta dvacet jedna dnů v roce zataženo. To první byl můj základní požadavek, to druhé Edwardův.

"Peníze mi na to stačí. Navíc tam nabízejí všemožnou finanční výpomoc. Je snadné dostat půjčky." Doufala jsem, že moje blafování neprokoukne. Ve skutečnosti jsem se po podobných informacích nijak podrobně nepídila.

"Takže...," začal Charlie a pak našpulil pusu a podíval se stranou.

"Takže co?"

"Nic. Já jenom..." Zamračil se. "Jenom jsem si říkal... Jaké má Edward plány na příští rok?"

"Jo takhle."

"No?"

Zachránilo mě rychlé zaklepání na dveře. Charlie zvedl oči v sloup a já jsem vyskočila.

"Už jdu!" zavolala jsem, zatímco Charlie si mumlal něco, co znělo jako "Jdi pryč." Nevšímala jsem si toho a spěchala jsem Edwardovi otevřít.

Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře a v nich stál on, můj vlastní zázrak.

Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje s časem neslábl a byla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední. Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostře řezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teď povytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké mramorové čelo – částečně zakryté prameny bronzových vlasů zmáčených deštěm...

Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač jsem myslela. Byly velké, v teplém odstínu roztaveného zlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit – najednou jsem si připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat. Pokaždé.

Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnil duši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.

Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něco takového vůbec mohlo napadnout, a byla jsem ráda – jako tak často – že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou pro Edwarda tajemstvím.

Vzala jsem ho za ruku a vzdychla, když se naše prsty setkaly. Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy – jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.

"Ahoj." Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.

Zvedl naše propletené prsty a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. "Jaké bylo odpoledne?"

"Dlouhé."

"Pro mě taky."

S prsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí k obličeji. Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže a něžně se usmál. Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.

Věděla jsem, že vůně mé krve – která mu připadala o tolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi postavili víno vedle vody – v něm vyvolává palčivou žízeň, která ho krutě spaluje bolestí. Přesto mi připadalo, že už se jí tolik nevyhýbá jako kdysi. Dovedla jsem si jenom mlhavě představit herkulovské úsilí skrývající se za tímto jednoduchým gestem.

Byla jsem smutná, že se musí tolik snažit. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že už mu tu bolest nebudu působit dlouho.

Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.

"Dobrý večer, Charlie." Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.

Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.

"Mám pro tebe další sadu přihlášek," oznámil mi Edward a zvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jako prstýnek ovinutý pruh známek.

Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysoké školy, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? A jak to, že se vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín? Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.

Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky; musela jsem je mít vepsané ve tváři. "Na některých školách stále ještě přijímají přihlášky. A jinde jsou zase ochotni udělat výjimku."

Dokázala jsem si představit, jak takovou výjimku získat. S pomocí pěkně kulaťoučké sumy.

Edward se zasmál, když viděl můj výraz.

"Jdeme na to?" zeptal se a táhl mě ke kuchyňskému stolu.

Charlie šel podmračeně za námi, ačkoliv stěží mohl něco namítat proti našemu programu na dnešní večer. Sám mi neustále domlouval, abych už se konečně nějak rozhodla.

Rychle jsem sklidila ze stolu, na který zatím Edward skládal děsivou hromadu formulářů. Když jsem položila Větrnouhůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí, ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.

"Když už je řeč o přihláškách na vysokou, Edwarde," pronesl ještě mrzutějším tónem – snažil se nemluvit přímo k Edwardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada se ještě zhoršila. "Zrovna jsme se s Bellou bavili o tom, co bude příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?"

Edward se na Charlieho usmál a jeho hlas byl přátelský. "Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatím pořád zvažuju všechny možnosti."

"Kde tě přijali?" vyzvídal Charlie.

"Syracusy... Harvard... Dartmouth... a zrovna dneska jsem dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky." Edward lehce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem uchichtnutí.

"Harvard? Dartmouth?" zabručel Charlie, neschopný skrýt svůj úžas. "No, to je tedy... páni, to je něco. No, ale... přece nebudeš vážně uvažovat o univerzitě na Aljašce, když můžeš jít na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys..."

"Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv," podotkl Edward klidně.

"Hmf."

"Víš, co je nového, Edwarde?" zeptala jsem se vesele, abych ho podpořila.

"Co, Bello?"

Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. "Zrovna mi přišlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!"

"Gratuluju!" Usmál se. "To je ale náhoda."

Charlie přimhouřil oči a hněvivě se díval z jednoho na druhého. "Fajn," zamumlal po chvilce. "Já se jdu dívat na zápas, Bello. Půl desáté."

To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.

"Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili o mojí svobodě...?"

Povzdechl si. "Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve všední dny pořád platí."

"Bella už nemá domácí vězení?" podivil se Edward. Ačkoliv jsem věděla, že ho to ve skutečnosti nemohlo překvapit, musela jsem přiznat, že to vzrušení v jeho hlase zní naprosto upřímně.

"Podmínečně," podotkl Charlie se zaťatými zuby. "Co ti je do toho?"

Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl mě.

"Jsem prostě rád, že to vím," řekl Edward. "Alice se nemůže dočkat, až s ní někdo vyrazí nakupovat, a Bella podle mě určitě zase ráda uvidí světla velkoměsta." Usmál se na mě.

Ale Charlie zavrčel: "Ne!" a obličej mu zbrunátněl.

"Tati! Co ti zase vadí?"

Dalo mu práci neskřípat zuby. "Nechci, abys teď jezdila do Seattlu."

"Cože?"

"Říkal jsem ti, co se psalo v novinách – v Seattlu řádí nějaký zabijácký gang a já chci, aby ses tomu městu zdaleka vyhýbala, jasné?"

Zvedla jsem oči v sloup. "Tati, je větší pravděpodobnost, že mě zasáhne blesk, než že zrovna když já budu v Seattlu –"

"Ne, já vás chápu, Charlie, nebojte se," skočil mi do řeči Edward. "Já jsem nemluvil o Seattlu. Měl jsem říct rovnou, že jde o Portland. Já bych Belle taky nedovolil jet do Seattlu. Samozřejmě."

Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale držel v ruce Charlieho noviny a pozorně četl titulní stranu.

Určitě se snažil otce uklidnit. Představa, že by mi v přítomnosti Alice a Edwarda mohl ublížit nějaký člověk, byť sebeukrutnější, byla skoro k smíchu.

Fungovalo to. Charlie se na Edwarda chviličku díval a pak pokrčil rameny. "Fajn." Otočil se a spěchal do obýváku, asi nechtěl zmeškat začátek zápasu.

Počkala jsem, dokud nezapne televizi, aby mě neslyšel.

"Co –" chtěla jsem se zeptat.

"Vydrž," řekl Edward, aniž vzhlédl od novin. Postrčil ke mně po stole první přihlášku, ale pohled měl stále upřený na stránku. "Myslím, že u téhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš. Stejné otázky."

Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem si a začala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu, číslo pojištění... Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward se zamyšleně díval z okna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky k práci, poprvé jsem si všimla názvu školy.

Zafuněla jsem a odstrčila papíry stranou.

"Bello?"

"To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?"

Edward zvedl odloženou přihlášku a jemně ji přede mne znovu položil. "Myslím, že v New Hampshiru by se ti líbilo," řekl. "Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek a lačný milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmi blízko. Nádherná příroda." Blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem, o kterém věděl, že mu nedokážu odolat.

Zhluboka jsem se nadechla nosem.

"Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost," uklidňoval mě. "Jestli chceš, započítám ti i úroky."

"Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen k tomu, aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky k té půjčce? Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč o tom zase musíme diskutovat?"

"Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tu přihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš."

Napjala jsem čelist. "Víš co? Já to neudělám."

Sáhla jsem pro papíry a chtěla je zmačkat do koule, aby se mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tam neležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl a pak na Edwarda. Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už měl pravděpodobně zastrčenou zpátky v bundě.

"Co to děláš?" zeptala jsem se.

"Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Ty eseje už máš taky napsané."

"Tady už zacházíš příliš daleko, víš." Šeptala jsem, co kdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. "Já se přece už nepotřebuju nikam hlásit. Přijali mě na Aljašku. Můžu si dovolit zaplatit skoro celý první semestr. Je to stejně dobré alibi jako každé jiné. Není potřeba vyhazovat fůru peněz, bez ohledu na to, čí jsou."

Jeho obličej napjal bolestný pohled. "Bello –"

"Nezačínej. Uznávám, že to všechno musím podstoupit kvůli Charliemu, ale oba víme, že na podzim vůbec nebudu schopná chodit do školy. Být kdekoliv blízko k lidem."

Měla jsem jen útržkovitou povědomost o tom, jak bude vypadat těch prvních několik let, až se ze mě stane nový upír. Edward nikdy nezacházel do detailů – nebylo to jeho oblíbené téma –, ale já jsem věděla, že to není nic pěkného. Sebeovládání byla zjevně dovednost, která se musí poctivě cvičit. Žádné studium tudíž nepřipadalo v úvahu, snad kromě korespondenčních kurzů.

"Myslel jsem, že o termínu stále ještě není rozhodnuto," připomněl mi Edward tiše. "Semestr nebo dva na vysoké by se ti mohly líbit. Je mnoho lidských zkušeností, které jsi ještě nepoznala."

"K těm se dostanu později."

"Později už to nebudou lidské zkušenosti. Nikdy už z tebe nebude moct být člověk, Bello."

Povzdechla jsem si. "Pokud jde o termín, musíš být rozumný, Edwarde. Je to příliš nebezpečné, nemůžeme si zahrávat."

"Žádné nebezpečí zatím nehrozí," stál si na svém.

Rozzlobeně jsem se na něj podívala. Žádné nebezpečí nehrozí? Jistě. Jenom je tu jedna sadistická upírka, která se snaží pomstít smrt svého druha tím, že mě zabije, pokud možno nějakým pomalým a mučivým způsobem. Proč si s Victorií dělat hlavu? A ještě jsou tu Volturiovi – upíří královská rodina s malou armádou upířích válečníků –, kteří trvají na tom, aby moje srdce tak či tak co nejdřív dotlouklo, protože lidé nesmějí vědět, že upíři existují. Správně. Není žádný důvod k panice.

Přestože Alice se měla na pozoru – Edward se spoléhal na její neskutečně přesné vidění budoucnosti, které nás bude dopředu varovat –, bylo šílenství něco riskovat.

Navíc tuhle hádku už jsem vyhrála. Datum mé proměny bylo prozatím stanoveno na dobu krátce po závěrečných zkouškách, do kterých zbývalo už jenom pár týdnů.

Žaludkem mi projel ostrý záškub nevolnosti, když jsem si uvědomila, jak krátká je to vlastně doba. Samozřejmě ta proměna byla nutná – a byla klíčem k tomu, co jsem si na světě přála nejvíc –, ale svíralo mě u srdce, když jsem pomyslela na Charlieho, který seděl vedle v pokoji a díval se na zápas jako každý druhý večer. A na maminku Renée, která je daleko odsud na slunné Floridě a která mě stále zve, abych s ní a s jejím novým manželem strávila léto u moře. A na Jacoba, který na rozdíl od mých rodičů bude přesně vědět, co se děje, až zmizím na nějakou hodně vzdálenou školu. I kdyby moji rodiče dlouho neměli žádné podezření, i kdyby se mi dařilo odkládat návštěvy a vymlouvat se, že cesta je drahá, že toho mám ve škole hodně nebo že jsem zrovna nemocná, Jacob bude znát pravdu.

Pomyšlení na to, jak se Jacob určitě bude stavět na odpor, na chvíli zastínilo každou další bolest.

"Bello," zašeptal Edward a obličej se mu zkřivil, když v mé tváři vyčetl zármutek. "Není kam spěchat. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Můžeš si vzít tolik času na rozmyšlenou, kolik budeš chtít."

"Ale já si chci pospíšit," zašeptala jsem a slabě se pousmála ve snaze obrátit to v žert. "Já už taky chci být příšera."

Zaťal zuby. "Nemáš ponětí, co to říkáš," procedil. Najednou hodil zvlhlé noviny na stůl mezi nás. Prstem se zabodl do titulku na přední straně:

UMÍRÁČEK ZVONÍ DÁL,

POLICIE SE OBÁVÁ ŘÁDĚNÍ GANGU

"Co to s tím má co společného?"

"S příšerami nejsou žádné žerty, Bello."

Podívala jsem se znovu na titulek a pak jsem vzhlédla do jeho tvrdých očí. "Tohle... dělá upír?" zašeptala jsem.

Nevesele se usmál. Jeho hlas byl tichý a chladný. "Byla bys překvapená, Bello, jak často stojí našinci za všemi hrůzami ve vašich lidských zprávách. Snadno to poznáš, když víš, co hledat. Ten článek tady dává tušit, že v Seattlu volně pobíhá novorozený upír. Krvežíznivý, divoký, který se nedovede ovládat. Jako jsme byli my všichni."

Sklopila jsem pohled zase k novinám, abych se mu nemusela podívat do očí.

"Pár týdnů už tu situaci sledujeme. Má to všechny příznaky – neobvyklá zmizení, vždycky v noci, nedbale uklizené mrtvoly, nedostatek dalších důkazů... Ano, dělá to někdo úplně nový. A zdá se, že za něj nikdo nechce převzít odpovědnost..." Zhluboka se nadechl. "No, to není náš problém. Ani bychom té situaci nevěnovali pozornost, kdyby se to nedalo tak blízko od domova. Jak jsem řekl, tohle se děje pořád. Existence příšer vede k příšerným důsledkům."

Snažila jsem se nevidět v článku jména, ale vyskakovala z ostatního textu, jako kdyby byla vytištěna tučným písmem. Jména pěti lidí, jejichž životy byly zmařené, jejichž rodiny po nich teď truchlily. Číst konkrétní jména bylo něco jiného, než když člověk uvažuje o vraždách v abstraktní rovině. Maureen Gardinerová, Geoffrey Campbell, Grace Raziová, Michelle O'Connellová, Ronald Albrook. Ti lidé měli rodiče a děti, přátele, zvířata, práci, naděje a plány, vzpomínky a budoucnost...

"U mě to takové nebude," zašeptala jsem si napůl pro sebe. "Nedovolíš, aby se něco takového stalo. Budeme žít v Antarktidě."

Edward si pohrdlivě odfrkl, aby prolomil napětí. "Tučňáci. Paráda."

Roztřeseně jsem se zasmála a odstrčila noviny, abych se nemusela dívat na ta jména; s hlasitým plesknutím spadly na zem. Samozřejmě, že Edward se bude ohlížet i na lovecké možnosti. On a všichni z jeho "vegetariánské" rodiny – věrni svému rozhodnutí zachovávat lidské životy – nejradši lovili velké šelmy, když se potřebovali nasytit. "Takže na Aljašku, jak jsme si naplánovali. Jenom někam mnohem dál než do Juneau – někam, kde je hojnost grizzlyů."

"To je lepší," souhlasil. "Jsou tam taky polární medvědi. Velmi divocí. A vlci tam narůstají do slušných rozměrů."

Spadla mi brada a hlasitě jsem vydechla.

"Co se děje?" zeptal se. Než jsem se mohla vzpamatovat, pochopil a celé jeho tělo jako by zkamenělo. "Aha. No tak čert vem vlky, jestli tě ta představa uráží." Jeho hlas byl upjatý, odměřený, ramena měl ztuhlá.

"Byl to můj nejlepší přítel, Edwarde," zašeptala jsem. Bolelo to, používat minulý čas. "Samozřejmě, že mě ta představa uráží."

"Prosím tě promiň, nemyslel jsem to tak," omlouval se stále velmi formálně. "Neměl jsem to říkat."

"S tím se netrap." Pozorovala jsem svoje ruce na stole, zaťaté v pěst.

Oba jsme chvilku mlčeli, pak mi dal studený prst pod bradu a pozvedl mi hlavu. Podíval se na mě o něco něžněji.

"Promiň. Vážně."

"Já vím. Vím, že to není to samé. Neměla jsem se urážet. Jenomže... no, já jsem zrovna myslela na Jacoba, než jsi přišel," zaváhala jsem. Jeho hnědé oči o trošičku ztmavly, kdykoliv jsem řekla Jacobovo jméno. Můj hlas nabral prosebný tón. "Charlie říkal, jak to má Jake teď těžké. Trpí, a... je to moje vina."

"Neudělala jsi nic špatného, Bello."

Zhluboka jsem se nadechla. "Musím to urovnat, Edwarde. To mu dlužím. A pak, je to jedna z Charlieho podmínek, takže –"

Jeho obličej při těch slovech změnil výraz, zatvrdil se, takže Edward vypadal zase jako socha.

"Víš, že nepřipadá v úvahu, abys byla s vlkodlakem bez ochrany, Bello. A kdyby někdo z nás vkročil na jejich území, porušil by smlouvu. Chceš snad začít válku?"

"Samozřejmě, že nechci!"

"Pak už vážně nemá cenu se o tom dál bavit." Spustil ruku a podíval se stranou, aby našel jiné téma k hovoru. Pohledem se zastavil u něčeho za mnou a usmál se, ačkoliv mu v očích zůstával ten obezřetný výraz.

"Jsem rád, že se Charlie rozhodl pustit tě ven – zoufale si potřebuješ dojít do knihkupectví. Nemůžu uvěřit, že už zase čteš Na Větrné hůrce. Copak to ještě neumíš zpaměti?"

"Ne všichni máme fotografickou paměť," opáčila jsem úsečně.

"Ať máš fotografickou paměť nebo ne, nechápu, co se ti na tom líbí. Hrdinové toho románu jsou příšerní lidé, kteří si navzájem ničí život. Nevím, jak se Heathcliff a Katka mohli dostat do jedné řady s páry jako Romeo a Julie nebo Elizabeth Bennetová a pan Darcy. To není příběh o lásce, ale o nenávisti."

"Máš podivné názory na klasiku," odsekla jsem.

"Možná je to tím, že na mě starobylost nedělá dojem." Usmál se, evidentně spokojený, že mě rozptýlil. "Ale upřímně, proč to čteš pořád dokola?" V jeho očích se teď zračil skutečný zájem, snažil se – jako už mnohokrát – přijít na kloub složitým pochodům mé mysli. Natáhl ruku přes stůl a vzal mi obličej do dlaně. "Co tě na tom tak přitahuje?"

Jeho upřímná zvědavost mě odzbrojila. "Nevím jistě," odpověděla jsem a snažila se udržet pohromadě myšlenky, které jeho pohled nevědomky tříštil. "Myslím, že jistá nevyhnutelnost. Jak je nic nedokáže rozdělit – ani její sobectví, ani jeho zloba, a nakonec ani smrt..."

Tvářil se zamyšleně, když uvažoval nad mými slovy. Po chvíli se laškovně usmál. "Pořád si myslím, že by to byl lepší příběh, kdyby aspoň jeden z nich měl nějakou dobrou vlastnost, která by vše napravila."

"Řekla bych, že o to tam asi jde," nesouhlasila jsem. "Jedinou dobrou vlastností je jejich láska."

"Doufám, že ty máš víc rozumu, než se zamilovat do někoho tak... zkaženého."

"Tak na to už je trochu pozdě, přemýšlet o tom, do koho se zamiluju," podotkla jsem. "Ale řekla bych, že i bez předchozího varování jsem si poradila docela dobře."

Tiše se zasmál. "Jsem rád, že si to myslíš."

"No, já zase doufám, že ty máš dost rozumu na to, aby sis nepouštěl k tělu někoho tak sobeckého. Skutečným zdrojem všech potíží je Kateřina, ne Heathcliff."

"Dám si pozor," ujistil mě.

Vzdychla jsem. Uměl tak dobře odvádět mou pozornost.

Položila jsem si ruku přes tu jeho, kterou mi držel tvář. "Potřebuju se s Jacobem vidět."

Zavřel oči. "Ne."

"Opravdu to vůbec není nebezpečné," řekla jsem znovu prosebně. "Dřív jsem v La Push trávila celé dny a vlkodlaků tam byla spousta, a nikdy se mi nic nestalo."

Ale udělala jsem chybu; hlas se mi na konci zachvěl, protože jsem si při těch slovech uvědomila, že říkám lež. Nebyla pravda, že se nikdy nic nestalo. Krátký záblesk vzpomínky – ohromný šedý vlk přikrčený ke skoku, který na mě cení zuby jako tesáky – až se mi dlaně zpotily z té paniky, která se mi vybavila.

Edward slyšel, jak se mi zrychlil tlukot srdce, a přikývl, jako kdybych tu lež přiznala nahlas. "Vlkodlaci jsou nestálí. Lidem v jejich blízkosti se může stát nehoda. Někdy i smrtelná."

Chtěla jsem to popřít, ale v duchu se mi vybavil další obraz. Viděla jsem před sebou kdysi krásný obličej Emily Youngové, nyní znetvořený třemi temnými jizvami, které se táhly od koutku pravého oka a zanechávaly její ústa navždy zkroucená do jednostranného úšklebku.

Čekal, nemilosrdně vítězoslavný, až znovu najdu hlas.

"Ty je neznáš," zašeptala jsem.

"Znám je líp, než si myslíš, Bello. Já jsem tu posledně byl."

"Posledně?"

"Asi tak před sedmdesáti lety jsme se začali potkávat s vlky... Zrovna jsme se usadili blízko Hoquiamu. To bylo předtím, než se k nám přidali Alice s Jasperem. Nás byla přesila, ale oni by s námi stejně chtěli bojovat, kdyby nebylo Carlislea. Tomu se totiž podařilo přesvědčit Ephraima Blacka, že můžeme žít vedle sebe, a nakonec jsme uzavřeli příměří."

Jméno Jacobova pradědečka mě vylekalo.

"Mysleli jsme, že ta linie s Ephraimem vymřela," zamumlal Edward; vypadalo to, jako kdyby si mluvil pro sebe. "Že se tagenetická odchylka, která transmutaci umožňovala, prostě ztratila..." Odmlčel se a vyčítavě se na mě podíval. "Ta tvoje smůla jako by s každým dnem sílila. Uvědomuješ si, že ta tajemná síla, kterou k sobě jako magnet neochvějně přitahuješ všechna smrtelná nebezpečenství, byla tak mocná, že přivolala k životu smečku zmutovaných psů, kteří by jinak vyhynuli? Kdybychom tu tvou smůlu dokázali zavřít do láhve, měli bychom v rukou zbraň hromadného ničení."

Toho rýpnutí jsem si nevšímala, protože mou pozornost zaujala jeho teze – fakt to myslel vážně? "Ale já jsem je k životu nepřivolala. Copak ty to nevíš?"

"Co bych měl vědět?"

"Moje smůla s tím vůbec nesouvisela. Vlkodlaci se vrátili, protože se vrátili upíři!"

Edward na mě překvapeně zíral, tělo jako by mu zkamenělo.

"Jacob mi vyprávěl, že když se tu tvoje rodina usadila, věci se daly do pohybu. Nenapadlo mě, že to nevíš..."

Přimhouřil oči. "Tohle si tedy myslí?"

"Edwarde, vždyť se podívej na fakta. Před sedmdesáti lety jste sem přišli a objevili se vlkodlaci. Teď jste se vrátili, a vlkodlaci se objevili znovu. Myslíš, že je to shoda náhod?"

Zamrkal a rozzlobený pohled ho opustil. "Carlislea bude tahle teorie zajímat."

"Teorie," ušklíbla jsem se.

Na chvíli se odmlčel a díval se z okna na déšť; tušila jsem, že přemýšlí nad tím, že vlivem přítomnosti jeho rodiny se místní usedlíci mění v obrovské psy.

"Je to zajímavé, ale ne zcela rozhodující," zamumlal po chvíli. "Na situaci se tím nic nemění."

Dovedla jsem si to snadno přeložit: žádní vlkodlačí kamarádi. Věděla jsem, že s Edwardem musím mít trpělivost. Nešlo o to, že by byl umanutý, šlo jenom o to, že nechápal. Neměl ponětí, kolik dlužím Jacobu Blackovi – mnohokrát jsem mu vděčila nejen za svůj život, ale pravděpodobně také za zdravý rozum.

Nechtěla jsem o té prázdné době s nikým mluvit, zvláště ne s Edwardem. Svým odchodem se jenom snažil mě chránit, zachránit mou duši. Nedávala jsem mu za vinu všechny ty hlouposti, které jsem v jeho nepřítomnosti pro

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.67 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře