11.KAPITOLA

19. září 2009 | 21.00 |

11. LEGENDY

"Budeš jíst ten párek?" zeptal se Paul Jacoba, oči upřené na poslední zbytek z té spousty jídla, které vlkodlaci spořádali.

Jacob se opřel o moje kolena a pohrával si s párkem, který měl nabodnutý na narovnaném drátěném ramínku; plameny na kraji ohně olizovaly jeho puchýřovitou slupku. Vydal ze sebe povzdech a pohladil se po břiše. Pořád bylo ploché, ačkoliv už jsem dávno přestala počítat, kolik párků snědl. Došla jsem k desátému a pak jsem to vzdala. A to se nezmiňuju o obrovském sáčku brambůrků a dvoulitrové lahvi limonády.

"Možná," řekl Jake pomalu. "Jsem tak nacpaný, že asi prasknu, ale myslím, že bych ho tam ještě natlačil. Ale vůbec si na něm nepochutnám." Znovu si smutně povzdychl.

Paul toho sice snědl alespoň tolik co Jacob, ale teď zavrčel a zatnul dlaně do pěstí.

"Ježkovy oči." Jacob se zasmál. "Dělal jsem si srandu, Paule. Tady máš."

Švihnul podomácku vyrobeným opékacím prutem přes kruh. Čekala jsem, že horký párek přistane do písku, ale Paul ho bez problému chytil za správný konec.

Pomalu jsem začínala mít komplex z toho, jak jsem se neustále pohybovala ve společnosti mimořádně obratných lidí.

"Díky, brácho," řekl Paul, který mezitím překonal svůj krátký nával vzteku.

Oheň praskal, plameny se pomalu snižovaly. Zářivě oranžové jiskry s prskáním vyletovaly k černému nebi. Zvláštní, ani jsem si nevšimla, že slunce už zapadlo. Poprvé za celou dobu mě napadlo, kolik je asi hodin. Naprosto jsem ztratila pojem o čase.

Čas s quileutskými přáteli ubíhal tak příjemně.

Když jsme s Jacobem zavezli motorku do garáže – a on kajícně přiznal, že helma je dobrý nápad a že na to měl dávno myslet sám –, začala jsem se bát, že když se s ním teď ukážuu táboráku, vlkodlaci mě budou považovat za zrádce. Budou se na Jacoba zlobit za to, že mě pozval? Zkazím jim sešlost?

Ale když mě Jacob vyvedl z lesa na shromaždiště na vrcholku útesu – kde už hučel oheň jasnější než slunce schované za mraky –, bylo to celé velmi nenucené a veselé.

"Á, přišla upírova holka!" vítal mě Embry hlasitě.

Quil vyskočil, aby si se mnou pleskl zdviženou pravicí a políbil mě na tvář. Emily mi stiskla ruku, když jsme se posadili na chladnou kamennou zem vedle ní a Sama.

Kromě pár žertovných poznámek – většinou od Paula – o tom, abych si sedla po větru, aby nemuseli čichat upíří pach, se ke mně chovali jako k někomu, kdo sem patří.

Neseděli tam ovšem jenom mladí. Byl tam Billy, invalidní vozík postavený na místě, odkud na něj všichni dobře viděli. Vedle něj na skládací kempingové židli, která vypadala docela křehce, seděl Quilův stařičký bělovlasý dědeček, Starý Quil. Sue Clearwaterová, vdova po Charlieho kamarádovi Harrym, měla židli z druhé strany; byly tam taky její dvě děti, Leah a Seth, seděly na zemi jako my ostatní. To mě překvapilo, protože bylo jasné, že všichni tři musí být zasvěceni do tajemství. Ze způsobu, jakým se Billy a Starý Quil bavili se Sue, jsem vyrozuměla, že asi zaujala Harryho místo v radě. Dělalo to z jejích dětí automaticky členy nejtajnější společnosti v La Push?

Říkala jsem si, jak hrozné to pro Leu asi je, sedět v kruhu proti Samovi a Emily. Její půvabný obličej neprozrazoval žádné emoce, ale nikdy se nepodívala jinam než do plamenů. Když jsem se dívala na její dokonalé rysy, nemohla jsem se ubránit srovnání s Emilyiným zničeným obličejem. Co si Leah myslela o Emilyiných jizvách teď, když o nich věděla pravdu? Považovala je za spravedlivou odplatu?

Malý Seth Clearwater už vůbec nebyl tak malý. Se svým širokým šťastným úsměvem a vytáhlou hubenou postavou mi velice připomínal Jacoba, když byl mladší. Ta podobnost mi vyloudila úsměv, a pak povzdech. Čeká Setha stejné prokletí, změní se mu život stejně drasticky jako těm ostatním chlapcům tady? Je tato budoucnost důvodem, proč tady smí být on i jeho rodina?

Byla tam celá smečka: Sam se svou Emily, Paul, Embry, Quil a Jared s Kim, dívkou, do které se otiskl.

Kim mi na první pohled připadala jako milá dívka, trochu stydlivá, a pokud jde o vzhled, celkem obyčejná. Měla široký obličej s nápadnými lícními kostmi, které malé oči nedokázaly vyvážit. Její nos a ústa byly trochu hrubé, aby vyhověly tradičnímu ideálu krásy. Rovné černé vlasy měla jemné, cuchaly se jí ve větru, který jako by na vrcholku útesu nikdy neutichal.

To byl můj první dojem. Ale po pár hodinách, kdy jsem sledovala Jareda, jak se na Kim dívá, už mi tak obyčejná nepřipadala.

Jak on se na ni díval! Jako když slepý člověk poprvé v životě spatří slunce. Jako sběratel, který našel dosud neobjeveného Da Vinciho, jako matka, která si prohlíží tvář svého novorozeného děťátka.

Jeho udivené oči mě přinutily vidět ji v novém světle – že její kůže vypadá v záři ohně jako rudě zbarvené hedvábí, že má dokonale vykrojené rty, že má krásné bílé zuby, že když sklopí oči, otřou se jí o tvář úžasně dlouhé řasy.

Když se tu a tam setkala s Jaredovým užaslým pohledem, její kůže ztmavla a ona rozpačitě sklopila oči, ale nedokázala je od něj odtrhnout na dlouho.

Při pohledu na ně jsem měla pocit, že lépe chápu, co mi Jacob předtím vyprávěl o otištění – je těžké odolat takové míře oddanosti a zbožňování.

Kim se teď opírala hlavou Jaredovi o prsa, jeho paže pevně ovinuté kolem sebe. Dovedla jsem si představit, jak je jí tam teploučko.

"Připozdívá se," zašeptala jsem Jacobovi.

"Nezačínej s tím ještě," pošeptal mi Jacob zpátky – ačkoliv přinejmenším polovina skupiny tady měla dost citlivý sluch na to, aby nás stejně slyšela. "Zlatý bod programu teprve přijde."

"Co bude zlatý bod? Že spolkneš naráz celou krávu?"

Jacob se zachechtal svým tichým, hrdelním smíchem. "Ne. To si nechám na závěr. Nesešli jsme se jenom proto, abychom spořádali jídla, kolik by stačilo na týden. Tohle je v podstatě setkání rady. Quil je tu poprvé a ještě neslyšel příběhy. No, tedy on je slyšel, ale tohle bude poprvé, co jim bude taky věřit. To pak člověk dává větší pozor. Kim, Seth a Leah jsou taky nováčci."

"Příběhy?"

Jacob se posunul dozadu vedle mě a taky se opřel o nízkou skalku. Položil mi paži kolem ramen a mluvil mi tiše do ucha.

"Příběhy, které jsme vždycky považovali za pouhé legendy," vysvětloval. "Příběhy o tom, jak jsme vznikli. První je příběh o duchovních válečnících."

Skoro jako by Jacob svým tichým šepotem zahájil radu. Atmosféra kolem nízko hořícího ohně se najednou změnila. Paul a Embry se posadili víc zpříma. Jared šťouchl do Kim a pak ji něžně zvedl do sedu.

Emily si vytáhla kroužkový notes a pero; vypadala přesně jako studentka připravená na důležitou přednášku. Sam se vedle ní jen lehce natočil – aby se díval stejným směrem jako Starý Quil, kterého měl z druhé strany – a mně najednou došlo, že starší rady tady nejsou v počtu tří, ale čtyř.

Leah Clearwaterová, jejíž tvář připomínala krásnou lhostejnou masku, zavřela oči – ne únavou, ale aby se mohla lépe soustředit. Její bratr se naklonil dychtivě ke starším.

Oheň zapraskal a vystřelil k noční obloze další chumáč zářivých jisker.

Billy si odkašlal a bez jiného úvodu, než bylo šeptání jeho syna, začal svým barvitým sytým hlasem vyprávět příběh. Jeho slova plynula s přesností, jako kdyby je znal nazpaměť, a také procítěně a v jemném rytmu. Jako když autor recituje své verše.

"Na začátku byli Quileuté malý národ," začal Billy. "A tím jsme dosud, ale nikdy jsme nezmizeli. To proto, že v naší krvi vždycky kolovala kouzelná moc. Nebyla to schopnost měnit podobu – ta přišla později. Ze začátku jsme byli duchovní válečníci."

Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak majestátně zní hlas Billyho Blacka, ačkoliv mi došlo, že jeho autoritu jsem vždycky vnímala.

Emily se snažila držet krok s jeho vypravováním a pero jí po papíře jen svištělo.

"Na začátku se kmen usadil v tomto přístavu a z jeho členů se stali zruční stavitelé lodí a rybáři. Ale kmen byl malý a zátoka oplývala rybami. Našli se jiní, kteří zatoužili po našem území, a nás bylo příliš málo, abychom ho dokázali ubránit. Když na nás zaútočil větší kmen, vyjeli jsme na lodích, abychom unikli.

Kaheleha nebyl první duchovní válečník, ale historky, které spadají do doby před ním, se nedochovaly. Nepamatujeme si, kdo jako první objevil tu moc, ani jak byla využívána před touto krizí. Kaheleha byl první velký duchovní náčelník v naší historii. V tom nebezpečném čase Kaheleha použil kouzlo, aby ochránil naši zemi.

On a všichni jeho válečníci opustili lodě – ne ve svých tělech, jenom jako duše. Ženy hlídaly jejich těla a dávaly pozor na vlny a muži vzali své duše zpátky do našeho přístavu.

Nemohli fyzicky zasáhnout členy nepřátelského kmene, ale měli jiné způsoby, jak s nimi bojovat. V příbězích se vypráví, že dokázali vát zuřivými větry do nepřátelských táborů; dokázali vyvolat mohutné kvílení větru, které jejich nepřátele děsilo. Příběhy také říkají, že zvířata duchovní válečníky viděla a rozuměla jim; zvířata poslouchala jejich rozkazy.

Kaheleha sebral svou duchovní armádu a začal boj proti vetřelcům. Ten útočící kmen měl smečky velkých huňatých psů, kteří jim tahali saně na zamrzlém severu. Duchovní válečníci obrátili psy proti jejich pánům a v jeskyních na útesu vzbudili obrovská hejna netopýrů. Spustili kvílející vítr, který pomohl psům vnést mezi muže zmatek. Psi a netopýři vyhráli. Ti, kdo přežili, se rozutekli a nazvali náš přístav prokletým místem. Psi zdivočeli, když je duchovní válečníci pustili. Quileuté se vítězně vrátili do svých těl a ke svým manželkám.

Další sousední kmeny, Hohové a Makahové, uzavřeli s Quileuty smlouvy. Nechtěli mít nic společného s naším kouzlem. Žili jsme s nimi v míru. Když na nás přišel nepřítel, duchovní válečníci ho vyhnali.

Přešlo mnoho generací. Pak přišel poslední velký duchovní náčelník, Taha Aki. Proslul svou moudrostí a mírumilovností. Lidem se v jeho péči žilo dobře a spokojeně.

Ale našel se jeden muž, Utlapa, a ten spokojený nebyl."

Kolem ohně proběhlo tiché zasyčení. Byla jsem moc pomalá, abych viděla, odkud přišlo. Billy si toho nevšímal a pokračoval v legendě.

"Utlapa byl jeden z nejsilnějších duchovních válečníků náčelníka Taha Akiho – mocný muž, ale také chamtivý. Myslel si, že by lid měl využít své kouzlo k tomu, aby rozšířil své území, zotročil Hohy a Makahy a vybudoval mocnou říši.

Když na sebe válečníci brali svou duchovní podobu, poznali navzájem své myšlenky. Taha Aki viděl, o čem Utlapa sní, a rozzlobil se na něj. Poručil Utlapovi opustit kmen a nikdy už nevstupovat do své duchovní podoby. Utlapa byl silný muž, ale náčelníkových válečníků bylo víc. Neměl jinou možnost než odejít. Ten rozzuřený psanec se však schoval v blízkém lese a čekal na svou příležitost, aby se mohl náčelníkovi pomstít.

I v dobách míru byl duchovní náčelník bdělý, aby ochránil svůj lid. Často chodíval na posvátné tajné místo v horách. Tam odložil své tělo a pročesával lesy a pobřeží, aby se ujistil, že odnikud nehrozí žádné nebezpečí.

Jednoho dne Taha Aki odešel plnit svou povinnost, a Utlapa šel za ním. Zpočátku Utlapa jenom plánoval, že náčelníka zabije, ale tento plán měl své slabiny. Duchovní válečníci by ho jistě hledali, aby se pomstili, a dovedli by ho pronásledovat rychleji, než on by stačil unikat. Zatímco se skrýval ve skalách a sledoval, jak se náčelník chystá opustit své tělo, napadl ho jiný plán.

Taha Aki opustil své tělo na tajném místě a odvanul s větry, aby dohlížel na svůj lid. Utlapa čekal, dokud si nebyl jistý, že je náčelník i se svým duchovním tělem dost daleko.

Taha Aki okamžitě poznal, že Utlapa vstoupil za ním do duchovního světa, a také pochopil Utlapův vražedný plán. Spěchal zpátky na své tajné místo, ale ani větry nebyly dost rychlé, aby ho zachránily. Když se vrátil, jeho tělo už bylo pryč. Utlapovo tělo tam leželo opuštěné, ale Utlapa nedal Taha Akimu možnost úniku – rukama Taha Akiho vlastnímu tělu podřízl hrdlo.

Taha Aki pronásledoval svoje tělo po horách. Křičel na Utlapu, ale ten ho ignoroval, jako by byl jen vítr.

Taha Aki se zoufalstvím sledoval, jak Utlapa zaujímá jeho místo náčelníka Quileutů. Po několik týdnů Utlapa nedělal nic, jen se ujišťoval, že všichni věří, že je pravý Taha Aki. A pak začaly změny – Utlapovo první nařízení bylo, že všem válečníkům zakázal vstup do duchovního světa. Tvrdil, že měl vidění o velkém nebezpečí, ale ve skutečnosti se bál. Věděl, že Taha Aki bude čekat na příležitost vypovědět, co se mu stalo. Sám Utlapa se velice bál vstoupit do duchovního světa, protože věděl, že Taha Aki by si rychle vzal své tělo zpátky. A tak se jeho sny o dobývání s duchovními válečníky rozplynuly a on se musel spokojit s vládnutím nad kmenem. Stal se břemenem – vynucoval si privilegia, která Taha Aki nikdy nepožadoval, odmítal pracovat společně s válečníky, oženil se s mladou ženou a pak si vzal ještě druhou, ačkoliv žena Taha Akiho stále žila – to bylo v kmeni něco neslýchaného. Taha Aki to sledoval v bezmocném vzteku.

Nakonec se Taha Aki pokusil zabít vlastní tělo, aby kmen uchránil před Utlapovou krutovládou. Přivedl z hor vzteklého vlka, ale Utlapa se skryl za své válečníky. Když vlk zabil mladého muže, který chránil nepravého náčelníka, Taha Aki pocítil strašlivý smutek. Poručil vlkovi, aby utekl.

Všechny příběhy nám říkají, že být duchovním válečníkem nebylo snadné. Bylo to spíš děsivé než povznášející, vystoupit z vlastního těla. Válečníci proto své kouzlo využívali jen v časech potřeby. Náčelníkovy osamělé cesty na obhlídku byly břemenem a obětí. Být bez těla bylo dezorientující, nepříjemné, děsivé. Taha Aki byl tou dobou pryč ze svého těla už tak dlouho, že trpěl agonií. Měl pocit, že je prokletý – nikdy nepřekročí hranici do věčné země, kde na něj čekají jeho předkové, navždycky uvězněný v této mučivé nicotě.

Velký vlk následoval ducha Taha Akiho, který se v lese kroutil a svíjel bolestí. Vlk byl nebývalé velký na svou rasu a krásný. Taha Aki najednou záviděl tupému zvířeti. Alespoň mělo tělo. Alespoň mělo život. I život jako zvíře by byl lepší, než tohle děsivé prázdné vědomí.

A pak Taha Aki dostal nápad, který nás změnil všechny. Požádal velkého vlka, aby mu udělal místo, aby se rozdělil. Vlk souhlasil. S úlevou a vděčností vstoupil Taha Aki do vlčího těla. Nebylo to lidské tělo, ale bylo to lepší než prázdnota duchovního světa.

Muž a vlk se jako jedno tělo vrátili do vesnice v přístavu. Lidé se strachy rozutekli, volali na válečníky, aby přišli na pomoc. Válečníci přiběhli, aby se s vlkem utkali svými oštěpy. Utlapa samozřejmě zůstal bezpečně schovaný.

Taha Aki na své válečníky nezaútočil. Pomalu před nimi ustupoval, promlouval k nim pohledem a snažil se štěkat píseň svého lidu. Válečníci si začínali uvědomovat, že ten vlk není obyčejné zvíře, že ho ovládá nějaký duch. Jeden starší válečník, muž jménem Yut, se rozhodl neuposlechnout příkazu falešného náčelníka a pokusil se s vlkem komunikovat.

Jakmile Yut přešel do duchovního světa, Taha Aki opustil vlka – zvíře krotce čekalo na jeho návrat –, aby si promluvil s Yutem. Yut okamžitě pochopil pravdu a přivítal svého skutečného náčelníka zpátky doma.

Tou dobou se Utlapa přišel podívat, jestli byl vlk poražen. Když spatřil Yuta, jak leží bez života na zemi, obklopen válečníky, kteří ho chránili, uvědomil si, co se stalo. Vytáhl nůž a spěchal zabít Yuta, než se stihne vrátit do svého těla.

‚Zrádce!‘ křičel a válečníci nevěděli, co mají dělat. Náčelník zakázal duchovní cesty a bylo na něm rozhodnout, jak potrestá ty, kdo neuposlechli.

Yut skočil zpátky do svého těla, ale Utlapa mu držel nůž u hrdla a rukou mu zakrýval ústa. Taha Akiho tělo bylo silné, ale Yut byl zesláblý stářím. Yut nestihl říct ani jediné slovo, aby varoval ostatní, než ho Utlapa umlčel navždy.

Taha Aki sledoval, jak Yutův duch uniká do věčné země, která jemu byla navěky nepřístupná. Pocítil velký vztek, mocnější než cokoliv, co kdy předtím cítil. Vstoupil znovu do velkého vlka a chtěl Utlapovi prokousnout hrdo. Ale jak vstoupil do vlka, stalo se to největší kouzlo.

Hněv Taha Akiho byl hněvem lidským. Láska, kterou cítil k svému lidu, a nenávist, kterou cítil k utlačiteli, byly pro vlčí tělo příliš široké, příliš lidské. Vlk se otřásl a – před očima zděšených válečníků a Utlapy – se proměnil v člověka.

Tento nový muž nevypadal jako Taha Aki ve své staré podobě. Byl mnohem nádhernější. Byl tělesným zobrazením ducha Taha Akiho. Válečníci ho ovšem okamžitě poznali, protože kdysi pobývali s jeho duchem v duchovním světě.

Utlapa se pokusil o útěk, ale Taha Aki měl v novém těle sílu vlka. Chytil zloděje a rozdrtil jeho ducha, než mohl vyskočit z ukradeného těla.

Lid se radoval, když pochopil, co se stalo. Taha Aki rychle všechno vrátil do pořádku, pracoval znovu se svým lidem a vrátil mladé manželky zpátky jejich rodinám. Jediná změna, kterou ponechal, byl konec duchovního cestování. Věděl, že to je příliš nebezpečné, když je možné ukrást někomu život. Duchovní válečníci přestali existovat.

Od té doby byl Taha Aki více než jen vlk nebo jen člověk. Říkali mu Taha Aki Velký vlk nebo Taha Aki Duchovní muž. Vedl kmen po dlouhá, dlouhá léta, protože nestárl. Když hrozilo nebezpečí, vrátil se do své vlčí podoby, aby bojoval s nepřítelem nebo aby ho vystrašil. Lidé žili v míru. Taha Aki se stal otcem mnoha synů a někteří z nich zjistili, že poté, co dosáhli dospělosti, dovedou se také měnit ve vlky. Každý vlk byl jiný, protože to byli duchovní vlci a odráželi člověka, který byl uvnitř."

"Tak proto je Sam celý černý," zamručel šeptem Quil a zakřenil se. "Černé srdce, černý kožich."

Byla jsem tak pohlcená příběhem, že byl šok vrátit se do přítomnosti, do kroužku kolem dohasínajícího ohně. S dalším šokem jsem si uvědomila, že kroužek je tvořen Taha Akiho pravnuky po kdovíkolika pokoleních.

Oheň vychrlil k nebi spršku jisker, a ty se třásly a tančily, tvořily tvary, které byly téměř čitelné.

"A tvůj čokoládový kožich odráží co?" zašeptal Sam zpátky Quilovi. "Jak jsi sladký?"

Billy si jejich posměšků nevšímal. "Někteří ze synů se stali válečníky jako Taha Aki a už nestárli. Ostatní, kteří se neradi proměňovali, se odmítli připojit ke smečce vlčích mužů. Ti začali zase stárnout, a kmen zjistil, že vlčí muži mohou zestárnout jako kdokoliv jiný, když se vzdají svých duchovních vlků. Taha Aki žil dobu, za kterou by zestárli tři muži po sobě. Oženil se s třetí ženou po smrti těch prvních dvou a našel v ní svou pravou duchovní manželku. Ačkoliv miloval i ty dvě před ní, tohle bylo něco jiného. Rozhodl se vzdát se svého duchovního vlka, aby mohl zemřít s ní.

Takto k nám přišlo kouzlo, ale to ještě není konec příběhu..."

Podíval se na Starého Quila Atearu, který se zavrtěl v židli a napřímil svá křehká ramena. Billy se napil z lahve vody a utřel si čelo. Emilyino pero neochabovalo a dál zuřivě škrábalo po papíře.

"To byl příběh o duchovních válečnících," začal Starý Quil svým tenkým tenorovým hlasem. "Tohle je příběh o oběti třetí ženy.

Mnoho let poté, co se Taha Aki vzdal svého duchovního vlka, když už byl starým mužem, začaly na severu potíže s Makahy. Několik mladých žen z jejich kmene zmizelo a oni z toho obviňovali sousední vlky, kterých se báli a kterým nevěřili. Vlčí muži si stále dokázali číst navzájem myšlenky, když byli ve vlčí podobě, zrovna tak jeho jejich předkové, když byli ve svých duchovních podobách. Věděli, že nikdo z nich není na vině. Taha Aki se snažil uklidnit náčelníka Makahů, ale mezi lidem byl příliš velký strach. Taha Aki nechtěl mít na svědomí válku. Už to nebyl válečník, který by vedl svůj lid. Pověřil svého nejstaršího vlčího syna, Taha Wi, aby našel pravého viníka, než propuknou násilnosti.

Taha Wi vedl pět dalších vlků své smečky na pátrací výpravu do hor, hledali jakoukoli stopu po zmizelých makahských dívkách. V lese narazili na něco, s čím se nikdy předtím nesetkali – na zvláštní, sladký pach, který je pálil v nose, až to bolelo."

Schoulila jsem se blíž k Jacobovi. Viděla jsem, jak se pousmál a objal mě pevněji.

"Nevěděli, jaký tvor zanechává takový pach, ale pronásledovali ho," pokračoval Starý Quil. Jeho třaslavý hlas neměl Billyho majestátnost, ale měl v sobě podivnou, zapálenou naléhavost. Pulz mi vyskočil, jak jeho slova zrychlila.

"Našli stopu se zbytky lidského pachu a lidské krve. Byli si jistí, že je to nepřítel, po kterém pátrají.

Cesta je dovedla tak daleko na sever, že Taha Wi vyslal polovinu smečky, ty mladší, zpátky do přístavu, aby o tom zpravil Taha Akiho.

Taha Wi a jeho dva bratři se nevrátili.

Mladší bratři hledali ty starší, ale našli jenom ticho. Taha Aki truchlil pro své syny. Přál si pomstít jejich smrt, ale byl starý. Šel za náčelníkem Makahů ve smutečním oděvu a pověděl mu všechno, co se stalo. Náčelník Makahů uvěřil jeho žalu a napětí mezi kmeny skončilo.

O rok později dvě makahské dívky zmizely z domova v tu samou noc. Makahové okamžitě povolali quileutské vlky, kteří našli stejný sladký pach po celé makahské vesnici. Vlci se zase vydali na lov.

Vrátil se jen jeden. Byl to Yaha Uta, nejstarší syn Taha Akiho třetí ženy a nejmladší z celé smečky. Přinesl s sebou něco, co nikdy nikdo nespatřil za celou historii Quileutů – zvláštní chladné, kamenné tělo, které nesl v kusech. Všichni, kteří byli z Taha Akiho krve, i ti, kteří nikdy nebyli vlky, cítili pronikavý pach mrtvého tvora. Tohle byl ten nepřítel Makahů.

Yaha Uta popisoval, co se stalo: on a jeho bratři našli toho tvora, který vypadal jako člověk, ale byl tvrdý jako žulová skála, se dvěma dcerami Makahů. Jedna dívka už byla mrtvá, bílá a bezkrevná ležela na zemi. Tu druhou držel ten tvor v náručí, ústa přiložená k jejímu hrdlu. Možná byla ještě naživu, když se v té odporné scéně objevili, ale tvor ji rychle popadl za krk a odhodil její bezvládné tělo na zem, když se přiblížili. Bílé rty měl potřísněné její krví a oči mu rudě žhnuly.

Yaha Uta popisoval zuřivou sílu a rychlost toho tvora. Jeden z jeho bratrů se rychle stal obětí, když podcenil jeho sílu. Ten tvor ho roztrhal na cucky jako hadrovou panenku. Yaha Uta a jeho druhý bratr byli opatrnější. Spolupracovali, útočili na tvora ze stran, zmátli ho manévrováním. Sáhli si na samou hranici vlčí síly a rychlosti, což nikdo před nimi ještě neudělal. Ten tvor byl tvrdý jako kámen a studený jako led. Zjistili, že ho dokážou zničit jedině zuby. Začali z něj odtrhávat kousky, zatímco s ním bojovali.

Ale ten tvor se učil rychle a brzy se jejich pohybům přizpůsobil. Vztáhl ruce na bratra Yaha Uty. Yaha Uta našel otvor v tvorově hrdle a udělal výpad. Jeho zuby odtrhly tvorovi hlavu, ale ruce nadále škrtily jeho bratra.

Yaha Uta roztrhal tvora do nerozeznatelných kousků, roztrhal ty kousky v zoufalé snaze zachránit bratra. Na záchranu bratra bylo pozdě, ale tvor byl nakonec zničen.

Nebo si to aspoň mysleli. Yaha Uta položil zapáchající zbytky, aby je starší prozkoumali. Jedna utržená ruka ležela vedle kusu žulové paže. Když do nich starší šťouchali klacky, oba kusy se dotkly a ruka sáhla po paži ve snaze spojit se zase dohromady.

Starší kmene, celí zděšení, hodili zbytky do ohně. Vzduch zamořil veliký oblak odporného dusivého kouře. Když už zbýval jenom popel, rozdělili ho do mnoha malých váčků a rozsypali je daleko široko – některé do oceánu, některé do lesa, některé do jeskyní na útesu. Taha Aki nosil jeden váček kolem krku, aby byl varován, kdyby se ten tvor zase pokusil dát se dohromady."

Starý Quil se odmlčel a podíval se na Billyho. Billy vytáhl kožený řemínek, který měl kolem krku. Na jeho konci visel starý váček, zčernalý věkem. Několik lidí vydechlo. Možná jsem byla jednou z nich.

"Nazvali ho Studený, Krvežíznivec, a žili ve strachu, že nebyl sám. Zbýval jim jeden jediný vlčí ochránce, mladý Yaha Uta.

Nemuseli dlouho čekat. Ten tvor měl partnerku, další krvežíznivou, která přišla za Quileuty hledat pomstu.

Příběhy říkají, že Studená žena byla to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo. Vypadala jako bohyně rozbřesku, když toho rána vstoupila do vesnice; zrovna svítilo slunce, pableskovalo na její kůži a prozářilo zlaté vlasy, které jí sahaly až ke kolenům. Její tvář byla kouzelná ve své kráse, v bílém obličeji žhnuly černé oči. Někteří před ní padli na kolena a chtěli ji uctívat.

Vysokým, pronikavým hlasem se na něco zeptala v jazyce, který nikdo nikdy neslyšel. Lidé byli jako omráčení, nikdo nevěděl, jak jí odpovědět. Mezi svědky nebyl nikdo z krve Taha Akiho, až na jednoho malého chlapce. Chytil se matky a vykřikl, že ho pálí v nose její pach. Jeden ze starších cestou do rady chlapce uslyšel a uvědomil si, co to mezi ně přišlo. Vykřikl na lidi, aby utíkali. Zabila ho jako prvního.

Příchod Studené ženy vidělo dvacet svědků. Přežili dva, jenom proto, že ji vábila krev, a tak přestala zabíjet, aby uhasila svou žízeň. Ti dva utíkali k Taha Akimu, který seděl v radě s ostatními staršími, se svými syny a se svou třetí ženou.

Yaha Uta se proměnil v duchovního vlka, jakmile uslyšel tu zprávu. Sám šel zničit krvežíznivou. Taha Aki, jeho třetí žena, jeho synové a starší ho následovali.

Zpočátku tu ženu nemohli najít, jenom stopy jejího útoku. Těla ležela rozlámaná, některá s vysátou krví, natažená přes cestu, kterou přišla. Pak zaslechli výkřiky a spěchali k přístavu.

Hrstka Quileutů utekla k lodím, aby unikla. Plavala za nimi jako žralok a neuvěřitelnou silou rozbila příď jejich lodi. Když se loď potopila, pochytala ty, kteří se jí pokoušeli uplavat, a také je zabila.

Pak uviděla na břehu velkého vlka a zapomněla na unikající plavce. Plavala tak rychle, že byla jak rozmazaná čára, a vystoupila, mokrá a nádherná, před Yaha Utu. Ukázala na něj bílým prstem a položila další nesrozumitelnou otázku. Yaha Uta vyčkával.

Byl to vyrovnaný souboj. Neuměla tak bojovat jako její partner. Ale Yaha Uta byl sám – nebyl nikdo, kdo by strhnul její zuřivost na sebe.

Když Yaha Uta prohrál, Taha Aki vzdorně vykřikl a vyzval ji do boje. Dobelhal se dopředu a změnil se v starého vlka s bílým čenichem. Vlk byl starý, ale byl to Taha Aki Duchovní muž, a jeho hněv mu dodal sílu. Boj začal nanovo.

Taha Akiho třetí žena právě na vlastní oči viděla zemřít svého syna. Teď bojoval její manžel a ona neměla žádnou naději, že by mohl vyhrát. Slyšela každé slovo, které svědkové masakru přednesli v radě. Slyšela příběh o vítězství Yaha Uty a věděla, že ho zachránilo, když od něj bratr odvedl pozornost.

Třetí žena vytrhla nůž z opasku jednoho ze synů, kteří stáli vedle ní. Byli to všechno mladí synové, ještě ne muži, a ona věděla, že zemřou, až jejich otec padne.

Třetí žena běžela ke Studené ženě s dýkou vysoko zdviženou. Studená žena se usmála, ale nedala se rušit v boji se starým vlkem. Neměla žádný strach ze slabé lidské ženy ani z nože, který by jí na kůži nezpůsobil ani škrábnutí, a chystala se zasadit Talia Akimu smrtelnou ránu.

A pak třetí žena udělala něco, co Studená žena neočekávala. Padla před krvežíznivou na kolena a zanořila nůž do vlastního srdce.

Mezi prsty třetí ženy vytryskla krev a potřísnila Studenou. Krvežíznivá nedokázala odolat návnadě čerstvé krve, která tryskala z těla třetí ženy. Instinktivně se k umírající ženě obrátila, na vteřinu naprosto pohlcená svou žízní.

Taha Akiho zuby se jí sevřely těsně kolem krku.

Nebyl to konec boje, ale teď už Taha Aki nebyl sám. Když se dva mladí synové dívali, jak jejich matka umírá, pocítili takový hněv, že vyskočili jako duchovní vlci, ačkoliv ještě nebyli muži. Se svým otcem tu stvůru dorazili.

Taha Aki už se nikdy ke kmenu nevrátil. Nikdy už se neproměnil do lidské podoby. Ležel celý den vedle těla své třetí ženy a vrčel, kdykoliv se jí někdo snažil dotknout, a pak odešel do lesa a nikdy už se neukázal.

Od té doby byly potíže se studenými vzácné. Taha Akiho synové hlídali kmen, dokud jejich synové nebyli dost staří na to, aby zaujali jejich místa. Nikdy nebyli víc než tři vlci současně. To stačilo. Příležitostně přišel na toto území nějaký krvežíznivý, ale nečekaná přítomnost vlků ho vždy zaskočila. Stalo se, že někdy zemřel i někdo z vlků, ale už nikdy nebyli tak zdecimovaní jako tehdy poprvé. Naučili se, jak se studenými bojovat, a předávali si tu znalost dál, z vlčí mysli na vlčí mysl, z ducha na ducha, z otce na syna.

Čas ubíhal a potomci Taha Akiho už se nestávali vlky, když dosáhli dospělosti. Jenom ve vážné situaci, když byl nablízku nějaký studený, se vlci vrátili. Studení vždycky přicházeli po jednom a po dvou, a tak smečka zůstávala malá.

Pak přišla větší skupina, a vaši vlastní pradědečkové se chystali, že je odrazí. Ale jejich vůdce promluvil s Ephraimem Blackem jako člověk, a slíbil, že Quileutům neublíží. Jeho zvláštní žluté oči poskytovaly důkaz o jeho tvrzení, že nejsou stejní jako ostatní krvežízniví. Vlků bylo méně; studení nemuseli nabízet příměří, když mohli nad vlky vyhrát. Ephraim přijal. Krvežízniví svou smlouvu dodrželi, i když postupem času se k nim přidali další.

A jejich počet si vynutil větší smečku, než jakou kmen kdy viděl," řekl Starý Quil a jeho černé oči, celé utopené ve spoustě vrásek, jako by spočinuly na mně. "Samozřejmě až na časy Taha Akiho," dodal, a pak si vzdychl. "A tak synové našeho kmene znovu nesou to břímě a podstupují oběť, kterou před nimi podstupovali jejich otcové."

Všichni dlouho mlčeli. Žijící potomci kouzla a legend na sebe zírali přes oheň se smutkem v očích. Všichni, až na jednoho.

"Břímě," ušklíbl se tichým hlasem. "Mně to připadá ohromné." Quilův plný spodní ret se trošičku našpulil.

Seth Clearwater – oči vykulené oddaností a obdivem k bratrstvu kmenových ochránců – přes skomírající oheň přikývl na souhlas.

Billy se pochechtával, tiše a dlouze, a kouzlo jako by pohaslo v řeřavých uhlíkách. Najednou to byl zase jenom kroužek kamarádů. Jared hodil kamínek na Quila a všichni se zasmáli, když Quil nadskočil. Kolem nás se rozezvučela tichá konverzace, škádlivá a uvolněná.

Oči Ley Clearwaterové se neotevřely. Měla jsem dojem, že jsem na její tváři viděla něco jiskřit, snad slzu, ale když jsem se na ni o chviličku později podívala znovu, slza byla pryč.

My s Jacobem jsme nepromluvili. Jacob vedle mě tiše seděl a jeho dech byl tak hluboký a vyrovnaný, že jsem si myslela, že nemá daleko ke spánku.

Moje mysl byla tisíc let zpátky. Nemyslela jsem na Yaha Utu nebo na ostatní vlky, ani na krásnou Studenou ženu – tu jsem si dokázala představit až příliš snadno. Ne, myslela jsem na někoho, kdo nevládl žádným kouzlem. Snažila jsem si představit obličej té bezejmenné ženy, která zachránila celý kmen, třetí ženy.

Obyčejná lidská žena, bez nějakých zvláštních darů či schopností. Fyzicky slabší a pomalejší než všechna ta monstra v příběhu. Ale právě ona byla tím klíčem, tím řešením. Ona zachránila manžela, mladší syny, celý kmen.

Přála jsem si, aby si někdo pamatoval její jméno...

Něco mi třáslo paží.

"No tak, Bells," řekl mi Jacob do ucha. "My jsme tady."

Zamrkala jsem, zmatená, protože oheň jako by zmizel. Zírala jsem do nečekané temnoty, snažila se pochopit, kde jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už nejsem na útesu. Byli jsme s Jacobem sami. Stále mě objímal paží, ale už jsem neseděla na zemi.

Jak jsem se dostala k němu do auta?

"Ach, zatraceně!" vyjekla jsem, když mi došlo, že jsem usnula. "Kolik je hodin? Zatraceně, kde mám ten pitomý telefon?" Prohledávala jsem si kapsy, zuřivě a marně.

"Klídek. Ještě není ani půlnoc. A už jsem mu telefonoval místo tebe. Koukni – tamhle čeká."

"Půlnoc?" opakovala jsem hloupě, stále dezorientovaná. Zírala jsem do tmy a tep se mi zrychlil, když moje oči ve tmě rozeznaly obrys volva stojícího třicet metrů odsud. Sáhla jsem po klice u dveří.

"Tady máš," řekl Jacob a položil mi do druhé ruky malý předmět. Telefon.

"Ty jsi volal Edwardovi místo mě?"

Moje oči už si natolik zvykly, že jsem viděla jasný záblesk Jacobova úsměvu. "Usoudil jsem, že když si budu hrát na dobráka, vynese mi to víc času s tebou."

"Díky, Jaku," řekla jsem dojatě. "Vážně, děkuju. A děkuju, že jsi mě dnes večer pozval. To bylo..." Nenacházela jsem slova. "Páni. To bylo teda něco."

"A ty ani nezůstaneš, aby ses podívala, jak polykám celou krávu." Zasmál se. "Ne, jsem rád, že se ti to líbilo. Bylo to... moc hezké. Mít tě tady."

O kus dál ve tmě jsem zaznamenala pohyb – proti černým stromům vystupovalo něco bledého. Přechází?

"No, není trpělivý, viď?" řekl Jacob, když si všiml, kam jsem obrátila pozornost. "Tak běž. Ale brzy se zase vrať, ano?"

"Jasně, Jaku," slíbila jsem a s vrzáním otevřela dveře. O nohy se mi otřel studený vzduch a roztřásl mě.

"Spi sladce, Bells. S ničím se netrap – budu tě venku hlídat celou noc."

Zastavila jsem se s jednou nohou na zemi. "Ne, Jaku. Odpočiň si trochu, mně se nic nestane."

"Jasně, jasně," přitakal, ale znělo to spíš ochranitelsky než souhlasně.

"Dobrou, Jaku. Díky."

"Dobrou, Bello," zašeptal, zatímco jsem se vydala do tmy.

Edward mě chytil na hraniční čáře. "Bello," řekl hlasem plným úlevy a sevřel mě pevně do náruče.

"Ahoj. Promiň, že jdu tak pozdě. Usnula jsem a –"

"Já vím. Jacob mi to vysvětlil." Vydal se k autu a já jsem prkenně klopýtala po jeho boku. "Jsi unavená? Mohl bych tě nést."

"Je mi dobře."

"Tak honem pojeď domů a do postele. Líbilo se ti tam?"

"Jo – bylo to úžasné, Edwarde. Škoda, že jsi tam nemohl být taky. Ani to nedokážu vysvětlit. Jakův táta nám vyprávěl staré legendy a bylo to jako... jako kouzlo."

"Tak to mi o tom budeš vyprávět. Až se vyspíš."

"Nesvedu to správně," řekla jsem a pak jsem zeširoka zívla.

Edward se zasmál. Otevřel mi dveře, zvedl mě dovnitř a připoutal mě bezpečnostním pásem.

Rozsvítila se jasná světla a přejela přes nás. Zamávala jsem směrem k Jacobovým reflektorům, ale nevěděla jsem, jestli to viděl.

* * *

Té noci – když jsem se pozdravila s Charliem, který mě nehuboval tak, jak jsem očekávala, protože Jacob zavolal i jemu – místo abych se hned svalila do postele, vyklonila jsem se z otevřeného okna a čekala, až se Edward vrátí. Tu noc bylo překvapivě chladno, skoro jako v zimě. Na větrných útesech jsem si toho vůbec nevšimla; usoudila jsem, že to nebyla ani tak zásluha ohně, jako spíš toho, že jsem seděla vedle Jacoba.

Začalo pršet a ledové kapičky mi skrápěly obličej.

Byla příliš velká tma, aby bylo vidět víc než černé trojúhelníky smrků, které se ve větru nakláněly a otřásaly. Ale stejně jsem napínala zrak a hledala v bouřce jiné obrysy. Bledou siluetu, která se pohybuje černotou jako duch... nebo možná stín obrovského vlka... Moje oči byly příliš slabé.

Pak se v té noci něco pohnulo hned vedle mě. Otevřeným oknem vklouzl Edward, ruce ještě studenější než déšť.

"Je Jacob tam venku?" zeptala jsem se a otřásla se, jak mě objal.

"Ano... někde. A Esme je na cestě domů."

Vzdychla jsem. "Je tak studeno a mokro. Tohle je hloupost." A znovu jsem se otřásla.

Uchechtl se. "Zima je jenom tobě, Bello."

Zima byla i v mém snu, který se mi té noci zdál, možná proto, že jsem spala v Edwardově náručí. Zdálo se mi, že jsem venku v bouřce, vítr mi foukal vlasy do obličeje a oslepoval mi oči. Stála jsem na skalnatém výběžku První pláže a snažila se pochopit, co znamenají ty rychle se pohybující předměty, které jsem jenom nejasně viděla ve tmě na okraji pobřeží. Zpočátku tam nebylo nic než záblesky černé a bílé, které se k sobě rychle přibližovaly a zase tančily pryč. A pak, jako kdyby se měsíc najednou vyloupl z mraků, jsem viděla všechno.

Rosalie, mokré zlaté vlasy rozevláté a dlouhé až ke kolenům, se vrhala na obrovského vlka – jeho morda stříbrně zářila –, v kterém jsem instinktivně poznala Billyho Blacka.

Rozběhla jsem se, ale zjistila jsem, že se pohybuji neskutečně pomalým tempem spáčů. Snažila jsem se na ně zakřičet, říct jim, aby přestali, ale vítr mi trhal slova ze rtů a já jsem ze sebe nedokázala vydat žádný zvuk. Mávala jsem pažemi, doufala, že upoutám jejich pozornost. Něco se mi zablesklo v dlani a já jsem si poprvé všimla, že moje pravá ruka není prázdná.

Držela jsem dlouhou ostrou čepel, starou a stříbrnou, pokrytou suchou, zčernalou krví.

Ucukla jsem před nožem a oči se mi otevřely do tiché temnoty pokoje. První, co jsem si uvědomila, bylo, že nejsem sama, a tak jsem se otočila, abych zabořila obličej Edwardovi do prsou s vědomím, že sladká vůně jeho kůže zažene noční můru daleko účinněji než cokoliv jiného.

"Vzbudil jsem tě?" zašeptal. Slyšela jsem zvuk papíru, šustění stránek a slabé žuch, jak něco spadlo na dřevěnou podlahu.

"Ne," zamumlala jsem a spokojeně jsem si povzdechla, když mě pevněji objal. "Měla jsem ošklivý sen."

"Chceš mi ho vyprávět?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Jsem moc unavená. Možná ráno, jestli si ho budu pamatovat."

Cítila jsem, jak se roztřásl tichým smíchem.

"Ráno," souhlasil.

"Co to čteš?" zamumlala jsem, ne zcela probuzená.

"Na Větrné hůrce," odpověděl.

Ospale jsem se zamračila. "Myslela jsem si, že tu knížku nemáš rád."

"Nechala jsi ji tady," zamručel a jeho měkký hlas mě ukolébával do spánku. "Navíc... čím víc času s tebou trávím, tím víc se mi lidské emoce zdají pochopitelnější. Zjišťuju, že dokážu soucítit s Heathcliffem do takové míry, že se až sám divím."

"Mmm," vzdychla jsem.

Řekl ještě něco, něco tichého, ale já už jsem spala.

Druhý den se rozbřeskl do perlově šedého, bezvětrného rána. Edward se mě ptal na můj sen, ale já jsem si ho nedokázala vybavit. Jenom jsem si pamatovala, že mi byla zima a byla jsem ráda, že tam je, když jsem se vzbudila. Líbal mě, dost dlouho, aby mi vylétl pulz, a pak zamířil domů převléknout se a vzít si auto.

Byla jsem rychle oblečená, neměla jsem toho moc na výběr. Ten, kdo mi vybral koš na prádlo, dramaticky zúžil můj šatník. Kdyby to nebylo tak děsivé, bylo by to vážně k vzteku.

Když už jsem chtěla zamířit dolů na snídani, všimla jsem si odrbaného výtisku Větrné hůrky, který ležel otevřený na podlaze, jak ho tam Edward v noci upustil, založený na místě, kde poškozená vazba vždycky otevřela mou oblíbenou pasáž.

Zvedla jsem ho zvědavě a snažila se vzpomenout, co to Edward říkal. Něco o tom, že soucítí s Heathcliffem, zrovna s ním. To nemohla být pravda; to se mi muselo zdát.

Dvě slova na otevřené stránce upoutala moji pozornost a já jsem sklonila hlavu, abych si odstavec přečetla zblízka. Slova patřila Heathcliffovi a já jsem tu pasáž dobře znala.

Tady vidíte rozdíl mezi jeho city a mými: kdyby on byl na mém místě a já na jeho, ruku bych na něho nevztáhl – třebaže ho tak nenávidím, že mi život zhořkl jako žluč. Vy tomu nevěříte, co? Já bych jí nezbraňoval přátelit se s ním, dokud by o jeho přátelství stála. V tu chvíli, kdy by se ho nabažila, vyrval bych mu srdce z těla a vysál krev! Ale do té chvíle – a jestli mi nevěříte, pak mě neznáte – do té chvíle bych radši umíral v ustavičných mukách, než abych mu zkřivil jediný vlas!

Ta dvě slova, která přitáhla mou pozornost, byla "vysál krev."

Zachvěla jsem se.

Ano, určitě se mi muselo zdát, že Edward řekl o Heathcliffovi něco pozitivního. A tahle stránka pravděpodobně nebyla tou, kterou si četl. Kniha se mohla otevřít kdekoliv jinde.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře