1.KAPITOLA

18. září 2009 | 11.02 |

1. OSLAVA

Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen.

Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla – v takovém tom oslepujícím jasném slunci, jaké v mém novém domově v deštivém městečku Forks ve státě Washington nikdy nesvítilo. A zadruhé jsem se dívala na svou babičku Marii. Babička byla už šest let mrtvá, takže jsem svou teorii o snu měla slušně podloženou.

Babička se moc nezměnila; její tvář vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Kůži měla měkkou a zvadlou, poskládanou do tisíce drobných záhybů, které jemně přiléhaly ke kostem vespod. Vypadala jako sušená meruňka, jenom s chomáčem hustých bílých vlasů, které její hlavu obklopovaly jako mrak.

Naše ústa – ta její byla jeden scvrklý faldík vedle druhého – se roztáhla do stejně překvapeného pousmání v přesně ten samý okamžik. Bylo zřejmé, že taky nečekala, že mě tady uvidí.

Chtěla jsem se jí na něco zeptat; měla jsem tolik otázek – v prvé řadě, kde se vzala v mém snu? Co dělala v těch uplynulých šesti letech? Jak se má děda, a shledali se spolu vůbec tam, kde teď jsou? – ale ona otevřela pusu ve stejnou chvíli jako já, a tak jsem mlčela, aby mohla promluvit první. Ona však taky byla zticha, a pak jsme se z rozpaků obě usmály.

"Bello?"

Nebyla to babička, kdo mě zavolal jménem, a tak jsme se obě otočily, abychom viděly, kdo to k nám přichází. Já jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to je; tenhle hlas bych poznala všude na světě – poznala a zareagovala na něj, ať bych byla vzhůru nebo bych spala... i kdybych byla mrtvá,to se vsadím. Hlas, pro který bych skočila do ohně – nebo, aby to nebylo tak dramatické, kvůli kterému bych se dennodenně cákala v studeném a nikdy nekončícím dešti.

Edward.

Ačkoliv se mě při pohledu na něj vždycky zmocňovalo radostné vzrušení – při vědomí, ve spánku, kdykoliv – a ačkoliv jsem si byla téměř jistá, že jde jenom o sen, zpanikařila jsem, když jsem viděla, jak k nám Edward kráčí v tom zářivém slunci.

Zpanikařila jsem, protože babička neměla tušení, že jsem se zamilovala do upíra – to ostatně nevěděl nikdo –, takže jak jí asi tak vysvětlím, že se třpytivé sluneční paprsky odrážejí od jeho kůže v tisících duhových odlesků, jako kdyby byl stvořený z křišťálu nebo diamantu?

No, babi, možná sis všimla, že můj kluk jiskří. To on tak na sluníčku prostě dělá. Tím si nemusíš lámat hlavu...

Co ho to napadlo? Jediný důvod, proč žil ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, byl ten, že mohl za dne vycházet ven, aniž by přitom prozradil rodinné tajemství. Ale teď se tady svým půvabným krokem blížil ke mně – na andělské tváři ten nejkrásnější úsměv –, jako kdybych tu byla úplně sama.

V tu chvíli jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou, na kterou neplatí jeho tajemný talent; i když jinak jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže slyšet tak jasně, jako by byly vysloveny nahlas. Teď bych dala nevímco, jen aby mě slyšel, aby zachytil varování, které jsem na něj v duchu křičela.

Vrhla jsem zpanikařený pohled zpátky na babičku, a viděla jsem, že už je pozdě. Právě se otočila a zírala na mě, v očích stejně vyplašený výraz jako já.

Edward – pořád s tím nádherným úsměvem, z kterého se mi srdce pokaždé málem rozskočilo – mě jednou rukou objal kolem ramen a otočil se směrem k babičce.

Babiččin výraz mě překvapil. Místo aby se tvářila zděšeně, dívala se na mě bojácně, jako kdyby čekala na pokárání. A stála v tak divné pozici – jednu paži držela nepřirozeně od těla, nataženou ve vzduchu a zakroucenou. Jako kdyby tou rukou objímala někoho, koho jsem neviděla, někoho neviditelného...

Až pak, když jsem se podívala pozorněji, jsem si všimla velikého pozlaceného rámu, který vroubil babiččinu postavu. Nechápavě jsem zvedla tu ruku, kterou jsem neměla ovinutou Edwardovi kolem pasu, a natáhla ji, abych se babičky dotkla. Udělala přesně ten samý pohyb jako v zrcadle. Ale tam, kde se naše prsty měly setkat, nebylo nic než studené sklo...

Můj sen znenadání přešel závratnou rychlostí v noční můru.

To nebyla babička.

To jsem byla já. Já v zrcadle. Já – stará, vrásčitá, seschlá.

Vedle mě stál Edward, který v zrcadle nevrhal žádný odraz, nesmírně krásný, navěky sedmnáctiletý.

Přitiskl své dokonalé ledové rty na mou zvadlou tvář.

"Všechno nejlepší k narozeninám," zašeptal.

* * *

S trhnutím jsem se probudila – oči doširoka vytřeštěné – a zalapala jsem po dechu. Oslepující slunce z mého snu vystřídalo kalné šedé světlo, to známé světlo zamračeného rána.

Jenom sen, říkala jsem si, byl to jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem znovu vylítla, když se rozřinčel budík. Malý kalendář v koutku displeje mi oznamoval, že dnes je třináctého září.

Byl to jenom sen, ale svým způsobem přinejmenším docela prorocký. Dnes jsem totiž měla narozeniny. Oficiálně mi bylo osmnáct let.

Tohoto dne jsem se už několik měsíců obávala. A když teď nadešel, bylo to ještě horší, než jsem čekala. Cítila jsemto – byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale tohle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct.

A tolik Edwardovi nikdy nebude.

Když jsem si šla čistit zuby, byla jsem skoro překvapená, že ta tvář v zrcadle se nezměnila. Zírala jsem na sebe a hledala na své bledé pleti nějaké známky hrozících vrásek. Jediné vrásky ovšem byly ty na mém čele, a věděla jsem, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Nedokázala jsem to. Obočí nad znepokojenýma hnědýma očima se mi stahovalo v ustaranou čáru.

Byl to jenom sen, připomínala jsem si znovu. Jenom sen... ale také moje nejhorší noční můra.

Vynechala jsem snídani, jak jsem spěchala, abych co nejrychleji vypadla z domu. Tátovi jsem ovšem tak docela uniknout nemohla, a tak jsem s ním musela strávit pár minut a sršet veselostí. Upřímně jsem se snažila jásat nad dárky, o které jsem ho nežádala, ale pokaždé, když jsem se musela usmát, mi bylo do breku.

Snažila jsem se sebrat po cestě do školy. Vzpomínka na babičku – ani za nic bych si nepřiznala, že jsem to byla já sama – se dala jen těžko vypudit z hlavy. Zmocnila se mě zoufalost, které jsem se nedokázala zbavit, dokud jsem nezastavila na svém parkovacím místě před střední školou ve Forks a nezahlédla Edwarda, jak se nehybně opírá o své nablýskané stříbrné Volvo. Stál tam jako mramorová pocta nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Ten sen k němu nebyl dost spravedlivý. A on tam čekal na mě, stejně jako jindy.

V tu chvíli zoufalost zmizela; vystřídal ji údiv. Ani po půl roce chození s ním jsem nedokázala uvěřit, že si zasloužím takovou dávku štěstí.

Vedle něj stála jeho sestra Alice a také na mě čekala.

Samozřejmě že Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks se říkalo, že všechny sourozence Cullenovy si doktor Carlisle Cullen a jeho žena Esme adoptovali, protože oba byli prostě příliš mladí na to, aby měli vlastní dospívající děti), ale jejich kůže měla přesně ten samý bledý odstín, jejich oči měly stejný zvláštní zlatý nádech, pod očima měli ty samé fialové stíny. Alicina tvář, stejně jako Edwardova, byla neuvěřitelně krásná. Někomu, kdo byl v obraze – třeba mně –, ta vzájemná podobnost naznačovala, kdo jsou.

Když jsem viděla, jak na mě Alice čeká – žlutohnědé oči měla rozzářené vzrušením a v rukou držela malý hranatý balíček zabalený ve stříbrném papíru –, musela jsem se zamračit. Přece jsem jí říkala, že nic nechci, nic, žádné dárky, dokonce nestojím ani o to, aby mým narozeninám vůbec někdo věnoval nějakou pozornost. Zjevně moje přání ignorovala.

Zabouchla jsem dveře svého náklaďáčku značky Chevy, model z roku 1953 – na chodník se snesla sprška rezavých vloček –, a šla jsem pomalu k nim. Alice ke mně přiskočila a její elfí obličej zářil pod rozježenými černými vlasy.

"Všechno nejlepší, Bello!"

"Pšššt!" zasyčela jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že to nikdo neslyšel. To poslední, oč jsem stála, byla nějaká oslava té ponuré události.

Ignorovala mě. "Chceš si rozbalit dárek hned, nebo až potom?" zeptala se nedočkavě, zatímco jsme kráčely k Edwardovi, který stále čekal opodál.

"Žádné dárky," zamručela jsem na protest.

Zdálo se, že konečně pochopila, v jaké jsem náladě. "Jak chceš... tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? A foťák od Charlieho?"

Povzdechla jsem si. Samozřejmě že věděla, jaké jsem dostala dárky. Edward nebyl jediný, kdo měl v jejich rodině neobvyklé nadání. Alice "viděla", co moji rodiče plánují, jakmile se pro to oni sami rozhodli.

"Jo. Jsou úžasné."

"Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenom jednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je."

"Kolikrát jsi ty byla maturantka?"

"To je něco jiného."

V tu chvíli jsme došly k Edwardovi a on ke mně napřáhl ruku. Nedočkavě jsem se jí chopila a na chvíli přitom zapomněla na svou ponurou náladu. Jeho kůže byla jako vždycky hladká, tvrdá a velmi studená. Zlehka mi stiskl prsty. Podívala jsem se mu do vlhkých topazových očí a moje srdce jako by také něco stisklo, už ne tak zlehka. Když slyšel, jak se mi zajíkl srdeční rytmus, znovu se usmál.

Zvedl volnou ruku a ledovým konečkem prstu mi objížděl rty. "Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřát všechno nejlepší k narozeninám, je to tak?"

"Ano. Tak to je." Nikdy jsem nedokázala dost dobře napodobit tu jeho dokonale plynulou, kultivovanou výslovnost. Něco takového si člověk mohl osvojit leda tak v minulém století.

"Já jen pro kontrolu." Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. "Co kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí má narozeniny a dárky celkem v oblibě."

Alice se zasmála a znělo to jako stříbrná zvonkohra. "Jasně že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každý hodný a dělat všechno po tvém, Bello. Tak co je na narozeninách tak strašného?" Z její strany to byla jen řečnická otázka.

"Stárnutí," odpověděla jsem přesto, a hlas jsem neměla tak klidný, jak bych si přála.

Edwardovi vedle mě ztuhl úsměv do tvrdé linky.

"Osmnáct není žádný věk," opáčila Alice. "Nebývá to snad u žen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, než začnou vyšilovat kvůli narozeninám?"

"Je to víc, než kolik je Edwardovi," zamručela jsem.

Povzdechl si.

"Jenom na papíře," nedala se Alice a v očích jí vesele hrálo. "A jenom o jeden jediný rok, no, to je toho."

Říkala jsem si, že... kdybych si mohla být jistá budoucností, po jaké jsem toužila, jistá tím, že budu navěky s Edwardem, Alicí a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá stará paní)... pak by pro mě rok nebo dva tím či oním směrem taky moc neznamenal. Ale Edward se zarputile stavěl proti jakékoliv budoucnosti, v které bych byla proměněná. Jakékoliv budoucnosti, v které bych se stala tím, co on – v které bych byla taky nesmrtelnou.

Říkal tomu slepá ulička.

Abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, o co mu jde. Co bylo tak úchvatného na smrtelnosti? Upírský život mi nepřipadal tak strašný – alespoň ne takový, jaký vedli Cullenovi.

"V kolik hodin k nám přijedeš?" změnila Alice téma. Z jejího výrazu jsem poznala, že připravuje přesně to, čemu jsem se za každou cenu chtěla vyhnout.

"Nevěděla jsem, že mám v úmyslu jezdit k vám."

"Ale no tak, to není fér, Bello!" stěžovala si. "Přece nám takhle nezkazíš všechnu radost, no ne?"

"Myslela jsem, že když mám narozeniny, tak jde o to, co chci já."

"Přivezu ji od Charlieho hned po škole," odpověděl jí Edward, jako by se nechumelilo.

"Musím do práce," protestovala jsem.

"To tedy nemusíš," odporovala mi Alice rozhodně. "Už jsem o tom mluvila s paní Newtonovou. Prohodila si s tebou směnu v obchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší."

"Já – já stejně nemůžu přijít," zajíkla jsem se a honem hledala nějakou výmluvu. "Já jsem ještě... to... ještě jsem se nepodívala na angličtinu, na Romea a Julii."

Alice se ušklíbla. "Umíš Romea a Julii nazpaměť."

"Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané, abychom to dovedli plně ocenit – tak to přece Shakespeare zamýšlel."

Edward obrátil oči v sloup.

"Už jsi viděla film," namítla Alice.

"Ale ne to zpracování z šedesátých let. Podle Masona bylo nejlepší."

Konečně Alice odložila svůj sebejistý úsměv a zamračila se na mě. "Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, ale ať tak nebo tak –"

Edward její vyhrožování přerušil. "Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to její narozeniny."

"Tak vidíš," dodala jsem.

"Přivezu ji kolem sedmé," pokračoval. "Aspoň budeš mít víc času na přípravy."

Alicin smích se znovu rozezvonil. "Tak dobře. Nashle večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš." Zasmála se – v širokém úsměvu odhalila své naprosto dokonalé, blyštivé zuby –, pak mě zlehka políbila na tvář a odtančila na svou první hodinu dřív, než jsem se zmohla na odpověď.

"Edwarde, prosím tě..." začala jsem s prosíkem, ale on mi na rty přitiskl studený prst.

"Promluvíme si o tom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu."

Nikdo se neobtěžoval podívat se po nás, když jsme si sedali na svá obvyklá místa v zadní části třídy. Už jsem s Edwardem chodila dost dlouho na to, aby si o nás ještě někdo povídal. Ani Mike Newton už se nenamáhal vrhat po mně pochmurné pohledy, které ve mně vzbuzovaly slabý pocit viny. Teď se na mě naopak usmál a já jsem byla ráda, protože už se snad doopravdy smířil s představou, že z nás budou vždycky jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil – už nebyl v obličeji tak dětsky baculatý, měl zřetelněji vystouplé lícní kosti, a i jeho blonďaté vlasy prošly změnou; místo ježka je teď nosil delší, pečlivě nagelované do naoko ležérního účesu. Bylo na první pohled jasné, odkud bral inspiraci – ale málo platné, Edwardův zjev se nedal napodobit.

Jak den pokračoval, přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se vyvlékla z toho, co se na večer chystalo u Cullenových. Nejenže se budu muset veselit a oslavovat, když mám truchlivou náladu. Ale co je horší, určitě se mi všichni budou věnovat a budou mi dávat dárečky.

Pozornost zaměřená na moji osobu nikdy nevěstí nic dobrého, v tom by se mnou jistě souhlasil každý nešika a nemehlo, který přitahuje nehody tak jako já. Nikdo nestojí o světla ramp, když si v nich pravděpodobně nabije čumák.

A já jsem všechny velmi výrazně žádala – vlastně jsem jim to přímo přikazovala –, aby mi letos nedávali žádné dárky. Vypadalo to, že Charlie a Renée nejsou jediní, kdo se to rozhodli přehlížet.

Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mi to nevadilo. Renée mě živila z platu učitelky v mateřské školce. Ani Charlie ve své práci zrovna nezbohatl – byl policejním ředitelem v tomhle mrňavém městečku. Můj jediný osobní příjem pocházel z toho, že jsem tři dny v týdnu chodila pracovat do místního obchodu se sportovními potřebami. V takovémhle zapadákově jsem měla štěstí, že jsem vůbec našla práci. Každý halíř, který jsem vydělala, šel na můj mikroskopický fond určený na školné. (Vysoká škola byl plán B. Pořád jsem doufala v plán A, ale Edward byl tak neoblomný v rozhodnutí, že mě nepřipraví o mé lidství...)

Edward měl spoustu peněz – nechtěla jsem ani myslet na to, kolik. Peníze pro něj i pro ostatní členy jeho rodiny téměř nic neznamenaly. Byla to pro ně jenom suma, která narůstá – aby taky ne, vždyť měli k dispozici neomezený čas a sestru, která měla zvláštní nadání předvídat pohyby na burze. Edward moc nechápal, proč mu nechci dovolit, aby za mě utrácel peníze – proč je mi nepříjemné, když mě vezme do drahé restaurace v Seattlu, proč mi nesmí koupit auto, které by dokázalo jet rychleji než osmdesátkou, nebo proč mu nedovolím, aby mi zaplatil školné na vysoké (z plánu B byl totiž až směšně nadšený). Podle jeho názoru jsem byla jen zbytečně tvrdohlavá.

Ale jak jsem mu mohla dovolit, aby mi kupoval drahé věci, když jsem neměla nic, čím bych mu to oplatila? Z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl chodit zrovna se mnou. Cokoliv, co mi dával nadto, jenom prohlubovalo ten nepoměr mezi námi.

Po zbytek dne už se ani Edward, ani Alice o mých narozeninách nezmiňovali, takže jsem se začala trochu uvolňovat.

U oběda jsme si sedli k našemu obvyklému stolu.

U toho stolu existovalo podivné příměří. My tři – Edward, Alice a já – jsme seděli na jednom konci stolu. Ostatní moji přátelé, Mike a Jessica (kteří se nacházeli v nepříjemné porozchodové fázi), Angela a Ben (jejichž vztah letní prázdniny přežil), Erik, Conner, Tyler a Lauren (ačkoliv ta nespadala tak docela do kategorie přátel), všichni seděli u stejného stolu, ale na druhé straně neviditelné dělicí čáry. Ve slunných dnech, kdy se Edward s Alicí vždycky ze školy ulili, ta čára bez potíží mizela, a to se pak konverzace nenuceně nafoukla, abych se do ní taky vešla.

Edwardovi ani Alici nepřipadalo to drobné odstrkování nějak zvláštní nebo nepříjemné, jak by připadalo mně. Sotva si ho všimli. Lidé byli před Cullenovými vždycky podivně nesví, skoro se jich báli, ale nedovedli si pořádně vysvětlit, proč to tak je. Já jsem byla vzácnou výjimkou z tohoto pravidla. Občas to Edwardovi dělalo starosti, jak moc jsem v jeho blízkosti uvolněná. Myslel si, že je to hazard s mým zdravím – ten názor jsem vehementně odmítala, kdykoliv ho nadhodil.

Odpoledne uběhlo rychle. Škola skončila a Edward mě doprovázel k mému autu, jak to měl ve zvyku. Ale tentokrát mi podržel otevřené dveře na straně spolujezdce. Jeho auto mu určitě odveze domů Alice a on pojede se mnou, aby měl jistotu, že mu nikam neujedu.

Založila jsem si ruce na prsou a nehnula se, i když na mě pršelo. "Mám narozeniny, a nesmím řídit, jo?"

"Dělám, jako že žádné narozeniny nemáš, jak jsi to chtěla."

"Jestli nemám narozeniny, tak k vám dneska večer nejdu..."

"Tak dobře." Zabouchl dveře spolujezdce a prošel kolem mě, aby mi otevřel na straně řidiče. "Všechno nejlepší."

"Pšššt," tišila jsem ho váhavě. Vyšplhala jsem do otevřených dveří a přitom jsem litovala, že si nezvolil tu druhou možnost.

Já jsem řídila a Edward zatím ladil autorádio. Pohoršeně zavrtěl hlavou.

"To tvoje rádio má strašně mizerný příjem."

Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, když se do mého náklaďáčku navážel. Náklaďáček byl skvělé auto – měl svou osobnost, duši.

"Chceš pořádné stereo? Tak si jeď vlastním autem." Vypálila jsem ta slova ostřeji, než jsem měla v úmyslu, ale byla jsem tak nervózní z těch Aliciných plánů, že moje už tak ponurá nálada byla ještě černější. Nikdy jsem neměla špatnou náladu, když jsem byla s Edwardem, a tak když slyšel můj tón, jen stiskl rty, aby se neusmál.

Když jsem zaparkovala u nás před domem, naklonil se a vzal můj obličej do dlaní. Zacházel se mnou velmi opatrně, jemně mi tiskl jenom konečky prstů na spánky, lícní kosti, linii čelisti. Jako kdybych byla mimořádně křehká. Což jsem taky byla – přinejmenším v porovnání s ním.

"Měla bys mít dobrou náladu, obzvlášť dneska," zašeptal. Jeho sladký dech mi ovál obličej.

"A co když nechci mít dobrou náladu?" zeptala jsem se s přerývaným dechem.

Ve zlatých očích mu zadoutnalo. "To je zlé."

Hlava se mi už tak točila, ale on se naklonil ještě blíž a přitiskl mi na rty svoje ledová ústa. Určitě to udělal schválně, věděl, že se přestanu zaobírat svými obavami a soustředím se jen na to, abych nezapomínala dýchat.

Jeho ústa se mi tiskla na rty, chladná, hebká a něžná, tak jsem mu ovinula paže kolem krku a plně se ponořila do toho polibku – s dychtivostí až příliš velkou. Ucítila jsem, jak se mu koutky zvedly, pak pustil můj obličej a sáhl dozadu, aby se vymanil z mého objetí.

Edward byl od začátku velmi opatrný a stavěl našemu fyzickému vztahu mnoho hranic, a sice z toho prostého důvodu, abych vůbec zůstala naživu. Ačkoliv jsem respektovala nutnost udržovat bezpečnou vzdálenost mezi mou kůží a jeho jedovatými, jako břitva ostrými zuby, často jsem na takovéto triviální věci zapomínala, když mě líbal.

"Buď hodná, no tak," dýchal mi do tváře. Znovu mě něžně políbil a pak se odtáhl a ovinul mi ruce zezadu kolem pasu.

Tep mi bušil v uších. Položila jsem si ruku na srdce. Tlouklo mi pod dlaní jako splašené.

"Myslíš, že se v tom někdy zlepším?" divila jsem se hlavně sama pro sebe. "Aby se mi srdce nesnažilo vyskočit z těla pokaždé, když se mě dotkneš?"

"Upřímně doufám, že ne," odpověděl trochu samolibě.

Obrátila jsem oči v sloup. "Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti s Monteky dělají fašírku, jo?"

"Tvoje přání je mi rozkazem."

Edward se natáhl na gauč, zatímco jsem pouštěla film a přetáčela úvodní titulky. Když jsem se posadila před něj na kraj pohovky, ovinul mi paže kolem pasu a přitiskl si mě na prsa. Nebylo to tak pohodlné, jako kdybych se opřela do polštáře, protože měl hruď tvrdou a studenou – a dokonale stavěnou – jako ledová socha, ale rozhodně mi to takhle bylo milejší. Stáhl starou vlněnou deku přehozenou přes opěradlo pohovky a zabalil mě do ní, abych tak přitisknutá k němu nezmrzla.

"Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy," poznamenal, když film začal.

"Co ti vadí na Romeovi?" zeptala jsem se trochu dotčeně. Romeo byl jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem do něj svým způsobem zabouchnutá.

"No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny – nemáš pocit, že je trochu přelétavý? A pak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělá jednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, od začátku do konce."

Povzdechla jsem si. "Chceš, abych se na to dívala sama?"

"Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co." Prsty mi kreslil obrázky po kůži na paži, až mi z toho naskakovala husí kůže. "Budeš brečet?"

"Asi ano," připustila jsem, "pokud budu dávat pozor."

"Tak to tě nebudu rušit." Ale cítila jsem jeho rty ve vlasech, a to mou pozornost velmi rozptylovalo.

Film mě nakonec vtáhl do děje, za což jsem z velké části mohla děkovat tomu, že mi Edward šeptal Romeovy verše do ucha – v porovnání s jeho neodolatelným sametovým hlasem zněl hercův hlas slabě a chraptivě. A k jeho pobavení jsem se opravdu rozplakala, když se Julie probudila a zjistila, že její novomanžel je mrtvý.

"Uznávám, že tady mu trochu závidím," prohlásil Edward, když mi osušoval slzy pramenem mých vlasů.

"Je moc hezká."

Vydal znechucený zvuk. "Nezávidím mu tu holku – jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu," objasnil žertovným tónem. "Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám vypít lahvičku výtažků z bylin..."

"Cože?" zalapala jsem po dechu.

"Jednou jsem o tom přemýšlel a z Carlisleovy zkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít... když si uvědomil, čím se stal..." Jeho hlas, který předtím zvážněl, získal zase nádech lehkosti. "A pořád se těší skvělému zdraví."

Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. "O čem to tu mluvíš?" zeptala jsem se. "Jak to myslíš, že jsi o tom jednou přemýšlel?"

"Letos na jaře, když tě... málem zabili..." Odmlčel se, zhluboka se nadechl a dalo mu práci vrátit se k tomu škádlivému tónu. "Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem v koutku mysli spřádal plány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk."

Hlavou mi na vteřinu projela vzpomínka na mou poslední cestu do Phoenixu a udělalo se mi mdlo. Cítila jsem to tak jasně – oslepující slunce, vlny horka vystupující z betonu, a já utíkám s úzkostným spěchem, abych se setkala se sadistickým upírem, který mě chtěl umučit k smrti. James na mě čekal v zrcadlové místnosti a mou matku držel jako rukojmí – nebo tak jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že je to všechno jenom lest. Stejně jako James nevěděl, že mě Edward spěchá zachránit; Edward to stihl včas, ale bylo to za pět minut dvanáct. Prsty jsem si podvědomě objížděla srpkovitou jizvu na paži, která byla vždycky o pár stupňů chladnější než ostatní kůže.

Zavrtěla jsem hlavou – jako kdybych ze sebe dokázala setřást špatné vzpomínky – a snažila jsem se pochopit, jak to Edward myslel. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. "Plány pro případ, že by to nevyšlo?" opakovala jsem.

"No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít." Zvedl oči v sloup, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. "Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést – věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli... takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy."

Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně, ale jeho zlaté oči byly zamyšlené, zaostřené na něco v dálce, jak přemítal o způsobech, jak ukončit vlastní život. Popadla mě zuřivost.

"Kdo jsou to Volturiovi?" zeptala jsem se.

"Volturiovi jsou rodina," vysvětlil mi s pohledem stále nepřítomným. "Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, ještě předtím, než se usadil v Americe – pamatuješ, jak jsem ti o tom vyprávěl?"

"Samozřejmě že se pamatuju."

Nikdy bych nezapomněla na to, jak jsem poprvé přišla k nim domů, do toho velikého bílého domu u řeky, pohřbeného hluboko v lese, ani na pokoj, kde měl Carlisle – Edwardův skutečný otec v tolika ohledech – celou stěnu plnou obrazů, které vyprávěly jeho osobní příběh. Nejživější plátno v nejdivočejších barvách, to největší, které tam viselo, bylo z doby, kdy Carlisle žil v Itálii. Samozřejmě že jsem se pamatovala na čtveřici mužů s jemnými andělskými tvářemi, které malíř namaloval, jak stojí na nejvyšším balkonu a shlížejí dolů na hemžící se barevný dav pod nimi. Ačkoliv byl obraz starý několik století, Carlisle – ten světlovlasý anděl – se od té doby nijak nezměnil. A pamatovala jsem si i ty tři ostatní, Carlisleovy staré známé. Edward o těch třech krásných mužích – dva byli černovlasí, jeden měl vlasy sněhobílé – vůbec nemluvil jako o Volturiových. Říkal jim Aro, Caius a Marcus, noční patroni umění...

"S Volturiovými totiž není radno si zahrávat," pokračoval Edward, a vytrhl mě tak z mého snění. "Pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se to s námi vlastně děje." Jeho hlas byl tak klidný, skoro jako by ho ta představa nudila.

Můj hněv se změnil ve zděšení. Vzala jsem jeho mramorový obličej do dlaní a pevně jsem ho držela.

"Něco takového už tě nesmí nikdy, říkám nikdy, ani napadnout!" prohlásila jsem. "Bez ohledu na to, co by se kdy mohlo stát se mnou, ty máš zakázáno si nějak ublížit!"

"Nikdy už tě žádnému nebezpečí nevystavím, takže je to záležitost čistě teoretická."

"Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou!" zlobila jsem se čím dál víc. "Jak si vůbec můžeš něco takového myslet?" I kdybych byla mrtvá, představa, že by Edward přestal existovat, byla neskutečně bolestná.

"Co bys dělala ty, kdyby byla situace opačná?" zeptal se.

"To je něco jiného."

Zdálo se, že ten rozdíl nechápe. Uchichtl se.

"Co kdyby se ti něco stalo?" Zbledla jsem při té představě. "Chtěl bys, abych umřela i já?"

Po dokonalých rysech mu přejel záchvěv bolesti.

"Asi chápu, kam tím míříš... trochu," připustil. "Ale co bych si bez tebe počal?"

"Cokoliv, co jsi dělal předtím, než jsem se objevila a zkomplikovala ti celou existenci."

Povzdechl si. "Od tebe to zní tak jednoduše."

"Aby ne. Vážně nejsem nijak zajímavá."

Chtěl se hádat, ale pak toho nechal. "Sporný bod," připomněl mi. Najednou se napřímil do méně důvěrné polohy a zvedl mě vedle sebe, takže už jsme se navzájem nedotýkali.

"Charlie?" uhodla jsem.

Edward se usmál. Po chvíli jsem uslyšela zvuk policejního auta, které vjelo na příjezdovou cestu. Natáhla jsem se a vzala ho pevně za ruku. Tohle táta unese.

Charlie vstoupil dovnitř s krabicí pizzy v rukou.

"Ahoj, děti." Usmál se na mě. "Myslel jsem, že když máš narozeniny, dáš si ráda pohov od vaření a umývání nádobí. Máte hlad?"

"Jasně. Díky, tati."

Charlie Edwardův zjevný nedostatek chuti k jídlu nekomentoval. Už si zvykl, že Edward nikdy nevečeří.

"Vadilo by vám, kdybych si Bellu na večer vypůjčil?" zeptal se Edward, když jsme s Charliem dojedli.

S nadějí jsem se podívala na Charlieho. Třeba se na narozeniny dívá jako na rodinnou událost, při které má člověk zůstat doma – tohle byly moje první narozeniny od té doby, co se moje mamka Renée znovu vdala a odjela žít na Floridu, takže jsem nevěděla, co mám očekávat.

"To je v pohodě – Mariners hrajou dnes večer se Sox," vysvětloval Charlie a moje naděje se rozplynula. "Takže by ze mě stejně byl společník na baterky... Na." Vytáhl foťák, který mi dal na návrh Renée (protože budu potřebovat fotky, kterými bych zaplnila svoje album), a hodil mi ho.

Jako kdyby mě neznal – s koordinací jsem měla vždycky problémy. Foťák mi sklouzl ze špičky prstu a padal na podlahu. Edward ho stihl zachytit dřív, než se rozbil na linoleu.

"Pěkný zásah," poznamenal Charlie. "Jestli dnes večer Cullenovi pořádají nějakou trachtaci, Bello, měla bys udělat pár fotek. Znáš mámu – bude chtít vidět obrázky dřív, než je stihneš nafotit."

"Dobrý nápad, Charlie," pochválil ho Edward a podal mi foťák.

Namířila jsem ho na Edwarda a pořídila první fotku. "Funguje."

"To je dobře. Tak si to, děti, hezky užijte." Tím nám dal Charlie jasně najevo, že můžeme jít, a už si to mířil do obýváku k televizi.

Edward se vítězoslavně usmál a vzal mě za ruku, aby mě odtáhl z kuchyně.

Když jsme došli k náklaďáčku, otevřel mi znovu dveře spolujezdce, a tentokrát jsem nic nenamítala. Pořád mi dělalo potíže najít ve tmě skrytou odbočku k jejich domu.

Edward jel městem na sever, viditelně popuzen rychlostním omezením, které mu vnucoval můj prehistorický Chevy. Když z něj chtěl vymáčknout víc než padesátku, motor řval ještě hlasitěji než obvykle.

"Uklidni se," mírnila jsem ho.

"Víš, co by se ti moc hodilo? Takové hezké malé Audi kupé. Tichoučké, velký výkon..."

"Můj náklaďáček je naprosto v pořádku. A když už mluvíme o drahých zbytečnostech, kdybys věděl, kdo se hodí k tobě, neutrácel bys žádné peníze za moje dárky k narozeninám."

"Ani halíř," řekl způsobně.

"Dobře."

"Můžeš mi prokázat laskavost?"

"Záleží na tom, o co jde."

Povzdechl si a jeho líbezný obličej najednou zvážněl. "Bello, poslední skutečné narozeniny, které se u nás slavily, byly Emmettovy v roce 1935. Buď na nás hodná a vyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšení a nemůžou se dočkat."

Vždycky mě to trochu vyplašilo, když vyrukoval s něčím takovým. "Dobře, budu se chovat slušně."

"Asi bych tě měl upozornit..."

"To bych prosila."

"Když říkám, že jsou všichni nadšení... mám na mysli opravdu všechny."

"Každého z nich?" vypravila jsem ze sebe. "Myslela jsem, že Emmett s Rosalií jsou v Africe." Všichni ostatní ve Forks se domnívali, že starší dva ze sourozenců Cullenových letos odjeli studovat na univerzitu v Dartmouthu, ale já jsem byla lépe informovaná.

"Emmett chtěl být u toho."

"Ale... Rosalie?"

"Já vím, Bello. Neboj se, bude se chovat, jak se patří."

Neodpověděla jsem. Jako kdybych se mohla nebát. Na rozdíl od Alice mě Edwardova druhá "adoptovaná" sestra, půvabná zlatovlasá Rosalie, neměla zrovna v lásce. Vlastně to bylo ještě horší. Podle Rosalie jsem byla nevítaným vetřelcem ve skrytém životě její rodiny.

Cítila jsem se kvůli současné situaci příšerně provinile, domnívala jsem se totiž, že právě kvůli mně Emmett s Rosalií otálejí s návratem domů, i když na druhou stranu jsem měla v skrytu duše radost, že se s Rosalií nemusím vídat. Po Emmettovi, Edwardovu veselém statném bratrovi, se mi ale opravdu stýskalo. V mnohém mi totiž připomínal staršího bratra, kterého jsem vždycky chtěla... jenom z něj někdy šel daleko větší strach.

Edward usoudil, že radši změní téma. "Takže, když mi nedovolíš koupit ti Audi, nechtěla bys k narozeninám něco jiného?"

Šeptem jsem vyhrkla: "Ty víš, co chci."

Jeho mramorové čelo se zvrásnilo hlubokými vráskami, jak se zamračil. Určitě ho teď mrzelo, že se radši nebavíme dál o Rosalii.

Dneska už jsme se na toto téma dohadovali až dost.

"Dnes večer ne, Bello. Prosím tě."

"No, tak možná od Alice dostanu dárek, jaký bych si přála."

Edward zavrčel – hlubokým, hrozivým hlasem. "Tohle nebudou tvoje poslední narozeniny, Bello," přísahal.

"To není fér!"

Měla jsem dojem, že jsem slyšela, jak zaťal zuby.

Právě jsme přijížděli k domu. Ze všech oken prvních dvou poschodí zářilo jasné světlo. Pod stropem verandy visela dlouhá řada rozsvícených japonských lampionů a odrážela měkké světlo na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké mísy s květinami – růžovými růžemi – lemovaly široké schodiště vedoucí ke vstupním dveřím.

Zasténala jsem.

Edward se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. "Je to večírek," připomněl mi. "Snaž se nekazit zábavu."

"Jasně," zamumlala jsem.

Obešel auto, aby mi otevřel dveře, a podal mi ruku.

"Mám jednu otázku."

Obezřetně vyčkával.

"Když dám vyvolat ten film," řekla jsem a pohrávala si s foťákem v rukou, "budeš na fotkách vidět?"

Edward se dal do smíchu. Pomohl mi ven z auta, vytáhl mě po schodech a pořád se smál, zatímco mi otvíral domovní dveře.

Všichni čekali ve velkém obývacím pokoji; když jsem prošla dveřmi, pozdravili mě hlasitým sborovým "Hodně štěstí, zdraví, milá Bello!" a já jsem se přitom červenala a klopila oči. Předpokládám, že to byla Alice, která rozestavěla všude, kam jen to šlo, růžové svíčky a tucty křišťálových mis naplněných stovkami růží. Vedle Edwardova koncertního křídla byl stůl zakrytý bílým ubrusem, na kterém stál růžový narozeninový dort, další růže, komínek skleněných talířů a hromádka dárků zabalených do stříbrného papíru.

Bylo to stokrát horší, než jsem si dokázala představit.

Když Edward viděl moje muka, ochranitelsky mě objal kolem pasu a políbil mě na temeno.

Edwardovi rodiče, Carlisle a Esme – neskutečně mladí a roztomilí jako vždycky –, stáli nejblíž u dveří. Esme mě opatrně objala, svými měkkými vlasy barvy karamelu se miotřela o tvář, jak mě líbala na čelo, a pak mi Carlisle položil paži kolem ramen.

"Za tohle se omlouvám, Bello," zašeptal mi. "Nedovedli jsme Alici udržet na uzdě."

Za nimi stáli Rosalie a Emmett. Rosalie se neusmívala, ale aspoň po mně pohledem nevrhala blesky. Emmettova tvář byla roztažená do širokého úsměvu. Neviděla jsem je několik měsíců; už jsem zapomněla, jak úchvatně nádherná Rosalie je – dívat se na ni skoro bolelo. A byl Emmett vždycky tak... velký?

"Ty ses vůbec nezměnila," prohlásil Emmett s předstíraným zklamáním. "Očekával jsem viditelný rozdíl, ale ty jsi pořád stejná, rudá ve tváři jako vždycky."

"To ti moc děkuju, Emmette," odpověděla jsem a zčervenala jsem ještě víc.

Zasmál se. "Musím na chvilku odejít," – odmlčel se a spiklenecky mrkl na Alici – "tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče."

"Vynasnažím se."

Alice pustila Jasperovu ruku a přiskočila blíž, všechny zuby jí v úsměvu jiskřily v jasném světle. Vysoký blonďatý Jasper se také usmíval, ale držel si odstup, opíral se o trám u paty schodů. Myslela jsem si, že během těch pár dnů, které jsme museli strávit společně stěsnaní v hotelovém pokoji ve Phoenixu, svou averzi vůči mně překonal. Ale když jsme se vrátili a on byl zbaven dočasné povinnosti mě chránit, začal se ke mně chovat úplně stejně jako předtím – vyhýbal se mi, jak jen to bylo možné. Věděla jsem, že v tom není nic osobního, že je to jenom takové bezpečnostní opatření, a snažila jsem se na to moc nemyslet. Jasperovi dělalo větší potíže než ostatním dodržovat půst od lidské krve; jejímu pachu odolával mnohem hůř než členové jeho rodiny – neměl v tom ještě tak dlouhou praxi jako oni.

"Je čas rozbalit dárky," prohlásila Alice. Vzala mě chladnou rukou za loket a táhla mě ke stolu s dortem a blýskavými balíčky.

Nasadila jsem nejlepší mučednický výraz, jaký jsem svedla. "Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!"

"Ale já jsem tě neposlechla," přerušila mě sebevědomě. "Otevři to." Vzala mi z rukou fotoaparát a místo něj mi strčila velkou stříbrnou krabici.

Krabice byla tak lehká, jako by byla prázdná. Nahoře byl lísteček, na kterém stálo, že je to dárek od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Celá nesvá jsem strhla papír a zírala na krabici, která se skrývala pod ním.

Byla to asi nějaká elektronika, v názvu to mělo spoustu číslic. Otevřela jsem krabici s nadějí, že budu moudřejší. Ale krabice opravdu byla prázdná.

"Ehm... děkuju."

Rosalie se neubránila úsměvu. Jasper se zasmál. "Je to stereo do tvého náklaďáčku," vysvětlil. "Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit."

Alice byla přede mnou vždycky o krok napřed.

"Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie," řekla jsem jim a usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwardovy stížnosti ohledně mého autorádia dnes odpoledne – všechno to bylo samozřejmě předem domluvené. "Děkuju, Emmette!" zavolala jsem hlasitěji.

Zaslechla jsem jeho ohlušující smích z auta a také jsem se neubránila smíchu.

"Teď otevři dárek ode mě a od Edwarda," nabádala mě Alice a hlas jí přeskakoval vzrušením. Držela v ruce malý plochý čtverhranný balíček.

Otočila jsem se, abych po Edwardovi šlehla baziliščím pohledem. "Něco jsi mi slíbil."

Než jsem mohla odpovědět, vpadl Emmett do dveří. "Právě včas!" zavýskl. Natlačil se vedle Jaspera, který se také posunul blíž než obvykle, aby dobře viděl.

"Neutratil jsem ani halíř," ujistil mě Edward. Smetl mi pramen vlasů z obličeje, až se mi kůže pod jeho dotykem zachvěla.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Alici. "Tak mi to podej," vzdychla jsem.

Emmett se radostně zachechtal.

Vzala jsem balíček a otočila oči po Edwardovi; přitom jsem strčila prst pod okraj papíru a škubla jsem pod páskou.

"Sakra," zamručela jsem, když mě papír řízl do prstu; vytáhla jsem prst, abych se podívala, jakou škodu to napáchalo. V drobné rance se perlila jediná kapka krve.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle.

"Ne!" zařval Edward.

Vrhl se na mě a strhl mě dozadu přes stůl. Ten spadl, stejně jako já, a spolu s ním i dort a dárky, květiny a talíře. Přistála jsem ve změti rozbitého skla.

Jasper narazil do Edwarda; zarachotilo to, jako když padají kameny ze skály.

Ozval se jiný zvuk, hrozivé vrčení, které vycházelo hluboko z Jasperovy hrudi. Jasper se snažil protáhnout se kolem Edwarda; scvakl zuby jen pár centimetrů od Edwardova obličeje.

V příští vteřině Edward popadl Jaspera zezadu a sevřel ho mohutnými ocelovými pažemi, ale Jasper se s ním pral, jeho divoké prázdné oči byly upřené jenom na mě.

Kromě šoku jsem cítila taky bolest. Spadla jsem na podlahu vedle piana, s rukama instinktivně rozhozenýma, abych zmírnila ten náraz, do ostrých skleněných střepů. Až teď jsem ucítila spalující, bodavou bolest, která vystřelovala od zápěstí až do loketní jamky.

Omámená a dezorientovaná jsem vzhlédla od jasně rudé krve, která mi pulzovitě vystřikovala z paže – do horečnatých očí šesti náhle lačných upírů.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře