13.KAPITOLA

15. září 2009 | 12.23 |

13. DOZNÁNÍ

Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.

Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.

Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.

Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.

Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný... váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.

"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.

"Ne víc než obvykle."

Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.

Posunula jsem se blíž a natáhla celou ruku, abych konečky prstů obkroužila kontury jeho předloktí. Viděla jsem, že se mi prsty třesou, a věděla jsem, že to neunikne jeho pozornosti.

"Vadí ti to?" zeptala jsem se, protože zase zavřel oči.

"Ne," odpověděl, ale oči neotevřel. "Nedokážeš si představit, jaký je to pocit." Povzdechl si.

Zlehka jsem přejížděla rukou přes dokonalé svaly jeho paže, sledovala slabý vzorec namodralých žil uvnitř loketní jamky. Natáhla jsem se a vzala ho za druhou ruku. Uvědomil si, co chci, a rozevřel dlaň jedním z těch svých neuvěřitelně rychlých, znepokojujících pohybů. Vyplašilo mě to; prsty mi na jeho paži na vteřinku ztuhly.

"Promiň," zamumlal. Vzhlédla jsem včas, abych viděla, jak se jeho zlaté oči zase zavřely. "S tebou je hrozně snadné být sám sebou."

Zvedla jsem jeho ruku, otáčela jí tam a sem a dívala se, jak mu slunce jiskří na dlani. Přidržela jsem si ji blíž u obličeje a snažila se zahlédnout ty skryté plošky v jeho kůži.

"Pověz mi, na co myslíš," zašeptal. Vzhlédla jsem a viděla jeho oči, jak se na mě upřeně dívají. "Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám."

"Víš, my ostatní to takhle máme pořád."

"To je těžký život." Představovala jsem si náznak lítosti v jeho tónu? "Ale tys mi neodpověděla."

"Já jsem si přála vědět, na co myslíš..." zaváhala jsem.

"A?"

"Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála."

"Nechci, aby ses bála." Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát, že se není čeho bát.

"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."

Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mohla jsem se – měla jsem se – odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.

"Tak čeho se tedy bojíš?" zašeptal naléhavě.

Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně, bez přemýšlení, jsem se naklonila blíž a vdechovala.

A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.

Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.

"Já... se omlouvám... Edwarde," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.

"Dej mi chvilku," zavolal, dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.

Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.

"Je mi to moc líto." Zaváhal. "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"

Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místa, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.

"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!" Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel, a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.

"Jako kdybys mě mohla předběhnout!" zasmál se hořce.

Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji s neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.

A už stál na krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.

"Jako kdybys mě mohla přeprat," řekl něžně.

Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.

Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.

"Neboj se," zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. "Slibuju," zaváhal. "Přísahám, že ti neublížím." Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.

"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.

"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."

Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.

"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.

Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.

"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.

Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.

Oplatil mi oslňujícím úsměvem.

"Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?" zeptal se něžnými kadencemi minulého století.

"Vážně si nedokážu vzpomenout."

Usmál se, ale jeho obličej byl zahanbený. "Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů."

"Aha, správně."

"Tedy?"

Podívala jsem se dolů na jeho ruku a jezdila bezcílně po té hladké, zářící dlani. Sekundy odtikávaly.

"Jak snadno se dám vyvést z míry," povzdechl si. Dívala jsem se mu do očí a najednou jsem pochopila, že tohle je pro něj stejně tak nové jako pro mě. I když měl za sebou tolik let nezměrných zkušeností, tohle pro něj bylo taky těžké. Ta myšlenka mi dodala odvahu.

"Bála jsem se... protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla." Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké říct tohle nahlas.

"Ano," souhlasil pomalu. "To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu."

"Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo."

"Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu." Nebylo pochyb o upřímnosti v jeho živých očích. "Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu."

"Nechci, abys odešel," zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů.

"Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl."

"To jsem ráda."

"To nebuď!" stáhl ruku, tentokrát něžněji; jeho hlas byl drsnější než obvykle. Drsnější podle jeho měřítek, ale stále krásnější než jakýkoliv jiný lidský hlas. Bylo těžké držet s ním krok – jeho náhlé změny nálad mě zanechaly vždycky o krok pozadu, jako omráčenou.

"Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného." Zarazil se. Podívala jsem se na něj a viděla, že nepřítomně zírá do lesa.

Na okamžik jsem se zamyslela.

"Asi přesně nechápu, jak to myslíš – aspoň tu poslední část," řekla jsem.

Podíval se zpátky na mě, šibalsky se usmál a jeho nálada se zase změnila.

"Jak bych ti to vysvětlil?" přemítal. "Aniž bych tě zase vystrašil... hmmmm." Ale zdálo se, že o tom nepřemýšlí. Položil svou ruku zpátky do mé; sevřela jsem ji pevně v dlaních. Podíval se na naše ruce.

"To je úžasně příjemné, to teplo." Povzdechl.

Chvíle uplynula, než si srovnal myšlenky.

"Víš, jak má každý rád jiné chutě?" začal. "Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?"

Přikývla jsem.

"Promiň mi tu analogii s jídlem – nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit."

Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.

"Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku – a naplnila místnost jeho teplým aroma – myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?"

Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí – snažili se číst si navzájem myšlenky.

Prolomil ticho jako první.

"Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu."

"Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?" žertovala jsem ve snaze odlehčit náladu.

Rychle se usmál, zdálo se, že oceňuje mou snahu. "Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu."

"Stává se to často?" zeptala jsem se.

Podíval se přes vrcholky stromů a promýšlel svou odpověď.

"Mluvil jsem o tom s bratry." Pořád se díval do dálky. "Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti," najednou na mě pohlédl s omluvným výrazem.

"Promiň," řekl.

"Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš."

Zhluboka se nadechl a zase se zahleděl na oblohu.

"Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak..." zaváhal, hledaje to správné slovo, "přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé."

"A u tebe?"

"Nikdy."

To slovo tam na chvilku viselo v teplém větříku.

"Co Emmett dělal?" zeptala jsem se, abych přerušila ticho.

Byla to špatná otázka, neměla jsem se ptát. Jeho obličej potemněl, ruka se mu v mé dlani zaťala v pěst. Podíval se jinam. Čekala jsem, ale nechystal se odpovědět.

"Asi to uhodnu," řekla jsem nakonec.

Zvedl oči; jeho výraz byl tesklivý, prosebný.

"I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?"

"Co po mně chceš? Svolení?" Můj hlas byl ostřejší, než jsem zamýšlela. Snažila jsem se o laskavější tón – dovedla jsem uhodnout, co ho jeho upřímnost musela stát. "Chci říct, není tedy žádná naděje?" Jak klidně jsem dokázala diskutovat o vlastní smrti!

"Ne, ne!" Byl okamžitě zkroušený. "Samozřejmě, že je naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudeš..." nechal větu nedokončenou. Jeho oči se vpalovaly do mých. "S námi je to jiné. Emmett... to byli cizí lidé, na které padl. Bylo to už dávno, a on nebyl tak... zkušený, tak opatrný, jako je teď."

Odmlčel se a napjatě se na mě díval, zatímco jsem si to promýšlela.

"Takže kdybychom se potkali... no, třeba v temné ulici nebo tak něco..." odmlčela jsem se.

"Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a –" najednou se odmlčel a podíval se stranou. "Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačoval svou žízeň během posledních, no, hrozně moc let, nedokázal bych se udržet." Odmlčel se, mračil se na stromy.

Podíval se na mě chmurně, oba jsme vzpomínali. "Musela sis myslet, že jsem posedlý."

"Nedokážu pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle nenávidět..."

"Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže... myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svou rodinu, co bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než bych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat..."

Vzhlédl a uviděl můj zmatený výraz, jak jsem se snažila absorbovat jeho hořké vzpomínky. Jeho zlaté oči mu žhnuly zpod řas, hypnotické a smrtící.

"Ty bys přišla," prohlásil.

Snažila jsem se mluvit klidně. "Bezpochyby."

Sklopil pohled na moje ruce a zamračil se. "A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, ses tam najednou objevila – v té dusné, teplé malé místnosti, ta vůně byla k zešílení. Málem jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jenom jeden další křehký člověk – s kterým bych se tak snadno vypořádal."

Zachvěla jsem se v teplém slunci, viděla jsem své vzpomínky nově jeho očima, až teď mi došlo to nebezpečí. Chudák paní Copeová; zachvěla jsem se znovu, když jsem si uvědomila, že stačilo málo a byla bych neúmyslně zodpovědná za její smrt.

"Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo snadnější, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatní doma – příliš jsem se styděl jim povědět, jak jsem byl slabý, oni jenom poznali, že něco není v pořádku – a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím."

Překvapeně jsem na něj zírala.

"Vyměnil jsem si s ním auto – měl plnou nádrž benzínu a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvažoval jsem se jet domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odjet bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné...

Druhý den ráno jsem byl na Aljašce." Znělo to zahanbeně, jako kdyby přiznával velkou zbabělost. "Strávil jsem tam dva dny, s nějakými starými známými... ale stýskalo se mi. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že jsem zarmoutil Esme a všechny ostatní, mou adoptovanou rodinu. V čistém vzduchu hor bylo těžké věřit, že jsi tak neodolatelná. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo slabostí utéct. Už jsem si předtím dovedl poradit s pokušením, ne sice v takovém rozsahu, to ani náhodou, ale byl jsem silný. Kdo jsi, bezvýznamná malá holka" – najednou se zakřenil – "abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil..." Zíral do prostoru.

Nemohla jsem mluvit.

"Učinil jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl zase vidět. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost.

Bylo bezpochyby komplikací, že jsem nedokázal číst tvoje myšlenky, abych věděl, jaká je tvoje reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jako bylo poslouchat tvoje slova v Jessičině mysli... její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A taky jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné." Zamračil se při té vzpomínce.

"Chtěl jsem, abys pokud možno zapomněla na moje chování ten první den, tak jsem se snažil mluvit s tebou stejně, jako bych mluvil s kýmkoli jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštím nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil do tvých výrazů... a každou chvíli jsi rozvlnila vzduch rukou nebo vlasy, a vůně mě zase ohromila...

Samozřejmě, pak tě málem přejeli přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel naprosto dokonalou omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval – protože kdybych tě nezachránil, kdyby tam byla přede mnou rozlita tvoje krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale tuhle výmluvu jsem si vymyslel až později. Tam v tu chvíli jsem dokázal myslet na jedinou věc: jen ne ona."

Zavřel oči, ztracen ve svých bolestných doznáních. Dychtivě jsem poslouchala a rozum šel stranou. Hlásek v hlavě mi napovídal, že bych měla být zděšená. Místo toho se mi ulevilo, že konečně chápu. A byla jsem naplněna soucitem s jeho utrpením, i teď, když se vyznával z touhy připravit mě o život.

Nakonec jsem byla schopná promluvit, ačkoliv můj hlas byl slabý. "A v nemocnici?"

Jeho oči blýskly vzhůru k mým. "Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci – ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil." Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. "Ale mělo to opačný účinek," pokračoval rychle. "Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas... nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky." Ušklíbl se, když řekl jeho jméno, nedokázala jsem si představit, proč. "Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal." Zavrtěl shovívavě hlavou.

"Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů... zasahovala tak silně jako poprvé."

Znovu se naše pohledy setkaly a jeho oči byly překvapivě něžné.

"A kvůli tomu všemu," pokračoval, "bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady – kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit."

Jsem jenom člověk, a tak jsem se musela zeptat. "Proč?"

"Isabello." Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. "Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí." Podíval se dolů, zase zahanbený. "Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou... už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky... to by bylo nesnesitelné." Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. "Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího."

Hlava se mi točila z rychlé změny směru, jaký naše konverzace nabrala. Z veselého tématu o mém hrozícím zániku jsme si najednou vzájemně vyznávali city. Čekal, a i když jsem se dívala dolů a sledovala naše ruce, věděla jsem, že jeho zlaté oči spočívají na mně.

"Samozřejmě už víš, jak to cítím já," řekla jsem nakonec. "Jsem tady... což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe," zamračila jsem se. "Jsem pitomá."

"Jsi pitomá," souhlasil se smíchem. Naše oči se setkaly a já jsem se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle.

"A tak se lev zamiloval do jehňátka..." zamumlal. Podívala jsem se stranou, aby mi neviděl do očí a nevšiml si, jak mě to slovo rozechvělo.

"To je ale hloupé jehňátko," povzdechla jsem si.

"To je ale šílený, masochistický lev." Dlouhou chvíli zíral do lesa plného stínů a já jsem si říkala, kam ho jeho myšlenky asi odvedly.

"Proč...?" začala jsem a pak jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.

Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.

"Ano?"

"Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl."

Jeho úsměv pohasl. "Ty víš proč."

"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například," a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, "se zdá být v pořádku."

Znovu se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba."

"Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala."

"No..." Na chvíli rozvažoval. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost... nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla." Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.

"Tak dobře," řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. "Žádné odhalování krku."

Fungovalo to; zasmál se. "Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným."

Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním – varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity...

"Vidíš," řekl. "Naprosto v pohodě."

Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat – bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.

"Ten ruměnec na tváři ti tak sluší," zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.

"Buď velmi klidná," zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.

Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.

Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.

Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.

Poslouchal moje srdce.

"Ách," povzdechl.

Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil – tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.

A pak, příliš brzy, mě pustil.

Jeho oči byly poklidné.

"Nebude to zase tak těžké," řekl s uspokojením.

"Tohle bylo hodně těžké?"

"Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?"

"Ne, pro mě to nebylo... těžké."

Usmál se mé formulaci. "Ty víš, jak to myslím."

Usmála jsem se.

"Tady." Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. "Cítíš, jak je teplá?"

A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.

"Nehýbej se," zašeptala jsem.

Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.

Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.

Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.

"Přál bych si," zašeptal, "přál bych si, abys mohla cítit... tu spletitost... ten zmatek... které cítím. Abys dokázala pochopit."

Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.

"Povídej mi o tom," vydechla jsem.

"Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu – žízni – které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv," a pousmál se, "protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit."

"Ale..." jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. "Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí."

"Možná tomu rozumím líp, než si myslíš."

"Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?"

"Pro mě?" odmlčela jsem se. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."

Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.

"Nevím, jak ti být blízko," přiznal. "Nevím, jestli to dokážu."

Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.

"Tohle stačí," povzdechla jsem si a zavřela oči.

Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.

"Jsi v tom lepší, než se zdáš," poznamenala jsem.

"Mám lidské instinkty – možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."

Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.

"Musíš jít."

"Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli," obvinila jsem ho.

"Začíná to být jasnější." Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.

Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.

"Můžu ti něco ukázat?" zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.

"Co mi chceš ukázat?"

"Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese." Viděl můj výraz. "Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji." Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.

"Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně.

Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. "Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!"

"Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."

"No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda."

Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom – když už jsem byla nahoře – jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.

"Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš," varovala jsem.

"Pche!" odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.

Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.

"Pořád snadnější," zamumlal.

A pak se rozběhl.

Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.

Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.

Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.

Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.

"Opojné, viď?" Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.

Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.

"Bello?" zeptal se, teď s úzkostí.

"Myslím, že si musím lehnout," zalapala jsem po dechu.

"Ach, promiň." Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.

"Myslím, že potřebuju pomoct," přiznala jsem.

Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.

"Jak se cítíš?" zeptal se.

Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. "Na omdlení, myslím."

"Skloň hlavu mezi kolena."

Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.

"Asi to nebyl nejlepší nápad," přemítal.

Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. "Ne, bylo to velmi zajímavé."

"Haha! Jsi bílá jako duch – ne, jsi bílá jako já!"

"Asi jsem měla mít zavřené oči."

"To si pamatuj pro příště."

"Příště!" zasténala jsem.

Zasmál se, jeho nálada byla stále radostná.

"Vejtaho," zamumlala jsem.

"Otevři oči, Bello," řekl tiše.

Seděl těsně u mě, obličej měl tak blízko. Jeho krása mě zase ohromila – bylo jí tolik, taková přemíra, že jsem si na to pořád nedokázala zvyknout.

"Když jsem běžel, myslel jsem na to..." Odmlčel se.

"Abys nenarazil do stromů, doufám."

"Hlupáčku," uchechtl se. "Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet."

"Vejtaho," zamumlala jsem znovu.

Usmál se.

"Ne," pokračoval. "Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní.

Nemohla jsem dýchat.

Zaváhal – ne normálním způsobem, jako člověk.

Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.

Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.

A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.

To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.

Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.

Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.

"No páni," vydechla jsem.

"To je slabé slovo."

Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.

"Měla bych...?" snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.

Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.

"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím." Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.

Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.

Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.

"Tak," řekl, zjevně potěšený sám sebou.

"Dá se to vydržet?" zeptala jsem se.

Zasmál se nahlas. "Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět."

"Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se."

"Ty jsi jenom člověk, konec konců."

"Moc díky," můj hlas byl zatrpklý.

Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.

"Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.

"Nevím jistě, pořád jsem obluzená," podařilo se mi odpovědět. "Ale myslím, že je to od obojího trochu."

"Možná bys mě měla nechat řídit."

"Zbláznil ses?" protestovala jsem.

"Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den," škádlil mě. "Máš mnohem pomalejší reflexy."

"To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet."

"Trochu důvěry, prosím, Bello."

Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.

"Ne. Ani náhodou."

Zvedl nevěřícně obočí.

Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.

"Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého," citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.

"Opilého?" ohradila jsem se.

"Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.

"To nemůžu popřít," povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. "Jeď pomalu – můj náklaďáček je v důchodovém věku."

"Velmi rozumné," pochválil mě.

"A tebe to vůbec nezasahuje?" zeptala jsem se rozzlobeně. "Moje přítomnost?"

Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.

"Bez ohledu na to," zamumlal nakonec, "já mám lepší reflexy."


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře